Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 17.11.
Mahulena
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
dnes jsem si dal k obědu špenát, což takhle si dát špenát s krůtím masíčkem a pak jako siestu i ovoce Billa divoce?
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 27.9.2018 (12:56:33)

#13: VÝZVĚDNÁ SLUŽBA

 

Vedení války se bez výzvědné služby neobejde jako kafe bez cukru pro mæstra Káju Gotta v pátek čtrnáctého, září jako července, dvacátého jako jednadvacátého století (to to letí). I když je to krajně nebezpečná činnost, vždycky se najdou odvážní jedinci, kteří se vyhoupnou do sedla, když jejich velitel zdvihne ruku, a vyjedou na šílenou jízdu, při níž jim cválá smrt po boku a číhá na každém rohu při každém zákroku a kroku, aby je srazila v neznámý a zneuctěný hrob {Karel Kryl: Píseň neznámého vojína}. To jsou bezejmenní hrdinové každé války.

 

Bill cválal od čáry unionistů. Plně si uvědomoval nebezpečí, které mu hrozilo, kterému jede naproti. Pod paží měl šedivou nepřátelskou uniformu. Jakmile za sebou nechal přední stráže vlastních lidí, sesedl z koně a vyměnil svou modrou uniformu za šedivou. Byl do bronzova opálen životem na volném vzduchu prérií. Barvu pleti a vlasů mu však mohlo dát i jižní slunce, a tak Billův vzhled byl pro něho značnou výhodou pro moment překvapení. Navíc pod jeho kazajkou tlouklo odhodlané srdce a v očích měl lesk sebedůvěry.

 

Když se začalo rozednívat, spatřil přední hlídky konfederovaných. Přesvědčil se ještě jednou o bezpečném uložení svých listin a popohnal koně k první stráži. Ihned ho zastavila obvyklá výzva:

 

»Stůj! Kdo tam?«

»Přítel!«

»Sesedni, příteli! Řekni heslo!«

»Neznám heslo«, odpověděl Bill a seskočil z koně.

»Mám důležité zprávy pro generála Forreta. Doveďte mě ihned k němu«.

»Jste vojákem Jihu?«

»Ne, ale mám trochu cenných zpráv o unionistech. Nejlíp bude, když mě dovedete ke generálovi«.

 

Prosté a jasné odpovědi se zdály strážným pravděpodobné. Ale opatrnost je dítětem války a hlídka znala své povinnosti. Nejdřív Billa odzbrojila a pak ho eskorta odvedla do hlavního stanu. Spousta zvědavých očí doprovázela trojici, neboť tábor právě ožil po budíčku.

 

Když generál Forret vyslechl hlášení, nařídil, aby mu předvedli zajatce. Bill pohlédl s klidem do generálovy hezké, ale drsné tváře. V jeho chladných pronikavých očích nebylo slitování, ale Bill jim dokázal čelit svým důvtipem, jak také jinak obstát jako spolek Kučerovci už od roku 1946 na scéně gramodeskových revue hitů? Věděl, že pokud nezíská plnou generálovu důvěru hned teď, bude své pravé poslání plnit za nevýhodných podmínek.

 

Generál se několik vteřinek díval pátravě na mladého muže před sebou. »Nuže, pane«, řekl, »co si přejete?«

Bill odpověděl na otázku otázkou:

»Vy jste poslal jednoho mladého muže, jmenuje se Nat Golden, do unionistického tábora, že ano, pane?«

»Když jsem poslal… a co dále?«

»Je to můj starý přítel. Dostal se do tábora unionistů, aby si ověřil zprávy, které už získal pozorováním, a předtím u mě nechal nějaká lejstra pro případ, že by byl v táboře chycen«.

»Hm! – A byl chycen?« zeptal se Forret chladně.

»Ano. Ale jak náhodou vím, nebyl pověšen, protože neměl ty papíry u sebe«. Bill vytáhl z kapsy papíry, které vzal Goldenovi, a podával je generálovi. Dodal: »Golden mě žádal, abych vám je donesl, když to nebude moci udělat sám«.

 

Generál Forret byl obeznámen s rukopisem nešťastného Goldena a na první pohled poznal, že dokumenty jsou pravé. Nevzbudilo to v něm žádné podezření.

 

»Jsou to velmi důležitá lejstra, žádné lejno ynžynír«, řekl, když je zběžně prohlédl. »Obsahují velmi cenné zprávy, ale my je snad nebudeme moci ani použít, protože se chystáme táhnout jinam. Víte, co je v těch dokumentech?«

 

»Znám každé slovo«, zněla pravdivá odpověď. »Pečlivě jsem je prostudoval a naučil se zpaměti, abych vám mohl podat úplnou zprávu v případě, že bych byl nucen je nelítostně rozcupovat«.

»To bylo velmi moudré«, řekl generál Forret pochvalně. »Jste voják?«

»Nevstoupil jsem dosud do armády, protože nemám plný věk. Ale znám velmi dobře zdejší kraj a mohl bych vám sloužit jako skaut«.

»Dobrá. Jak to, že máte na sobě naši uniformu?«

»Je to Goldenova«, řekl opět podle pravdy Bill. »Nechal si ji u mě, když si oblékl modrý stejnokroj unionistů«.

»A jak se jmenujete?«

»Frederick Williams«.

 

Také velmi blízko pravdy. Bill vynechal své příjmení Cody a přehodil pořadí svých křestních jmen.

 

»V pořádku«, řekl generál s důvěrou. »Můžete zůstat v táboře. Až vás budu potřebovat, pošlu pro vás«.

 

Zavolal svoji ordonanci a nařídil, aby byl dobrovolný skaut Williams ubytován v táboře kurýrů. Bill si oddechl, když šel za ordonancí ze stanu. Zkouška klapla dobře, teď musel začít jednat. Jako extra cujónec.

 

Uplynuly dva dny. Během nich získal Bill tu a tam trochu cenných zpráv, načrtl situační mapy a byl připraven odjet při první příležitosti. Bylo pomalu načase, aby pro něho generál Forret našel nějakou skautskou práci, k níž by dostal průvodní list z tábora. Patrně však byly skautské služby vzácným zbožím na generálově trhu. Uplynul další den a Bill stále ještě netrpělivě čekal v táboře kurýrů. Tato nečinnost byla pro jeho nervy horší než skutečné nebezpečí. Už se pomalu smiřoval s tím, že bude muset opustit tábor bez generálova rozkazu, zato v doprovodu několika hvízdajících kulek. A znenadání uviděl posledního člověka, kterého si tu přál vidět – Nata Goldena!

 

Nat hovořil s generálovým adjutantem.

 

Zbývaly jenom dvě možnosti. Praštit Nata po hlavě, nebo vzít nohy na ramena. Nat ho jistě úmyslně nezradí, ale určitě to provede bezděčně, až bude hovořit s generálem Forretem. Bill se vrátil do stanu a nejprve ukryl svoje papíry. Pak osedlal koně a jel s klidnou tváří k předním strážím.

 

Týž strážmistr, který ho uvítal, když přijel do tábora, měl dnes službu. Bill se ho zeptal na nedůležitou věc týkající se předních hlídek a nenápadně vrhl starostlivý pohled za sebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že ho někdo pronásleduje. Před ním byl pruh lesíka.

 

Náhle zaslechl temný dusot. Když se obrátil, viděl, jak se za ním žene malá četa jezdců plným tryskem. Vrazil koni ostruhy a vrhl se do lesíka.

 

A padl z pekáče do ohně. Vjel rovnou do cesty půl tuctu konfederovaných, kteří vezli dva unionistické zajatce.

 

»Vojáci, unionistický špeh nám prchá jako drzá mrcha!« zvolal na ně Bill. »Rychle! Rozjeďte se na obě strany a zkřižte mu cestu. Já dohlédnu na zajatce«.

 

Jeho rozkaz byl vydán ostrým hlasem oprávněné autority energického důstojníka. Bez vyptávání se jezdci rozjeli napravo a nalevo, aby hledali uprchlíka.

 

»Pojďte«, řekl Bill šeptem oběma skleslým unionistům. »Já jsem ten špeh. – Tak!« a přeřízl provazy, jimiž měli spoutány ruce. »A teď jedeme na život a na smrt!«

 

Všichni tři vyrazili zuřivým tryskem právě včas. Billovo zastavení sice trvalo jen velmi krátce, ale jeho pronásledovatelé se tím přece jen přiblížili a teď se řítili sotva sto yardů za nimi s Natem Goldenem v čele.

 

Byl to opravdu závod bok po boku se smrtí. Les pochytal dost hvízdajících kulí, ale některé prolétly skrze stromy a jedna z nich nalezla odpočinek v paži zajatce. Pokud by se Bill nechal chytit, znamenalo by to pro něj jistou smrt. Pro oba jeho kamarády by zajetí skončilo ve vězení v Andersonvillu nebo Lilby, což ovšem snad bylo stejně zlé jako smrt. Bill je nechtěl opustit, ačkoliv sám měl čerstvého koně a mohl je snadno předjet. Rozhodl se však, že přeruší tuto krátkou známost, kdyby nebylo zbytí, ale prozatím pokračoval s nimi a tvořil součást trojnásobného terče, na kterém se kavaleristé Konfederace pokoušeli ukázat své střelecké nadání.

 

Kraj lesíka byl brzy zde a za ním – radostný pohled! Přední stráže unionistické armády! Hlídky při spatření uprchlíků zatroubily na poplach a vstříc jim vyrazila četa modrokabátníků.

 

Bill by se rád zúčastnil bitky, která následovala, ale považoval za svoji povinnost, aby nejdříve odevzdal cenné dokumenty, za jejichž získání nasadil život. Zamířil k houští stromů a keřů, kde si schoval svoji modrou uniformu, a pak vjel do tábora pod svou pravou barvou.

 

Generál Forret se téměř okamžitě stáhl ze svých pozic a po strašlivém krveprolití u Pillow 10. dubna 1864 vyklidil Tennessee. Generál Smith byl pak odvolán a Billa přidělili jako skauta k 9. kansaskému pluku.

 

*

 

Indiáni napáchali tolik škod po celé čáře Staré cesty do Santa Fé, že bylo zapotřebí vojska, aby ochraňovalo poštovní vozy, dopravní karavany a vystěhovalce, putující po této důležité silnici. Jako téměř všechny indiánské války, byla i tato vyvolána nespravedlností vlády bílých mužů na některém kmeni domorodců. Roku 1860 plukovník A. G. Boone, důstojný vnuk nesmrtelného Daniela Boonea, uzavřel jako vládní zástupce mírovou smlouvu s Komanči, Kajovy, Čejeny a Arapahy. Po celou dobu jeho moudré, spravedlivé a lidumilné správy se tyto divoké kmeny chovaly k bledým tvářím co možná nejpřátelštěji. Kdokoliv mohl projít prériemi bez bázně a hany a obtěžování. V roce 1861 však byla proti plukovníku Booneovi vznesena žaloba soudcem Wrightem z Indiany pro zneužívání pravomocí veřejného činitele a nakonec se mu podařilo odvelet tohoto muže z úřadu pro indiánské záležitosti. Pánové Russell, Majors & Waddell uznávali velký Booneův vliv na Indiány a darovali mu 1400 akrů pozemků nedaleko Puebla v Coloradu. Plukovník Boone se tam odstěhoval a toto místo pak bylo nazváno Booneville. Padesát náčelníků všech čtyř kmenů navštívilo Boonea na podzim roku 1862 a prosili ho, aby se k nim vrátil. Řekl jim, že ho z úřadu odvolal prezident Spojených států. Nabídli mu tedy, že seženou finanční prostředky prodejem svých plnokrevníků a pošlou ho do Washingtonu D. C., aby Velkého taťku informoval, co vlastně vykonává nynější Booneův nástupce. Že krade jejich majetek a prodává jim ho pak velmi draho nazpátek. Pokud nebude tento nepoctivý ouřada okamžitě vyměněn, vykopou válečnou sekeru. Vrozená logika Indiánům velela, že mají právo okrádat projíždějící karavany, když má vládní zástupce právo okrádat je.

 

Ale nikdo se nezajímal o takové titěrnosti, jako je nespravedlnost vůči Indiánům. Státní správa měla navíc plné ruce práce s tím, aby zabezpečila občanská práva osvobozeným mouřenínům.

 

Na podzim roku 1863 putovala do Santa Fé menší karavana. Indiáni byli již tak dlouho mírumilovní, že nikdo z cestujících vůbec nepomyslel, že by z jejich strany hrozilo nějaké nebezpečí. Tlupa indiánských bojovníků přijela k průvodu vozů a požádala o jídlo. Vozkové si však mysleli, že slouží lidstvu, když zabijí rudocha jako kňoura podle staré zásady, že »jediným dobrým Indiánem je mrtvý Indián«. A tak byl zastřelen přátelský a nevinný Indián.

 

Koule, která prorazila jeho srdce, se dotkla i srdcí všech bratrských bojovníků těchto klidných kmenů. Na vhodném místě karavanu přepadli, pozabíjeli do posledního všechny nevraživé nepřátele prapůvodních obyvatel na kontinentu, spálili vozy a koně odehnali.

 

Oheň nespokojenosti, který po dva roky doutnal v hrudích Indiánů, teď vybuchl se sopečnou prudkostí. Následovaly stovky příšerných vražd a bezuzdné pustošení bělošského majetku.

 

9. kansaský pluk byl pod velením plukovníka Clarka vyslán, aby chránil Starou cestu mezi pevnostmi Lyon a Larned. Bill se tu cítil jako ve svém živlu. Znal Indiány a jejich návyky a neměl z nich žádný panický strach. Jeho výstavní a velebný oř a lesklá výstroj mu působily marnivé potěšení, když jako skaut vedl bezpečně svůj pluk podél řeky Arkansas.

 

Během léta svedli vojáci několik bitek s Indiány a Vilík prožil pár ošemetných chvilek, když musel divokou jízdou ze své stopy setřást všudypřítomné rudochy. Nikdo z pluku si nemohl stěžovat, že by se v těchto letních měsících nudil.

 

Na podzim odveleli Vilíka opět k 7. kansaskému pluku, který s generálem Smithem pochodoval na frontu do Nashvillu. Mezitím však vtrhl do Missouri jižanský generál Price s 20 000 muži. Unionistickým silám v Missouri tehdy velel Rosenkrans. Jeho armáda byla velmi nepatrná, měla asi jenom 6 500 odhodlanců. Generál Smith proto dostal rozkaz, aby se se svým vojskem vrátil do Missouri a bojoval s Rosenkransem proti Priceovi. Přes tuto posilu měla nyní Rosenkransova armáda pouze 11 000 mužů. Generál Rosenkrans zaujal obranu kolem St. Louis, generálové Ewing a Smith obsadili Pilot Knob. V pondělí 24. září (stejně jako v roce 2018 se jednalo o pondělí) 1864 zaútočil Price proti tomuto obrannému postavení, ale byl s těžkými ztrátami odražen. Konfederovaní obsadili Pastýřovu horu, odkud začali dobře mířeným ohněm bombardovat vojsko generála Ewinga v pevnosti u Irontonu. Ewing byl nucen ustoupit k Harrisonově stanici, kde se dostal téměř do obklíčení, ale podařilo se mu s větší částí svých sil probít se ke generálu McNeillovi v Rolle.

 

Byla to první vážná bitva, které se Vilík zúčastnil. Na jednom místě se ocitl přímo proti oddílu, v němž bojovalo mnoho mužů, kteří bývali nepřáteli jeho otce a před devíti lety našimi pronásledovateli. V ohni boje jich několik Bill rozpoznal a vzpomněl si na svou chlapeckou přísahu, že pomstí otcovu smrt. Tři z těchto mužů v bitvě zařvali. Ať už to byl či nebyl on, kdo je sejmul, cítil se Bill od té chvíle zproštěn svého melancholického závazku.

 

Po několika krvavých bitvách ustoupil Price se zbytkem své armády jako s potrhanou cenovkou za cetku z Missouri – z dvaceti tisíc mužů mu zbylo sedm tisíc.

 

V této kampani se Bill proslavil, stal se známým esíčkem na všech stranách a byl vyznamenán za chrabrost a cenné služby v poli jako starý válečný veterán [Big Daddy Kane by ho opěvoval jen upřímně a vděčně na cenné nahrávce palba alba „Veteran´z Day“ vydaném před dvaceti lety]. U jednotek nastala velká poptávka po Billových službách. Zdálo se, že má život očarovaný. Často byl posílán přes bojiště s depešemi, a ačkoliv pod ním bylo několik koní zastřeleno nebo rozcupováno granáty, on sám neutrpěl ani bebíčko na zdatné tělíčko.

 

V této kampani se Bill také setkal se svým starým přítelem z prérií, Divokým Billem. Bylo to na nějaké farmě, kde si chtěl opatřit jídlo, a byl nemálo překvapen, když uslyšel znenadání pozdrav:

 

»Billy, můj chlapče, jak se ti vede, co?«

 

Ohlédl se a voják v šedivé uniformě konfederovaných mu podává ruku. Poznal Divokého Billa, ale věděl, že je zarytým unionistou. A tak si domyslel, že Divoký Bill je na stejné výpravě jako on. Prohodili pár slov o modré a šedé uniformě, ale pak mluvili o vážnějších věcech.

 

»Vezmi si tyhle papíry, Billy«, řekl Divoký Bill a podával mu balíček. »Dones je generálu McNeillovi a pověz mu, že právě teď sbírám hodně zajímavých zpráv, a proto ještě neodejdu z tábora konfederovaných«.

 

»Nevydávejte se zbytečně do nebezpečí«, varoval ho Vilík, ačkoliv věděl, že Divoký Bill se vydává jen do takových nebezpečí, o kterých dopředu nevíme.

 

Plukovník Hickok – prapraneanepříbuzný od toho režiséra z třináctého srpna 1899 Alfreda Hitchcocka – neboť to bylo občanské jméno Divokého Billa – odpověděl zvesela:

 

»Jenom prováděj sám, co hlásáš, milý synku. Tvůj krk má trochu větší cenu než můj. Tvůj život má budoucnost, můj náleží z větší množiny jen historii. Já už stárnu«.

 

V tu chvíli přerušila jejich hovor farmářka šťavnatým jídlem, do kterého se oba přátelé pustili s klidným svědomím i přesto, že jejich dobrá hostitelka nechtěla od vojáků konfederovaných nic platit za to báječné menu na zoubek.

 

»Pokud mám v domě jedinou kůrku chleba«, vysvětlovala náramně, »vy jste u mě pokaždé vítáni!«

 

Oba přátelé se rozloučili. Bill se vrátil do řad unionistů a plukovník Hickok do tábora protivníka.

 

O několik dní později, kdy generál Price sevřel unionisty do kleští a kdy se blížila bitva, vyrazili z nepřátelského vojska dva jezdci a plnou rychlostí uháněli k seveřanské armádě. Na chvíli se zdálo, že odvážnost jejich útěku konfederované ohromila. Ale pak hustě a rychle následovaly koule, a než jim přijela na pomoc záchranná četa, do níž se počítal i Bill, bylo jedno ze sedel osamělé. Když zbylý uprchlík přijel blíže, Bill zaburácel:

 

»To je Divoký Bill, unionistický skaut!«

 

Jásotné volání pozdravilo neohroženého plukovníka Hickoka a on vjel do tábora obklopen společností obdivovatelů. Přinesl neobyčejně cenné zprávy pro bitvu u Pilot Knob, o které jsme se už zmínili a která následovala hned potom.

 

 

#14: ZÁCHRANA A ZÁSNUBY

 

Po bitvě u Pilot Knob pověřil Billa generál Polk zvláštní službou v hlavním stanu v St. Louis. Paní Polková byla přítelkyní naší matky ze školy a obě spolu udržovaly písemné styky až do matčiny smrti. Jakmile se paní Polková dověděla, že syn její staré přítelkyně je v armádě Unie, postarala se, aby dostal dobré místo ve štábu. Ale drobné práce ve vojenské kanceláři byly bývalému expresnímu jezdci po chuti asi jako prodávání v lékárně a jeho nové povinnosti se mu postupně stávaly nesnesitelné. Nebylo v nich ani trochu vzruchu či nebezpečí, bez nichž se zdál život Billovi mrtvý.

 

Jedna událost však přece jen oživila tíhu této jednotvárnosti. Setkal se s Luisou Frederici, která se později stala jeho dámou číslo jedna. Billovo dvoření začalo bez milostných listů, ale byla to opravdu velmi romantická historie.

 

Při ranních projížďkách pozoroval Bill přitažlivou a půvabnou ženskou, která seděla na koni pevně a zpříma jako Diana. Billa vždycky přitahovalo dokonalé jezdectví, a tak zatoužil seznámit se s tou mladou kůstkou. Nikdo z jeho přátel ji však neznal. Jednou se Luise Frederici přetrhla uzda a její kůň se splašil. Bill přispěchal jako zachránce a seznámení pak bylo hračkou. Z války k lásce a z lásky k válce je jen nepatrný krůček a Bill nemarnil časem. Nebyl už žádným nováčkem Kupidovým. Čtenářka si jistě vybaví na spor se Stevem Gobelem. Pravda, Bill měl při způsobu svého života málokdy příležitost užít si ženskou společnost. O to rychleji se však chápal příležitosti, když se naskytla. Než skončila válka a jeho pluk byl rozpuštěn, stal se snoubencem Luisy Frederici.

 

Na jaře 1865 bylo Billovi necelých dvacet let. Pokud si chtěl zatančit na své vlastní veselce, musel se nejprve finančně zabezpečit. A tak nezůstal v St. Louis, kam ho táhlo srdce, a vydal se za příhodným zaměstnáním.

 

Nejdříve se však zastavil doma. Za jeho nepřítomnosti se provdala Elisa za pana Mayerse, ale ještě než jsme mu to oznámili, prozradil nám Bill, že se zasnoubil se slečnou Frederici. A Julie hned Billovi připomněla:

»Až se oženíš, budeš muset zůstat doma«.

 

Chtěly jsme, aby spravoval rodinný majetek, který během války značně zpustl. Ale k tomu bylo třeba peněz a plat vojáka ve válce se rovnal téměř nule. A tak se Bill vypravil do pevnosti Kearney, aby si našel nějaké výhodné zaměstnání a zlepšil své finance.

 

První, koho v Kearney potkal, byl jeho starý přítel z prérií Bill Trotter.

»Zrovna hledám někoho, jako jsi ty«, houkl k němu Trotter, když se mu Bill svěřil, že hledá pravidelné a spolehlivé zaměstnání s jistotou. »Jsem místním jednatelem postiliónství. Řídit v těchto končinách dostavník je nebezpečné zaměstnání, protože cesta je ohrožována Indiány a bílými lotry, vybledlými kmotry. Několik vozků už bylo přepadeno, oloupeno o vše a zabito, ale zato plat je dobrý a ty se dobře vyznáš v tomhle kraji. Jestli jsi ochoten řídit poštovní dostavník, tak to místo dostaneš«.

 

Vilík prošel už tolika riskantními situacemi, že mu připadalo zvláště velmi nebezpečné strkat před veselkou znovu geniální hlavu do vosího hnízda. Trotter však sliboval více než dobrou mzdu a Vilík věděl, že se v případě nouze bude moci spolehnout na jeho pomoc. A tak Trotter dostal odpověď, o kterou stál.

 

Dostavníková linka byla dalším podnikem, který provozovali Russell, Majors & Waddell. Vznikla v době, kdy bylo u Pikeova štítu objeveno zlato. Přes širé západní pláně se dalo tehdy cestovat jen s loudavým volským povozem nebo nákladními mezky. Ze St. Louis do Salt Lake City vedla poštovní linka, ale byla tak uboze vybavená, že cesta trvala jednadvacet dní. Pan Majors se proto spřáhnul s Johnem Jonesem z Missouri a založili novou linku mezi řekou Missouri a Denverem, což bylo tehdy obyčejné zlatokopecké hnízdo. Nakoupili tisíc kentuckých mezků, aby mohla být zajištěna každodenní jízda oběma směry. Tato poštovní linka měřila 600 mil, v přepočtu 777,7 km a cesta trvala šest dní.

 

První pošta dojela do Denveru 17. května 1859, na narozeniny Enyi z Irska ještě 102 let před jejím porodním irským velkým finále, tedy startu do života. Nová dopravní linka [vivat Eithne Ní Bhraonáin] byla považována za velký úspěch. Výdaje se zařízením dopravních stanic a celý provoz byly však tak veliké a riskantní, že tomuto podniku hrozil bankrot. Russell a Waddell proto svému společníkovi pomohli, uhradili všechny jeho závazky a ještě koupily konkurenční poštovní linku mezi St. Louis a Salt Lake City. Sjednotili oba podniky a postavili je na zdravý základ, takže se začaly vyplácet. St. Louis se stal výchozí stanicí obou linek dostavníkové pošty. Jedna směřovala do Denveru a druhá trasa vedla k pevnosti Kearney po Staré cestě k Solnému jezeru a odtud pokračovala přes Camp Floyd, Ruby Valler, Carson City, Placerville a Folsom až na konečnou stanici v Sacramentu. Vzdálenost mezi St. Louis a Sacramentem po této cestě byla devatenáct set mil a podle poštovních smluv a státního jízdního řádu musela být překonána nejpozději za devatenáct dní. Někdy trvala cesta patnáct dní, ale většinou se vyskytly obtíže a jízdní řád se natáhl až na stanovenou mez.

 

Každých 250 mil linky tvořilo divizi, jejíž spravování bylo svěřeno zvláštnímu jednateli. Ten měl ve svém okrsku velkou pravomoc. Najímal a propouštěl zaměstnance, kupoval koně, mezky, postroje, zásoby potravin, píci a obstarával jejich rozdělení po jednotlivých stanicích. Dohlížel na stavbu budov bez vad a nedodělků, studní a vodovodů a disponoval finanční hotovostí v Ca$h, kterou mu firma svěřila k hrazení všech výdajů spojených s provozem linky.

 

Zástupcem a pomocníkem jednatele byl konduktér. Jeho hlavním úkolem bylo cválat na kozlíku vedle vozky a neustále kontrolovat trať. Často musel urazit dvě stě padesát mil své divize bez odpočinku nebo spánku.

 

Dostavník byl prostorný houpavý vůz, zavěšený místo obvyklých pér na kožených řemenech. Byl tažen spřežením šesti koní nebo mezků a jeho rychlost drásala pasažérům nervy. Cestujícím bylo povoleno vézt s sebou dvacet pět kilo čisté váhy nákladu, a to všechno – pasažéři, kufry, balíky, dopisy a cenné zásilky – bylo pod dohledem a péčí konduktéra.

 

Overland Stage – přespolní pošta – byla vedena s finanční ztrátou až do roku 1862. V březnu toho roku převedli Russell, Majors & Waddell celý podnik na Bena Hollidaye. Byl to typický hraničář a velká individualita. V době, kdy převzal dostavníkovou poštu, mu byla svěřena i státní pošta Spojených států. Tím ovšem dostal podnik opravdu zdravý základ, neboť vláda platila ročně 800 000 $ za dopravu své pošty do San Franciska.

 

Druhý den po rozhovoru s Trotterem nastoupil Bill do služby. Vylezl na kozlík, a když uchopil opratě šesti bujných koní, byli cestující v dostavníku přesvědčeni, že mají zkušeného vozku.

 

Trasa Billovy divize vedla z pevnosti Kearney do Plum Creeku. Zdejší krajinu znal dokonale, neboť to bylo místo jeho první srážky s Indiány. Jízda nahoře na kozlíku byla nudná a velmi mrzutá, když nastalo chladné počasí. Za svou práci však pobíral Bill sto padesát $ měsíčně a každá výplata ho přibližovala k St. Louis a jeho snoubence.

 

Jednoho chladného listopadového rána vyjel Vilík z Plum Creeku a v uších mu zněly ostré výstrahy: Indiáni jsou na válečné stezce. Bylo víc než pravděpodobné, že se s nimi setkají. Zástupce jednatele poručík Flowers jel s Vilíkem na kozlíku jako konduktér a v dostavníku se zmítalo šest ozbrojených pasažérů.

 

V polovině cesty Billovo zkušené oko objevilo slibované rudé bojovníky. Před ním tekla řeka, kterou musel přebrodit, vroubená hustým křovím. Tam se ukrývali Indiáni a čekali na poštu. Billovi stačilo zahlédnout kmit opeřené hlavy nebo ruky tam, kde měl být jenom strom, skála nebo tráva, či pohybující se stín, kde měla být příroda bez pohnutí. Méně zkušený doprovod i psovod by nikdy neodhalil rudochy v jejich úkrytu. Méně zběhlý hraničář by se zalekl jejich úmyslů. Méně zkušený vozka by se neodvážil pokračovat v této jízdě na život a na smrt. Méně zkušený střelec by nemohl sejmout Indiána ze střechy kymácejícího se dostavníku.

 

Bill nezaváhal. »Pozor! Jsou tady!« vykřikl k pasažérům a popohnal koně k co největšímu trysku. Jakmile Indiáni viděli, že se dostavník rozjel plnou rychlostí k brodu, pochopili, že byli objeveni. Vyskočili ze svých úkrytů a utíkali za dostavníkem, který měl plných pět set yardů náskoku. Bill přejel s dostavníkem brod a ještě mu zbývalo dost času, aby zastavil a popřál koním doušek lahodné vody. Po občerstvení je opět hnal plnou rychlostí vpřed.

 

Dostavník sténal v kloubech, kýval se jako upoutaný balón a pohazoval nešťastnými cestujícími ze strany na stranu, a když najel na nějakou větší překážku, naráželi pasažéři do střechy vozu. Indiáni je ohrožovali zvenčí a roztřískané hlavy s roztřískaným IQ Quo vadis [dost vadíš] se staly jejich osudem uvnitř.

 

Bill mával hardcore–harcovnicky nelítostně bičem a znamenití koně poslouchali tak statečně, že tlupa Indiánů na ponících je doháněla jen pomalu. Pronásledovalo je asi padesát rudochů a Bill si řekl, že když dojede včas k přepřehací stanici, pak on, oba tamější zřízenci, poručík Flowers a šest cestujících se spolehlivě ubrání lupičům.

 

Když byli pronásledovatelé na dostřel, odevzdal Bill opratě poručíkovi, obrátil se na kozlíku a vypálil na indiánského náčelníka pozdrav urychlené zkázy.

 

»Výborně!« houkl jeden z pasažérů. »Ten chlapík s těmi péry to koupil!« A salva výstřelů z nitra dostavníku vyrážela díry do vzduchu.

 

Přepřahací stanice byla již na dohled a oba zřízenci, přivábení střelbou, vyběhli ven, aby se zúčastnili bitky. Po ztrátě svého náčelníka však Indiáni ochabli, a jakmile spatřili oba zřízence, zanechali pronásledování nadobro.

 

Poručík Flowers a dva pasažéři byli zraněni. Vilík nedovedl potlačit úsměv, když ho rozčileně ujišťovali, že »my (cestující) jsme zabili jednoho Indiána a ty ostatní jsme zahnali na útěk«. Poštovní zřízenci se usmívali rovněž, ale nikdo necekl ani slovo. Zkušení hraničáři nekazili nikomu takovou krásnou bajku.

 

Po nezdařeném přepadení bylo vysláno do oblasti Billovy divize vojsko a během zimy se vojákům podařilo Indiány úplně rozprášit až do posledního živáčka. Bill je ze svého kozlíku už víckrát nespatřil.

 

Až do února se nestalo nic tak zvláštního. Pak ho jednou vzal Trotter stranou a řekl mu, že dnes je v poště velká peněžní zásilka a aby byl jaksepatří nanejvýš obezřetný, protože je možné, že dopravu peněz někdo prozradil.

 

»Udělám, co umím«, řekl Bill. A sotva vyjel, začal podezřívat oba nešťastné pasažéry, které vezl. Jeho podezření ještě zesílilo, když na jedné stanici musel zanechat konduktéra, protože odtud někdo odehnal všechny koně a bylo nezbytné vrátit se pro nové. Vilík pokračoval v cestě sám a rozhodl se, že bude moudřejší, když chytí býka rovnou za rohy. Kousek za stanicí dostavník zastavil, seskočil a prohlížel postroj, jako by něco bylo v nepořádku. Pak přistoupil ke dveřím dostavníku a požádal cestující, aby mu podali provaz, který byl uvnitř. Když mu ho podávali, hleděli do hlavní dvou namířených revolverů.

»Hybaj, ruce vzhůru!«

»Co se děje?« ptal se jeden z nich a zdvihal ruce nad hlavu.

»Myslel jsem si, že s tím začnu raději sám«, odpověděl Bill.

 

Druhý pasažér dovedl ocenit komičnost okamžiku:

»Vy jste ostrý hoch, mladíku«, řekl, »ale myslím, že sobě rovné najdete ještě dál na silnici«.

»Nechám se překvapit«, řekl Bill. »Prozatím mi udělejte tu laskavost a svažte ruce svého přítele. Děkuji vám! A teď odhoďte své pistole. Jsou všechny? Dobrá! Ukažte ruce«.

 

Když byli oba darebáci bezpečně svázáni a odzbrojeni, pokračoval Bill v jízdě. Poznámka, kterou pronesl příliš vtipný cestující, dokazovala, že patří k větší bandě. Vilík si jen přál, aby dojel do následující přepřahací stanice dřív, než bandité zaútočí na dostavník. Měl už plán, jak to dál zařídí.

 

Do přepřahací stanice dojel bezpečně a předal zajatce zřízencům. Pak se postaral o ukrytí všech cenných věcí z pošty. Rozřízl po straně jeden z polštářů na sedadle dostavníku, vyndal část vycpávky a do získaného otvoru nacpal všechny cennosti i se svými hodinkami a peněženkou. Pak polštář doplnil žíněmi a díru zašil tak, že nebylo nic poznat.

 

Bill očekával, že pokud je lupičů víc, budou na něho čekat u brodu, kde na něho číhali Indiáni. Jeho tušení se vyplnilo. Když se blížil k vrbovému porostu u řeky, vystoupilo z křoví šest mužů s hrozivě namířenými ručnicemi.

 

»Stůj, nebo jsi mrtvý muž!« zněl obvyklý pozdrav. Bill ochotně poslechl.

»Dobrá! – Co chcete?« zajímal se Bill.

»Všechno, co vezete. Dejte to sem!«

»Pánové, v tom případě jde o to, aby zloděj chytil zloděje«, usmál se Bill.

»Cože?« rozčílil se jeden z ničemů. Pravděpodobně ho urazilo Billovo upřímné oslovení.

»Ne že bych já byl zlodějem«, pokračoval Bill, »ale vaši kamarádi byli tentokrát čilejší než vy«.

»Oni vás oloupili?« ječela banda nad zlotřilostí svých kamarádů.

»Jestliže ve voze zbylo něco, co stojí za to, neostýchejte se«, vybízel je Bill přívětivě.

»Kde je vaše pokladna?« chtěli vědět lupiči a nemohli uvěřit, že už není žádné cti mezi zloději.

 

Bill ji ochotně vytáhl a ukázal jim její melancholickou prázdnotu. Následovaly nepěkné nadávky, jaké by si za rámeček dobrovolně nedala ani pražská primátorka Adriana Krnáčová, která slavila včera narozky, už je jí tedy 58.

»Kde vás zadrželi?« ptal se vůdce bandy.

»Asi osm nebo devět mil odtud. Najdete tam na cestě ještě trochu sena, můžete si ho vzít také«.

»Čekali tam snad na ně koně?«

»Když jsem je viděl naposledy, tak šli pěšourem«.

»Pak je můžeme ještě chytit«, zvolal vůdce a naděje mu svitla v očích. »Pojďte – neztrácejme čas«.

 

Rozběhli se k vrbám a za chvilku odtud vyjeli na koních.

»Vyřiďte jim můj uctivej pozdrav«, volal za nimi Bill. Ale nikdo mu už neodpověděl.

 

Vilík dojel až na konec své divize a odevzdal v pořádku všechny svěřené věci. Obával se, že lupiči jeho lest odhalili, a proto na zpáteční cestě byl dvojnásob bdělý, Julius Fučík by na to vymyslel nezapomenutelný epitaf i pro Edith Piaf. Naštěstí se již nic nestalo. Na přepřahací stanici naložil Vilík své zajatce a odvezl je do Kearney. Kdyby jejich kumpáni prohlédli, jaké s nimi Bill sehrál divadélko, jistě by se ho pokusili zamordovat.

 

V Kearney čekal na Billa dopis od Luisy. Naléhala v něm, aby zanechal nebezpečného zaměstnání a vrátil se na Východ. Bill jí odepsal, že už se sám rozhodl k návratu, a požádal ji, aby stanovila den veselky. Potom oznámil Trotterovi svoji abdikaci na vysoký trůn poštovního vozu.

 

»Nerad tě propouštím, Bille«, nechal se slyšet Trotter.

»Ale já jsem to místo přijal, jenom abych vydělal dost chechtáků a mohl se oženit«, vysvětlil mu Bill.

»Pak ti ovšem mohu jen popřát co nejvíc radosti«, rozloučil se s ním Trotter.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter