Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 17.11.
Mahulena
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
poslední zářijový večer přednes o nezapomenutelném kamarádu z Divoké prérie
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 30.9.2018 (18:39:44)

#16: JAK VZNIKLA PŘEZDÍVKA BUFFALO BILL

 

Za janičářských dob stačilo jen požádat o práci a každý muž ji dostal. Bylo jí dost pro každého a ještě zbývala. A nejlépe placená práce byla právě ta, která se Billovi nejvíc zamlouvala, i když byla drsná a nebezpečná jako Thriller Michæla Jacksona!

 

Po zániku Romy pokračovaly práce na Kansasko–pacifické dráze velmi svižně kupředu a Vilík zde našel pro sebe nový druh činnosti – lov bizonů. Na stavbě železnice bylo zaměstnáno dvanáct set mužů a bratři Goddardové, kteří zajišťovali stravování pro tak gigantický počet dělníků (zejména původem z Číny), potřebovali neustálý přísun čerstvého masa od lovců bizonů, a protože Bill proslul jako perfektní střelec a znalec prérie, byli bratři Goddardové rádi, když ho mohli zapojit do svého »zásobovacího štábu«. Bill s nimi uzavřel smlouvu na průměrnou dodávku dvanácti bizonů denně. Za to měl dostávat odměnu $ 500 měsíčně. Byl to dobrý plat za velmi nebezpečnou práci. Lovec nejprve musel obhlédnout krajinu a vystopovat svoji kořist. Vždycky mu přitom hrozilo, že místo bizonů najde Indiány. Když vyhlédnutou kořist postřílel, musel zajistit vozy z tábora, dohlédnout na rozsekání a úpravu masa a potom ochraňovat vozy při cestě do tábora, kde se dělníci stravovali.

 

Při této práci dostal můj brácha přezdívku Buffalo Bill – čili Buvolí Vilík. A přezdívka mu již zůstala navždy. Bill ji nosil s větší hrdostí, než by nosil titul knížete nebo vévody. A dnes ho statisíce lidí znají jedině pod tímto jménem.

 

Při této lovecké práci používal Bill jedinečného koně jménem Brigham, který byl speciálně vycvičen pro lov bizonů. Od vlády dostal zdokonalenou jehlovou pušku zadovku, které dal vzhledem k jejím vražedným schopnostem jméno Lucrezia Borgia.

 

Někdy byla na stavbě nouze o koně a také Brigham býval připřažen k vozu nebo k některému stroji. Protože to byl závodní kůň, velmi se vzpouzel, když ho jednou zapřáhli do škrabačky. Naštěstí ho zachránil pokřik, že za kopcem přechází stádo bizonů. Bill vysvobodil Brighama z jeho jha, vyhoupl se mu na hřbet bez sedla, protože to bylo míli odtud v táboře, zavolal muže, aby za ním jeli s vozem, a už cválal vstříc bizonům.

 

Na lovu bylo také pět důstojníků z blízké pevnosti a připojili se k Billovi. Byli to vesměs nováčci na Západě, jeden kapitán a čtyři poručíci. Neznali osobně Buffalo Billa a viděli jen hezkého mládence v dělnických šatech na trochu hubeném koni bez sedla a s ohlávkou místo uzdy. Nebyla to rozhodně impozantní výstroj a kapitán chtěl neznámému mladíkovi projevit ochráncovskou náklonnost.

 

»Hello!« bodře se ozval, »jak vidím, vyjel jste si za stejnou zvěří jako my«.

»Ano, pane«, odvětil Bill, »v našem táboře došlo čerstvé maso«.

Důstojník vrhl kritický pohled na Brighama.

»Čekáte snad, že dohoníte býka s takovýmhle koněm?« podivil se kapitán nahlas.

»Jsou snad bizoni tak rychlí?« ptal se nevinně Bill.

»Je zapotřebí velmi rychlého koně, abyste je dohonil v prérii«.

»Opravdu?« znejistěl jen diplomaticky než doopravdy Bill a důstojník nepostřehl, jak mu zamžouraly oči. Nic nebaví muže víc, než když ho chce někdo poučovat o věci, kterou dokonale zná. Nejspíš všichni tito důstojníci čekali, že si dneska střelí svého prvního bizona.

»Pojďte s námi«, zval kapitán blahosklonně. »Zastřelíme několik bizonů pro zábavu. Vše, oč stojíme, jsou jazyky a kousek slabin. Ostatní si můžete ponechat vy«.

»Díky, pane. Půjdu s vámi«.

 

Ve stádu bylo jedenáct býků a důstojníci se pustili za nimi. Vilík si všiml, že bizoni směřují k nedalekému potoku, a protože znal dokonale jejich chování, rozjel se k vodě, aby je tady zaskočil.

 

Když se stádo hnalo kolem něj s důstojnickým kvintetem pět set yardů za sebou, trhl Brighamovým udidlem a několika skoky se cvičený honec dostal po bok zadního býka. Lucrezia Borgia promluvila a býk padl zasažen. Brigham ani nečekal na další znamení svého jezdce a ihned se přiblížil k dalšímu bizonovi, a i ten padl po první ráně. Hra se opakovala, dokud nebyl skolen poslední býk. Bill vystřelil celkem dvanáctkrát – a pak Brigham, který nikdy neplýtval silami, zastavil. Důstojníci se vůbec nedostali k výstřelu a velmi se divili, když přijeli blíže.

 

»Pánové«, řekl Bill zdvořile a seskočil z koně, »dovolte, abych vám věnoval jedenáct jazyků a stejně tolik slabin«.

»Jakživ jsem něco takového neviděl«, zvolal obdivně kapitán. »Kdo jste, mladíku?«

»Bill Cody«.

»Nuže, Bille, opravdu se vyznáte v lovu bizonů, a ten váš kůň má dostihové schopnosti«.

»Tak trochu«, usmál se Bill.

 

Kapitán Graham, tak se Billovi představil, i ostatní důstojníci byli trochu rozmrzelí, že neměli příležitost, aby si zastříleli. Na druhé straně prohlásili, že podívaná na Billův výkon, který by nikdy nečekali od bílého muže, jim všechno vynahradil. Nikdy by nevěřili, že lze lovit bizony bez uzdy a sedla. Vilík jim vyložil, že jeho Brigham rozumí lovu lépe než většina indiánských bojovníků. Vše, co od svého lovce očekává, je, aby zastřelil svého býka. Jestliže první výstřel nestačí, Brigham poskytne druhý. Jestliže však zklame i ten, ztratí Brigham trpělivost a je pravděpodobné, že na místě zanechá lovu.

 

Při tomto fenomenálním loveckém výkonu dali důstojníci mému bratrovi jméno Buffalo Bill. Když se o tom dozvěděli přátelé Billyho Comstocka, náčelníka skautů ve Wallaceově pevnosti, velmi je to rozladilo. Tvrdili, že Comstock je lepším lovcem buvolů než Vilík. A tak bylo uspořádáno utkání, v němž se mělo rozhodnout, kdo bude nadále Buffalo Bill – buď Bill Cody, nebo Bill Comstock.

 

Loviště bylo vybráno nedaleko Sheridanu v Kansasu. Zpráva o lovecké soutěži sem přivábila značný počet diváků. Důstojníci, vojáci, hraničáři a železničáři sem přišli na celý den, a dokonce až ze St. Louis sem přijela společnost pánů a dam, mezi nimi i Billova Luisa.

 

Byli vybráni rozhodčí, kteří měli za úkol sledovat oba muže a počítat zabité buvoly. Comstock jel na svém oblíbeném koni a vzal si henryovku velkého kalibru. Bill jel na Brighamovi a v ruce měl Lucrezii Borgiu. Oba lovci jeli bok po boku, a když se objevilo první stádo, byl dán povel k lovu. Oba vyrazili k útoku, jeden vpravo, druhý vlevo. V této první zkoušce zabil Bill 38 kusů a Comstock 23. Při honitbě ujeli mnoho mil a mrtvá těla bizonů byla roztroušena po celé prérii. Odpoledne se podávala přesnídávka, a sotva skončila, objevilo se jiné stádo, skládající se hlavně z krav a telat. Škoda způsobená tomuto stádu čítala 18 a 14 kusů ve prospěch Codyho.

 

V té době se prérie doslova hemžily bizony a třetí stádo se ukázalo dříve, než mohly hlavně pušek vychladnout. Bill chtěl poskytnout i Brighamovi patřičný podíl na slávě, proto sundal sedlo a uzdu a jel k lovu na neosedlaném koni.

 

To rozhodlo a ukončilo soutěž. Výsledek třetího kola byl 69:48 ve prospěch Billa. Comstockovi přátelé to vzdali a Cody dostal titul: Šampión prérijních lovců buvolů. Hlavy bizonů zabitých při tomto loveckém utkání nechala společnost Kansasko–pacifické dráhy vycpat a rozeslat po celých Státech jako reklamu pro kraje, kudy procházela nová železnice. Zatím Bill neustále lovil pro bratry Goddardovi a za rok a půl, co pro ně opatřoval čerstvé maso, pobil 4 280 bizonů.

 

Když dráha dospěla k Sheridanu, byla další stavba železnice přerušena a Bill se musel ohlížet po nové práci. Indiáni opět začali znepokojovat osadníky a karavany a hrozila všeobecná válka na západní hranici. Generál Sheridan přijel na Západ, aby osobně vedl vojenské operace. Za hlavní stan si zvolil Leavenworth, ale protože se indiánské vpády rozšířily na velké území, přenesl svůj štáb do Haysu a pak na konečnou stanici Kansasko–pacifické železnice.

 

Bill tehdy sloužil u ubytovacího oddílu v Larnedu, ale byl vyslán ke generálu Sheridanovi s důležitou depeší o tom, že Indiáni v okolí Larnedu se chystají vykopat válečnou sekeru. Vzdálenost mezi Larnedem a Haysem byla 65 mil a vedla krajem nejvíce ohroženým Indiány. Bill ji překonal bez kolize.

 

Krátce nato bylo třeba poslat depeši z Haysu do pevnosti Dodge, vzdálené 95 mil. Dodge bylo obklopeno Indiány a tři skauti byli nedávno zabiti při pokusu pronést sem depeše. Ale Vilík věřil neochvějně ve svou šťastnou hvězdu a nabídl se, že depeše beze všeho doručí.

 

»Je to mimořádně nebezpečný podnik«, oznámil mu generál Sheridan. »Ale pokud jste ochoten to vykonat, vezměte si nejlepšího koně, kterého momentálně máme k dispozici, a čím dřív vyrazíte, tím líp«.

 

Za hodinu seděl Bill v sedle. Zpočátku dovolil svému koni, aby jel svým tempíčkem a zůstal dostatečně čerstvý pro případ pronásledování. Když se začalo rozednívat, měl Bill za sebou 70 mil. Dojel ke stanici na Mývalím potoce, kterou chránila četa černošských vojáků majora Coxe. Odevzdal dopisy určené majorovi, posnídal hemenex, a ještě než vyšlo slunce nad horizont, vydal se na další cestu.

 

Bránou pevnosti Dodge projel Bill v devět hodin ráno a předal depeše generála Sheridana. Pak se šel dosyta vyspat na přidělenou matraci. Když se probudil, blahopřál mu John Austin, náčelník skautů v Dodge, že se mu podařilo projet bez úhony územím kontrolovaným Indiány. Považoval to za zázrak a řekl Billovi, že je téměř jisté, že zpátky do Larnedu neprojde, protože sem přitáhly další houfy indiánských bojovníků. Velící důstojník v Dodge však vyslovil přání, aby mohl poslat depeše do Larnedu, a protože se k tomuto úkolu žádný skaut nepřihlásil, nabídl Bill opět svoje služby.

 

»Larned je mým hlavním stanem«, řekl Vilík, »a musím se tam vrátit tak jako tak. Když mi dáte dobrého koně, převezmu depeše«.

»Nemáme ani jednoho slušného koně«, řekl důstojník, »ale můžete si vybrat některého dobrého mezka«.

 

Jízda na mezku Billa nijak nelákala, protože bylo málo mezků jako jeho myšák, který si vysloužil jméno Custer. Ale podrobil se nevyhnutelnému osudu a vybral si mezka, který vypadal nejpodnikavěji. Ani on, ani mezek netušili, co je čeká.

 

U Mývalího potoka Vilík sestoupil, aby se napil vody, a mezek mu utekl. Vydal se sám po silnici k Larnedu. Billa ani nenapadlo, že by mohl mít s chycením mezka nějaké potíže, ale po první míli pochodu začal mít starosti. Hrozil a domlouval, zuřil a lichotil, všechno nadarmo. Mezek byl stejně hluchý k prosbám jako k hrozbám, k modlitbě jako k proklínání. Mezek se popásal spokojeně u cesty a udržoval si stále stejnou dištanc od mladého zálesáka, který se marně snažil ho dohonit.

 

Co básníci nazývají »zlatými výrony úsvitu«, počalo zahřívat šeď pláně. Slunce se lesklo v trávě na kořeny a ve vzdálenosti čtyř mil visela ještě ve tmě světla Larnedu. Jedinou kaňkou v nádherné krajině byl mezek.

 

Bum! – ranní výstřel v pevnosti vítal východ slunce. Mezek hodil hlavou nazad, zamával ušima a vyrazil halasné a nadšené řičení.

 

Třeskl výstřel Billovy ručnice a mezek klesl. Provedl osudnou hloupost, že se chlubil svou ničemností. Již nikdy neohrozí život svého jezdce.

 

Výstřel poplašil posádku, ale Vilík brzy dokončil svoji 35 mil dlouhou procházku a všechno v Larnedu vysvětlil. Předal depeše a vyhledal nejbližší postel.

 

Během dne se vrátil generál Hazen s doprovodem a přivezl z pevnosti Harker depeše pro Sheridana a Bill se opět nabídl, že je doručí. Přivedli mu armádního mezka, ale Bill odmítl vydat svůj život napospas vrtochům podobného zvířete. Vybral si raději dobrého koně a cestu bez nehody vykonal, zvládl na jedničku.

 

S úsvitem probudili generála Sheridana, aby přijal zprávy přinášené Billem. S obdivem Billovi poděkoval, že úspěšně provedl tři tak dlouhé a nebezpečné jízdy za sebou.

 

»Celkem«, píše Sheridan ve svých pamětech, »ujel Cody 350 kilometrů za méně než šedesát hodin. Taková ukázka vytrvalosti a odvahy mě přesvědčila, že jeho služby budou víc než cenné při nadcházejícím tažení. A tak jsem si ho ponechal v Haysu, a když přijel 5. jízdní pluk, jmenoval jsem ho náčelníkem skautů u tohoto pluku«.



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář sameface - 1.10.2018 > Dobrý...ale jste úplný grafoman(n)
<reagovat 
mystikus (Stálý) - 1.10.2018 > Jan Kiss zahynul, ale kopal furt umělotí svojí umělou náhražku místo inteligence... fuj.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter