Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 16.11.
Otmar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<Zpátky Vylízaný makovice (2) z kolekce Pelmel
Autor: Hugo Ramon (Stálý) - publikováno 3.11. (09:27:18)

2. Letní aktivita mládeže




Nemůžu se soustředit na proud myšlenek svýho mitrilovýho rytíře.
Kolem houkaj všemi směry sanitky a přibíjej mi lstivě křídla do děravech prken hladový přítomnosti.
Nutně potřebuju čerstvou šťávu.
Zas ta výstražná houkačka …
„Proč jsi se svlíkla, Kajícnice?“
„Cítila jsem dotek všehomíra. Života i smrti v jednom okamžiku. Chtěla jsem být připravena.“
„Ano, být připraven. Na tom záleží.“
„Proč jsi mě vzal k sobě. Nerozumím tvému světu.“
„Taky já jsem cítil tvůj dotek. Až hluboko ve tváři.“
„Máš vlažnou tvář.“
„Horký rty. Spálilas moje ranní vize.“
„Myšlenka na tebe se ve mně prohání, jak vítr po sklizeným poli.“
„Vyplnila jsi celou moji hlavu. Kam utekly mý klikatý Cesty?
Jsem tady a teď. Nikde jinde nejsem. Jsem živý.“
„Ještě ne, jen nahlas dýcháš. Jdi dál, ať neusneš.“
„Jak se opravdu jmenuješ?“
„Přece Kajícnice. Stvořils mě a jiný jméno jsi mi ještě nedal.“
„Jsme spolu?“
„Ano. Jsme vedle sebe.“
„A kdy ...“
„I já si to přeji, ale ještě nejsi připraven.“
„Přeješ si všechno, co já?“
„Ano, chci ochutnat úplně všecko.“
„Dostaneš, po čem toužíš, Kajícnice.“

 

 

Do Německa jsem odjel na brigádu po třeťáku, s dvaceti studenty našeho gymplu a padesáti mařenama v kapse. Študáci osm na třináct pro buchty, úči dvě ku nule pro baby.
Profesorky – Nicmocka a Jenny.
Ost eintopf z trhání třešní, berlínský plzně za marku, silnejch keců, plovárny, líbaček
s nadrženejma němkama se špičatejma kozičkama, sběru jahod, zachlastání vodky s ruským vojákem, sbírání trpkých plodů touhy po Janě, prohlídky vraždítek v Buchenwaldu, ranních běhů pro čerstvý mlíko ve skle, rebelování v džísce s pačesy, letních arbeit dnů a nepodepsaných nocí...

„Co přejít rovnou k věci?“
„To je můj román! Máš tady místo, jen když dostaneš slovo ...“
„Nejdřív mi strkáš kabátek ze stříbrnýho větru, ale jak se objeví na scéně Janinka, mám šlus. To od tebe není hezký.“
„Vždyť ji neznáš.“
„Znám tebe. Jsem ve tvý hlavě. Fyzicky si po ní toužil. Mám pravdu?“
„Bez komentáře. Jdu psát pohádky.“
Srabíku!“
„Snad srabe.“
Nee. Ani srab nejsi velkej. Bojíš se duchůůů.“
„Houby s octem. Můžu tě klidně svázat a strčit ti roubík do pusy.
Nebo tě pošlu někam hodně daleko.“
„Stejně ti budu zvonit v kebuli. Sdílíme spolu myšlenky.“
„Mohl bych tě i nechat zemřít!“
„Zabij všechny svý postavy. A budeš zase sám. Vlastně s Janinkou. Už mi to docvaklo. Já bych vám tu křenila. Dobře tedy. Jdu pryč.“
„Počkej. Zůstaň přeci. Samota se těžko nosí.“


„Vždycky jsem byla s tebou. Netušils to?
Dávals mi různá jména, která dnes nejsou důležitá. 
Stále jsem to byla já, na koho jsi čekal.
Vím, že jsi cítil  spřízněný chvění.
A teď vyprávěj svůj divokej příběh o durynský letní noci.“
„Jsi pěkně zvědavá.“
„Mýlka, ty jsi zvědavej. Jestli ten příběh nemastně převyprávíš nebo se odvážíš ho rozbalit na plný pecky.“
„A nabiju si kokos.“
„No a? Stvořitele taky kde kdo kritizuje a jaká je to klasa. Jen se z těch bábovek neposer.“
„Provokatérko … neodejdeš?“
„To víš, že ne. Jsem furt s tebou. Raduju se s tebou, když se směješ a držím tě za ruku, když ti je do breku.“
„Fakt?“
„Nikdy tě neopustím.“
„Nevím, co říct.“
Blázínku. Miluju tě.“



„Jano, kde jsi? Tvůj obraz mi lítá po stropě.“
„Velké modré propasti.“
„Tvoje?“
„Od které doby jsou smaragdy modré, studente? Mrkev v zimě?“ rázem přimhouřila světla a naježila se.
„Já tě znám.“
„Ano.“
„Ty jsi mě políbil a ...“
„Jak to tenkrát bylo?“
„Skutečně? Nebo, jak jsme to chtěli?“
„Byl máj, lásky čas ...“
„Kecko. Horkej červenec a ten den jsem tě vzala s sebou na plovárnu.“
„Bála ses jít sama. Potřebovalas rytíře.“
„Ale no tak. Tvářil ses opuštěně a přitom jsme si docela fajn pokecali na třešních.“
„Já visel na větvi a trhal a ty? Samý plky o škole.
A když jsem zabrousil na tenčí téma – vycouvalas.“
„Šla jsem s tebou na plovárnu. To se počítá.“
„Příšerný místo. Půlka chlapů ti sjížděla rozchechtaný prsa a druhá stínovala vystajlovanej zadeček.“
„Romantiku. Jen ty umíš svůj žhavej pohled rozdělit. Haha.“
„Na dece, vedle tebe, jsem se rozhodl.
Plochý bříško tiše plavalo nad zakázaným údolím, renety pevně držely v ošatkách
a tys šmírovala, jak se mi klubal v plavkách. To bylo přes čáru.“
„Tak se i stalo. Dej mi pusu, Hubertíčku.“
„Pane Bože, koupil jsem nám dvakrát růžový šáňo Hubert a už mi jinak neřekneš.“
„Jak to? Do ucha jsem ti šeptala – můj miláčku.“
„Stál jsem ve dveřích, opřenej o futra, přinejmenším pět minut. Lehce osvícená společenská místnost, spíš nealko bar na horský chatě, tři páry se svíjely na improvizovanym parketu, osmdesátky z JVC věže a v křesle začtená, dozorující profesorka angliny a němčiny.“


„Detektivku mi půjčila kolegyně. Snažila jsem se začíst a přelousknout ji, ale mě ty pátračky, výslechy a intriky neoslovují.“
„Ani se nedivím. Sám jsem přečetl jen dvě. Smrt posluhovačky od Agáty Christie a už nevím kolikátej revír s Carrerou od Eda McBaina. Nevzbudily ve mně zájem.“
Tos mi říkal.“
Cítil jsem její sametovej úsměv.
Všechno jsem cítil i viděl.
Jako tenkrát.
Z dáli lesa se mi smála Kajícnice.
Rušička.
Přinesl jsem si z lednice zbytek červenýho tramínku pro zvláštní příležitost a naplnil tovární sklenici od Jacka.
Měl jsem cukání nalít sklenky dvě. Jako když předpokládáš, že přijde očekávaný host.
Nebo si to alespoň přeješ.
„Dáš si taky bílý víno?“
„Je-li správně vychlazené, nalij?“
Sedí a stále napůl čte.
Dva smaragdy v jemně zabarvený tváři.
Mírně nezamčený rty v zatajenym úsměvu.
Tlak v podbřišku mi navozuje odzbrojující příjemno.
Imaginace vedla v ringu tvrdej boj s touhou po NÍ.
Chtíč to byl a pomalu do mě vstupoval ověnčenej vavřínovou ratolestí.
Ale co udělat?
Co vymyslet?
Prázdná hlava.
Nevydržel jsem a přistoupil ke křeslu.
„Dobrý večer, smím prosit?“
Nehrajou.“
„Tak počkáme,“ usmál jsem se jako blbec.

 

(obrázek)


Nadrženej blbec.
Musela to vědět.
„Svítil jsi už ode dveří.“
Tos mi tenkrát večer neřekla.“
„Tajemství láká. Zakázaný ovoce nejvíc láká. Byla jsem zoufale sama a hlavně jsem tak daleko či hluboko, ani nedohlídla.“
„Paní profesorko, máme tam Depešáky.“
„Nejsem tak stará, abych nepoznala svoji oblíbenou skupinu.“
„Dvacet tři?“
„Teprve dva, mladý muži.“
Jestli jsme trsali tři nebo čtyři songy, už nemám zdání.
Limoška na prázdnym baru u dlouhatanánskýho povídání.
Nejdřív škola, všední blbosti a za chvíli i privátní věci.
„Dozvěděl jsem se o tobě spoustu informací.“
„Kdežto já o tobě, skoro nic.“
Brigádníci se pomalu začali vytrácet do hajan nebo si šli před spaním na tajňačku zahulit na záchod.
Po desátý jsem osiřeli v rázem útulný klubovně.
Metalovej ploužák nás zcela nepřipravený magnetizoval.
Mezi propletenými těly by nepropadla ani ošoupaná koruna.
Něco viselo bezelstně v řídkym vzduchu.
Patrně drátky k vodičům, kteří námi pohybovali.
Nastoupil jsem do dvousedadlovýho člunu a nechal jsem ho nazdařbůh plout kaskádou milostnýho dobrodružství.
Nejprve jsem se snažil vpíjet do kantorčiných očí.
Za chvíli jsem se topil v jejích zelených hlubinách a málem volám o pomoc.
Plavčík vytušil plížící se katastrofu a instinktivně usedl do křesla.


 


Leknutí z žáru plamenů vystřídal strach z nenávratný ztráty něčeho moc cennýho, co sice nemáš a nikdy ti nepatřilo.
Co bylo na dosah.
O to víc tě zasáhne šíp majetnický touhy.
„Dáte si pivo, Jeanne?“
„Jé, to je hezký. Jeanne. V Anglii na stáži mi říkali Joan. Džín je hezčí.“
„Fakt se ti líbí? Teda pardon.“
Můžem si tykat. Ale jen když budeme sami. Oukej, hombre?“
Yes, madam!“
„Dám si s tebou pivo.“
Lejtka jsem hasil jedním bírkem, ovšem žízeň po letu do mraků zvítězila na plný čáře.
Přinesla láhev červenýho.
Neupejpal jsem se.
„Ani já se nežinýrovala. Vibrující napětí zcela pohltilo zbytky dne a já poletovala ve změti odvážných představ.“
„Napadlo tě už u první sklenky, že bychom spolu něco mohli podniknout?“
„Myslíš doučování z němčiny nebo sex studenta s učitelkou?“
„Jasně, že to druhý.“
Zamyslela se.
„Není to tak jednoduché. Sportovní sex se mi protivil. Asi proto, že nabídky pršely
z nafoukanejch mraků. A riskovat, že mě obviní ze svedení vlastního žáka?
Měla jsem fakt strach.“
„Moc dlouho ti nevydržel.“
„Asi za to nestál,“ usmála se na mě a já pookřál.
„Je ta pravá chvíle, omluvit se?“
„Za co? Že jsi naléhal?“
„Krajně decentní formulace pichlavýho násilí.“


 


„Na druhou stranu jsi mne donutil k volbě. A já si jednoduše vybrala.“
„Šel jsem do toho dost bezohledně. Plnej touhy.“
„Nebylo to tak zlý. Na křižovatce jsme stáli oba a spolu jsme i odešli.“
„Pokání nebo trest? Máš mě ještě ráda?“
„Navždy tě miluji.“
Nevážil jsem ani gram.
Zbyla ze mne jen čistá učesaná energie.
Lví pšouk.

„Smím tě obejmout?“
„Jsi snad kouzelník?“
„Jistěže. Jistěže .. jistěže ne.“



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
Zpátky   
1 2 3 4 5 (6)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter