Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 11.12.
Dana
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
VESMÍR
Autor: Lagertha (Občasný) - publikováno 4.12. (09:46:59)

Ahoj, kamaráde. Nevim, jestli mě slyšíš, vlastně ani nevim, jestli existuješ. Ale budu doufat. No, vlastně ani nevim, jestli existuju já. Ale budu doufat. Do příletu na Xanesius zbejvá sedmnáct dní, to znamená, že mě čeká posledních sedmnáct dní na týhle vesmírný lodi. Posledních sedmnáct dní z těch patnácti let, kterejch už jsem na cestě. Spojení se Zemí jsem ztratil před dvěma lety, od tý doby už jsem totálně sám. Ne sám tak, že bych neměl nikoho, s kym bych moh efektivně sdílet svoje myšlenky, ale sám asi jako duše, která sestupuje do plodu, ale je náhle zastavená potratem. Už ani ta nejvyspělejší technologie, kterou na Zemi vynalezli, nemá kapacitu na to, aby pokryla takovou vzdálenost. Vlastně bych dal cokoliv za to, abych slyšel cizí zakašlání. Cíl mise je ale důležitější než moje sociální potřeby. A navíc tu mám tebe, kamaráde. A dokud je to takhle, nějak to zvládnu. Teď v tom jedeme společně, tak se pěkně snaž, abys byl co nejpříjemnější společnost.


Některý dny jsou tady fajn. Pustim si hudbu, na celou loď vyhrávaj The Smiths, a já tancuju po chladnejch chodbách lodi, skoro až do hypnózy. Nebo si zapnu virtuální realitu a klátim japonský školačky. Některý dny jsou ale jiný. Připadám si, jako kdyby skončila veškerá existence, jako by už nebylo jediný východisko. Jsem tak sám, že se neprodyšně zahrabu pod deku a v tom teple a nedejchatelnu si zacpu nos, uši a zakreju si oči a představuju si, že neexistuju. Občas se zdá, jako by se moje přání vyplnilo a mně se před očima zjevujou tvary různejch barev, který se zhmotňujou a zase se rozkládaj, slyšim zvuky, který neznám. Snažim se si vsugerovat, že takhle to vypadá, když je člověk mrtvej. Po nějaký době se ale musim znova nadechnout a v tu chvíli mě zaplaví tak silná samota, až si zarejvám nehty do dlaní. Co normálně lidi dělaj, když se cejtěj až takhle mizerně? Pověděj o tom rodině, přátelům, nebo drahý polovičce. Já nemam nikoho. Ani tady, ani na Zemi, takže ta momentální ztráta spojení na tom vlastně nakonec ani nic nemění. A takovej den je zrovna ten dnešní. Ale vim, kamaráde, že i ty se snažíš z tý osamělosti nějak najít cestu. Vim, že tam někde seš a že zažíváš přesně to samý, co teď já, a řikáš si, jestli tam někde jsem i já. Ale neboj, cejtim tebe skrz sebe, i když ani nevim, kdo jsi.


Nejspíš bys mě teď nejradši obejmul, ale to ti důrazně nedoporučuju. Doteky od lidí mě pálej. Jediná výjimka je jedna moje kamarádka, tam daleko na Zemi. Žije simulakry a taky jí nikdo nerozumí. Zkoušela bejt normální, ale stejně jako já uvízla na okraji. Copak s ní teď asi je...?


Z přemejšlení mě najednou vytrhne blikající kontrolka. Prej je nějakej problém s kyslíkem. Když se však v systému vyskytne nějaká dysfunkce, nemusí jít nutně o chybu. Může to bejt něco, co tam bylo vložený záměrně, co má pro svojí existenci nějakej důvod. A já dysfunkce neodstraňuju. Rozebírám je až na jejich nejprimitnější podstatu a snažim se je pochopit a pochytit všechny okolnosti kolem nich. Dysfunkce není chyba. Je to zpráva. Zpráva o tom, že něco nefunguje tak, jak má, a vyžaduje si mojí pozornost. Je stejně právoplatnou součástí programu jako všechno ostatní. Možná je to tak správně. Možná jsem byl pro planetu až tak nesnesitelnej, že mě vyslali daleko do vesmíru, a ten problém s kyslíkem je součástí plánu. Chtěj mě tady udusit. V tom případě asi nemá cenu nic řešit...


Z velitelskýho můstku se vracim k sobě do pokoje. Chvíli před tim, než se automaticky rozsvítěj světla, cejtim, že je něco jinak. Světla svítěj a já vidim, jak na mý židli někdo sedí. Je to holka, blondýna. Přesně jako moje kamarádka. Dívá se malym kulatym okýnkem ven, do chladu vesmíru. Když zaregistruje mojí přítomnost, otočí hlavu. Je to ona.

„Co tu děláš? Jak ses sem dostala?“ vyhrknu, jakmile se vzpamatuju z prvotního šoku.

Jemně se usměje, přesně tak, jak to vždycky dělávala. Na jejím úsměvu se mi ale přesto něco nezdá. Je znepokojivě studenej.

„Říkala jsem si, že ti tu asi samotnýmu musí bejt dost smutno, tak jsem se stavila... Snad to nevadí,“ odpoví a ten její úsměv jí pořád drží na rtech.

Nemám z toho úplně dobrej pocit, ale rozhodnu se na tu hru přistoupit.

„Ale samozřejmě že ne, moc rád tě zase vidim... Nechceš něco k pití, čaj, kafe?“

Zatřese hlavou.

„Ne, ne, díky...“

„A co něco k jídlu, mam tu velkej výběr zmraženejch hotovejch jídel, kdybys chtěla...“

„Ne, já nemám hlad, děkuju,“ odpoví.

Ten úsměv. Zase ten úsměv.

„Dobře... No, tak co je novýho, co rodiče, práce a tak...?“

„Všechno je v největším pořádku. Ale nejsem tu proto, abychom mluvili o mně...“

„Aha... A proč teda?“

„Jsem tu kvůli tobě.“

„Kvůli mě?“

„Jo. Však víš, cos dneska dělal...jak ses cejtil...a tak.“

Zarazim se. Jak to může vědět?

„Asi teď přemejšlíš, jak to můžu vědět... Ale je to tak, že to jednoduše...vim. Znám tě moc dobře, už se kamarádíme několik let.“

„Ale vždyť jsi tam se mnou nebyla, “ podotknu už trochu rozhozeně.

Tahle hra se mi už pomalu přestává líbit. Na tý holce je něco, co mě prostě znervózňuje. Jako bych mluvil s robotem.

„To se ale mýlíš, byla jsem tam. A jsem tady s tebou po celou dobu, od momentu, kdy jsi na tuhle loď poprvý vstoupil, až doteď. Celejch patnáct let,“ řekne a zvedne se ze židle.

„To je přece blbost. Vždyť jediná posádka na týhle lodi jsem já sám!“ vyhrknu.

Už mi začíná pomalu docházet trpělivost. Tohle není moje kamarádka. Tohle není ani člověk... Nebo se mi to všechno jen zdá? Taky jí vidíš, kamaráde?

Zasměje se a zatřese hlavou.

„Achjo, chlapče... Ty ses vůbec nezměnil. Pořád tak tvrdohlavej, pořád tak nedůvěřivej...“

Nadechnu se, abych něco řek, ale ona mě předežene.

„Teď nemluv. Vim o něčem, co ti pomůže,“ řekne, chytne mě za zápěstí a táhne mě k velitelskýmu můstku.

Vypadá to celkem podezřele, ale jsem zvědavej, co udělá, a tak neprotestuju. Posadí se ovládacímu pultu a začne něco datlovat do klávesnice. Všímám si, že u autopilota mění souřadnice cíle. Chňapnu jí po rukách, abych jí v tom zabránil, ale bohužel je už pozdě. Loď změní kurz.

„Doprdele, co blbneš? To...to nemůžeš. Musim splnit misi!“

„Ty a ta tvoje mise...“ povzdechne si „Jako by na ní záleželo...“

„Hned to zruš! Musim splnit úkol!“ naštvu se a snažim se změnit souřadnice na původní hodnotu.

Už to ale nejde. Prej nemám oprávnění. Co to s tim sakra udělala?!

„Úkol, aha...“ vydechne pobaveně „A od koho? Od nadřízenejch? Od vlády? Od rodičů? Od prodavačky v masně? Poslyš, chlape... Pověz mi, proč se pořád snažíš plnit cizí očekávání? Proč prostě neuděláš to, co chceš udělat sám? Upřímně... Chce se ti, tobě samotnýmu, splnit tu misi?“

Na chvíli se zarazim.

„No... Ne, že bych na tom měl zrovna osobní zájem, ale... Ech... Úkol je úkol,“ zablekotám nepřesvědčivě.

„Aha. Takže se ti nechce. V tom případě jedině dobře, že jsem převzala iniciativu...“ řekne sebevědomě a odchází z místnosti.

„Počkej... Kam jdeš?“

„Do přetlakový komory. Pojď se mnou, jestli chceš. Ale jen jestli chceš. Za chvíli přistaneme.“

Přiběhnu k oknu u ovládacího pultu a vidim, že se přibližujeme k nějaký planetě. Nejdřív je zahalená v mracích, ale jakmile přiletíme blíž, najednou je celá zelená. Jsou to stromy. Celá planeta je jeden velkej les.


Běžim za kamarádkou do přetlakový komory, div se nepřerazim.

„Kde to jsme? Co to je za planetu?“ prsknu na ní.

„Klid, uklidni se, dejchej... Tahle planeta je zvláštní, není jako nějaká jiná. Je to tvoje planeta.“

Překvapeně zamrkám. V tu chvíli sebou loď trhne, jak přistávací nohy narazej na zem. Beru si skafandr, ale než si ho na sebe stihnu oblíct, kamarádka stiskne tlačítko, kterym se otevíraj venkovní dveře.

„Počkej, to ne-“

„Jako vážně? Na místo s tolika stromama si bereš skafandr?“

V tu chvíli mi to docvakne. No jo. Stromy. Kyslík. Atmosféra.


S kamarádkou vystupujeme ze dveří. Do nosu mě uhodí silná vůně jehličí. Aby taky ne, po všech těch letech ve sterilním prostředí. Jdeme dál a dál a mně se zdá, jako by se mnou les komunikoval. Ne slovama, ale tak nějak intuitivně, na úrovni duše. Cejtim se uvolněně a přijatě. Cejtim se bejt milovanej. Rozhlídnu se kolem, ale kamarádka už tu není. Přesto se ale necejtim sám.



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 4.12. >


.. ;.. :).
Doporučil 
<reagovat 
 Lagertha (Občasný) - 5.12. > Zeanddrich E.> Děkuji! :)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter