Festival energie

Tak a už tam budu, ještě zahnout do téhle uličky. A přede mnou nápis „Festival energie“. Jo, to vypadá dobře. Energii přesně potřebuju jak svině. Jsem vysátej z práce, z lidí, ze sebe!!! Lezu dovnitř prosklenými dveřmi s nějakými mandalami. Třeba mě nabijou. Asi vědí, proč to sem dávají. To nebude jen tak.

„Dobrý den,“ zdravím výrazně nalíčenou hostesku v magickém růžovém rouchu, nebo spíš mnišku? Na krku má krystal a na ruce energetický náramek. Vypadá holka trochu nevyrovnaně.

„Vítejte!“ rozzářila se na mě lotosová kráska.

„Tak tady máte ty dvě stovky.“

„Moc vám děkujeme, půjde to na dobré účely,“ odvětila.

„Třeba tu najdu trochu inspirace a něco k jídlu. Nebo nějakej pořádnej čaj, třeba s jačím máslem. Nechtělo se mi trčet doma. Proč ne, kultura je potřeba, a někdy i ta alternativní. Jako třeba grind a sypačky.“

„Nastavte ruku, pane.“

„Jak jako ruku?“

„Dám vám tam razítko.“

„Jo, chápu, jasný, jako na koncertech, proč ne. Můžu s tím jít ven pak, že ano?“

„Právě proto vám ho dávám,“ široce se usmála éterická rusovláska, rozevřela oči a místnost se hned trochu zatočila.

Hbitě mi dala razítko na ruku.

„Co to je?“ zadíval jsem se na svoji označenou ruku.

„To je první písmeno tibetské abecedy, prazáklad!“

„Takže Uruz.“ odvětil jsem.

Mladá slečna se rozpačitě usmála.

„Co to máte na krku?“

„To je Thorovo kladivo.“

Něco zadrmolila o východní tradici.

„Ne, to fakt není buddhismus ani dordže ani diamant vědomí,“ a šel jsem pryč.

Zamávala mi na cestu. Pokýval jsem hlavou.

Vyšel jsem po schodech nahoru. Všude mandaly, krystaly, dilbu, dordže, tibetský mísy a digžeridy, vykuřovadla, čaje a bylinky a taky svícny. A dokonce plakát s čakrami. Plakáty s kurzy vědomí, koučingu a seberozvoje. Vědomé rodičovství, vědomý sex, vědomé bdsm, vědomé dýchání, z toho vědomí aby se člověk asi posral.

Vedle se baví vášnivě muž se ženou, takový vyjetý hipísácký postarší pár. Ale jsou takoví divní, jakoby intelektuálové v křeči. Jsou oblečení barevně jako ara. No a rozhlížím se, je to tady celý takový divný. Těma plakátama, těma lidma. Žena se rozpovídala, něco chlapovi říkala, tak jsem se zaposlouchal, co má asi v hlavě. „Říkat »ne« je hřích, to je negace. A nebuď negativní.“

Je to tady trochu jako na jiné planetě, nevím, nejsem nějakej duševní (to tak maximálně mrzák), ale tohle je asi dost nezdravý. Aspoň teda podle toho, jak tady to osazenstvo vypadá. Takové usměvavé zombie. To už je snad lepší v práci s grafikama a s aktivním marketingem. A to je asi už docela co říct. To pozitivno tady na mě začíná lehce padat. Čajovna, meditace, self koučing a dvě kartářky. Jedna má sice runový karty, ale jsou teda dost zprasený, protože Algiz fakt není koza a Thurisaz není jabko.

Takový převlečený křesťanství to tady je. Hrajou si na rovnováhu, ale neznaj Stín ani Tmu a nikdy to nepoznali. Nebo možná jo, ale zatlačili to někam daleko, což je asi to nejhorší, co člověk může udělat. Mindfulness, chakra sounds, reiki zasvěcení, tibetská meditace, vyšší já, grafologický rozbor, děkuji všem bytostem Světa a Světla, numerologie, mystika! Anebo toho mají se sebou až moc a považujou to za světlo. Nevidí svoji omezenost, vědí to nejlíp. Řekni mi smysl vesmíru ty psychopate vymeditovanej. Jasně, je jenom dobro a láska. A jo, rodíme se do hříchu, aby nás z něj osvobodil spasitel a prosit se o odpuštění za vše celej život... Jasně, pouze slzavé údolí je to tady. A všechno dostanem nahoře. Blahoslavení chudí duchem – hlupáci a ovečky. Proč se tedy rozvíjet a makat na svých přednostech a kompenzaci svých nedostatků?! Proč trochu nebojovat o lepší život pro sebe i pro blízký? Polem morálky je jen nekonečnááááá vina, a co taky třeba čest...? Tohle je o neurózu nebo ještě hůř. Je to úplně odtržený od přírodních cyklů, živlů – tohle je „spiritualita“? Nastavovat druhou tvář, když mě přes jednu někdo práskne? To ani ne. Rezignovat na svoji sílu, stát se chatrnou troskou plnou »lásky«? Taky to tady podle toho vypadá. Vybavuje se mi sousloví „páchání dobra“, jo, to je nějak jako tohle. Když vypadneš z rovnováhy, je to jako vypadnout z rozjetýho vlaku přímo na držku. Život je světlo i tma. To ví každé dítě, ty děti jsou v dost věcech rozumnější... Proč je naše civilizace tak zkurvená? Tři věci – křesťanství (a tohle vymeditované kryptokřesťanství), prostě je jenom světlo a dobro, důležitej je mužskej princip, a ne ženskej, je potřeba potlačovat svůj Stín, svou sexualitu, svoje potřeby, místo toho to poznat a inteligentně s tím pracovat. Jasně, všichni směřujeme do nebe nebo k osvícení a všechno se skončí dobře. Pokud budeme ovečky, pokud budeme hodní a pokud budeme poslouchat. Jo, jasně. Tyhle teorie. On je všechno spíš takový nekonečný cyklus podle mě. Zrození, zánik, zrození, zánik... jako jaro, léto, podzim, zima, jaro..

Řízená meditace.

„Představte si někoho, koho máte rádi, a vysílejte k němu pozitivní emoce. Pak je rozšiřte na celý svět a úplně na každého.“

„Nevadí, že jsem si představovala svoji kočku?“

Jasně, svět je stvořený. A co bylo předtím? Není jednodušší si říct, že to tady prostě všechno tak nějak vždycky bylo? Není to všechno spíš cyklický, než „cesta do zlatého města“?! Křesťani z velké části zlikvidovali víru našich Předků, organickou víru – smysluplnou – funkční. Spiritualitu. Třeba runy to přežily, a ty jsou krásné. Zahrnují všechno možné, jsou hodně duální, spojené s člověkem a přírodou tak, jak to je, dá se s nimi různě pracovat... Jo a jakákoli pochybnost je ďábel, takže to taky jo. Takže být slabý, nechat si srát na hlavu, nemyslet, mít pocity viny, být frustrovaný, potlačovat část svého já, nebýt v kontaktu s přírodou a vesmírem. Svoje viny dát na hrb spasiteli, a ne se je snažit spíš odčinit nebo se s nimi vyrovnat. Rozesrat si svoje nevědomí destruktivními imprinty. Kdo je dokonalý. Jsme jenom lidi. Ale stavět na tom nešťastný životní pocit a frustrace? Makat na sobě a na svých vztazích k druhým. Neutíkat od světa. Nečekat na nebe, žít tady a teď, mít sny a touhy, mít vzpomínky, žít ve všech třech časech – v minulosti, přítomnosti, budoucnosti, a ne jen „tadyteď“. Dva tisíce let slepá filosofická ulička, kořeny máme jinde, tohle je zasranej import něčeho zlýho. A pokračuje to převlečené dál... Sad but true.

A dál je ta tragédie materialismus a alkohol. Tak to je. Křesťanství není duální, je to jen o dobru, je to o potlačování sebe sama a svých potřeb, no a na to člověk nemusí bejt jungián, aby viděl, že mu ten Stín jednou ošklivě bouchne do ksichtu.

Alkohol ani nemluvím. Je to démon. Některý démony mám třeba rád, ale tohohle ne. Je to destrukce. Otevírá to, věřím, dveře nějakým hnusům. Uvnitř i venku. Vím, proč nepiju, ani jedno pivo. A materialismus? Když svět ovládá (nebo se dost aktivně snaží ovládnout) banda, který jde jen o zisk a moc... Člověku se někdy věci v hlavě spojujou. Otázka je, jestli dobře. Ale důležitý je zachovat si sebereflexi.

Dobře, podívám se dál, ne, jdu pryč a pustím si radši nějakej pořádnej metal. Nevím, co si tady kdo kompenzuje, já nejsem psycholog. Tak nějak znám svý stíny, svý blbý sklony, »ne« říkám docela často, hlavně v práci, protože tam je to mazec. Znám svý traumata. A znám i nějaký ty pozitiva. Něco jsem v životě udělal dobře, něco špatně. A antidepresiva jsem nikdy nežral, radši chodím do lesa. Příště asi za antikulturou někam jinam. Jsem v něčem taky zombie, ale jinak. A snažím se s tím pracovat. Naštěstí. Jsem rád, že nejsem duchovní člověk!!! Moje glády zazvonily o podlahu a vystoupil jsem do města na ulici. Za chvíli pojede tramvaj.

www.aaen.sweb.cz