|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Příběh se odráží z trampolíny venkovské zábavy v osmdesátých letech minulého století. Byl jsem v dosti povznesené náladě, trochu unavený. Nicméně, bylo ve mně dosti síly k tanci, pití zlatavého moku a konverzaci s opačným pohlavím o nesmyslech. Pobyt v sálu jsem střídal z důvodu vlahé noci s chvilkovým pobytem na čerstvém vzduchu. Tento mi nalil krev do žil, zatímco pivo rozlévalo energii do celého těla. Vzhlédl jsem k nebi. Hvězdy putovaly semtam, narážely do sebe, měsíc je huboval, ale ony ho neposlouchaly. Ve vytržení jsem pozoroval, jak myriády tančí, naslouchají sobě, naslouchají vyprávění jedné z nich, ona vše přijímá, vyměňují si navzájem barvu, tvar, velikost, a ještě jsem spatřil, jak jedna hvězda zakopla a padla do náruče jiné. Chtěl bych být takovým zachráncem, zašeptal jsem a pohlédl do polotmy. Právě přicházely dvě siluety. První zakopla a druhá ji pohotově zachytila. Obrátil jsem se a šel dovnitř. Rozhodl jsem se, že vystoupám k jinému nebi, měsíci, hvězdám. Stal se jimi balkon, který se v tu chvíli proměnil v loď s nákladem slečen blonďatých, tmavovlasých, s ozdobou ostříhanou nakrátko či vytvářející vodopád přes celá záda. V koutě jsem spatřil dvojici dívek, první se pyšnila umně vytvořeným copem, cosi druhé naznačila a za okamžik scházely k dvojici mladíků. Hudba začala hrát a parket byl obohacen o další šťastné páry. A co já?!, zeptal jsem se s výčitkou. Pode mnou se hemžilo lidské mraveniště, které rytmizovala, přiváděla do varu a posléze zklidňovala hudba skládající se ze skladeb v rychlém i pomalém tempu, lidových i moderních. Podle hudby vypadal taneční parket. Díval jsem se na soukromé vzorky tanečníků, v různých částech sálu a vycházely mi nastejno. Právě kralovala dechovka. Svým oblečením, módou, pohyby, grimasami, úsměvem proti proudu času se otáčely, natáčely, vytvářely dvojice, čtveřice, šestice, vícečlenná družstva, jak vykřikl jeden z tanečníků, v mžiku vytvořili tanečního hada, jenž prosvištěl sálem, přilehlými prostorami, aby se posléze rozpadl a tanečníci odkráčeli zapít svůj výkon. Podle jejich vzoru jsem se šel osvěžit, ale na chodbu. Zdálky se ke mně blížila Dana, bývalá spolužačka ze základky. Nepotkal jsi Jiřinu?, otázala se. Vtom se za pootevřenými dveřmi WC ozvalo: tady jsem, Dano, s__u! Obrátil jsem se a odcházel směrem k výčepu. Cestou se přidal kamarád Pepa. Mám žízeň jako kráva, sdělil důvěrně. Já také, zněla má odpověď. Po příchodu do výčepu se od pultu ozvalo vzteklé: co chceš, Pepíček! Strejdo, dvě piva. Budeš je mít! Tamhle k tomu stolu si sedni! Za chvíli jsme si pochutnávali na roztočeném zlatu. Po jeho vychutnání Pepa navrhl, abychom sledovali taneční parket. Právě šla okolo známá: co tu děláte? Zevlujeme, zněla má odpověď. Na parketu jsme si povšimli tanečníka, jenž tancoval sám se sebou. Prováděl s nadšením cviky dětí základní školy, aplaus si vysloužilo dvacet kliků s tlesknutím a třicet dřepů korunovaných na závěr kozáčkem. Povzbuzen potleskem přidal na privátním parketu polku, valčík, latinskoamerické tance spletl vjedno s pochodovým cvičením armády, vše komentoval pomocí pomyslného mikrofonu, do kterého hulákal, křičel, řval jako tur, zpíval všechny písně po dvou verších, které kolovrátkově opakoval, aby byl vzápětí vyzdvižen dvěma hřmotnými pořadateli na ramena a odnesen za frenetického potlesku z parketu do výčepu. Zde užíval zasloužené slávy národního umělce, jak říkal, pil jedno za druhým darovaná piva, štamprle, aby se poté svalil pod stůl, vyzdvižen týmiž pořadateli a odnesen domů do nedaleké chalupy k matce, která vykřikovala do noci, že si to se všemi vyřídí, půjde a hůlkou jim vymlátí zuby. Oni vše se synem cvičili tři měsíce, mají právo na uznání a potlesk.
|
|
| |
 |
Napsat autorovi (Stálý) |
 |
|
| |
|
|
|
