Spíš.

A ve mně neklid otvírá oči, ústa,

prodírá se záhyby prostěradla,

otvírá dveře kamkoliv, jen ne do snu.

 

Chtěla bych se propadnout matrací, která mě svědí, pálí, chtěla bych se vznést a uletět jako při spánkové paralýze, kdy jsem mívala pocit, že opouštím tělo. Příliv myšlenek, obrazů a pocitů překročil hranici bolesti, mizím a jsem na poušti, mám v dlaních písek, propadává mi mezi prsty, představuji si, co řeknu, co bych řekla, kdybych mohla, můžu, ale nedokážu. Jsem v útrobách lesa, držím se kořenů stromů, obloha otvírá ústa, prší. Vidím nás v metru, vidím sebe, jak beze slova vstávám, odcházím vagonem ke dveřím a vystoupím dřív, než jsme měli vystoupit společně. Pak jdu po schodech nahoru, vyjedu eskalátory a proplouvám ulicí, jejíž chlad mě uchopí jako neviditelné ruce. Vdechuji ticho, kterým ulice přetéká, cosi ze mě padá, je to bolest, tíha všech těch dnů, měsíců... Zvládla jsem to, teď můžu kamkoliv, skály ve mně se drolí a nepůsobí již tak hrozivě.

 

Místa, před kterýma jsem utíkala, se ke mně vracejí.

Chytám ztracená zákoutí lesa,

oblohu, která stéká na vrcholky hor,

polykám hvězdy.

Písková města se mi stěhují do dlaní, už nepropadnou.

Řeky se mi vplétají do vlasů.

 

Skály se dál drolí a drolí. Jsem mech u kořenů stromů, zatopené oči v hloubi lesních tůní. Jsem proudem na dně moří, mízou proudící v kmenech. Schoulím se do korun stromů, prším z mraků, stékám z vodopádů.

 

V dlaních nesu krajiny, mosty, světy.

Tělo prostupuje prázdnota, která je lehkostí,

neklid mě bodá jako tisíc jehliček na kůži

a já se směju.

 

 

Ale nejsem tam, tíha se zarývá do prostoru mezi žebry, jen tak tak se nadechnu, před očima se neodbytně zhmotňují objetí, ve kterých se nemůžu zapouzdřit, to tvoje už nevidím, cítím se v něm tak sama. Spíš. A já si na malém prostoru matrace pletu svůj svět obrazů; slzy místo jehlic, osamělost místo bavlny.

 

Veškerá objetí, která jsi zahodil, přestala bolet,

přestala se zarývat, už jen mrazí.

Jsem v zimní krajině, objímám kusy ledu jako tvé tělo.

Neptáš se, jestli nevydechuješ moc tmy,

neptáš se, kolik mám světla, než si vše vezmeš.

 

 

Z jednoho objetí chci utéct do jiného, abys mě ukradl,

odvezl kamkoliv, abys mě ovládl, svázal mi ruce a rozpustil

duši.

Nasednout na vlak nebo do auta nebo jít pěšky skrz zatoulanou noc,

noc schoulenou ve vzpomínkách, noc s bolavýma nohama s puchýři,

noc s hlavou, ústy a očima mezi hvězdami.

 

 

Vrátila bych se,

i potom, co by mě někdo ukradl,

i potom, co by mě někdo odvezl,

kdybys nechal moje vlasy větru a moje oči jiným očím,

nechal mě obléknout červená oblaka

a obejmout bílé kmeny.

Kdyby oheň mohl zůstat v žilách a dech v plicích

a kdyby tma mohla zůstat modrá.

 

Spíš.