Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 4.7.
Prokop
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ANO ANO, TOTEM JE UŽ JEN O DVOU ZMRDECH
Autor: Jaromír Hajzlík (Občasný) - publikováno 27.6. (06:12:49)


Poznámky k tomuto příspěvku
Sallybill (Stálý) - 27.6. > Aspoň změň rubriku.
<reagovat 
 Čtenář - 27.6. > Sallybill> synu! grr. jestli tě něco ruší, jestli chceš být "tvůrcem pořádků", staň se redaktorem a - pak mě jako současní občas třeba i něco zmaž. jinak se laskavě chovej způsobně. já chápu tvojí potřebu vidět někde svůj vliv, ale mě prosím moc nepokoušej. děkuji, bohunka piča
<reagovat 
 čtenář Běla - 27.6. > čtenář> Někdo má v povaze prospívat světu všeobecně (i Totemu), a někdo zapšklý asi škodit
<reagovat 
 Sallybill (Stálý) - 27.6. > čtenář> Moc si vážím tvé rady, ale jsem tam, kde chci být.
<reagovat 
 Čtenář - 28.6. > čtenář> Kdo nemá argumenty, používá nadávky. Vulgarita je projev slabomyslnosti
<reagovat 
čtenář teta z metra - 27.6. > Tady kdosi vyjevil názor že ta stalkerka je prašivá děvka. S tímto názorem se dá v zásadě souhlasit, dokonce bych pravila, že to je názor většiny osazenstva Totemu.
Chtěla bych založit sbírku na objednání jejího definitivního řešení, aby totem opět vzkvétal a amatéři všech zemí mohli bez problémů malovat a žvatlat do veršů.
Já navrhuji dokonce i druhý bod tohoto definitivního řešení, abychom tento očistný příběh takříkajíc vyčistili a spláchli všechny vši najednou, tzn. pojďme zároveň eliminovat i ty pankáče, jako je salliblil a vikos marjána vishbáder hágen báden.
Jste-li pro, klikněte pro D a já vám pošlu číslo konta, kterým se takříkajíc upíšeme vlastní krví.
S heslem - pryč s prašivými příživníky a masturbátory vaše TETA Z METRA.
<reagovat 
 Čtenář - 27.6. > čtenář> to je přesně vono nudlo. a trefance z plzně jsi ubil k smrti, že? bože ty si vůl:))) já ti to řikám už postý: ty nepiš střízlivej, to jsou pak nesmyslata fakt non plus ultra.
<reagovat 
 Čtenář - 28.6. > čtenář> Kdo nemá argumenty, používá nadávky. Vulgarita je projev slabomyslnosti
<reagovat 
Čtenář - 28.6. > Kdo nemá argumenty, používá nadávky. Vulgarita je projev slabomyslnosti
<reagovat 
Čtenář - 29.6. > Předpokládám, že básně v této sbírce nebyly napsané „na jeden zátah“, ale vznikaly v průběhu určitého času. Budiž mé hypotéze oporou neznatelná, až nahodilá, „příběhovost“ jednotlivých básní, seřazených tak, že máme po dočtení dojem, že jsme byli přítomní velmi soukromému příběhu.
Název sbírky dobře vystihuje její hlavní tematické vymezení: psaní básní jako vyjádření a katalyzátor hlubokých vjemů a rozjitřených emocí. Škoda, že Jiří nenašel odvahu zařadit úvodní, a vlastně titulní, báseň Pero a slzy také na úplný konec. Mohl tak potvrdit jednu pravdu; že tvůrčí člověk má potřebu a přetlak své boly a radosti transformovat do uměleckého díla. Nikdy se mu to ale vlastně nepodaří. Je to totiž nekonečná cesta, kterou například dobří básníci podstupují znova a znova. Po dopsání básně jim mohou zůstat na tváři zase ty slzy - a pero na stole, připravené zase psát.
Tomešova poezie má opravdovost a naléhavost mladého, ve světě a ve svých pocitech ztrácejícího se, kluka. Jiří nemusel sahat po expresivních výrazech, ani scházet do slzavého údolí, aby mohl vyjádřit zmatení, hledání, trápení, vztah ke smrti, milostnou extázi a pochybnosti teenagera, který stojí na startovní čáře dospělosti.
Místy jako by ale bohužel volil opačný postup; s liknavostí volí výrazy, které nesouzní s poselstvím některých básní a srážejí je tak někam dolu, kde by taky mohly zůstat ležet zcela nepovšimnuty. Tahle pohodlnost se projevuje v nadužívání archaismů (lapit, pravil...), koncovek infinitivu –ti, podivný slovosled (Stínem nese se snob..., Hrobu ticho prořízl výkřik... ) a ve výsledku jsou to někdy podivné rýmy. Navíc chatrná tisková příprava sbírky srazí několik básní téměř na kolena.
Pokud odhlédneme od těchto kazů, setkáváme se s autorem, který nám několika způsoby dává nahlédnout do svého srdce, do tajemství své mysli a labyrintu své duše. V básni Bití času si velmi cením až erbenovské baladičnosti. Hodiny bijí / -BIM... BAM- / Jediné co vidí, jak potichu / umírám. / Ručičky tikají / -TIK, TIK, TIK-/ ptáci venku vzlétli / nezbyl ani jeden z nich. / Kyvadlo se kýve, / ........................... / Strom se větrem hýbe. / Smrtka s kosou ve dveřích. Působivé je i letmé navštívení romantika Karla Hynka Máchy v básni V hlavě. „... láska je člověku co věznice, / okovy na duši a srdce dělí se...“ Tyto návštěvy klasiků jsou samozřejmě jenom vzácností, protože Jiří je především svůj. Dokazuje to nejsilněji v mé oblíbené básni JK, kde skvěle využívá zkratku: „Milenci v mechu. / Tisíce vzdechů. / Bez dechu. / V lehu. / Něhu. Nebo v básni Snad z hrudi nevyskočí vytváří atmosféru a namíchá k ní něhu s krutostí: Šepot a dotyk, / očí pohled, / lehni si na zem, nedělej povyk / luna už ztratila nad námi dohled. A konečně působivost některých básnických obrazů: Lepím na stěny zežloutlé jizvy. / A do zbytku těla stíny malují / zbytečný kraj v básni Malování.
Čtenář Tomešových básní se nemusí brodit žádnou změtí nejasných metafor a nepřipadá si jako luštitel složitých křížovek. Jiří nám otevírá svoje srdce a my k němu nemusíme hledat klíč, protože nám ho sám vkládá do dlaně. Mohlo by se napsat: pořád ty samé problémy, s láskou, s holkama, klukama, „přítelíčkování“ se smrtí a hledání Boha o pomoc. Ne. Každé srdce je přece jiné. Každý bolestný i radostný prožitek je odlišný a každé nalezené štěstí je původní. Žádná otevřená zpověď dobrého básníka není stejná.
Jak jsem napsal na začátku zamyšlení nad Tomešovou sbírkou, jde ji číst také jako příběh. Pravidelně se opakující motivy a návraty k některým obrazům a vjemům vytvářejí pro pozorného čtenáře skrytý příběh jednoho mladého citlivého kluka, který nás vede s rozsvícenou lampou, pod svitem Měsíce, v záři Slunce a v doprovodu přítele Boha hustým lesem a cestami svého nitra. Hledíme s ním k nebi, kde nateklé mraky co chvíli spustí déšť, aby ten smyl všechny těžkosti a strádaní. Díváme se pod sebe na zem a šlapeme do špinavé kaluže, a na tom místě slyšíme rozhovor se zakalenou louží: ...“Jsi plná neštěstí,/ a přece nepláčeš!“/ „Život je nádhera, než slunce mě / vysuší, / chci si ho užít!“ Necháváme si vyprávět o prvním milování, které nebylo tím, čím mělo být a cítíme při tom pod nohama vlhkou hlínu, nasvícenou studeným svitem Měsíce, a ještě horký zválený mech.
Když se ale přiblížíme na konec putování, na obloze spatříme Slunce a Měsíc, jak jsou najednou spolu a vedle sebe. Oba jsou rozdílní, / jeden modř a druhý zář, / láskou jsou opilí, / však bez sebe truchliví...
Shlédneme znovu na zem a zjistíme, že stojíme v lese, kam se kdysi chlapcova bolest uchylovala do své samoty a hledala naplnění lásky. Ale tentokrát jsme na Měsícem osvícené mýtině a vnímáme, že láska a touha dvou milenců tu konečně našly svůj prostor. Ale něco za něco. Bez stromu – přátel. Lesy / nám mýtí.
Spustil se déšť a my se schováme do kostela, který jsme před tím jen obešli, a šli dál. Teď se tam chce totiž básník před lijákem schovat. Už ví, že provazy lijáku nesmyjí jeho bolesti a trápení. Může to být jenom hluboká vroucí modlitba. A přítel Bůh? Konečně má taky jméno: Amor!
Jako bonus je do sbírky zařazena báseň Omluva vlasti, omluva lidu (Poslední slova E. Háchy před jeho věčným odchodem podle J. Tomeše). Ačkoli se může „na první dobrou“ zdát, že se tato poměrně dlouhá báseň vymyká z koncepce celé sbírky, podle mě tomu tak není. Je totiž upřímným soucítěním s chybujícím člověkem, který umírá sám a většinou národa zatracený. Tomešovo hluboké souznění a básnická suverénnost v této (téměř) poémě překrývá i jistou kompoziční děravost a nabízí vskutku neobvyklý zážitek na závěr.
„Když se mě zeptáte, co je moje poezie, musím vám odpovědět, že nevím. Pokud se však zeptáte mé poezie, kdo jsem, řekne vám to.“ Tahle slova chilského básníka, novináře a nobelisty Pabla Nerudy (1904 – 1973) si Jiří Tomeš zvolil tak trochu jako vysvětlující motto ke své sbírce. Jiří nám skrze svoje básně řekl o sobě hodně, možná to tak ani nezamýšlel. Jejich přednostmi je naléhavost, s jakou sděluje, kým je a co cítí. A také poctivé hledání (a nalézání) básnického výrazu.
A to vlastně v přímém přenosu.
P.S. Sbírku básní Jiřího Tomeše Pero a slzy si můžete zakoupit ve slánském antikvariátu na Komenského náměstí.
<reagovat 
Čtenář - 27.6. > Když jsem Bohuno viděl tvojí fotku, tak jse se zděsil.
Říkám si-kdo prcá tuhle praskundu?!
A pak jsem na to přišel!
Nějakej feťáckej úchyl, fekálista jako jsi ty!
Takže, dobrý den všem a víme svý...
<reagovat 
 Čtenář - 28.6. > čtenář> Kdo nemá argumenty, používá nadávky. Vulgarita je projev slabomyslnosti
<reagovat 
 Čtenář - 29.6. > čtenář> Přesně o dvou zmrdech, o bohuně a zkoušce!
<reagovat 
j.f.julian (Stálý) - 4.7. > Náhodou jsem zbloudil do nějakěho výkalu stalkerky Bohuňi, brrrr, rychle pryč z toho smradu zášti a Malosti!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter