ČERNÁ HVĚZDA

Láká mne tma,

ranní káva za níž do šálku se stočím,

vtáhne mne vůně dlouhá jako tvoje vlasy,

prameny vlasů po nichž kloužou se hvězdy,

jako černočerná tma jíž smotáváš si mezi prsty,

ještě promneš si vůni jež do dlaně ti fouknu

než sám spadnu hloub.

A přitom na dně je sníh.

Sníh chladně bílý.

Vykousnu půlměsíc,

vybledlé svítání

z podšálku z dvou kapek oči,

nad šálkem už se dní...

Oblaka bílá rostou výš,

vysoko do černé tmy hvězd.

Bradu si o ně opíráš,

já ruku vztáhnu - jen naoko pohladím.

Jsi sen s vůní bílého čaje,

jenž ze dna vytryskl a teď pálí jej mráz.

A mě pálí sen.

Znova ti říkám

ta slova ze tmy o bílém čaji ráno,

mém černém snu nad blednoucím obzorem.

Má slova polyká tma

tvých černých očí – dvou černých děr,

raději usnout, jen na chvíli a probudit se navždy,

kdy z černé kávy už bude bílá melta

a temné tmy lidsky mlžný den.

(2017)