|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Jak se spolu poprvé štrechli naši dva hrdinové, ..., generál Kučera s Leopoldem Patrikem
Autor: Zeanddrich E. (Občasný) - publikováno 30.11.2020 (23:37:40)
|
|  |
Generál Kučera byl voják v těch nejlepších velitelských letech -tedy cca pětašedesátiletý; pocházel od jihomoravských Valtic, a ostruhy získával ještě v rámci vojsk tzv. Varšavské smlouvy, převážně v západočeském vojenském okruhu.
(...).
((...)).
Tak tedy, tento generál Kučera kráčel od výtahu dlouhou chodbou potemnělé budovy. Z plné prudké chůze před dveřmi jen nepatrně zpomalil, aby pohledem ověřil štítek na dveřích,…, potom letmo jednou dvakrát klepl, a rovnou vstoupil -přesnějším výrazem, vzhledem k jeho cca 130kg hmotné postavě, by snad bylo přesnější říci „vevalil“ se -do „předpokoje“ jedné z kanceláří na Úřadu vlády, … . A tu se tváří v tvář poprvé střetl s jednou, jak se až o dost později mělo ukázat, z nejpodstatnějších osob ze svého osudového tubusu – a sice s kancelářským asistentem Leopoldem Patrikem Vejvařovským, …, mladíkem cca 25 -ti letým, s polodlouhými vlasy profesionálně zvlnkovatělými, …, takto typickým tzv. metroseksuálem -tedy typem, na který byl každým coulem „chlapácký“ generál Kučera dlouhodobě a nefalšovaně alergický.
Leopold Patrik Vejvařovský, čelem ke dveřím sedící za svým velikým psacím stolem, na kterém měl -kromě dekoračně rozloženého štůsku dokumentů -i vzorně vyrovnané, vedle rámečku s fotografií své snoubenky, ozdobné hrnečky a různé další propriety, pocházející patrně z oslav kancelářských zaměstnanců -sebou mírně trhl,…, ale hned v dalším okamžiku se již konsolidoval pod naučenou usměvavou masku, a otázal se: ..Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?
-Dobrý den, zavrčel generál, zjevně čekající za dveřmi spíše sekretářku (či celý houf sekretářek), než mladého, a, jak se zdálo, na velkoměstské prostředí až přespříliš adaptovaného muže.
-Proč ty, do prčic, nejsi za výjimečného stavu v maskáčích a v helmě někde v zákopu na jihu Evropy, připraven čelit případné čínské invazi z moře,…, a sedíš na místě, kde by snad mohla sedět i nějaké šestnáctiletá – ne, řekněme osmnáctiletá, aby již s nadhledem zvládala dvojznačné mužské poznámky, apod., -frekventantka nějakého kursu správy kancelářské agendy, ..., či něčeho podobného?, napadlo ho, ale nahlas se zeptal jen stroze:
-Pan náměstek Kouřil je přítomen?
-Promiňte - a koho mohu ohlásit?
-Generál Kučera, jsem ohlášen na půl desátou! .
-Ó ano, samozřejmě.. ..nahlíží Leopold do svého záznamu na pravém okraji stolu. -To souhlasí. Pan náměstek vás přijme okamžitě, jakmile dokončí schůzku s generálem Drbolou.
-Cože? -Generál Drbola byl pozván na schůzku ještě přede mnou?!
Leopold zavětřil problém, a pohotově opáčil: ..ó ano, byl pozván již na půl devátou.. ..s vámi potom asi pan náměstek provede refleksi závěrů i z konzultace s panem generálem Drbolou.
Generál Kučera sice pochopil, že tu druhou sentenci -respektive její povzbudivý obsah -si Leopold Patrik zrovna teď vymyslel, …, ale uznal, že by to tak i trošku -alespoň tedy teoreticky- mohla být i pravda, a docela ho to uchlácholilo. A Leopoldovi připsal prvý bod.
-Hmm.. ..no jo, no jo, zavrčel. -Tak já počkám.
-Můžete se tu posadit, ukázal mu Leopold pohotově na řádku pěti či šesti zámeckých židlí z tmavého leštěného dřeva a s červenobílým polstrem, stojících u zdi vlevo od dveří, kterými generál přišel.
Generál chtěl, jak byl naučen, možnost se posadit bryskně odmítnout, ale pak si uvědomil, že je to vlastně výhoda mužského sekretáře (nemusí se nějak velkoramenně přetvařovat před nějakou mladou holkou), a s ponurým „děkuji“ se posadil. Na židli od dveří v pořadí druhou.
Leopold pohlédl doprava na velký, secesně vyhlížející stojací časoměřič, stojící u zdi, …, a pak ještě, pro jistotu, na své hodinky na zápěstí. Podle obou strojků bylo přesně 09:31.
-Mám zapovězeno schůzku vedle rušit,…, a nabídl bych vám čaj nebo kávu, prolomil po chviličce nastalé ticho opět Leopold, …, ale myslím -jak znám pana náměstka - že současná schůzka již brzy skončí.. .
-No jo, no jo, zavrčel opět generál.
Z vedlejší místnosti zazněl hovor dvou mužů, zjevně se přibližujících ke dveřím do předpokoje.
Generál Kučera zbystřil pozornost, mírně se napřímil, ale zůstal sedět.
Dveře kanceláře se otevřely, a objevil se náměstek Kouřil, propouštějící kolem sebe generála Drbolu.
Generál Kučera se pomalu -možná o něco pomaleji, než by slušelo – postavil, a pravou ruku zvedl ke spánku k poměrně ledabylému, přesto však ještě předpisovému vojenskému pozdravu. Očima přitom ovšem spočíval výhradně na Kouřilově tváři, ..., a svého hodnostně stejně vysoce postaveného kolegu, lidově řečeno, úplně zazdil.
-Pane náměstku, jsem generál Kučera, a dostavil jsem se na vámi vyžádanou schůzku!
-Dobrý den, pane generále, řekl Kouřil. Rád vás poznávám.
Generál Drbola, člověk nevysoký a relativně štíhlý, pravou rukou a s lehkým úsměvem svého mohutného kolegu pozdravil, a prošel mezi oběma muži směrem ke dveřím, kde se zastavil a otočil, docela nevojensky na náměstka Kouřila kývnul, …, letmo -to už opět vojensky, pravou rukou u spánku -pozdravil i Leopolda Patrika, a zmizel v chodbě.
Generál Kučera se k němu neotočil, ale zjevně čekal, až cvaknou dveře, a až potom se znovu nadechl, aby promluvil; náměstek Kouřil ho ale předešel všetečnou, lehkým tónem položenou otázkou: vy s generálem Drbolou nemluvíte?:
((...)).
|
|
|
