Šla Nanynka pro zelí,
temnou lesní zkratkou,
za ní tiše strejc podivný,
se zrzavou bradkou.
Slečinka jen tence kvikne,
do klusu se vrhne,
kořen jí však nohu chytil,
koleno zem drhne.
Úchyl hned a skokem u ní,
osahávat touží,
za zadničku děvče chytá,
když ji zvedá z louží.
Hnáta se mu sveze maně,
chytil ji za ohanbí,
od čeho má kluzké dlaně?
vlhké - asi od hanby.
Od hanby to není pane,
zašvitoří zděšená,
to se prostě někdy stane,
jsem-li tak natěšená.
Jak uvidím v lese chlapa,
tělo volá po činu,
na ohanbí se mi sápat,
pomuchlat mi kočinu.
Jak zahlédnu skřeta v lese,
co se takhle chtivě dívá,
jak bys sáhl do kaluže,
chci to, zkrátka jsem jak divá.
Lesní lidé fest mě berou,
Krakonoš je chlap jak hora,
nezáleží na tom kterou,
brázdu těla mého zorá.
Pracky hnětou křivky moje,
do vodičky namočit!
Umytá ať je od hnoje,
když si to chci natočit.
I od mechu, od kapradí,
očisti se dobytku,
vzrušení nic nenahradí,
skočíš mi pak pro kytku?
|
