VÍTR V HODINÁCH

 

 

Do sebe vcházím napůl,

vždy na půl nebo v celou,

a na pult platím řečmi,

že celou je mi čas jen napůl.

 

Kdysi jsem býval jako list,

čistý a tichý, jsem si jist,

co odvál čas, již nechci číst,

mou celou času šustí listí.

 

Na každý pád snad mohlo se zdát,

že čas mi mými listy dával mat,

když vše napsané již stejně nešlo znát,

celý jsem pod pult tou tíhou spad‘.

 

Jak Evu had ovinul mne chlad,

byla to pře v předem neznámé hře,

mizející stín na tající kře,

všechny mé řeči stejně skončily v křeči;

jak voda na mlýn to mělo spád,

co chtělo se, to vše smělo se stát,

co chtělo, vše samo mělo zkrat,

v cele mé cely se na roky celé zastavil čas.

 

Už nešlo bdít, už nešlo spát,

už nešlo jít, už nešlo stát,

o překot to vše vzalo cvrkot,

že jsem to já jen trochu hrklo,

z pultu bral jsem klíč svých řečí

a spěchal navrch být zas něčí,

nečas hodin hodit v tlamu času

a jít dál.