|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Někdy se vydali na výlet. S tančícími sny klesali do náhrdelníku noci. On dovolil, aby v jeho duši spočítali perly. A mám pro vás překvapení, zašeptal a začal je měnit ve hvězdy. Jedna nenápadně postávala, poté vzplála třemi paprsky a zbylé rozházela po Okolí. Ihned se s ním spřátelili, dýcháním zahřívali duše a Okolí jim slibovalo nesmrtelnost. Odmítli ji. Chceme, abychom byli jednou ukončeni také my, zašeptali. A přítel, stojící nedaleko, nerozhodně přikývl.
Vtom o cosi klopýtli. Byla to paměť hvězdy, jež střídavě vstávala, lehala, při vstávání se vyschle pousmála, aby poté posbírala další střípky. Vtom se to stalo. Střípky se spojily, vyschlý pramen se naplnil a vše zazářilo na cestu různým osudům. Všichni si nabírali do připravených nádob, odcházeli do neznáma,..., ještě jsme jim stačili zamávat. Jeden střípek se dvakrát ohlédl. Druhé ohlédnutí, poznamenal, patří Budoucnosti, jež nastanenenastane, stvoří sebe a společně s Přítomností a Minulostí založí skupinu Tří přátel vstřícných návstěvám všeho druhu. Při jedné si vzájemně připnou medaili Jistoty, která sebe strhne a zmizí v zástupu Nejistot. Jdou dále. Z úst jim proudí tisíce pozdravů, cesta je zadýchnutim přijímá, okraje se však staví proti. Zvláště pravý vysílá signály v podobě zvukových hradeb, nesrozumitelných citoslovcí, naježených chuchvalců hlásek, jenž jsou v rozporu s pohyby. Chvílemi připomíná opilecký chodník měnící se v bulvár metropole, aby poté udělal radost babičce jdoucí po něm od zápraží k lavičce venkovského stavení. Otočím zrak vzhůru. Ve vzdouvajících se vlnách ke mně připlouvají stovky očí. Z koutu zazní hlas vlnky. Zamženost připomíná Její oči, tak vzdálené od posledního pohledu. Cosi zavíří. Plocha se začíná plnit přicházejícími lidmi. Všichni jsou strnulí, napjatí, ale toto není mým přáním. Chci, aby ze sebe sňali břemeno. Zpozoruji, že si tíhu přinesli z dávných dob, dějin, a nedovedou se jí zbavit.
|
|
|
