V sobotu jsem se probudil do chladného rána. Včerejší euforie z probouzejícího se jara byla ta tam. Letošní velikonoce byly sice dost pozdě, ale tady v tom vysočinském povětří vždy přichází jaro později než v nížině.  Dobelhal jsem se do kuchyně a postavil vodu na čaj.

V krabici na stole se cosi pohlo a neobratně zašustilo o papír. Nejprve mě to vylekalo, ale rychle mi vytanuly na mysli včerejší zážitky a já si šel opatrně prohlédnout mého nezvaného spolubydlícího.

Nadzdvihl jsem víko a v krabici se krčil černý pták s mírně vidlicovitým ocasem a příliš dlouhými křídly. Vystrašeně se na mě díval a jen mírně natáčel hlavičku.

„Tak to tys mi dal včera tak zabrat? No, do ruky už tě radši brát nebudu, neboj,“ promluvil jsem už smířlivějším tónem. Jen jsem ještě nevěděl, co s tím opeřencem udělám.

Posnídal jsem čaj a pár zapomenutých keksů, ale co dát ptákovi mě nenapadlo. Bál jsem se k němu více přibližovat a tak jsem, popíjeje ten horký čaj, došel nakonec k závěru, že musím vyrazit do přírody a ptáka někde vypustit. Co jiného mě také mělo napadnout, copak jsem nějaký ornitolog?

Oblékl jsem se do sportovního, do batůžku opatrně zabalil papírovou krabici s rorýsem a lehkým sprintem doběhl na blízké nádraží. Kam teď? Přece nebudu vypouštět ptáka tady ve městě, ještě budou mít ze mě všichni legraci. Jsem přeci jen trochu ostýchavé povahy a nemám rád okolo sebe přílišný rozruch. Popojedu pár zastávek místní lokálkou a uvidím, rozhodl jsem se nakonec a nasedl do právě odjíždějícího motorového vláčku o dvou vagóncích.

Vláček se rozjel svým obvyklým tempem, já zůstal stát kousek od dveří a prohlížel si cestující klasiku. U okének se nudili vesničané, vracející se zřejmě z městečka vláčkem ze sobotního nákupu. Nezúčastněně sledovali ubíhající známou cestu, jedna babča vytáhla nepostradatelné klubko a začala cosi štrikovat. Vedle ní prozkoumával statný chasník s neodmyslitelnou zmijovkou na hlavě rubriky místního plátku, který stihl ve spěchu ještě zakoupit v trafice před nádražíčkem. Také se tu pošťuchovalo několik baculatých dětí s ruměncem ve tvářích, nikdo je neokřikoval a stranou u okna seděl čahoun s dredy na hlavě a neznatelně pohyboval hlavou do rytmu hudby z neodmyslitelných sluchátek. Trochu vybočoval z profilu osazenstva, ale nikdo si jej nevšímal a ani jemu nikdo zřejmě nevadil.

Popojel jsem asi tak 10, možná o něco víc kilometrů, díval se, jak lidé nastupují a vystupují, každé další nádražíčko bylo podobné tomu předešlému.

„Borová“, četl jsem název toho, kde právě zastavovala lokálka a rozhodl se vystoupit. Kupodivu vystupoval i chlapec s dredy. Nijak zvlášť jsem to tu neznal, párkrát jsem projížděl autem cestou z Prahy, nic víc. Šel jsem tedy v závěsu za chlapcem. Nemířil jsem do vsi, spíš jsem potřeboval někam do přírody, někam dál od lidí, kde bych vypustil rorýse.

Chlapec přešel u nádraží kolmo přes státovku a uhnul na vedlejší, šel jen tak podél škarpy krajem vsi, na uších svá nepostradatelná sluchátka. Sledoval jsem ho, jak prochází kolem ohrady plné koz s kůzlaty a ani si dovádivých všeteček nijak zvlášť nevšímá.  Došel až k dvorcovému roubenému stavení a zmizel uvnitř.

Zastavil jsem se na chvíli u kůzlat a pozoroval jejich lehce hravé dovádění. Pak jsem došel rovněž k roubenému stavení. “Hospoda u lesa“, četl jsem na vývěsním štítě roubenky. Nadzdvihl jsem obočí, rozhlédl se a prošel vpravo okolo hospody na cestu, která vedla k lesu. Třeba se tu stavím cestou zpět, blesklo mi hlavou. Bylo poměrně chladno, ale pěšina vedla do kopce a tak jsem se po chvíli rozehřál.

Kouzlo lesa, klid a vůně smůly mě vnitřně nabily energií a já šel a šel tím lesem, nasával tu prvotinu předjaří a cítil vnitřní smíření. Vlastně jsem vnímal, jak do té krajiny patřím a že jsem její součástí, bylo mi lehko a já šel a šel.

 Došel jsem na paseku, kde stála osamělá borovice douglaska.  Shodil jsem opatrně batoh ze zad a vyndal krabici, vyzvedl ji nad hlavu a pomaličku odendával víko v těsné blízkosti rozbrázděné kůry stromu. Ještě jsem ten karton malinko vyklonil do strany a rorýs se chytře uchytil sporými pařátky hrubosti hnědavé borky. Ulehčeně jsem si oddychl, sledoval ptáka, jak ještě chvíli šplhá vzhůru po stromě a pak se to stalo.

 Černý pták vzlétl. Vzlétl nad paseku, chvíli jen tak kroužil a pak jsem jej viděl mizet směrem k hustému vzrostlému smrčí. V tu chvíli se odkudsi zvedl vítr, rozcuchal jehličí větví staré douglasky a já jako bych v tom lesním cuchání zaslechl neodbytné:

„Běžžž.. Běžžž.. Pospěš pane za rorýsem…Za rorýsem…“

Vydal jsem se napříč pasekou a ani mě nenapadlo, že bych v tom hlubokém vysočinském lese mohl zabloudit. Prodíral jsem se mezi hustými smrčky a hledal náznak pěšinky, po které by se mi lépe šlo. Ale nikde nic. Ve výšce kdesi přede mnou se ozýval pronikavý hlas rorýse, který mě jakoby vícehlase a táhle volal:

„Sríí-sríí, sríí-sríí..“

A já, tuše vředu nad sebou svého nedobrovolného spolunocovníka,  neuhnul ani o krok a prostě šel lesem za tím ptačím hlasem. Pojednou jsem zavětřil jako srna. Povětřím se nesl slabý nasládlý pach rozkladné hniloby. Zprvu mě to ani nezarazilo, ale jak ten odér sílil, uvědomoval jsem si narůstající nepříjemno okolo žaludku.

„Co to je?“ Blesklo mi hlavou.. Zápoj smrků pomalu slábl, prosvětloval se a já tušil v brzku další mýtinu. Trvalo to ještě delší dobu, než jsem původně odhadoval, když jsem asi po hodině vylezl poškrábaný z hustého smrčí a stanul na palouju, utápějícím se v oblaku hnusného pachu. Ten pach byl tak neuvěřitelný, že se mi protáčely panenky a já polykal a polykal ty hromadící se sladké sliny v mých ústech. Ale stále jsem nevěděl, odkud ten puch jde.

Rozhlížel jsem se a najednou jsem to spatřil. V rohu mýtiny vystupovala z jehličí jakoby chladná blyštivá skála a okolo ní byla rozseta spousta velkých i menších kamenů, valounů, placáků.. Jako žíla skálou prostupovala slída a házela ve slunečních paprscích zrcátka odlesků do všech stran. U paty toho obrovitého kamene cosi leželo. Rozeznával jsem tmavé šaty s jakýmsi kvítkovým vzorkem a siluetu člověka. Přes ten zápach jsem přistoupil blíž a vytřeštil oči.

Něco podobného jsem dosud neviděl a doufám, že ani nikdy v budoucnu již nespatřím. To, co tam leželo, byl skutečně člověk a podle šátku tam, kde jsem odhadoval hlavu, šlo zřejmě o ženu. O starou ženu, z pod šátku vykukovaly šedé, krátce střižené vlasy, budící dojem zatuchlé koudele, kterou míval kdysi můj děda v dílně pod ponkem. Hlava byla podložena obyčejnou plátěnou taškou, ve které jsem jen tušil jakýsi obsah. Neležela tedy přímo na skále. Člověka ještě připomínaly ty dlouhé tmavé šaty s kvítky, částečně zapadané jehličím, celé promoklé a přilepené na tom lidském torzu. Tělo bylo v rozkladu, měkké části zcela chyběly a děsivé nelidské otvory, které zůstaly v bývalém obličeji, mi naháněly hrůzu, která mě zcela paralyzovala a já se nemohl v první chvíli ani pohnout. Vyschlá kůže připomínající ztvrdlý pergamen potahovala jen kostnaté části a i zde místy chyběla. Tělo, tedy to, co z něj bylo viditelné, mělo nepřirozenou šedavou barvu s odstíny do hnědava, já přejížděl očima od hlavy k patě a zpět a nevěděl, co v první chvíli udělat.

 Ovládal mě všudypřítomný zápach a pojednou se nade mnou opět ozvalo pronikavé: „Sríí-sríí, sríí-sríí..,“ které mě probralo k životu. Otočil jsem se a utíkal z palouku, zastavil se u prvních smrků a rozvracel se. Ranní čaj a keksy opouštěly mé útroby a já se pomalu zklidňoval. Pták se začal vzdalovat a já nyní slyšel jeho hlas z opačné strany. Vydal jsem se lesem za ním a nechal palouk za zády. Po čase jsem došel na širokou lesní cestu, vysypanou štěrkem, což mě velice potěšilo. Pohlédl jsem vlevo a tam stál krmelec jako z pohádky. Nevěřil jsem svým očím, okolo krmelce byly v měkké jarní půdě čitelné stopy zvěře a i když byl krmelec prázdný, v jeho zadní části jsem viděl obrovské kusy soli, za kterou sem asi svěř chodila i v tuto dobu.

Vydal jsem se cestou podél krmelce a šel lesem. Nevnímal jsem, jak plyne čas, obklopen lesním tichem jsem si urovnával v hlavě svůj zážitek a snažil se s ním vyrovnat. Nevím, jak jsem šel dlouho, když les opět začal prosvětlovat a já po té štěrkové cestě vyšel ven do polí.

V údivu jsem ušel jen pár kroků a stál jsem pod obrovskou košatou lípou vedle malé bílé kapličky s neumělým oltářem uvnitř a svatým obrazem nad ním. Stála tam potlučená váza s čerstvými květy, což bylo neuvěřitelně lidské.

Kousek za kapličkou byla hájovna, vykročil jsem tedy jejím směrem. Obešel jsem stavení a zabušil. Hajný se chystal v tom sobotním dopoledni ještě na chvíli do lesa k těžbě, která právě probíhala opodál a byl na odchodu.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, spěchaje k hajnému.

Udýchaně jsem se zastavil a vysypal ze sebe:

„Jdu z lesa, tamhle z toho směru,“ ukázal jsem ledabyle rukou, „a je tam něco hrozného. Našel jsem tam mrtvého člověka.. Tedy,“ na chvilku jsem zaváhal, „tedy to, co z něj zbylo..“

Hajný na mě pohlédl a kupodivu ho má slova ani moc nevyvedla z rovnováhy. Jen se otázal:

„Ženu nebo muže? Koho jsi tam našel?“

„Myslím, že to je žena, hodně stará žena. Aspoň podle oblečení, jinak se to asi už moc poznat nedá..“

Hajný se otočil ve dveřích hájovny a vlídným hlasem mi pokynul:

„Pojď dál, dáme si panáka a zavoláme policajty. Našel jsi asi matku Skarkovou z támhletý chalupy,“ za bodrého tykání ukázal hajnej do dáli, kde se krčil pod kopcem statek, z něhož bylo vidět střechu s komínem, z něhož vycházel jen sloup bělavého kouře.

Vešli jsme, hajnej nalil borovičku a ptá se:

„Kde jsi ji našel? Ztratila se před šesti tejdny, hledali jsme ji na tu stranu k Luckýmu vrchu, kam si odpoledne prej zašla na kus babskýho drbu. I vojáci tu byli, ale po Skarkový se snad země slehla. Nikdo o ní už celejch 6 neděl neslyšel.“

„Šel jsem lesem mimo cestu, prodíral se smrčím a došel na palouk,“ ukázal jsem za sebe na opačnou stranu oproti směru, kde ženu zřejmě hledali a nenalezli.

„Je tam takovej obrovskej kámen prostoupenej slídou, leží u něho..,“ obrátil jsem do sebe dalšího panáka a sedl si ke stolu na nabízenou židli. Hajnej Cibulka, tak se ten dobrý muž v těžkém zeleném hubertusu jmenoval, mezitím přistoupil k Bellovu přístroji snad z první republiky a vytočil notoricky známé číslo.

„No nazdar, Lojzku. Jo, to jsem já, Cibulka, mám tu jednoho študáka, asi našel v lese starou Skarkovou. No, to víš, dali jsme si panáka, je tam chudák už šest neděl, to bude něco.“ Cibulka chvíli přikyvoval jen tak do sluchátka a pojednou se zase rozpovídal:

„Jak ten mladej vypravuje, našel jí kus pod Bukovinou, tam dozadu k Vejbuchu. No je to pech, však víš, kus před tím místem jsme rozpustili rojnice, že tam už chudák stará nemohla ani dojít. Jo, počkám na tebe u kapličky, to víš že jo, kdy tu budeš? Tak za půl hodinky? Dobrá, budeme tam..“ A Cibulka položil sluchátko, odfrkl si a šel do sebe naklopit pro jistotu ještě jednu borovičku.

(pokračování)