Bůh se utkává s pavučinami -

  proradní pavouci s křížem na zádech

  dobyli jeho vlastní zem.

  Každá další modlitba

  zvedá ještě větší oblak prachu.

  Banky, budovy a hříchy se lesknou.

  A po nejzazší mši kostel spadne,

  bouchnou jeho dveře

  a obloha už bude prázdná

  jen s větrem částice a ionty.

I nohy se boří a prorážejí

stropy do beztrestna.

Jdou s hlavou na dlouhých tenkých drátech,

co sklouzává po mostě

padá do dubnové jarní závěje.

Nechám se

roztát, odnést, odplavit

a zase začnu uctívat Slunce.