Člověk se asi buď bláznivě zamiluje a skočí do toho vztahu po hlavě, nebo do toho jde s nějakou rozumnou úvahou. A mně se vlastně nepodařilo ani jedno. Ani jsem nepotkala za ty roky nikoho, do koho bych se bezhlavě zamilovala, ani jsem nenašla nějaký rozumný důvod zůstávat s někým bez té spalující vášně.

            Vlastně jednou jsem to zkusila. Bylo příjemné, když jsem se vracela domů a někdo tam na mě čekal, tedy když nemyslím právě na psa. Ale netrvalo to dlouho, rozešli jsme se docela brzy.“

            „Rozešli jste se? Proč?“

            „Žárlivost. Byl neskutečně žárlivý. Jeli jsme spolu jednou na víkend k vodě, bylo to v parném létě. Jenže já nikdy nepřestávám pracovat, mám telefon zapnutý i přes neděli. Vidíš, asi bych se hodila i do Japonska,“ dělala jsem si legraci.

„Přišlo mi tu sobotu pár textovek na telefon, kolega potřeboval hesla do bankovních programů, zůstal v kanceláři přes víkend a dopracovával jeden obchodní případ.

 Přišla první textovka a mně zarazilo, že ji se samozřejmostí jemu vlastní, zcela bez skrupulí přečetl, jako by to byla zpráva pro něho. Když už přišla třetí zpráva s pracovním dotazem, docela neskrýval, že na ni čeká. Skočil po telefonu a s nenávistným tónem v hlase mi řekl: „Ten tvůj kolega bez tebe nemůže být ani o víkendu!“             Nereagovala jsem na to, přečetla jsem si vzkaz a rutinně vyřídila služební zádrhele.

Pak jsem napsala Vany, že se máme fajn, že svítí slunce a že se půjdu koupat. Po chvíli opět telefon zavrněl a on, tentokrát už jako tygr, po něm  zase skočil, otevřel mou zprávu a zatímco četl, brunátněla jeho tvář:

„Zavidim vam, chtel bych byt prave ted s vami…“

Pak už jen vztekle mrsknul tím telefonem mým směrem a proměnil se v běsnící živel. Poprvé ve svém životě jsem viděla v celé škále barev od rudé až po černou, co to je skutečná chorobná žárlivost. Ztuhla jsem.

            Pomalu jsem zvedla ten zpropadený mobil, zkontrolovala, že se nepoškodil a četla inkriminovanou zprávu:

„Zavidim vam, chtel bych byt prave ted s vami…Vany se sprchuje, je tu hrozne vedro a tak se chystame k vode, ale tak jako vy se mit urcite nebudeme, skoda. Mirek“

            Zpráva byla odeslána z netu, ne z Vanesina mobilu. Můj společník si ani nestačil uvědomit, že přítel mé dcery posílá jen nevinnou odpověď na mou mateřskou starostlivost. A to byl vlastně konec, hodně brzký konec. Možná že to všechno skončilo ještě dříve, než to stačilo vykvést.

Odstěhoval se hned po tom víkendu u vody, nedělalo by to dobrotu. Rozešli jsme se, jak se říkává, jako přátelé. Oženil se, má dítě. Co dodat? Nikdy jsem už nesebrala odvahu, abych zkusila někomu věřit. Zůstal ve mně strach z lidí, z toho, co se skrývá v nitru každého z nás. Možná jsem jen příliš přecitlivělá, ale takhle to prostě vnímám.“

„Takže tys přestala věřit pro jistotu všem. Praktické, když nesáhneš do plamene, nespálíš se, viď,“ přisolil si Jan. „A teď nemáš strach, že se spálíš?“

„Snažím se před tím strachem zavírat dveře, Jane. Snažím se myslet jen na dnešek a užít si ho. Já přeci vím, že zítra odletím a zůstanou jen vzpomínky na tebe. Ale chci si ty vzpomínky hýčkat, mít takový polštářek, naplněný něčím hřejivým, se kterým se pomazlím, až zase budu sama, tam daleko u nás doma. Nejsem zase až tak naivní, jak vypadám. Nebo jsem?“ Povytáhla jsem obočí a můj pohled sklouzl po vedle sedícím spolucestujícím v kšiltovce. Nemohl mi sice rozumět, navíc byl jako správný Japonec poměrně odtažitý a snažil se nám nepřekážet. Ale najednou jsem prostě měla ten pocit, že tu je někdo navíc.

„Jsme jenom lidi, víš? Lidi dělají stále nějaké chyby, nikdy se jim nevyhnou, nikdy se nepoučí. Slýchával jsem, že jenom blbec udělá stejnou chybu i dvakrát. No vidíš, já dokážu udělat stejnou hloupost i třikrát. Já, obchodní ředitel velké firmy. V práci ne, tam není na chyby místo. Tady se vše musí dělat skutečně velice precizně a uvážlivě. Ale v osobním životě.. O tom bych ti mohl povídat měsíce..

Jsme prostě jenom lidi. Co je správné a co ne, kdo to skutečně ví? Každý máme svou verzi pravdy, každý se díváme na jednu a tutéž skutečnost pod jiným úhlem pohledu. Někdy je těžké dokonce i jen rozpoznat, co je iluze a co realita. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem..“ zakončil Jan svou úvahu. 

            „Nějak jsme zabředli do filosofování, nemyslíš? Trochu tě odvedu od těch tvých širokých úvah. Než jsem sem jela, vyprávěla mi kamarádka o Japonsku. Tak nějak o těch zaručených zprávách, které znají jen ti světa znalí. Hele, prý Japonky jsou něco jako zvláštní přírodní úkaz.“

            „Neříkej, co je na Japonkách tak zvláštního? Jistě, mají jinou výchovu, jiný přístup k životu a vůbec jiný životní styl, jsou mezi nimi velice hezké ženy, ale i méně vábných je víc než dost. Co by na nich mělo být až tak neobvyklého? Divil se Jan.

            V očích mi hrály ohníčky veselí a právě  v tom lehkém tónu jsem Janovi nastínila můj svérázný poznatek: „Prý jsou schopné korigovat délku svého těhotenství. Prý za to vděčí předlouhému vývoji své rasy, kdy na počátku byly jiné národy, třeba i Eskymáci, Číňani.. Co já vím, kdo ještě. No a tak se ženy původních kmenů, žijící v dost drsných podnebních podmínkách, naučily prý vůlí ovlivňovat délku svého těhotenství, aby dítě přivedly na svět v době, kdy tomu přálo počasí. Prý dovedou porod vyvolat vůlí podstatně dříve, nebo naopak tou samou vůlí odsunout na podstatně pozdější dobu. I o celé měsíce..“

            Jan na mě chvíli nevěřícně hleděl a pak se rozesmál: „To je snad největší pitomost, co jsem o Japonkách kdy slyšel. Nevěř holka všemu, já o téhle zaručené vlastnosti Japonek nikdy neslyšel a nakonec, i můj syn se narodil naprosto běžným způsobem, bez jakýchkoliv prodlev, a zdržení.“

            Někde hluboko uvnitř mnou projela z ničeho nic ostrá bodavá bolest. „Ty máš syna? Tady v Japonsku?“

            „Ano. Ještě jsem ti o tom neříkal, nechtěl jsem tě zatahovat do mých rodinných vztahů. Nepatří to sem mezi nás. Ale budiž, mám chlapce, je to má pýcha, mé všechno,“ prozrazoval váhavě Jan.

            „A jeho matka?“

            „Má žena? Akiko jsem poznal za svého pobytu ve Francii. Byl jsem tam párkrát na dovolené. Mladí Japonci dnes hodně cestují, chtějí poznat ten náš svět. Studovala tam malířství. Je velice jemná, vzdělaná. Zamiloval jsem se do té její křehkosti na první pohled.

            Je o hodně mladší, než já. V době, kdy jsem ji poznal, jsem hledal už jiné hodnoty, než coby mladý, nadějný atlet. Nějak mi začalo chybět teplo rodinného krbu. A právě Japonci s tou jejich tradiční výchovou tohle umějí. Je to k nezaplacení. Japonky umějí vytvořit člověku takové rodinné zázemí, které my, Evropané, prostě neumíme, neznáme. Když jsem pochopil, co mi Akiko dává, poznal jsem, co neustále hledám. Najednou jsem věděl, co mi v tom mém vzletném životě chybí.

Děkoval jsem osudu, že mě Akiko přivedl do cesty. Japonky jsou poklad, k nezaplacení. V obojím slova smyslu. Hodně totiž za to, co na jednu stranu dávají, na druhou stranu i vyžadují,“ podotkl s jistou hořkostí.

            „Takže ty ji miluješ.. Jsi spokojený manžel a otec, nechápu, nerozumím, jak do toho všeho zapadám já..“ Řekla jsem se smutným nádechem a koutky úst mi asi znatelně poklesly.

            „Nebuď smutná,“ odhrnul mi pramínek vlasů z čela. „Když tady mezi nimi dlouho žiješ, zamiluješ si je. Jsou na jednu stranu velice tvrdí a jako obchodník je rozhodně nesmím podceňovat, ale ve svém vztahu k přírodě, ve svém vnitřním přesvědčení, jsou kolikrát jako děti. Ne snad naivní, ale je to taková ta vnitřní čistota, která mě neustále udivuje. Ano, jsou jiní, i když rozhodně ne ve špatném slova smyslu.

            Podívej se třeba na ta jejich náboženství, jsou tu vedle sebe v naprosté toleranci šintoismus i buddhismus. Umíš si takovou toleranci představit v naší zeměpisné šířce? To je přece nepředstavitelné.

Všechno tu má svou duši, nejen rostliny, zvířata, brouci, ale i neživé věci jako kámen, voda, obyčejná větvička nebo pírko z ptačího ocásku.  Umění je tu krásné právě ve své jednoduchosti a střídmosti. Musíš to pochopit, tu jedinečnost a jemnou sílu krásy, ne jen vidět, projít okolo toho. Pak si skutečně zamiluješ Japonsko, pak tě uchvátí svou jedinečnou osobitostí.

            Jenže, když tu jsi dlouho, začne ti scházet to, co ti doma třeba i před tím vadilo. Chybějí mi Evropané, domov. Tedy občas. Nebavíme se o tom doma, žena bývá smutná, bojí se, že odtud jednou odjedu, že mě odvede touha po domově. Nechci ji tím strašit, jednak odtud neodejdu a jednak ji mám skutečně rád. Jenže to mě vůbec nebrání v tom, abych měl rád i tebe. Jste každá tak jiná. Každá představujete jinou kulturu, jiný životní styl. Kdyby tak šlo z vás dvou udělat jednu. Nic víc bych v životě už nehledal.

Nejsi pro mě jen chvíle rozptýlení, v tvé blízkosti cítím něco hodně silného, co mi tak dlouho chybělo tady v té dokonalosti. Ať chceš nebo ne, životní úroveň tu je o hodně vyšší, než u nás doma. Je tu tolik věcí a hloupůstek, co člověku zpříjemňují život a vlastně ho tím hýčkají a rozmazlují. Je pravda, že by mi to doma chybělo, neuměl bych tam už žít na trvalo. Ale zároveň mě domov nenechává klidným. Pořád tu jsou vzpomínky, čím jsem starší, tím jsou dotěrnější. Myšlenky na domov se táhnou mým životem jako ta pověstná červená nit. Právě tahle nitka mě spojila asi s tebou,“ řekl potichu Jan, vlastně mi to jen pošeptal do ucha.

Pomalu jsem si zvykala na novou skutečnost a zklidňovala se v Janově blízkosti. „Jak se jmenuje tvůj syn?“ Byla jsem najednou zvědavá. „A kde je teď?“

„Joshi, pojmenovali jsme ho Joshi, je mu pět. Chodí do školky, ale teď je právě se svou matkou. Ráno jsem jim zařídil výlet k babičce. Manželčina matka se na ně těšila již dlouhou dobu, tak se tento víkend užijí. Stává se mi často, že musím věnovat víkend pracovním jednáním. Není to zas tak neobvyklé, že zůstanu přes víkend v práci.

Ale aby sis nemyslela něco zlého, skutečně vždy zůstávám pracovně. V Japonsku je neuvěřitelné pracovní tempo, neuvěřitelné vztahy k zaměstnavateli. Myslím neuvěřitelné z pohledu Evropana, tady naopak naprosto běžné. Nikdy jsem si ještě neudělal takovýhle soukromý výlet. Ale všechno se asi někdy stává poprvé.. Asi jsem tady už skutečně moc dlouho..“

„Kdyby místo mně přijela jiná žena, seděl bys tu teď s nějakou jinou Evropankou,“ napadlo mě a bohužel jsem si to nenechala pro sebe.

„Myslíš?“ Jeho čelo se zkrabatělo. „Možná ano, ale nejspíš ne. Není mnoho žen, se kterými bych si porozuměl tak, jako s tebou. To mi věř. Jsem tu, protože jsi přijela právě ty. Je to Osud, kdo nás svedl dohromady. Pochop to. Nemohl přiletět nikdo jiný, než právě ty.“

Nechtělo se mi v tom tématu pokračovat, nějak jsem se s novými fakty potřebovala vnitřně vyrovnat. Pohlédla jsem z okna vlaku, stojícího právě na nádraží a zahlédla staršího muže s jakýmsi  podivným počítadlem v ruce. „Jej, co to ten člověk tam vzadu vyvádí?“ Podivila jsem se.

Jan jen mrknul směrem mého zájmu a prohodil: „Počítá. Má v ruce abakus a počítá. Dřív se tu počítání na abakusu vyučovalo i ve škole a někteří lidé, zvláště ti starší, mu dávají přednost i dnes. Prostě na něj nedají dopustit. Někde se abakusu říkávalo sčot, určitě jsi to už aspoň zaslechla. Snadno se na něm sčítá a odečítá, násobit  se na něm prý také dá, a to na principu zdvojování, jsou to veskrze algoritmizované úkony. Kdo si na abakus jednou zvykl, nerad se s ním loučil, jak tady názorně vidíš,“ vysvětloval mi.

„Jak daleko je Kjóto od Tokia?“ Zajímala jsem se. Za chvíli bychom tam už měli být a vlak jel skutečně pro Evropana nevídanou rychlostí.

„Něco přes 500 kilometrů jihozápadním směrem, ale tady se na vzdálenosti hledí jinak, než jsi zvyklá. Vlastně to není až tak daleko, navíc tenhle vlak je požehnání, všechno se jím zrychlilo a tak vlastně i zkrátilo. Za chvíli budeme na místě.“

Měl pravdu, po chvíli jsme vystoupili na nádraží v císařském městě Kjótu. Dali jsme si kávu v malé zastrčené kavárničce, já se zase bavila, jak se Jan těžko vtěsnává do titěrného křesílka a dobrá nálada se dostavila a odejmula nás oba svou širokou náručí.

Cestou z kavárny jsem se zastavila u nesčetných obchůdků. Musím přeci přivézt Vany nějaký dárek, to by mi neodpustila. Vybrala jsem jako obvykle nějaké to triko s typicky japonskou tématikou, nějaké zdejší zvláštní šminky a několik neuvěřitelně sladce zabalených krabiček těch zdejších bombonů a dobrůtek, po kterých se netloustne.

Jan chtěl automaticky můj nákup zaplatit, ale zarazila jsem ho. "To jsou přeci mé dárky pro Vany, ode mně, rozumíš? Kdybys je platil, nebyly by už ode mě.." Nesnažil se mi můj názor vyvracet a nechal mě koupit  těch pár drobností.

Procházeli jsme městem, takovou zastrčenou uličkou, když mi najednou Jan bez slova vysvětlení zmizel v obchůdku se zvláštními panenkami v tradičních kimonech. Po chvíli se vrátil a nesl dva balíčky. Podával mi je s dobrosrdečným: "To je jen takový můj malý dárek, pro tebe a pro Vany."

Zatímco jsem si brala balíčky z jeho rukou, on četl otazníky v mých očích. "Jsou to jen panenky hinanigjó, patří k japonské tradici, nejsou to hračky na hraní," vysvětloval. "Jsou to miniatury postaviček, které žily na císařském dvoře v období heian. Je jich neuvěřitelná spousta a tady z nich staví celé rozsáhlé císařské dvory se všemi detaily. Na počátku března mají i svůj svátek.

Jen jsem chtěl, abys měla nějakou drobnost, která ti Japonsko zaručeně připomene. A třeba také mně," vysoukal ze sebe neobratně Jan.

Stavili jsme se pak na moment v hotelu a konečně si šli prohlédnout zdejší chrámoviště, nesčetné paláce, relikviáře a překrásné brány. Jeden skvost střídal druhý. Vstřebávala jsem nové dojmy, vnímala příjemnou Janovu blízkost a najednou jsem toho měla až nad hlavu.

„Jane, už to nějak nezvládám. Dala bych si teď něco trochu klidnějšího, kde není tolik turistů, jako tady. Není tu nějaké zastrčenější místo?“

„Kjótské zahrady, co bys jim řekla? Jsou světově proslulé, určitě se ti budou líbit,“ vyhrknul, jakoby to měl připravené.

Strávili jsme v nich zbytek dne, až do večera jsme těmi zahradami brouzdali, chvíli mě Jan objímal okolo ramen a chvíli mě jen tak držel za ruku. Bylo to určitě nejkrásnější odpoledne mého života.

Ty japonské zahrady mi skutečně přirostly k srdci. Snoubí se v nich symbioticky příroda s uměním, jsou vlastně samostatným uměleckým dílem s vlastní duší.  Živoucí estetická díla citlivých tvůrců, mistrů ve svém oboru.

Zahrady nehýřily jasnými barvami, nebylo tu množství cizokrajných květin. Ale celek byl víc než úchvatný, ty zelenkavé tóny barev, přechody šedi a odstínů zeleni, promyšlené kompozice úpravných rostlin, to vše ve své celistvosti nemělo chybu. Nic tu nebylo souměrné, všechno tak nějak vycházelo z přírody a přitom to bylo dokonalé. Byla tu malá i větší jezírka, která oživovala a osvěžovala okolí. Japonci si vůbec na vodu a kompozice v zahradách zřejmě velmi potrpí.

Cítila jsem zvláštní uvolnění, přijímala jsem tu odlišnou kulturu s povděkem a Jan mi ukazoval, čeho si mám všímat, vyprávěl, jak takové zahrady vznikají a na čem si Japonci obzvláště dávají záležet, co je pro ně důležité.