Za okny se ve větru
kymácí černá kostra stromu
s nímž jsem se kdysi dělil o své smutky,
ale kterému dnes už nevěřím.

 

Za okny se v dálce z mlhy
noří kus domu, kde bydlely další děti,
s kterýma jsem se kdysi bavil a smál
a jež dnes pro mne mají jen úšklebky.

 

Za okny se ranním chladem
odívá menší hřiště,
kde jsem trávil celé dny
a na které jsem už rok nevkročil.

 

Za těmi okny se v kapkách deště
odráží stín mého dětství.
Já tu sedím s pláčem na krajíčku
a snad už posté mu dávám tiché sbohem,
když snažím se dospět.