Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Den splněných přání
Autor: Nathalie () - publikováno 6.11.2000 (13:34:29), v časopise 7.11.2000

Měla výsadní postavení. Mohla se dívat po boku svých zachránců, jak životy tisíců ubožáků vyhasínají. Pomalu i rychle odcházejí z šedi světa nikdy nepoznaje, že život někdy nabízí i věci kouzelné, pro ně asi až nadpozemské. Věci příjemné a s radostí očekávané. Mohla také být jedna z nich. Nějakým zázrakem se octla náhle na opačné straně. Na té, kde chtěl být v rozhodující okamžik každý. Je tam, kde chtěla být a přesto její srdce neoplývá nějakým zvláštním nadšením, štěstím, že si ji Bůh vyvolil, že právě na ni v té desítce beztvářných ukázal v ten správný okamžik. Donutil ji zvednout hlavu a otevřít smutné oči s ještě ne zcela vyhaslou jiskrou. Cítila jemnou kůži jeho rukavice. Její zelené nicneříkající a přece vyzývavé oči ji zachránily. Její v tu chvíli ubohé a dětské ženství, které na okamžik problesklo přes špinavé punčochy a potrhanou blůzu. Jakou měl šanci její otec? Oči zakalené stářím. Nikdo neměl šanci ani nárok. Bůh zdvihl ukazovák a ona stála na druhé straně a hrála v jiné hře. Bůh je milosrdný. Nic za to nechce. Mládí se potýká s naivitou. Stála vedle několika Němců, kteří ve víře ve svého Boha již několik měsíců čistili rasu. Pálili pečlivě všechny neněmecky hovořící tmavé vlasy, vypichovali neárijské oči a přeráželi biblické nosy. Brali sílu mužům živícím rodiny, brali děti až dosud silným ženám. Ničili jejich ženství, hrdost i duše a nakonec vylétaly miliony srdcí komíny po celé Evropě. Měla na sobě kabát jedné z těch žen. Sama žádný do té doby nenosila, protože prostě nebyl. Těžko říci, v čem by přechodila tuhle zimu. Vlastně měla štěstí. Teď tu ležela spousta kabátů. Všichni je svlékali a odcházeli. Kabáty a boty. Bylo by jich škoda.

Před jejími zraky prošlo za těch pár dní mnoho krví promáčených košil. Nakládali je a pálili v pecích. V rámci hygieny. Hygieny národa. Musela se na to dívat. „Můžeš mi děkovat, že nejsi mezi nimi, važ si toho,“ usmíval se na ni důstojník. Bezvýznamný vojáček odložený na židovské pohřebiště, kde nenapáchá škody. Ale tady vládl. Rozhodoval o lidských osudech. Bez jediné výčitky se podíval dítěti do očí a poslal ho do řady k ostatním bez kabátů. Slabé, právě tak na umření. Nepodléhal žádným citovým závazkům. Zálibně se díval na ni a skutečně věřil, že to je dobrý skutek. Co na tom, že skutek spíše pro potěchu vlastní? Zachránil její mladý život. Může s ní založit novou podrasu. Ona se na něj neusmívala. Nemohla věřit. Než se dostala až sem, viděla až příliš nejasných věcí. Nejdříve byla skoro ráda, že se něco stalo a její nepřínosný život doma končí. Nadšení ale brzy opadlo. Dotlačili je samopaly až na dvůr. Žádné okolky. Ještě neodvezly teplá těla a už je hnaly ke zdi s oprýskanou omítkou. Stmívalo se a je čekalo ještě několik várek: „Nebudem se zdržovat. Už to vemte na čisto.“ Naposledy zvedla oči, aby se podívala smrti do tváře. Stáhl si rukavici a německy ji pohladil po vlasech. Takové se mu líbily. Sám nevěděl, co ho přinutilo zdržet se v tom mrazu na nádvoří. Její oči, její štíhlý bledý obličej? Všechno zastavil a šel se dotknout toho čistého pramene. Té by byla škoda. Poslat ji může zpátky kdykoliv. „Pojď se mnou.“ Luskl za záda prsty a poskok se samopalem jí podal nejlepší kabát z hromady. Všichni nečinně stáli. „No co koukáte? Rychle, doražte to!“ V lidech u zdi se ještě naposledy probudila nenávist. Viděli ji. Přecházela na opačnou stranu. Záviděli a nenáviděli. Báli se, ale rezignovali. Snad jen její otec na chvíli ještě ožil nadějí, že aspoň ona. Jeho krev přece přežije. Jen ať udělá všechno, co chtějí, jen ať nevybočí z řady, ať přežije. Důstojník ji vedl do hlediště. Hlavu skrývala v kabátě a za žádnou cenu se nechtěla otočit. Nekončící série výstřelů ji zasáhla, až potichu vykřikla. Jak asi teď vypadá její otec. Slyšela ještě několik stenů těch, kteří se smrti bránili. A pár dalších výstřelů a konec. Neposlouchala, když ji chtěl obrátit k té scenérii mrtvých těl. Chtěla mít ten pohled jen ve své mysli, ve svých představách. Co kdyby její otec přece jen nějakým omylem přežil. Navždy uchová jistotu, že je pryč. Nikdy už ho neuvidí. Za celý život v to nedokázala doufat. Dnes je den splněných přání.



Poznámky k tomuto příspěvku
Nathalie () - 6.12.2000 > Proč mi sem někdo něco nenapíše? Stojím o hlubší kritiku přece. Přečtěte si to někdo, prosím.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi ()  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter