Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.3.
Soňa
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Holocaust
Autor: P.i.k.o (Občasný) - publikováno 15.9.2003 (00:04:25)

    Cely náš tábor stál v ponurým pozdním odpoledni, vyčkávající příjezd nových vězenkyň. Zablácené šaty přestaly absorbovat silný liják. Byly jsme promočené až na kost. Bála jsem se, abych neustoupila ani o píď, věděla jsem že by mě jinak čekal “štráfblok” – tvrdá práce tvrdší než jakou jsem, kdy měla a ty historky o nové “štubové” nenechaly ani na malý moment zaváhat. Ostrý vítr nám vháněl obrovské kapky vody do tváří. Bylo to unavující a ten nekončící déšť nás bičoval ze všech stran, jako by nestačilo to, co jsme každý den prožívaly. Začátek podzimu nenechal na sebe dlouho čekat.

Konečně. Dvojitá ostnatým drátem propletená vrata do tábora se zvolna otvírala a do nich vjela kolona tří nákladních vozidel spolu s eskortní jednotkou. Zastavila před námi. Z nich pak s malým váháním vyskakovala nová děvčata. Některá rovnou byla přesunuta do “štráfbloku” za malé přestupky jako například byly krádeže jídla v jiných táborech, nebo za nařízeni gestapa. Mezi nimi byla, a to jsem se dozvěděla až později Marie Pospíšilová, která do “štráfbloku” byla přesunuta za to, že jako pracovnice personální kuchyně darovala jedné nemocné ženě trochu čaje. Po jejím půlročním pobytu na “štráfbloku” nám vyprávěla na ubikaci jaké bylo její první setkaní s obávanou “štubovou” Emmou von Skene zvanou “kulhavý ďabel”, která vězně trýznila hůře než dozorkyně. Žádná z nás se s ní nikdy nesetkala.

 

    "Když jsem byla předvedena jako nový trestanec “štrafbloku” před Skene, zazářily její vlčí oči radostí nad novou obětí. Nařídila mi, abych odložila šaty a všechno, co jsem. měla u sebe. Strnula jsem úzkostí, neboť jsem na krku v sáčku nosila jako drahý talisman knoflík s pěticípou hvězdou z uniformy sovětského vojáka. Darovala mi jej přítelkyně, která v dílně uniformy párala. Knoflík mi byl nade vše drahý, zdálo se mi, že to není pouhý knoflík, ale živé tlukoucí srdce hrdiny, který kdesi v dálce padl také za mě. Svlékala jsem se pomalu v naději, že se mi podaří sáček ukryt. Skene mě však hlídala dravčím pohledem a když sáček zahlédla, přiskočila, aby mi jej strhla z krku. Vytušila, že tam bude něco, co pro mě má velkou cenu, snad čekala, že tam najde zlato. Bránila jsem se ze všech sil. Skene se snažila přetrhnout tkaničku na níž byl sáček zavěšen, tahala a smykala mnou po celé místnosti, ale já jsem svůj drahokam nepustila z rukou. Zavolala i na pomoc dvě asociálky, které mě ztloukly dřeváky do bezvědomí. Když jsem se probrala k vědomí, držela Skene knoflík v ruce a zklamaně si jej prohlížela. Nedovedla si představit, proč jsem tak houževnatě bránila pouhý knoflík. Pak ji ale napadlo, že knoflík má nějaký jiný význam, že je to snad odznak tajné komunistické organizace v táboře. Následoval výslech, jak jsem k němu mu přišla. Řekla jsem, že jsem jej našla na lágrovce a uschovala pro případ, kdyby se mi utrhl knoflík na kazajce. Skené případ hlásila blokové dozorkyni, která mě znovu vyslýchala a vyhrožovala mi. Nakonec dozorkyně mé výmluvě uvěřila, ale Skené nikoli. Od té doby mě ve “štráfbloku” pronásledovala, hnala mě na nejtěžší práce a dávala mi menší porce jídla. To mě však nemrzelo tak, jako že Skené svými špinavými prsty poskvrnila milovaný znak pěticípé hvězdy. Zdálo se mi, že podruhé zavraždila srdce vojáka, které bilo pod tímto znakem."

 

    Do “štráfbloku” byli přesouvány ženy, které byť sebemenší chybou nedostály táborovému řádu. Ani jedna z nás nevěděla přesně body tohoto řádu, ale všem bylo jasné, že jakýkoliv krok, který se příčil dozorkyním vedl právě na “štráfblok”. Oproti nim jsme si žily jako v bavlnce. Brzy ráno byly nahnány do nejtvrdších prací v táboře a vracely se pozdě k večeru. Lidé ve “štráfbloku” museli žít v naprosté izolaci a nesměli se stýkat s ostatními vězni. Jejich blok, přestože stal v řade s ostatními, byl oddělen vysokým drátěným plotem a hlídán policistkami. Když ženy pochodovaly do práce anebo se večer navracely, musely hlasitě zpívat. Byl to smutný zážitek vidět utrmácené a sotva se vlekoucí postavy, a přitom je slyšet zpívat pochody, které měly být veselé a rázné. Nejčastěji zaznívalo.

 

Denn wir fahren,
denn wir fahren,
denn wir fahren,
gegen Engeland.

 

 

    Jejich zpěv byl návěštím, které oznamovalo: pozor, všichni z cesty, pochoduje “štráfblok”, který nesmí nikdo spatřit! Když někdo zůstal stát anebo se dokonce pokusil s někým ze “štráfbloku” promluvit, dostal se ihned na několik měsíců mezi ně.

    Těžká a špinavá práce jim zanechávala na dlaních obrovské rozedřené mozoly, ze kterých často kapala krev. O to horší to bylo, když bylo deštivé počasí a vracely se umouněné jako uhlí. Dozorkyně před uzavřením temných kopek na dobrou noc prohlásila: “zítra ať jste jako ze škatulky.” Nezbývalo jim tedy než šaty vyprat v ledové vodě a k dalšímu ránu si je mokré na sebe obléct, aby se vyhnuly jisté smrti v bunkru. Byla to z jedna nižších forem likvidování žen v koncentračním táboře.

    Při práci “štráfbloku” se odehrávaly denně tragické scény. Když “štráfblok” pracoval na břehu jezera, odkud vyvážel bahno, které si děvče klopýtlo a upadlo obličejem k zemi. Dozorkyně mu položila nohu na krk a držela tak dlouho, až ubohá přestala dýchat. Takové příhody nebyly vyjímkou. Při těžké práci dostávaly ženy ve “štráfbloku” méně jídla než ostatní. Neustale hladověly, proto jedly, co se dalo. Když pracoval někdo na břehu jezera, trhaly kořeny rákosí a potají je žvýkaly. Když našly brambor, vytroušený náhodou z vozíku, snědly jej syrové i se slupkou a hlínou. Z toho ovšem vznikaly průjmy a střevní onemocnění.

 

    Z vozidla vyskočila mladá Češka Hana Mívalová, její černé oči, a úzký obličej prozrazoval zranitelné mládě, které zde nevydrží ani den. Štěstí nám přálo a byla přesunuta na náš barák , kde jsem se jí ujala – vysvětlila jsem ji chod tábora, a kde bude pracovat. Připomínala mi moji před rokem zesnulou dceru, která zemřela na úplavici. Byla tak živá, a ve své podstatě veselá ( bylo to něco pro, co zde žít ) a za několik měsíců si poměrně přivykla na ukrutnou dřinu a na malé přiděly jídla, které na jednu osobu činily: k snídani kousek chleba a k večeři bylo totéž, jen ještě řidší a menši porce. Denní dávka chleba špatné kvality činila v době “hojnosti” 350 g, v době bídy 150 g. Je to jeden jediný docela malý krajíček. Chleb byl vždy tvrdý, se špatně rozemletými otrubami, často plesnivý. V sobotu a v neděli byly studené večeře, ke kterým jsme si musely ušetřit chleba. K studené večeři byly sotva dva dekagramy margarinu.Ráno se vydávala sběračka kávy", hořce chutnající odporné tekutiny, která měla jen tu přednost, že byla teplá. K obědu býval “eintopf”, rozvařený tuřín nebo červená řepa, či pouze chřast z teto řepy nebo sušená zelenina. Někdy bylo v této směsi pár rozvařených brambor, někdy se přidávaly ve slupce. Brambor bývalo tak málo, že jsme dostávaly bud' dva malé anebo jeden velký. Na jaře a zpočátku léta bývala situace s brambory katastrofální. Ještě v červenci jsme mívaly staré brambory, většinou úplně shnilé.

    Hanu jsem neučila jak z těchto primitivních surovin učinit pomazánku, která nestačila ani na příděl chleba. Těšila jsem se až tato hrůza skončí, musí přece jednou skončit, že si vezmu Hanu k sobě. Nespoušla jsem jí nikdy z očí. Vyměnila jsem si i postele, abych ji byla blíž. Mé sny se, bohužel, v mžiku začínaly rozplývat, když se jednou Hana na barák vrátila o dost později než bylo zvykem. To jsem, ale netušila, že byla na přilehlém domě krást.

 

“Kde si byla?”

Hana mlčela a klopila i k dřevěné podlaze.

“Chceš na “strafblok”? Nebo do bunkru, odkud nikdo nevyšel živý??? Musíš být rozumná a nedělat hlouposti.”

“Když … já…” ostýcha na ni pohlédla se slzami v ích “…chtěla jsem ti udělat radost.” pokračovala.

Radost? Čím?”

“Dárkem…” v místnosti zvládlo ticho, které bylo přerušované dopadajícími kapkami slz na zaprášenou podlahu.

“Chtěla jsem Ti ušít motýla ze starých uniforem…oni už je nebudou potřebovat!” zvýšila hlas na svoji obranu.

“Kdo?” naléhavě jsem se ptala.

“V marnici.”

“Ty si byla krást uniformy v marnici?”

“Jen část uniforem.”

Viděl Tě někdo?”

“Ne.” zase klopila oči k zemi

eš!” chvíli jsem čekala na odpověď, která nepřicházela.

“Tak přece odpověz.třásl se mi hlas, bála jsem se o ní, jako o nic na světě - nemůžu přece přijít i o tebe Hano.

“Viděla jsem tam starou rusku Surou Palacovou.”

“Co ona tam dělala?” s otázkou jsem ji chytla za ramena.

“Já nevím.”

“Ale víš. Mluv!”

“Co chceš slyšet???” začala ofensivně křičet.

“To ze nejprve okusovala mrtvoly a po chvíli nalezla u jednoho ze stolu kopec zvratek, které snědla???” vzápětí se mi vytrhla a běžela na svou pryčnu brečet.

 

    Bylo mi těžko. Tíha srdce se bouřila a klesala do nitra těla. Celou noc jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu z obav na nový den, který jistě přinese mnoho zlého – Palacova byla největší zrádkynětáboře - za pár cigaret by práskla i svoji matku. Třásla jsem se po celém těle. Cítila jsem se jako bych znovu umírala jako tenkrát, když mě sem poprvé přivezly. Ten pocit se dvakrát přežit nedá. Musím věřit.

    Ráno se mé obavy do bodu vyplnily. Ve dveřích staly dozorkyně. Šly na jisto - na nic se neptaly. Sáhly po Haně a za vlasy ji táhly přes cely tábor až do bunkru. Zbývalo mi jen se na tu hrůzu dívat. Z jedné z místností bunkru ji byl přečten vod potrestání a výkon trestu. Trestu se zúčastnil komandant, vrchní dozorkyně a lékař. Pak jí poručili kleknout si na stupínek a přivázali rameny k pryčně. Vyplácelo se 5 cm silnou dřevěnou holí přes pouhé kalhoty, v zosených případech na obnaženou zadní část těla. Vyplácelo se 10 až 25 ran.V některých zvlášť těžkých případech byl vězeň odsouzen k 50 nebo dokonce 75 ranám, vyplácely se s malým odstupem času ve splátkách po 25. Haně byl uložen trest 25 ran holí přes kalhoty. Byla tak drobná, že se její kosti štípaly jako dřevěná párátka. Trest byl vykonán vždy jinou vězenkyní dle oběžníku hlavního hospodářsko - administrativního úřadu. Výkonu trestu se nesměla zúčastnit německá vězenkyně.

    Navrátili nám jí v tak uboženém stavu, že do dalšího rána nepřežila. Božena na mě naléhala, ať ji přeneseme k lékaři. “A ty si myslíš, že by ji pomohli, ještě by na ni chuděrce dělali nějaké hnusné pokusy, však víš kolik doktorů už tady bylo na stáži. Kurvy. Hladila ji celou noc přes černé vlásky a zpívala ji její oblíbenou ukolébavku do země, kde už žádné peklo na zemi nebude. Do světa, kde se lidé ctí a milují.



Poznámky k tomuto příspěvku
Minehava (Občasný) - 15.9.2003 > Hm,těžké téma na povídku sis vybral/a. Už bylo mnoho napsáno.
Body: 4
<reagovat 
 P.i.k.o (Občasný) - 15.9.2003 > Minehava> 

Shrnul bych to jinak. Vse bylo jiz napsano - nerikam, ze toto tema je originalni nebo ze jsem ho zpracoval lepe nez predchudci. Ale casto se na nej zapomina.


<reagovat 
Lef (Občasný) - 15.9.2003 > Šílené, děsivé; četl jsem už předtím několik vzpomínek na peklo vyhlazovacích táborů i koncentráků a neumím si ani představit, jak bych s podobnými zážitky dokázal žít. Všechny ty běžné životní trable jsou vůči tomu tak nicotné ...
Body: 5
<reagovat 
 P.i.k.o (Občasný) - 15.9.2003 > Lef> ano, clovek, ktery si stezuje na dnesni dobu, nebo na depky, nebo na neco jineho, ze se mu nevede atd.( tim samozrejme nechci zlehcovat jejich situaci )...ALE nikdy se to nevyrovna tyhle prasecine ( a to jsem pouzil hodne mirne slovo ) Clovek by si mel uzit dnesni svet at uz je jakykoliv..o(
<reagovat 
 delikt (Občasný) - 15.9.2003 > P.i.k.o> 

Mily P.... Kazdy mame sve depky.. Pani psychologove se shoduji na tom, ze lidsky tvor kazdeho veku ma depky jeho veku primerene... ALE... jejich prozivani v jakemkoliv veku, at uz se nezucastnenemu pozorovateli zdaji jejich priciny jakkoliv malicherne, je naprosto srovnatelne s prozivanim depek jinych, z jinych pricin v jinem veku plynoucich... A jejich ucinky na organismus naprosto srovnatelne destruktivni :-(((

Coz ovsem vubec neznamena, ze se clovek obcas - mezi resenim vlastnich depek - nepozastavi nad schizou nekoho jineho a nerekne si: "kurna, mam ja to ale k..... stesti!!!!!"


Body: 5
<reagovat 
 P.i.k.o (Občasný) - 15.9.2003 > Delight> Mila D. jak jsem vyse napsal nezlehcuji neci deprese nebo zivotni problemy. Mozna srovnavam nesrovnatelne, ale jedno mi uprit nemuzes ... neziji v jiste dobe jako hrdinove v me povidce. Coz by jim jako zaklad "stesti" mel postacit... vse ostani zalezi jen na nich.
<reagovat 
 delikt (Občasný) - 15.9.2003 > P.i.k.o> 

...sem taky ocelil/a, voue, ze nezlechcujes, ne?! Hm, smajl se sice moc nehodi, ale..

japas na to vubec kap?!


<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 16.9.2003 >

Ten úvod mi připadá o něco slabší. Ten příběh s H. Mívalovou by podle mne obstál i jako samostatná povídka, stejně tak to s tím knoflíkem. Takhle to působí trošku jak dva příběhy postavené vedle sebe.

Na druhou stranu, ten předposlední odstavec je úplně supr,


Body: 5
<reagovat 
 P.i.k.o (Občasný) - 16.9.2003 > Quotidiana> Vis chtel jsem tam zakombinovat hlavne postupy likvidovani lidskych osob proto asi dve pribehy v jednom.
<reagovat 
Kelly (Občasný) - 16.9.2003 > ...drsný, tyhle příběhy mi vždycky připomenou, že jsem vlastně moooc v pohodě...
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 16.9.2003 > Smutně pravdivé.
Body: 5
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 16.9.2003 > nojo, my si zijem jak prasata v zite a stejne remcame...to uz je asi lidska prirozenost...k povidce: mas tam naky chyby (ale cert to vem!) jinac pekny a husty...ted nevim...prezentujes to jako fakta v povidce ? nebo tak nejak to bylo...tak je to OK, jinak bych se priklonil k nazoru Quotidiany a venoval se jednomu pribehu a jeste vic psychologii postav...ale kdo by to z nas dokazal, aby to neznelo jako plany placani, kdyz jsme si nicim podobnym neprosli...a kdyby dokazal, strasne bych mu zavidel :-)
Body: 4
<reagovat 
 P.i.k.o (Občasný) - 16.9.2003 > peetea> teda clovek vam nabidne dve pribehy v jedne ( pripada mi to jako - dva jogurty za cenu jednoho - a stejne se vam to nelibi :oDDDDDD ) prezentuji to jako fakta v pribehu :o)))) presne tak.
<reagovat 
quest (Občasný) - 16.9.2003 >
Body: 5
<reagovat 
rabako (Občasný) - 17.9.2003 >

...... ! čumím

a nechápu, proč jsem to neměla číst..... !


Body: 5
<reagovat 
čtenář *A* - 17.9.2003 > Lidi, až já si od P.i.k.a přečtu něco pozitivního tak budu fakt šťastná! Zdá se Vám normální, že i když říkáte, že žijeme v ralativní pohodičče, probíráte tady takové pesimistické věci? Já jednou viděla pořad o obětech holocoustu kteří přežili. Byli zničení. S toho, že přežili a kolik milovaných ztratili. Ale přece jen neztratili životní optimismus. Kde ho má P.i.k.o. a vy? Nemám nic proti připomínáni minulosti, jen chtěla bych se nad některou jeho povídkou usmívat. Je to sobecké?
<reagovat 
Dommi (Občasný) - 20.9.2003 >

tak to je hodně drsný...

-dobře napsaný, depresivní  ach jo


Body: 5
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 22.9.2003 > brilantní kousek, správné dávkování všech indgrediencí a nesouhlasím s názorem, že jeden příběh by byl lepší.Jen jedna poznámka ten název holocOust je schválně??pokud je to jen překlep tak to kazí dojem.
Body: 5
<reagovat 
 P.i.k.o (Občasný) - 22.9.2003 > quentinbubakoff> Holocoust? Jak preklep?  Nechapu :o( To je anglicky nazev. Ze slovniku.:o)
<reagovat 
 delikt (Občasný) - 24.9.2003 > quentinbubakoff> A hele! I ty Brute, s pravopisem?!!
<reagovat 
HACKMAN (Občasný) - 5.10.2003 > je treba o tom psat, nebot dnesni holocausty jsou stale na tomto svete, jen se jinak jmenuji, ale ty ten nejhorsi holovaust se deje v nasich myslich ...
<reagovat 
poetry4ever (Občasný) - 20.11.2003 > je dobře že to připomínáš.

polévka z rozvařeného tuřínu... Birkenau?
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 P.i.k.o (Občasný) - 20.11.2003 > rebecca13> drive jsem chtel udelat samostatnou domenu na toto tema . ale z casovych a jinych duvodu z toho vznikly jen fragmenty - flashove movicko DO YOU REMEMBER? To by si se musela proklikat na zacatek a tohle. Dalsi zbyvajici fragmenty uz nebylo mozno publikovat - prilis specificke a bez pribehoveho nebo myslenkoviteho podtextu.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter