Stín okamžiku v inkoustové černi

na poli zapomnění brázdu vyryl

Daleko, daleko k toužené sklizni

kdo se jen dívá, nikdy nesklidil

Plno plev dusí a zabíjí klasů pár

minulost tíží hojností vin

Každý kdo stojí na slunci, mlád, stár

vždy k zemi vrhá temný stín

Inkoust se rozpíjí na drsném pergamenu

a ovčí sten zaniká v lidském stenu

z náhle vyvolané vzpomínky

Dál, dál však šeptají okoralé rty

nová slova pro bílé listy

ještě stále nedopsané kroniky