|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
* Vojáčci došli až do lesnatého podhůří. Nedaleko zapadlé vsi, u pramene, ke kterému vedla jen úzká pěšina, se zastavili. Bez delšího dohadování rozdělali kousek odtud oheň. Nejstarší vojáček se dnes rozhodl připravit nápoj z bylinek a léčivé vody ze staré, ale místními venkovany stále udržované studny. Všichni se na něj těšili. Cítili úlevu, že vyšli z hor a cestou je nepotkalo nic zlého. Společné pití „lektvaru“, jak nápoji všichni říkali, měl být součástí slavnostního okamžiku. * „Jsme na správném místě, přátelé, a proto si tady vystavíme zimní tábor,“ rozhodl se šedovlasý začít pravidelnou večerní rozmluvu. * „Je čas, abys nám nalil zase trochu síly do žil, starý, už dlouho jsi duchem mimo, aspoň mně to tak připadá, a víš, že bez tvých slov se naše skupina moc dobře neobejde,“ troufl si vstoupit do rozhovoru jeden z nejmladších vojáčků, černovlasý, který vypadal trochu jako malá panenka. * „No, myslím, že bys mohl něco říct, starouši, ani nemám dneska moc hádavou náladu, a tak ti snad nebudu skákat do řeči,“ zasmál se blonďatý vojáček. * Starý rozlil lektvar do všech plechových hrnečků, které mu jednotliví vojáčci podávali. Všem nalil stejně, zbytek z kotlíku vylil na zem a mumlal u toho jakási zaříkávadla. * „Protože kolem jsou samé krásné stromy, vítr dnes byl mírný, stálý a vlahý, vzpomněl jsem si na řeč jednoho starého mnicha, kterou zapsali jeho žáci do knihy, ve které jsem si velmi často listoval, než jsem ji dal s sebou na cestu jednomu z nás, který už před delší dobou opustil naši malou armádu,“ začal šedovlasý. * „Vzpomínám si na něj, to byl ten, který už nechtěl s námi dál putovat a bojovat, a nikdo z nás mu to nedokázal rozmluvit,“ přerušil starého vojáček, kterému říkali bručoun, ale spíš jen ze zvyku než pro jeho skutečnou povahu. * „Jde o tři síly větru,“ pokračoval šedovlasý. „Kdo nemá dost sil, vytrvalosti a není přizpůsobivý, je jako strom, který zlomí první náraz větru. Pokud je však ani ne přehnaně, ani ne unáhleně přizpůsobivý, pak jeho poddajnost je součástí cesty k vyrovnanosti. Je to první stupeň síly větru. Ten nejvyšší. Když se člověk přiblíží k síle základů, dojde ke kořenům a shledá je zdravými, spojí se s nimi, následuje tuto sílu, dosáhne vyrovnanosti. Je to druhý stupeň síly větru. Jakmile člověk spojí sílu kořenů a sílu nebeského větru, který ho už neodvane z jeho místa na zemi, dosáhne třetího stupně, stupně spojení. Tyto tři stupně jsou cestou k získání a vytváření prostoru, bez kterého se nemůže v člověku probudit čistá životodárná síla.“ * „Jde tedy o poddajnost, vyrovnanost a pevnost, chápu to dobře?“ optal se černovlasý. * „Ano,“ zasmál se šedovlasý. „Je to úplně jednoduché. Člověk by si nejprve měl určit směr, potom plnit své úkoly. S upřímností a rozvahou. Takhle asi, začátek naší cesty nebyl dobrý, ale dospěli jsme k bodu, kdy si můžeme vytyčit nový směr, takže konec může být docela radostný. Zůstaneme-li vytrvalí, žádné neštěstí nás nečeká, to si myslím.“ * Vojáčci seděli kolem ohně až do ranního rozbřesku, rozebírali výpravu do hor a domlouvali se, co budou podnikat příště. Někteří byli rozjaření a upovídaní, jiní zahledění do sebe, ale všichni cítili, že patří k sobě. *
|
|
|
|