Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.4.
Marcela
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
NA HRADĚ A V PODHRADÍ 4.DÍL
Autor: MARTENS de Adaleans (Občasný) - publikováno 19.12.2000 (19:46:33), v časopise 22.12.2000
ABRAKA DABRA

Oblékla si bílý háv a vydala se do kuchyně. Kluci už asi taky spali, protože tam nebyli a ani z pokoje je nebylo slyšet. Vzala baterky ze stolu, zápalky pro jistotu, ze skříně a vydala se k princi.
Otevřela první dveře a tentokrát je nezavírala. Snad to byla předtucha následujících událostí, co ji k tomu vedla, ale to samozřejmě v tom okamžiku nemohla vědět.

Princovi oči toho asi říkali mnohem víc, než jen zármutek nad zazděnou láskou, ale Eva byla odhodlaná prozkoumat podzemí a tak jej opustila. Na schodišti si všimla, že dole v sále se svítí. Na chviličku dostala strach, ale nedalo jí to a šla za světlem.
Potichu našlapujíc, aby neznámého hosta nevyplašila, se přikradla za jeho záda. Ten skloněný nad nějakou truhlou, které si předtím nevšimli, ani nezpozoroval, že už v sále není sám. V okamžiku kdy se narovnal, otřela se Eva svým tělem o jeho zadeček.

„Výkřik a žuch…“ „Tak tebe Martine bych tady nečekala.“ s úsměvem prohodila pobavená Eva.
Dívka v mžiku sedící na chlapcově klíně, sledujíc jeho vytřeštěný výraz v obličeji. „Vždyť jsem z toho leknutí mohl mít smrt, potvůrko jedna.“ ztišujícím hlasem ze sebe vyhrkl Martin. Uvědomil si dívčin klín blízko svého a pozici, ve které se tak často nesetkávali a proto nechtěl zbytečně hulákat, aby se Eva nechtěla snad zvednout.
Líbilo se mu Evinčino pohupování a jeho mladé, nezkušené tělo začínalo reagovat.
Chvíli si toho Evička nevšímala, nebo se jí to taky líbilo, ale pak najednou z ničeho nic vystartovala jak raketoplán a již v pozoru pokračovala v konverzaci. „Já ti dám potvůrku…“ dostalo se mu odpovědi.
Martin vytřeštěný jak jojo, hltavě sledujíc každý její pohyb, zůstal sedět jak do kamene vtesán. Zřejmě Evě došlo, co provedla. Přistoupila blíže a mezi hovorem políbila nečekaně Martina na tvář. „Tak a teď už půjdeme, souhlasíš?“
Chytila přítele za ruku a skoro násilím jej za sebou vláčila ke kostlivci. Minuli ho a vydali se jednou chodbou hlouběji do nitra hory.

Po několika desítkách metrů se chodba začala měnit. Předtím byla přímo ve skále tesaná, ale nyní již všude byly vidět do sebe zapadající kameny. Došli až do místa, kde se chodba začala rozvětvovat.
„Doprava nebo doleva?“ zeptala se bílá paní.
„A neměli bychom se raději vrátit?“ chtěl vědět Martin.
Eva jen zakroutila hlavou a vzdorovitě se vydala vlevo. Rytíř vytáhnul z kapsy kus křídy a na stěnu udělal dvě šipky.
„Ty jsi ale hlavička…“ hned byl pochválen. „Na to jsem nahoře nějak nepomyslela.“ přiznala se.
Jen co odbočili, začali objevovat ve stěnách kovová oka. „Kdo ví, k čemu asi sloužila?…“
Chodba se znovu stočila do leva. Když už měl Martin opravdu pocit, že jsou dost daleko od velkého sálu, uslyšel Evin smích. „Tak tomuhle se říká labyrint… Už to chápu.“
Martin, jelikož šel několik kroků za ní, zpočátku nevěděl co má Eva na mysli, ale když ji dohnal, zjistil, že jsou opět tam, kde začali.
„Příště musíme odbočit vpravo.“ hlesla Eva.
„Tak jdeme, ať to máme za sebou.“ pro změnu jí popohánělo její garde.

Opět obešli kolečko a znovu se vrátili do velkého sálu. Všechno bylo na chlup stejné, jen oka ve zdi v této části labyrintu chyběli. Zkusili to ještě několikrát na všechny strany, ale vždy se nakonec vrátili zpět na začátek cesty podzemím.
„Tohle přeci nemůže být všechno. Tady musí být mnohem více chodeb, vždyť v tak stísněném a ponurém prostředí by se musel zbláznit kde kdo značně otrlý, natož pak nějaká dcera báby kořenářky.“
„A kde by tady vařila ty své lektvary?“ hned si bílá paní přisadila.

Opatrně se posadili v sále na staré židle a přemýšleli, kde udělali chybu. Najednou Eva vyskočila jak čertík z krabičky a vykřikla: „Kruhy!!!“
Martin si poklepal na čelo a zauvažoval, zda se jeho partnerka někde neuhodila do hlavy.
Eva s baterkou v ruce zmizela v chodbě za kostlivcem. Tentokrát se rytíři nechtělo vstávat a honit se za nesmyslným cílem a tak klidně zůstal sedět a čekal, kdy se zkroušená Evi vrátí.
Minuta, druhá, třetí a pořád nic. Najednou se sál začal otřásat. Bílá paní přišla na starý tajný vchod, který ji doslova vtáhnul do další části labyrintu. Jen co byla na druhé straně, stěna se vrátila do původní polohy. To už ale nedalo jejímu rytíři a ten se vydal za ní.
„Evičko, Evičko, kde jsi?“ volal, ale zbytečně.
V kvapu mrknul na hodinky. Půl páté…
Znovu začal probíhat všechny odbočky, ale po milované bytosti, jakoby se slehla zem. Celý nesvůj hned nevěděl co má udělat.
Kruhy. Jó kruhy…
Vrátil se zpět do míst, kde tyto železa ze stěny vysela. Zkoušel jimi všemožně kroutit, tahat za ně, ale nic se nedělo.
Po chvíli tyto pokusy vzdal a začal uvažovat, že vyběhne nahoru do pokojů a vzbudí spáče. Snad mu pomohou a když jich bude víc, budou mít i větší štěstí.
Pro jistotu zapálil v sále svíci, vzal baterku a vydal se ke schodům. Bral je po dvou a tak než vyběhl nahoru, mohl si myslet, že plíce jdou někde za ním. U prince se svalil na zem a zhluboka oddechoval.
„Co jsme to ty namalovaný brachu provedli?…“ vyčítavě mluvil k obrazu. Jen co se vydýchal, hned se zvednul a běžel do vstupní haly. Těch několik málo schodů zvládnul v klidu – po rozcvičce z podzemí – a již stojí před pokoji. Už už chtěl začít alarmovat Petra s Katkou, když najednou uslyšel hlasité kýchnutí, přicházející dole z haly.

Během následujících okamžiků se mu před očima odehrál neskutečný sled událostí, které končily ztrátou někoho, koho měl rád.
Jen malinkou chviličku váhal a už se vrací zpět do haly.
Tam dole na něj čekalo opravdové překvapení. Bílá paní již nebyla bílá. Černá od hlavy k patě, jakoby právě vymetla všechny komíny na hradě, stála u dveří a vybírala si pavučiny z vlasů.
Martin ji vzal do náruče a začal se s ní točit. Radostně výskal, až vzbudil ostatní. Ti stojící v mezipatře na schodech kroutí nechápavě hlavami a tentokrát Eva si klepající na čelo říká, co se mu asi stalo.

Najednou přes barevné tabulky v oknech vnikly do haly první sluneční paprsky. „Toto nějak uteklo.“ vyhrkla Eva.
„Myslel jsem, že se zblázním, když ses tak najednou ztratila.“ pronesl zamilovaně Martin. „A kde jsi vlastně byla?“
Jedna otázka a následovala další a další. Eva nevěděla na co odpovídat dříve, ale jedno již věděla jistě.
„Jsem chytřejší než ta princova dívka… Hééč.“
Ale to již neměli daleko k poklepávání na čelo ti nahoře stojící. Nerozuměli vůbec ničemu a k tomu se jim chtělo ještě spát.
„U snídaně nám to všechno vysvětlíte, ale teď si půjdeme ještě na chvíli lehnout. Však pan kastelán nás určitě vzbudí.“ pronesla zývající Katka.
Radostivý rytíř doprovodil svou milou k pumpě a galantně ji pomohl ze špinavých šatů. Ty odnesl do kuchyně a vrátil se s osuškou.
Voda v kbelíku byla pořádně studená, ale to už nyní bylo Evě docela jedno. Jen co se dala do pořádku, vydali se oba do hajan. Utahaní jak zákon káže usnuli snad dříve, než si doopravdy lehli.

Když se probudili, sluníčko již bylo vysoko na nebi, hradem proudily davy turistů, které prováděl Petr s Katkou. Kastelána vidět nebylo, jen paní pokladní opět něco v kase štupovala.
„Že by nás dneska nikdo nepotřeboval?“ zeptala se nevěřícně Eva.
„No, mě by to ani moc nevadilo.“ komentoval nastalou situaci Martin.
V tom se ve dveřích objevil Petr. „Nesu vám zajisté dobrou zprávu. Dopoledne provádí jeden pár, odpoledne druhý.“
Pyšný na to, jak to s Katkou vymysleli, se směje do pokoje na ospalce.
„No fajn, tak běž, běž pracovat.“ S šibalským pohledem na Evu, Martin odpálkoval Petra.
Eva se hned chtěla zeptat, jak se Martin dostal k ní do postele, do jejího spacáčku, ale když Petr zavřel dveře, jen se přitulila a otázku spolkla.

„Andílci šípy střílí, milenci se k sobě mají
a turisti nevědomky hrad procházejí.“

Snad ani vzpoura sedláků by teď nedostala ty dva z postele, natož pak ze spacáku.
Marně přemýšleli turisti, procházející sálem pod pokoji průvodců, odkud přichází takové divné vrzání. Když byli ti dva nahoře u vrcholu, Katka raději zvýšeným hlasem popohnala skupinku k prohlídce dalšího sálu.
Martin vedoucí se za ruku s Evou, scházejí z patra.
Katka je míjí se zajímavým úsměvem na rtech. „Vy jste mi dali…“ „Málem jsem musela turistům vysvětlovat odkud se ty zvuky berou.“ prohodila ještě ze dveří.
Petr právě provedl svoji skupinku hladomornou a mířil s nimi vzhůru na věž. Pár vět o kráse zdejšího kraje doplnil předpovědí počasí. Jeden z turistů, nějaký starší pán, chtěl vědět jestli takové informace nemají říkat rosničky v televizi namísto průvodců hradem.
Petrův výrok bude staršímu pánovi jistě ještě dlouho vrtat hlavou.
„Rosničky v televizi se občas mohou splést, ale naše bílá paní, ta se nikdy neplete.“
Mladší generace ve skupince vzala toto prohlášení s humorem, ale pán o tom zřejmě začal vážně přemýšlet.
Akustika hradu na výbornou. Katka vše slyšela na nádvoří. Když viděla, že z toho většina má srandu, dostala geniální nápad.
Proletěla kuchyní jako uragán a zmizela nahoře v pokoji.

Petr dokončil prohlídku a vyvedl turisty ven. Ti odcházející přes most k bráně, museli minout paní pokladní, která vyšla ze svého hájemství, aby si protáhla staré kosti.
„Koukněte se lidičky… Asi se jí někdo smál a tak vyšla za bílého dne.“
Skupinka nechápavě pohlédla na paní pokladní a po té směrem k cimbuří.
Skutečně.
Tam nahoře, kde se ještě před chvílí procházeli turisté, se promenáduje bílá paní. Na okamžik se objeví a zase zmizí. Objeví a zmizí.

Představení je u konce a Petr otevírá bránu. Procházející opouštějí hrad se smíšenými pocity, ale s jistotou, že se na toto tajemné místo znovu přijdou podívat.

Martin s Evou, sledující toto představení z okna, jdou naproti Katce, která se, stále v bílém hávu, vrací do haly.
Z mostu přichází do kuchyně s Petrem taky sotva popadající dech paní pokladní. „To se vám děti podařilo. To je reklama k nezaplacení.“
Katka spokojená s takovou chválou se usmívá jako sluníčko, na celé kolo. „Ještě si to zopakujeme párkrát v noci při měsíčku a lidí bude na hradě jako máku.“ Eva hned přitakala.
„Jen dávejte pozor, aby jste někam nespadli.“ pronesla dvojsmyslně paní pokladní. Druhý smysl si Petr nemohl uvědomit a tak s rozhozem rukou jen řekl: „Ale kam bychom padali…?“

Jelikož se zrovna nikdo nedobýval do hradu, dali si všichni šálek dobré kávy. Mezi řečí o tom, jak jim to tady hezky jde a že příští rok sem určitě přijedou znova se dostali až k tajemnému odhalení minulé noci.

Pokračování příště...


Poznámky k tomuto příspěvku
Dusan (Občasný,Správce) - 8.1.2001 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter