Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Letní byt
Autor: hermit (Občasný) - publikováno 3.2.2004 (12:53:52), v časopise 11.2.2004

Letní byt

povídka

 

 

 

1.

Seděl jsem mu na klíně a tahal ho za dlouhé vousy. Smál se, až se mu po očima dělaly vrásky a říkal mi: „Ty jeden frajere!“ V horním pokoji, kde to (jak jsem zjistil později) vždycky krásně vonělo zatuchlinou a kouřem, se mi moc líbilo.

Na stěně v rohu proti jižnímu a východnímu oknu visela malba číhajícího lovce s kuší, kterému stál u nohou mohutný žlutý pes.. Malba se odrážela v řadě tří zrcadel v ebenových rámech: když jsem stál pod archaickým lustrem (bál jsem se, že se zřítí), viděl jsem v zrcadlech lustr a o kus vlevo nahoře i žlutého psa. Obraz byl impozantní a tmavý, namalovaný na ohořelém kusu širokého prkna.

Uprostřed místnosti stál masivní kulatý stůl s prohýbanýma nohama. Kolem stolu čtyři křesla, jejichž polstrování se při dosednutí prohnulo s podobně přirozenou elegancí, jako staré slamníky.

Temnému lakování stolu vévodil těžký popelník z nazelenalého kouřového skla. Nevím, ale mám dojem, že i toho dne byl po okraj plný zbytků cigaret. A bylo-li tomu tak, zcela jistě mě to fascinovalo.

Byly mi tři roky, seděl jsem strýci na klíně a on se smál. A to je má jediná vzpomínka na něj. Asi o měsíc později se na gauči pod malbou lovce s kuší jednoho rána strýc Hansi už neprobudil.

 

 

2.

Uplynulo třicet let a dost věcí se změnilo. Oženil jsem se a bydlel nedaleko Světelnic v malém domku, který jsme během několika let s pomocí přátel a peněz příbuzných opravili. Do domu rodičů v Mrávči jsem moc často od ženy a dvou dětí neodjížděl. Tam zůstal žít můj bratr, ve třiceti mládenec a poměrně veselý alkoholik, snad to tak můžu říct.

Jenže pak zemřela babička, která žila v Mrávči na výminku už pár let jako vdova. Otec mi poslal smuteční oznámení.

A tak jsme s bratrem odpoledne po pohřbu seděli v horním pokoji, jehož obývání můj sourozenec zdědil po Hansim. Než se otec seznámil s mou matkou a oženil se, obýval pokoj spolu s Hansim, oba společně dusali dřevný prach do těžkých piliňáků a čekali, než v nich vznícená náplň vybuchne, až nadskočí plát. V zimě tam prý stejně do rána zamrzla voda v plecháči, když ji zapomněli na stole.

Ale teď jsem tu seděl já s bratrem, místo vody jsme chlemtali pivo a rozprávěli o smrti. (Musím se přiznat, že jsem bratra neměl nikdy moc rád; obviňoval jsem ho – v duchu – z lehkovážnosti a z lenosti. Jenže on měl rád babičku, tu shrbenou, popletenou, a taky až do posledního infarktu čilou milovnici čehokoli, co souviselo s dvorkem. Takže, když babička zemřela, má druhá myšlenka patřila – bráškovi.)

Uvědomil jsem si, že nás vždycky spojila něčí smrt. Aspoň na pár hodin, na probděnou noc u pár lahví vína a svíček na zahradním stole. Takhle jsme seděli (otec s matkou byli kdesi v hlubinách domu, zabráni každý do svého mlčení), mluvili a mysleli na mrtvou.

Vzpomněl jsem si na Hansiho, jehož život byl pro mě otazníkem, jehož důležitost umocňovala naše neuvěřitelná fyzická podoba. Dokonce i vousy jsem si nechal dorůst do jeho délky, o ostatní se postarala příroda. Mé pátrání po tom, proč strýc tehdy tak znenadání zemřel, dávalo jeho osobě v mém vnímání nesmrtelnost. Hansi ve mně žil. Znovu a znovu jsem v duchu slýchal jeho smích - jako tehdy, ve sluncem zalitém horním pokoji - a cítil sílící přesvědčení, že přes svou záhadnou nemoc a nešťastný skon nikdy neodešel daleko. Strýc, mé druhé já.

 

3.

Hansi se narodil s chronickým rozkladem kůže.

Malomocenství připomínající nemoc však na něm lékařům nebyla zřejmá hned v prvních okamžicích života. Poprvé se projevila v třech letech, kdy přišel o nehty na několika prstech u rukou i nohou. Kůže reagovala na nejmenší otlačeniny krvavými otoky a rychlým odumíráním. Totéž se dělo i v jeho útrobách a lékaři dítěti nedávali mnoho šancí na přežití. Říkali, že se mu rozpadnou sliznice a on zemře během šesti měsíců. Hansi přežil a babička, jeho matka, si myslela, že na zemi je zároveň nebe i peklo a jedno k druhému Hansiho nepustí.

Právě končila válka, ale úleva se nedostavovala. Hansi putoval po nemocnicích a doktoři o jeho nemoci věděli jen z knih. Jeho choroba už byla v minulosti popsána. Vědělo se především, že není infekční a že ji nelze nikdy zcela vyléčit.

Do puberty Hansi střídavě umíral a přečkával vlastní smrt. Tělo sílilo, kůže se stávala odolnější. Jeho otec stavitel věřil, že se splní jeho sen a první ze synů zdědí řemeslo. Hansi však nemohl tenkou a stále přecitlivělou kůží na dlaních a prstech bez nehtů přijít do styku s vápnem ani cementem.

Můj děd se utápěl v pocitech marnosti, na stavbách býval přes týden do večera a o víkendech dělal fušky. Dokonce během let dvakrát přestavěl dům; bál se prázdna, kdy by byl slabý a myšlenky na neštěstí nemocného syna by nad ním mohly zvítězit.

Hansi se netrápil zdaleka tolik. Vyučil se zámečníkem. Měl rád večery s kamarády u ohně v lesích (ne moc vzdálených, protože nemoc mu nedovolovala zátěž z dlouhé chůze). Miloval vůni konzervačního oleje, roztíraného po broušeném kovu. Zbožňoval staré medaile, šavle, nože. Vyrobil si jednoduchý revolver vlastní konstrukce, pak druhý a třetí. Pracoval v návalech, vždy, když na pár měsíců ustoupila nemoc. Pak se vrátila a Hansi se skrýval v obvazech a hroutil se neutišitelnou bolestí rozežíraných sliznic.

Torzo čtvrté zbraně strýc našel po dešti v blátě na poli. Otec vzpomínal, že se Hansi s pistolemi dokázal mazlit, jako jiní s dětmi nebo zvířaty.

 

4.

Seděli jsme s bratrem a mluvili o všem, o čem šlo.

Napadlo mě, že blízkost studených zbraní dovolila strýci Hansimu žít. Smrt mu mohla dýchnout na spánky kdykoli, v kteroukoli denní dobu mohl ukončit film svého života. Budoucnost nemusela existovat, tím se stávala lehčí, jako izolační pěna.

Ani děd neexistoval, celé dny ho neviděli. Vypadalo to, že se chce udřít k smrti. Jeho cestu ke smíření se strýcovou nemocí lemovaly novostavby rodinných domů přátel a opravené venkovské kaple, na kterých pracoval za hubičku.

 

5.

Už jako dítě jsem miloval tmu. Ne absolutní, ale tmu se zbytky denních světel; tmu za dne, v níž bylo denní světlo rozředěno. Vycházel jsem z domova, abych se druhými dveřmi potají vrátil a po schodech z šedého terasa vyběhl na půdu. Tam v šeru má denní slabost zmizela. Vikýř jsem zvedl jen tak, aby vytvořil průhled o několikamilimetrové šíři. S brýlemi v ruce jsem pak mžoural skulinou z půdy dolů na město a okolní parky. Zpočátku bylo rozmazané, ale s přimhouřenýma očima se díky cloně vikýře postupně zaostřilo.

Měl jsem pocit, že jsem silný a městu pod sebou rozumím, protože (sám neviděn) o něm vím bez brýlí. Věřil jsem, že právě ony ze mě vysávají životní sílu.

Den byl čekáním na noc; klesání slunečního kotouče do zamlžených lesů na obzoru mi bylo zasouváním těžce vydobytého klíče do zámku. Věřil jsem, že strýc Hansi byl taky takový.

Vypité pivo mě rozjitřilo. Zahleděl jsem se v (zakouřeném) horním pokoji za bratrova ramena na stěnu a dostal nápad.

 

6.

„Nemáš tu nůž?“ otázal jsem se bratra.

Pohledem jsem přeostřil kamsi za něj. Bratr se na židli pootočil. Ke stěně byla čtyřmi šrouby přichycená jakási deska, či snad rám, o rozměrech nočního stolku. Právě takový stolek se desky dotýkal. „Udělám průzkum.“

„To jsou dvířka do komína,“ zhodnotil bratr a ležérně se otočil zpátky k lahváči a popelníku.

„No, to nevadí. Podívám se tam, udělám si dobrodužnou výpravu,“ usmál jsem se. Bratr měl kapesní zavírák se šroubovákem. Podal mi ho s unaveným úšklebkem. „Pilně pij, hochu, ohledám otvor a vrátím se, jak to jen bude možné,“ oznámil jsem a přesvědčeně vstal od stolu. Můj sourozenec bez hnutí hleděl skrz lahvové sklo na opalizující hladinu dvanáctky.

Deska byla přetřená nažloutlou barvou a zkrášlená výmalbou válečkem. Hráškově zelené lipové lístky s květy a mezi nimi protáhlá esíčka. Malířské válečky mě vždycky děsily; byly jedním z kulturních fenoménů, u nichž jsem nelitoval, že v naší době nadobro vyšly z módy. „Aspoň ten komín protáhneš, když máš kominický kvádro,“ zahučel můj brat.

Vykroutil jsem šrouby z rohů desky, položil je na stolek a pak šroubováčkem pod hranou rámu mírně zapáčil. Z okrajů desky se odlouplo pár snítek zelenkavých lipových lístků. Místy se pod vrchní barvou kolem rámu ukázala někdejší blankytně modrá. Deska se vyvrátila ze stěny, ze tmy ve stěně slabě zavanula zatuchlina. Šlo to hladce.

Opřel jsem desku (byla z masivního plechu) o noční stolek a předklonil se a strčil hlavu do otvoru. Byla to šachta, tak velká, abych se jí protáhl. Její dno pokryté otlučenou omítkou a pavouky s pokroucenýma nohama bylo pár decimetrů po podlahou pokoje. Nerozmýšlel jsem se a vlezl dovnitř celý. Vztyčil jsem se. Pod nohama mi zakřupal jakýsi střep. „U-u,“ vyzkoušel jsem akustiku. Zvuk se neodrazil, zmizel mi nad hlavou.

V šachtě nebyla taková tma, jak bych čekal. Světlo se linulo nejen od vstupního otvoru, ale, jak se mi zdálo, i z výšky. Koneckonců, bylo to logické, komín musel mít někde vyústění. Ve výši mého čela se cosi černalo, vypadalo to jako mříž. Sáhl jsem po tom. Oči už si zvykly na tmu. Byla to příčka kovového žebříku.V té chvíli jsem si uvědomil, že na stěnách šachty nejsou saze a není cítit kouř, komín nebyl používaný.

Zachytil jsem se žebříku, odrazil se nohama od zdi a podařilo se mi vstrčit špičku nohy na spodní příčku. Lezl jsem vzhůru a počítal. Tři, čtyři, pět. Místo šestého stupně žebříku levá ruka nahmátla volný prostor. Osahával jsem drsný prach na patře, kam jsem dolezl. Už jsem začínal vidět. Chtělo se mi kašlat. Nebyl to komín. Nad levou plící mi začala bušit kladiva.

Vytáhl jsem na patro a podíval se vzhůru. Strop jsem neviděl. Zato v podlaze patra se cosi protáhlého světlalo. Opatrně, abych se o něco nepraštil do hlavy, jsem se k tomu přišoural. Mé dětské sny o něčem podstatném, co je skryto v šeru, se chtěly vyplnit. Stál jsem na okraji strmého a úzkého schodiště. Bledý obdélník byly dveře na jeho konci, kolem kterých prosvítalo světlo. Dveře do pekla, napadlo mě.

 

7.

Od útlých let jsem zbožňoval úkryty. Nezáleželo na tom, zda existující, nebo smyšlené, potenciální. Mělo to původ v mém sklonu k útěkům. Utíkat jsem musel často. Mí noví spolužáci v Mrávči (nevyrůstal jsem tam, ale v Petrdole; rodiče se mnou se zpět do Mrávče přestěhovali před mými šestými narozeninami, ale to není důležité) měli silnější ruce než já a zlomit mi je dokázali velice záhy. Stejně jako celou mou osobu. Několik let jsem chodil shrbený.

Poprvé jsem utíkal jako o život ještě v Petrdole - před policistou, o kterém jsem předtím slyšel, že zavírá do vězení. S petrdolskou partou jsme na tamním smetišti, útulném jevišti našich her, přelezli plot do betonárny. Po čtyřech jsme procupitali dvěma mohutnými kanalizačními rourami. Působily útulně, jako světlé, suché pokoje.

Před třetí betonovou jizbou bokem k nám stál s rukama za širokým opaskem odulý esembák. Spatřil nás až po pár vteřinách. Máchl směrem k nám rukou a cosi zakřičel. Nevím co, dal jsem se do běhu. Prchali jsme z betonárny, od těch zrádných šedých tunelů, co nás opily pocitem bezpečí. (Praví se, že člověka utíkajícího před strachem nejvíc děsí ozvěna jeho vlastních kroků, až tak, že se bojí ohlédnout; potvrzuji - funguje to.)

V Mrávči se úkryty skrývaly všude: v koruně mladého dubu před školou, na polích za poslední řadou domů v ulici Na Šeráku, na půdách. I v dutých stěnách. V šifrovaných textech.

Úkrytů musí být mnoho, uvažoval jsem tenkrát. Věřil jsem, že jednou přijde rozhodující úprk mého života, běh, který nevyhraju, ale kde mě pokraji sil přesto mí pronásledovatelé nepokoří. Protože na konci bude skrýš.

Jestli je v očistci světlo, neexistuje Bůh, pomyslel jsem si na těch stísňujících příkrých schodech. Boha jsem nechtěl popřít. Ne teď. S pomalou jistotou jsem sestupoval po stupních schodů. Tichými kroky, jak po mechu. U dveří orámovaných stužkami světla jsem zatajil dech. Rozhodl jsem se: není to vstup do pekla. Je to skrýš.

 

8.

Snad by se slušelo, aby panty dveří do skrýše neskřípaly – tedy, ani tyhle neskřípaly. Na dlani jsem cítil prach, oblá bakelitová klika mi sejmula otisky prstů. První, na co mi v místnosti za dveřmi padl zrak, byly tři hromady čehosi, co jsem několik vteřin nedokázal pojmenovat.

Zároveň jsem si totiž uvědomil, že za těmi dveřmi nejsem. Kdosi do téhle spící komory vešel, ale nebyl jsem to já. Byl to někdo jiný, kdo se díval skrze mě.

Jako když kouříte marihuanu a přeženete to. Jste vlastním stínovým obrazem a tak trochu se snažíte nepřemýšlet o tom, kde se nacházíte. Protože tvary kolem vás vám nejsou známé, nejste si jaksi jisti existencí. Půda pod nohama, na které byste rádi své pozorování uskutečnili, se rozpadla. Zapomněli jste se, ale není to poprvé a tak tušíte, že se opět rozvzpomenete; vždy tomu tak zatím bylo.

Prošel jsem bránou zapomnění, ale čekala mě ještě cesta zpátky.

Byl jsem v jeskyni. Tušil jsem, že její mně známý vchod není jediný, ale pokud nepůjdu stejnou cestou zpět, může se stát, že předčasně zestárnu, přepóluji vodiče svého napájení. A to, co ve mně žije, se opět někde objeví, bez vzpomínek na cokoli.

Ty tři hromady byly metrové stalagmity - kužele různobarevného vosku, z nichž musely týdny, snad měsíce viset vzhůru vřelé kapky světla. Jedna na druhé tam vězely stovky oharků vypálených svíček. Z těch posledních zbyly na koncích černé háčky knotů. Z vrcholků prostřední svíčky jsem sfoukl kroužek šedého prachu.

Otočil jsem se a odhalil zdroj světla. Ve stěně skrýše byla tři okna. Skrz vrstvu prachu nebylo vidět, co je za nimi. Přiblížil jsem oči blíž ke sklu. Výjev za nimi – černožlutá šmouha - mi byl povědomý.

Před šmouhou se něco jiného tmavého pohnulo. V té chvíli mi to došlo.

Šmouha byl lovec se žlutým psem u nohou.

Hranou dlaně jsem setřel prach. Skrz sklo jsem se díval na záda svého bratra, klimbajícího ve smutečním obleku u piva v horním pokoji.

 

9.

Pohladil jsem bok stolu, desku s vystouplými léty, z nichž zmizela barva, zásuvku v něm jsem ani neotevřel.

Nepodíval jsem se ani do skříně vedle dveří, už jsem nechtěl nic vědět. To, co bych tam našel, bych stejně nechal ne svém místě a vzpomínku jsem si také neodvážil odnést. To mi běželo hlavou; vím, že to nedává mnoho smyslu. Ale na tom nesejde, už ostatně nebudu dlouho zdržovat.

V druhém konci komory stála u stěny jakási podlouhlá objemná truhla. Jaksi bezmyšlenkovitě jsem k ní přistoupil; nebyla to truhla, ale – snad poněkud nesmyslně velký schod? – vnější strana jakéhosi výklenku jiné místnosti, o níž jsem dosud nevěděl? - poklepal jsem na kvádr; byl dutý. Nepřekvapilo mě to, ale víc jsem si o tom zakázal přemýšlet.

No, a vedle (jak to píšu, musel jsem polknout a napít se čaje, šedého hraběte) (a hned potom vstoupila do dveří žena a vhodila mi do zbytku čaje jízdenku z autobusu - - ) vedle kvádru byly další dveře – druhý východ z jeskyně. Za dveřmi bylo schodiště (to bylo jasné), ještě užší, než schodiště sem, se dvěma podestami.

Tam jsem si posvítil při své cestě svíčkou, kterou jsem si nahoře půjčil, dostal jsem se do chodby. Ačkoli naprostou tmou a připomínala více sluj, než vrchní skrýš, já jsem věděl, že má láska k temnotě skončila, že jsem tíživou jeskyní tamtoho života už prošel.

Vystoupal jsem dalších pár schůdků opět vzhůru a tam hlavou narazil na poklop. V této části vyprávění už je skřípění povoleno; ano, tento průduch ke světlu nebyl nehlučný. Svět bez přítomnosti zvuků tady končil.

Uslyšel jsem mouchy, zběsile narážející do skel. Ocitl jsem se v opuštěné zahradní chatce, prosklené ze dvou stran. Panika hmyzu byla zbytečná – sesychající se dřevo vytvořilo mezi skleněnými výplněmi dostatečné mezery. Zajetí much bylo jen domnělé, i když ne tak docela dobrovolné.

Tuhle zahradní chatku si člověk, který prošel jeskyní, pamatoval. Dům mých předků stál na okraji zahrádkářské kolonie; do oken, kterými jsem se (stojíc přitom uprostřed místnosti, aby mě zvenčí nikdo nemohl zahlédnout) díval nyní ven na poctivě zarostlou zahradu, jsem nakukoval mnohokrát předtím z druhé strany. Nikdy jsem za nimi nikoho nezahlédl; možná ještě snad, když jsem byl velmi malý, ale to si pochopitelně nepamatuji.

Teď jsem byl uvnitř.

Bylo mi lehko jako horkovzdušnému balónu, ale musel jsem zpátky – dolů, pak nahoru a znovu dolů. Tmou, šerem. S půjčenou svící.

V skrýši jsem její konec nahřál nad zapalovačem a přilepil ji zpět na vrchol stalagmitu. Někdo ji ještě možná bude potřebovat.

Pak už jsem se neohlédl. Stejně jsou všechny parafinové slzy skryté jen na čas. Zavřel jsem dveře od skrýše. Tam, ve světě, poznatelného otázkami bez odpovědí, jsem to byl už zase já. A se mnou on: frajer Hansi.

 

10.

Bratr se probudil, když jsem přistrčil noční stolek ke zdi. Deska už byla znovu na svém místě. Nic se tu nezměnilo.

Na podlaze horního pokoje pichlavé jarní slunce kreslilo skrz záclony měňavé stíny.

„Aha,“ oznámil věcně brácha svůj opětovný příchod na svět. Z opuchlých víček na mě mžoural narudlýma očima. „Aha.“

Obočí sevřel do tenkých průzorů, zívl a s náhlou vědoucností se zahleděl do prozářených záclon jižního okna. „Co tam je, v tom komíně?“

„Komín,“ pravil jsem. „Starej, zaslepenej.“

„No jo, komín,“ zakýval hlavou.

Z krabičky na stole jsem si vzal startku a přikolébal se k oknu. Chtěl jsem ho otevřít, ruce mi ale bezvládně visely u stehen. Slunce mě skrz okno nesnesitelně pálilo do tváří.

Pak jsem se toho dne podruhé rozbrečel.

 

 

 

 

mé rodině

 

(Jihlava-Bedřichov, 30. 1. 2004, 23.55)

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Lian (Občasný) - 3.2.2004 > *
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 3.2.2004 > leckdo namítne dlouhé, omyl, pojem dlouhé je relativní, tohle jsem slupl jako malinu....moc pěkná práce....
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
BlueSky (Občasný) - 3.2.2004 >  Krásně zachycená atmosféra, pocity, malba slovem. Moc pěkné.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
kink (Občasný) - 3.2.2004 > a hele...dříve než jsem stihla soukromě***
Body: 5
<reagovat 
Lian (Občasný) - 3.2.2004 >
<reagovat 
Kelly (Občasný) - 3.2.2004 > nálada, napětí, nostalgie... moc dobře namíchané!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
.......... (Občasný) - 3.2.2004 > moc fajn.. ještě tisknu na doma*******************************
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Flegmatik (Občasný) - 3.2.2004 > Už jsem četl jinde. Dobré.
Body: 5
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 4.2.2004 > nastesti to neni jen o te nostalgii, i kdyz je ji tu poradna porce...zajimava sonda do sveho vnitrniho sveta tak jak si na nej clovek vzpomina...tyhle veci se tezko pojmenovavaji, ale povedlo se...reknu ti, ze ta nostalgie je takova prijemna, clovek si to prolina se svymi vzpominkami a tak nejak ho to uklidnuje (teda ja zevseobecnuju...ehm...tak to pusobi na me)...no jak jsem uz napsal: nastesti to neni jen o te nostalgii a patos zustal nekde nakrocenej v puli cesty...atmosfera je misty fakt "pritomna" a to mam rad...a technicky moc vydarena vec, dle meho...
Body: 5
<reagovat 
Přeslička (Občasný) - 3.2.2004 > fakt dobré, jen mi tam nehraje ten utrápený děda, vždyť hrdina s bratrem se museli někde vzít,takže měl dvě děti, tudíž i "dědice" jména a firmy... nebo měl Hans sestru a ta se "nepočítá"?
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 hermit (Občasný) - 3.2.2004 > Přeslička> 

Hansi měl bratra, který byl otcem hrdiny a jeho bratra. Znovu si to projdu, jestli to z textu jasně vyplývá. Díky za připomínku. :-)

T.


<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 4.2.2004 > Přeslička> Přesličko, mě se to zdá jasný, teď nevim, esi sem předjímal, nebo ty nedávala bacha. Heski hermi heski
Body: 5
<reagovat 
.......... (Občasný) - 4.2.2004 >

iniciační cesta domem předků ... je to vážně moc silný, dobře zachycený... :) potřebovala bych mapu toho domu:) ňák jsem se nechytala - ale je otázka, jestli bych se orientovala s plánkem - asi ne:))) , zato mapování vnitřní cesty mi přijde hodně zdařilé, ta cesta ze tmy ke světlu ... bez zvuků, se zvuky

 

"Jste vlastním stínovým obrazem a tak trochu se snažíte nepřemýšlet o tom, kde se nacházíte. Protože tvary kolem vás vám nejsou známé, nejste si jaksi jisti existencí. Půda pod nohama, na které byste rádi své pozorování uskutečnili, se rozpadla." - jeskyně, možná Platónova:)

 

měla bych k tomu spoustu, spoustu věcí ... v hodně větách je toho sposta symbolického - je to VELMI poetické!!!:), no, nechám toho, každý si najde své:)

 

ještě avi

 

 

 


<reagovat 
.......... (Občasný) - 4.2.2004 >
<reagovat 
Simonka (Občasný) - 9.2.2004 >

tak jsem si přečetla krásný příběh na dobrou noc :o) to budou krásné sníky :o))

děkuju :o)


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
zirael (Občasný) - 8.9.2004 > nejlepší próza co jsem tady za poslední měsíce četla
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
hermit (Občasný) - 9.9.2004 > zirael a ostatní, díky za čtení..
<reagovat 
Lada Niola (Občasný) - 28.12.2004 > fakt bomba.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Henrietta (Občasný) - 15.4.2005 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter