Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tunel
Autor: m.ilk (Občasný) - publikováno 13.2.2004 (21:38:37)

Tunel

 

Opatrně kladla nohy před sebe, jako by kráčela po laně a rýsovala jimi tak linii rovnoběžnou s okrajem, za kterým se jevila černá prázdnota. Buď se právě mohla nacházet na konci světa nebo na jedné staré  poloprázdné stanici metra. Pravdou bylo to druhé. Nikdy, tady až dosud se neodvážila překročit černobíle přerušovanou čáru, která dělila kostkované dlaždice od rizikového pásma, kam nikdo nesměl, pokud ho za ní nevítaly otevřené dveře vagónu. Tělem jí kolovala mrazivá křeč a v krku ji tlačil knedlík. Opatrně ho polkla. Zaskočil jí v krku a ona ve strachu, aby nezakašlala a nepřipravila se tak o křehkou rovnováhu, která ji dělila od pádu do temně černého kolejiště, se málem zadusila. Kolem hlavy jí vířil přesně ten pocit, když děláte něco, co ohrožuje váš život. Pocit, který cítí člověk, když ví, že za chvíli zemře. Má na čele hlaveň revolveru a bojí se, že pokud se pohne, tak mu hlavou prolétne horký kus železa.

S metrem, s tímhle pojízdným kusem železa, se jí vždy pojilo spoustu strachu. Když byla malá, zdávaly se jí sny o tom, jak spadla do kolejiště. Zdálo se jí, jak běží přitisknutá na zemi na kolejích, nad hlavou jí projíždí hlučící tuny železa, ke kterým ji neustále táhne proud vzduchu. Musela jim odolávat, a zároveň, jak o tom tak přemýšlela, to byl pocit totožný s tím nynějším. Stačil nepatrný pohyb a kola projíždějícího vlaku by jí rozervala hlavu na padrť i s tím jejím celým slavným myšlenkovým obsahem.

Na druhé kolejiště byla v proti směru vyplivnuta druhá vlaková souprava. Ten zvuk ji polekal. Uskočila stranou a nenápadně si odfrkla. Ozvalo se tiché „lup“ a vagony byly definitivně stráveny nenasytnou černou příšerou v tunelu. Teď pravděpodobně putují hltanem.

Důležitější než tohle všechno ale bylo,  že pocit, který cítila byl JEJÍ, nikdo jí ho nemohl vzít. Chvění v těle plně souviselo s tím, co se jí odehrávalo v tělea vůbec jí to nevadilo. Zavzpomínala a pokoušela se vybavit si v hlavě spoustu drobných útržků situací.

 

První......

Po ulici šly dvě osoby, teda vlastně jedna, ale tak nějak rozpůlená vedví. První polovina poletovala těsně nad zemí, zatímco druhá, která vstřebávala veškerou pozornost cestujících, těžkopádně kráčela po zemi, zachumlaná hluboko do hnědého kabátku. Počasí odpovídalo spíše zeměpisné šířce někde na Sibiři. Omrzaly jí konečky vlasů a občas se ozvalo tiché zavrzání, to jak se její obličej otřel o ostré hrany mrazu.

„Vidíš, zase se ohlíží po tobě, taková nespravedlnost. Co na tobě vidí, jsem přece zajímavější, že jo?“ nasupeně promluvila první polovina, neboli duše, když kolem procházel jeden ze zástupců mužského pohlaví, který zálibně hleděl na siluetu těla v upjatém kabátě.

„Jsem větší. Co se divíš? Však on si tě určitě jednou někdo všimne. To chce čas,“ odpovědělo tělo-tedy druhá polovina-zatímco se mu ta první na chvíli uvelebila v obývacím pokoji levé mozkové hemisféry.

„‘Tss., Jednou. Cítím v tom náznak ironie. To si snad myslíš, že vlastníš všechna práva na cizí pozornost? Včera, když jsme byly u Vítka sis moc pěkně užila, jen co je pravda, ale nechala si mě vysedět ďůlek v rohu. Jediné, co ho zajímalo jsi byla zase ty, nepromluvili jste spolu skoru jediné slovo a když už, tak samé bezvýznamné plky. To je nechutný“, nadávala duše-první polovička.

„Žárlíš. Zbytečně,“ podotklo tělo.

 

Myšlenky jí na chvíli přerušil rachot přijíždějící soupravy. Ach, ta pravidelnost. Proč jen nemůže přijet o něco později? Copak vlak ten stereotyp neničí? Nástupiště se vyprázdnilo. Fascinoval ji ten prostor. Její obraz se odrážel na modré lesklé stěně, bohužel ho z části přerušoval název stanice. S tím je to stejné. Stejně jako zrcadlo vidí jen tělo. Někdy cítila, že spoustu lidí kolem ní je takovým malým zrcadlem.

 

Druhá.......

A zase nic. Zase je vidět jen tělo, já ne. Copak tohle je nějaký zázrak přírody?, pomyslela si  suše, když ho sledovala v zrcadle. Deformovaná a hnusně tělesná věc, tahle hříčka přírody.

„Chtěla bych se někdy vidět v zrcadle. Proč jen musí být tak povrchní a věnovat se pouze tobě. Vźdyť ani nevím, jak vypadám, nevyznám se v sobě,“ povzdechla si duše.

„Já bych toho chtělo...“ odvětilo tělo, které už se naučilo její poznámky dokonale ignorovat.

Duše ho nenáviděla, ale ono o tom ještě nemělo tušení. Nějak mu ublíží. Byla si jistá tím, že když ho zničí, upoutá na sebe pozornost. Vůbec jí nedocházely následky jejího jednání. Plánovala si, jak ho jednoho dne donutí nacpat si do žaludku hromadu prášků. Tělo ji stejně určitě nemá rádo. Často začne omdlévat, potit se a kručet v břiše zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Už se rozhodla.

 

Seděla na dřevěné lavičce, na ostrově obklíčeném dvěmi černými kolejišti, když přijel další vlak, který ji vytrhnul z myšlenek. Zapadá to do sebe jako skládačka, pomyslela si a sama se divila, co ji opravňuje dívat se na tu dobu s takovou dávkou odstupu a nostalgie, když  zatím není nijak daleko. Otřásla se kvůli mírnému průvanu. Na druhé vzdálenější lavičce seděli dva zhruba patnáctiletí chlapci, kteří však na první pohled působili mnohem mladším dojmem. Vzduchem k ní dopadaly kusy přihlouplého hovoru zrovna tak, jako padá roztrhané podzimní listí.

„Ty jo, no já nevím, proč se ty hezký holky v tanečních většinou vůbec neobjevujou a zbyde jen ten malej tlustej hnus, nebo takový ty podivínky,“ zaslechla prvního.

‚Tsss...‘ zrcadla, sykla a politovala je. Proč jen duši tehdy tolik záleželo na mužském pohlaví a nekoncentrovala svůj zájem na dívky, kde hrála alespoň nějakou roli?  Naštěstí se to pak změnilo a tak si to teď může pamatovat jrn jako naivní pokus duše o pochybné osamostatnění.

 

Třetí....

Tělo onemocnělo. Bolest, což duši překvapilo, si nenechalo pro sebe, ale dělilo se o ni. Duše se celá třásla.  Děsila se dalších halucinačních výletů ve vysokých horečkách, kdy si s ní doslova dělalo, co se mu zlíbilo. Vyčítala si svou jednostrannost. Vždyť, kdyby se zbavila těla, přišla by o místo, které jí zdarma poskytovalo ochranu. Jak chcete hledat uznání a zájem v posmrtném životě? Kdyby mohla, tak by brečela. Zmítala se ve střídavých poryvech horka a zimy. Zalezla si do hlavy, zamkla za sebou a zdeformovala klíč. Už nikdy tělo nebude duchem nepřítomno.

 

Usmála se. Dokončila si v hlavě svůj příběh s filmovým závěrem. Zůstala sedět skoro ještě čtvrt hodiny, poslouchala příjezdy a odjezdy, trávení té černé stvůry v tunelu. Srovnala si vše v hlavě, jako by si dnes dala za úkol překonat stará traumata. Kolem uší jí pískala meluzína silného větru, který nebyl. Ve skutečnosti tu poletoval jen chladný vánek násobící se sílou jejích pocitů.

Vstala  a opatrně po špičkách kráčela ke schůdkům, které se schovávaly na začátku tunelu, za hodinami.Vlastně se ještě nikdy nebyla podívat na tu obludu trávící vlaky v tunelu. Posmutnělá, šla mezi kolejnicemi tak dlouho, až zapadla do tmy. Ozvalo se nenápadné lupnutí, zamlaskání a nakonec si černá příšera z tunelu tiše krkla. Hltanem proplulo o sousto víc.



Poznámky k tomuto příspěvku
Max Bubakoff (Občasný) - 14.2.2004 > pointa není překvapivá...což bych viděl jako největší mínus.....není to špatné, ale myslim, že povídka ve střední části trochu ztrácí na tempu.....správně zvolená barva backgroundu:o))....
Body: 4
<reagovat 
geekon (Občasný) - 1.3.2004 > no...bez komentare. skvely:)
Body: 5
<reagovat 
Ripper (Občasný) - 3.3.2004 > Platónský dualismus, schizofrení rozpolcení ... opět krásné obrazy a trefné postřehy, dobré nejen pro školní literární soutěž. Snad jen trochu méně přímočarosti a ten sebevražedný konec a bylo by to velice dobré. Možná bych také text slil v jeden celek, takhle to je dost rozkouskované. Každopádně sis vytrořila svůj osobytý rukopis a to se cení. Řekl jsem ti to už vícekrát, máš slušný "literární potenciál", máš na čem pracovat a to je supr!
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter