Dýchám. A někde za horami jsem viděl obraz. Červený hlavonoh na skle, hodně světla, možná moc, to světlo nemělo chuť ani hutnost pyramid , nic. Zdánlivě vzdušné, dusilo se. Ale pak přišly hory. A světlo, turista, si vyšlo skrze ně, aby poznalo kořeny a hlínu. Krysa v boží špajzce. Toho roku byla vysoká úmrtnost hor. A málem i světel. Ale na poslední chvíli se někde vznítila svíčka, jako při motlitbě, jako když se včela vrátí s plynem místo pylu, skápnul vosk, popálil prsty a tma se mu uhla, rozlitá na papíře. Pot anděla. Martin pomalu opouštěl skla.  A světlo opouštělo hory, aby rodilo nové. Člověk by ho skoro nepoznal. Špinavé hutné světlo s fousiskama a štěrkem mezi zuby. Trochu titán, trochu Rumcajs. Pokroutilo se cestou tak, že nešlo rozlámat na jednotlivé barvy. Jako když si v noci vylezeš na Kohoutí vrch nad Unčínem a točíš se tak dlouho, dokud se celý svět neslije v jednu prabarvu. Tou prabarvou začal Martin malovat. A prsty, protože tíha prasvětla je tak silná, že se stává jen milenkou, vírou, hudbou nebo počasím. Prsty, protože obraz má kůži. A malíř smysly.

 Teď světlo dýchá, obrazy byly proboleny na papír. Nevadí, že ho v nich nejspíš už nevidíš, to je jedno, můžeš v nich vidět Martina, sevření lidmi i uvolněnost hory, fousaté emoce bez motýlů.. A sám můžeš dýchat.