Bloudění

Sleduji osudy lidského druhu
věčnou pouť člověka nad stíny kol
jeho bloudění v hranatém kruhu
šeptám - jen si svůj Osud zvol..

Divíš se mému letmému pohledu
hladícím samotu rtů bez krve,
jinak vyprávět než očima nesvedu..
Světla odlesky nemluví poprvé..

Pohled do studny poznání mrazí
voda v ní průzračně čirá občas bývá
bahna kal zčeřený ji většinou však kazí
tvrdou kůrku má okoralého chleba skýva.

Chléb, i když okorá, má stále svoji chuť..
život se kutálí a bublá jako rtuť
chyť si ho za cíp plátěné košilky
vzpomínat jednou budeš na chvilky
drobečků ze skývy s chutí kmínu
možná ucítíš svou osudovou vinu
 
Jen tak upiješ kávu z hrníčku
přes okraj třpytí se zlatavé oči
celé to trvalo méně než chviličku
proč v hlavě vír stále se točí..