|
Celé dny v lučinách bloudívám,
jak dobré to mravy poroučí,
v květinách dýchaje k vůni dam,
leč uvadá pugét v náručí.
V korunách stromů uslyším ten hlas,
jenž ke mně vroucně šeptá MILUJI,
dýchá příslibem nepoznaných krás,
což přihmouřením víček kvituji.
V odrazu uhlídám tu vlídnou tvář,
zastřenou, jak si vlnky spolu hrají,
políbím hladinu - sám sobě lhář,
a rety mé úsměv ten rozevlají.
Osud zpívá si písničku svou,
zaslechneš-li ji, ústa něhou tají,
osud zasadil ránu hlubokou
a oči přílivem slz skomírají.
| 
