Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky A Witch z kolekce SHE IS A WITCH
Autor: canny (Občasný) - publikováno 12.8.2004 (10:36:05)

Když ji Jan poprvé přivedl na kolej, měl Marek pocit, že je to hloupá, intošská kráva. Mýlil se nejméně ve dvou věcech. Klára nebyla ani hloupá, ani kráva. Občas se chovala trochu afektovaně, když mluvila o svých malbách či povídkách. Používala taková ta spojení, jako je například: O tom to není, tohle je tolik opravdový nebo tohle má duši. Ale když tak mluvila o Markových pracech, nevadilo mu to tolik, jako když tímto způsobem mluvil někdo jiný. Nejdřív z ní měl dokonce trošku legraci. Vždycky si vážil Honzova dobrého vkusu, ale teď měl dojem, že jeho kamarád z pokoje trochu přestřelil.

"Mám uvařit čaj?" nakoukl z kuchyňky.

Honza, jednu ruku kolem Klářiných ramen, pokrčil rameny.

"Jak chce Klára."

Přikývla. Bylo by hezké, kdybych mohl napsat, že už tehdy zahlédl v jejích očích ten záblesk pochopení. Nebo sympatií. Nebylo tomu tak. Nalil vodu do rychlovarné konvice a zapnul ji. Do hrnků nasypal čaj, pak ho zalil vroucí vodou. "Už se to nese," zavolal dostatečně hlasitě, aby ho bylo slyšet. Když vešel do pokoje, Klára si plochou dlaně urovnávala záhyby krátké sukně a Honza se usmíval do dlaně. Postavil hrnky na stůl.

"Můžu si půjčit nějaký tvoje povídky?" promluvila Klára do toho ticha, které už už přerůstalo v pauzu.

"Jasně," kývnul hlavou.

"Sladíš?"

"Ne."

Podal jí hrnek s neoslazeným čajem a Honzovi do něj už ze zvyku nasypal tři lžičky.

"Koukala jsem se do nich, když jsme tu byli minule, ale Honza mi říkal, že nemáš rád, když se ti v nich někdo hrabe." Marek si z jejích slov vybral spíš tu informaci, že tu není prvně, protože to ostatní už slyšel v různých obměnách víckrát. Řekněte někomu, jehož práci jste viděli, řekněte mu hned poprvé, že se vám nelíbí. Přinejhorším mu povíte, že je to "zajímavé," a to už Markovi pěkně dlouho nikdo neřekl. Protože Marek psal dobře. Věděl, že píše dobře tak, jako věděl, že umí číst nebo chodit. Nebylo to takhle vždycky, ale poslední dobou se mu dařilo čím dál lépe.

"Klidně si můžeš všechny vzít, mám je stejně ještě doma v počítači."

 "Dík," usmála se Klára a Marka znovu napadlo, že tentokrát, tentokrát to Honzovi vážně trochu nevyšlo.

Pak se s ním rozešla Alena. Jestli někdo mohl poškodit Markovo sebevědomí, byla to právě ona. Zakládal si na ní, nebo spíš na tom, jak ho díky ní vnímalo okolí. S Alenou působil dojmem trošku výstředního mladého muže, který je podporován krásnou a inteligentní dívkou. Takže na něm muselo být něco opravdu zvláštního. Ale teď měl Marek pocit, že působí "jen" dojmem výstředního mladého muže. Možná trošku více výstředního, než je zdrávo. Neměl ani tak strach z toho, že by si o něm ostatní mysleli, že je blázen. To by mu konec konců ani tolik nevadilo. Ale jednou se na poště setkal s mladým úředníkem, který seděl ve své kukani v černých brýlích na zpoceném nose a kterému zpod rozhalené košile koukaly chlupy na prsou. A Marek z něj cítil tu upachtěnou snahu nějakým způsobem se odlišit od ostatních, upozornit na sebe. Takový maloměstský Jim Morrisson. Vyprávěl o něm Aleně, ona ho hladila po vlasech, pak ho políbila, pak spolu spali. A Marek měl pocit, že teď musí ve svém tmavém oblečení a vysokých botách, s řetízkem na krku působit podobně. Teď, když ji vedle sebe nemá. Teď, když se courá po Praze sám. Nemluvě o tom, že mu ve skutečnosti také chyběla.

S Klárou se setkal až na pařbě k ukončení semestru, kterou pořádalo pár pokojů dohromady. Jako obvykle měl málo peněz a tak koupil jen láhev vína, ale jako obvykle se těch lahví vína sešlo víc, než stačilo deset lidí v pohodě vypít. Takže se (jako obvykle) všichni ztřískali jako prasata. Vypadnul z pokoje a šel si do koupelny přes chodbu opláchnout obličej. Mohl si vodu sice natočit i v kuchyni, ale potřeboval na chvilku vypadnout někam do ticha a klidu. Otevřel dveře a vpotácel se do koupelny, která patřila k celé chodbě. Na zemi naproti umyvadlům seděla Klára, kouřila a koukala před sebe. Ani neotočila hlavu, když vešel. Opláchl si obličej a cítil, jak se na něj dívá. Mokrá voda mu trochu ochladila rozpálené čelo, ale další hrst už tolik neosvěžila. Při třetí a čtvrté ho napadlo, jestli mu náhodou všechna voda z dlaní nevyteče, než je donese k obličeji. Pak to ale zkusil s otevřenýma očima a zjistil, že to tak není. Jen kůže si zvykla na ten chlad. Nebo je prostě už moc opilý.

Obrátil se ke Kláře a přešel těch pár kroků, které je od sebe dělily. Kleknul si k ní.

"Ahoj," zamumlal.

"Čau." Z tónu jejího hlasu získal nepříjemný dojem, že je naprosto střízlivá.

"Co je?" zeptal se.

"Nic," pokrčila Klára se smutným úsměvem rameny.

"Že tady tak sedíš."

 "Nechce se mi tam bejt."

"Je ti blbě?" Sednul si na paty.

 "Ne, jenom se mi tam nechce bejt."

"A můžu tady bejt s tebou?" Znovu pokrčení ramen. Sedl si vedle ní ke zdi.

"Vy ste se s Honzou pohádali?"

"Možná." Ani se na něj nepodívala.

Mluvila do vzduchu před sebe. Marek si matně vybavoval, že viděl Honzu, jak sedí s nějakou černovláskou na horní palandě, jak má ruku kolem jejích ramen. Nebo to byl někdo jiný? Nevěděl. Bylo mu to jedno.

"Honza tě má rád," řekl. Tentokrát na něj otočila hlavu. Ale mlčela. Podíval se na ni.

"Fakt." Znělo to ještě méně přesvědčeně, než ta poslední věta. Jen se otočila zpět a upřela svůj pohled znovu do prázdna. Zavěsila svůj pohled, napadlo Marka. Začal si vážně připadat docela trapně.

 "Hm, já pudu zpátky." Zvedl se na nohy. Pokrčila rameny. Vypadl ze dveří na chodbu a čekal, jestli za ním nepůjde. Třeba. Sám nevěděl co. Ale čekal. Nepřicházela. Sesunul se podle zelené zdi a dosedl na lino. Chvíli tak seděl a motala se mu hlava. Nepřišla. Zvedl se na nohy, chvilku přemýšlel a pak se vydal zpátky do sprch. Když vešel, ohlédla se. A trošku pozvedla obočí? Hm. Snad. Znovu se sesunul vedle ní. Nepromluvila. Ani on nic neřekl. Seděli. Opřel hlavu o zeď a zavřel oči. Cítil ji teď jen nosem, voněla, asi nějakým parfémem, trošku tak, jako voní všechny holky. Těšil se vědomím, že jí kousek krade a ona o tom neví. Dýchal ji, zhluboka nadechoval nosem. Žaludek se mu usazoval, hlava se už tolik nemotala. Dýchal ji, zmocňoval se té trošky, kterou si nemohla uhlídat. Nádech, trošku vydržet, výdech. Slyšel, že i ona dýchá a přemýšlel, jestli ho také nadechuje, jestli ho také takhle vnímá. Ráno se probudil na studených dlaždicích ještě za tmy. Sám. Zvedl se na nohy a odešel do pokoje. Ještě zaregistroval, že s Honzou v posteli leží ta tmavovláska, a pak sebou plácnul na postel a téměř okamžitě usnul.

Začalo zkouškové období. Raději než v Teplicích se učil v Praze. Celý den nic nemusel - uklízet, chodit se psem. Nemusel jíst v přesně stanovený čas, a když toho měl všeho plné zuby, prostě se sbalil a vypadl do hospody nebo ven. Honza byl doma, v Českých Budějovicích, jezdil jen občas na zkoušky, takže ho nikdo nerušil. Vlastně zjistil, že má tyhle chvíle o zkouškovém období rád. Zalil si kafe horkou vodou, mohutně osladil. Někdo zaklepal na dveře.

"Čau," hlesla Klára.

 "Ahoj, Honza tu není."

"Nevíš, jestli dneska přijede?"

Pokrčil rameny. "Fakt nevim."

"Mohla bych tu na něj zkusit počkat?"

 "Jak chceš," uvolnil jí dveře. Vešla dovnitř, tašku pověsila na věšák. Byl sice začátek léta, ale zrovna tenhle týden bylo docela chladno. Vzala si jen tričko s krátkým rukávem a Marek si nemohl nevšimnout, jak jí pod ním vystupují prsa. Zavřel dveře.

"Chceš čaj, nebo kafe?" zeptal se jí, "právě se mi dovařila voda."

"Čaj, dík."

Zůstal v kuchyni, aby připravil a zalil čaj. Ona vešla napřed do pokoje. Přinesl oba hrnky, tak jako minule. Klára seděla na posteli a prohlížela si povídky, které napsal minulý týden doma. Zvedla k němu oči.

"To je šílený," řekla takovým tím tónem, kterým vám intoši vždycky oznamují, že na ně něco opravdu zapůsobilo. Možná dobře, možná špatně, určitě však úplně šíííleně.

"Co?" zeptal se, když stavěl hrnky na stůl.

"Tady to, v tý tvý povídce."

Naklonil se nad ni, aby si mohl přečíst, co má na mysli, přestože to vlastně věděl. "Tohle jsem já, to je ten večer v tý sprše."

"Hm," zamručel, "a co?"

"Jak o tom všem můžeš takhle psát? To budeš psát všechno, cos prožil, všechno takhle předhodit někomu ke čtení. Jak to můžeš dělat?"

"Autentický psaní," posadil se zpátky na postel. "Prostě se mi to tam hodilo, tak proč to nepoužít."

Chvíli se na něj koukala. Pak znovu sklonila pohled do papírů. Listovala v nich a části si četla.

 

"A kdo je tohle?" Alice zvedla prudce hlavu. "Prostě tě už nemůžu ani cejtit, ty slizkej chudáku. Vlez mi na záda se všema svejma kámošema, se všema svejma kurvičkama a komplexama méněcennosti." Práskla za sebou dveřmi. Petr vstal z kanape, zastrčil si košili zpátky do kalhot. Chvíli vypadal, že za ní poběží. Pak si ale sednul zpátky na postel a opřel si hlavu do dlaní."

"Kdo by to byl?"

pokrčil rameny, jako by nic, i když věděl, že nějak vycítila tu přetvářku. Radši přiznal barvu.

"Moje bývalá holka," dodal. Hlas se mu ani nezachvěl. Pořád se na něj dívala.

"Stýská se ti po ní?" v tu chvíli mu začalo docházet, že možná není tak úplně hloupá a střelená, jak si zpočátku myslel. Možná je prostě trochu citlivější? Možná.

"Stýská. Dost."

"Proč jste se rozešli?"

"Přečti si to," kývnul jí k papírům, které měla na kolenou. Skopla si boty a natáhla se na Honzovu postel. Marek ji ještě chvíli pozoroval, pak si vzal učebnici a zkusil se chvíli učit.

Setmělo se. Šel vylít lógr do umyvadla v kuchyni a na cestě zpátky si uvědomil, jaké je v pokoji šero. Rozsvítil. Klára ležela na posteli a četla.

"Chceš ještě čaj?"

Zavrtěla hlavou. Posadil se k ní na postel.

"Neuděláš to, viď?" zeptala se těsně před tím, než ji pohladil po vlasech. Nechal toho.

"Promiň."

"To nic."

Zvedl se z postele a šel znova do kuchyně. Bylo mu s ní teď v jedné místnosti docela trapně. Zaskočila ho. Převezla. Podcenil ji? Umyl všechno nádobí a uklidil ho do polic. Teprve pak se vrátil.

"Honza asi dneska nepřijede," poznamenal ve dveřích.

 "Mám jít?" zvedla hlavu.

"Ne, nemusíš, já myslel, že spěcháš třeba domů."

Sklonila zase hlavu k papírům. Chvíli ještě postával ve dveřích, ale pak se natáhl pro učebnici a šel se učit do kuchyně.

Přestalo ho to bavit asi v jedenáct. Znovu vešel do pokoje.

"Hele, já jdu spát. Jestli chceš, můžeš tady přespat, ale já už dneska končím."

Zvedla oči.

"Mohla bych?"

"Co?"

"Tady přespat?" Pokrčil rameny. Docela ho to překvapilo. A potěšilo.

"Tak se převlíkni, já se dojdu zatím osprchovat. Nebo chceš se vosprchovat první?"

otočil se ještě ve dveřích.

"To je dobrý, já se v poledne koupala."

Vzal si ze skříně ručník a vypadl na chodbu. Ve sprše si pustil vařící vodu a drhl se, až mu kůže zčervenala. Co kdyby, napadlo ho, ale hned se tu myšlenku snažil zapudit. Vlastně není ani moc hezká. A spíš bude skutečně jen afektovaná intoška. Je to daleko pravděpodobnější než cokoli jiného. I když, to její chování. Pokrčil rameny alespoň v duchu. Před zrcadlem si do podpaží nastříkal deodorant. Old Spice. Dostal ho k Vánocům od Aleny. Už se mu několikrát stalo, že někoho nesprávně odhadl, a proto se ve svých soudech držel raději zpět. Raději připustil, že je Klára skutečně jen omezená "holčička", než by jí přiznal větší výjimečnost, než by doopravdy mohla mít. Oblékl si tričko na spaní, znovu si hodil ručník na rameno a vrátil se do svého pokoje.

"Pokaždý, když o mně napíšeš, vezmeš mi kousek duše. Až o mně napíšeš všechno, nic ze mě nezbude a já budu muset umřít."

Myslel si, že už spí. Mlčeli do tmy skoro hodinu, ale ona přesto promluvila s takovou jistotou, že jí naslouchá, až ho to překvapilo. A teď jen ležel, koukal do tmavého stropu a přemýšlel, jestli je to další výkyd snobského mozku, nebo, jestli to přeci jenom nemyslí vážně. A jestli to tak náhodou třeba není. Zmatek. Zmatek. Neodpověděl. Probíral se dál tím bludištěm ve své hlavě, otevíral zavřené komnaty a probouzel věci. A pak usnul.

"Dobrý ráno."

Rozlepil oči a Klára stála ve dveřích kuchyně.

"Chceš udělat snídani?"

Pozvedl obočí. "Jak se ti chce."

Pak sebou prásknul zpátky do postele. Asi zase na chvilku usnul a znovu ho probudilo, až když na stůl položila talíře s chlebem, vajíčky a nakrájeným rajčetem. Vymotal se z dek.

"Ty jsi úžasná, vůbec jsem netušil, že máme ještě nějaký rajčata."

Usmála se na něj,

"no a vidíš, máte."

Sednul si ke stolu tak, jak byl, ve slipech a tričku na spaní.

"Vezmeš si se mnou?" zeptal se jí, když se zakousl do prvního chleba. S úsměvem ho pozorovala, pak zavrtěla hlavou.

"Budeš tady čekat ještě dneska?"

"Nevím, možná. Tedy pokud by ti to nevadilo."

Zafuněl s pusou plnou rajčete něco, co mohlo být cokoli, měl však na mysli - zůstaň tu, jak dlouho chceš. Klára to pochopila.

"Chceš ještě nakrájet chleba?"

Polknul ten kus rajčete.

"Ne, díky."

Celý den si četla a večer, když se šel vysprchovat, zmizela bez rozloučení. Posadil se na postel a chvíli koukal do prázdna, tak ho překvapil pocit ztráty, který jej celého naplnil. Pak se natáhl na záda a s rukou pod hlavou ještě koukal do stropu.

O víkendu v Teplicích psal. Počkal, až se všechny ty listy vysoukají z tiskárny, připravil si je do tašky a vyrazil ven. Zašel si sednout do hospody, kam často chodili s Aleninými spolužáky. Potkal ji tam. Asi ještě s nikým nechodila, ale byla uprostřed hlučné party a na něj znova padl spleen z toho, jak je najednou sám, jak najednou působí ztraceně a osaměle. Dal si pár panáků becherovky a čekal, až na něj ta kořeněná sladkost zapůsobí. Nemusel vyčkávat dlouho. Když se trochu probral, byla Alena i její parta pryč a v hospodě sedělo už jen pár posledních štamgastů. Zvedl se a vyrazil na dlouhou cestu domů.

Když přijel do Prahy, zjistil, že Honza má v úterý zkoušku, takže tu celé pondělí bude. Docela ho to otrávilo. Pondělí procoural venku, už se oteplilo. Tři hodiny se učil na Kampě, pak jel lanovkou na Petřín a než se vydal ke kolejím, zastavil se na místě s úžasným výhledem na Prahu. Sledoval ta mrňavá autíčka dole v ulicích, ty spěchající černé tečky, co se hemžily po nábřeží. Přemýšlel o tom, jak asi on vypadá z takovéhle výšky. Taky je jen takový bod, který se ztratí mezi ostatními? Poznal by někoho on, kdyby si dal opravdu záležet? Zkusil to. Myslel na Kláru a snažil se ji očima najít. Jeho pohled pomalu klouzal ulicemi, po nábřeží, po terasách a špičkách věží. Zasmál se pro sebe tomu bezděčnému verši. Možná by měl začít psát poezii.

Na kolej se vrátil až za tmy. Honza se dlouho do noci učil, svítil a Markovi to strašně lezlo na nervy. Pořád balancoval na té tenké hranici mezi spánkem a bdělostí. Ve zmatených myšlenkách, které se mu honily bolavou hlavou, jej napadlo, že když se bude člověk dlouho pohybovat na téhle čáře mezi světem reality a světem snění, může zešílet. Zešílet z toho, že se setká s něčím, co by ho ve spánku nemohlo ohrozit, ale co mu dokáže skutečně ublížit v bdělém stavu. Převaloval se na posteli, až se kolem třetí ráno Honza uráčil zhasnout a Marek konečně usnul.

Ráno ho probudilo klepání na dveře. Sáhnul do tašky pro desky s textem, který napsal o víkendu, a šel ke dveřím. Otevřel, dal Kláře do ruky desky a objal ji. Cítil, že ho obemkla pažemi kolem pasu, hlavu mu zabořila do ramene. Chvíli jen tak stáli, pak trošku zaklonil hlavu a ona, protože ten pohyb cítila, udělala to samé. Byli obličejem proti sobě, velmi, velmi blízko. Cítil její vůni tak, jako tehdy ve sprše, jen mnohem intenzivněji. Nadechnul ji, podržel v sobě. Jako když si dáš práska z ganjy o kterou nechceš přijít. Pak ji políbil. Nejdřív jen tak, na sevřené rty. Lehce. Měl strach, aby ho teď neodstrčila, aby se jí nezhnusil tak, jako předtím Aleně. Ale Klára sama lehoučce pootevřela rty, a pak ho nadechla do sebe a s ním i zbytek jeho zdravého rozumu.

Honza se vrátil ze zkoušky brzy po poledni. Našel je, jak sedí v pokoji a probírají se Markovými povídkami. Oba na něj hleděli trošku se soucitem, ale i se špetkou pobavení v očích. Honza to napětí, tu vazbu sil, vycítil, znervózněl. Sbalil si věci a s nejasným pocitem neklidu vypadnul. Seděli dál u stolu, Klára četla Markovy povídky a pila čaj.

"Ukrajuješ mi z duše každým slovem."

Podívala se na něj modrýma očima, vážně, skoro smutně. Už se mu ale podařilo alespoň trochu dekódovat způsob, kterým komunikovala, takže získal dojem, že jí rozumí. Že chápe, co mu chce říci. Klára používala abstraktní pojmy pro konkrétní věci. Jeden z mála lidí, kteří opravdu vědí, co vlastně říkají. Nebo ne? Možná se mu to jen zdálo. Ale pokud se s ní bavil o umění a pozorně poslouchal všechny ty věty, které už slyšel stokrát, zjistil, že jí to dokáže věřit. V noci spala u něj v posteli. Objímala ho, líbali se, přitom si však tak nějak dávali pozor, aby se jeden druhého nedotkli až moc. Až moc. Usnuli, ani si neuvědomil, kdy přešel do snění, zdálo se mu o ní, cítil její vůni, přes tu hranici přelétl jako černý kůň.

V ranní rozespalosti zaregistroval, že se zvedla a odešla. Nedokázal se zvednout, nedokázal tomu zabránit. Vzbudil se až k polednímu. Ramena a krk měl poškrábaná jako kdyby se s někým popral. Vstal a celý den strávil v polospánku. Snažil se studovat na další den, na jednu z posledních zkoušek, které ho ještě čekaly. Měl ale pocit, že mu vůbec nic neleze do hlavy. Usnul někdy brzy zvečera a ráno se probudil s pocitem, že si ze středy vůbec nic nepamatuje. Zkoušku složil za tři a prvním autobusem odjel domů do Teplic.

"Nazdar, Honzo."

"Nazdar?!"

"Prosím tě, něco bych od tebe potřeboval, ta tvoje známá, ta. Klára?"

"No, co je s ní?"

"Nevíš, kde bydlí? Půjčil jsem jí nějaký práce, a máma mi je vymazala na počítači a já je teď docela nutně potřebuju."

"Hm, nemám její adresu."

"A nevíš alespoň přibližně, kde by mohla bydlet, nebo .."

"Někde v Nuslích snad."

"A nebo, kdo by to moh vědět."

"Fakt nevim. Možná. Možná řikala, že bydlí přímo pod Nuselským mostem. Ale fakt, no víc asi nevim."

"Hm, tak dík, čau."

"Není zač."

Marek zavěsil, pak se vrátil po chodbě do svého kolejního pokoje.

"Kláro, prosím tě, přijď."

"A nezdá se ti to tak trochu teatrální?"

"Co jako."

"To, jak se opájíš zvukem svýho hlasu v tý prázdný místnosti?"

"Nikdo mě neslyší."

"Já tě slyším. Proč chceš, abych přišla?"

"Ukradl jsem ti zase kousek duše. Nechceš si přijít přečíst, co jsem s tebou o víkendu udělal?"

"Měla bych?"

"Ano."

"Proč?"

"Chybíš mi, chci aby ses vrátila."

"Vážně? Umřeš, když se k tobě vrátím."

"Tohle je ale opravdu teatrální. Neumřu. Budu v pohodě, ty budeš taky v pohodě. Potřebuju tě tady."

"Kláro?."

"Kláro?"

Ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání, už nevěřil, že opravdu přijde. Otevřel dveře.

"Ahoj."

"Ahoj, pustíš mě dovnitř?" Ustoupil ze dveří.

"Takže's mě slyšela?"

Klára se na něj překvapeně podívala.

"Cože?"

"Chceš říct, žes přišla jen tak náhodou?" ušklíbl se Marek.

 Klára si přestala zouvat své vysoké boty s vysokou podrážkou a postavila se s hlavou mírně nakloněnou na stranu, do obdélníku dveří.

"Cože?" Marek svraštil obočí.

"To nic, chceš kafe?" Klára se zase začala zouvat.

"Ne, víš, že kafe nepiju. Ale dala bych si čaj."

Marek došel jako v mrákotách do kuchyně a nasypal do hrníčku čaj. Pak dal vařit horkou vodu. Klára kolem něj prošla do pokoje.

 "Kde bydlíš?" Zavolala na něj odpověď.

"Tam to asi znám," poznamenal, když naléval vodu do hrnku. Seděla na jeho posteli. Postavil hrnek na stůl a kleknul si mezi její nohy. Měli obličeje asi ve stejné výšce, když on klečel a ona seděla. Políbila ho poprvé ona. Pak stáhla pokrčené nohy k sobě, takže mu přitiskla paže k tělu. Nemohl se ani pohnout, jen jí odpovídal, když jej vdechovala, oplácel jí tím samým. Trochu povolila sevření svých nohou, ale jen natolik, aby si dokázal vyprostit ruce a aby ji mohl obejmout.

Obloha nad městem se zatáhla a rozběhly se po ní husté mraky. Nastalo šero a lidé raději zavřeli okna před blížícím se deštěm. Lampy se začaly rozsvěcet, auta zapnula světla. Temnota se prohloubila a nebyly žádné hvězdy, nebyl  žádný měsíc a nebylo ani slunce. Jen ten šedivý přísvit, který se ztrácel a rozpouštěl a mizel.

Ležel vedle ní pod tenkou dekou ve své posteli. Naklonila se až k podlaze a ze zadní kapsy tmavých kalhot vytáhla žiletku. Vytáhla se zpět na postel a podívala se na něj.

"Ukradls mi zase kousek duše, viď?"

Kývl. Cítil se zemdlelý a unavený. Podala mu žiletku.

"Řízni se! Chtěla bych to vidět."

Zvedl ochablou ruku s žiletkou nad svou levou paži.

"Tady ne," opravila ho něžně a pak se naklonila a jazykem mu přejela po zápěstí:

"tady."

Markovi došlo, že tohle už nejspíš nebude úplně v pořádku, že si s ním ta holčička dělá úplně co chce. Pak si ale uvědomil, že už jen fakt, že si jejího působení všiml, jej staví do pozice silnějšího. Teď, když to ví, má možnost volby. Může se skutečně rozhodnout, jestli bude hrát dál tuhle hru. Podíval se na ni. Vycítila to, uvědomila si, že ví. Měl pocit, že si tím získal určitý respekt. Jen tím, že si to dokázal uvědomit. Políbil ji na ústa a ona se na chvilku převrátila na záda. Nastavila mu své bílé břicho pod napnutým tričkem a on, stále vdechující její vůni, stále vdechován do ní, sevřel prsty kolem žiletky a prořízl napjaté svaly, šlachy a žíly na svém zápěstí.

Kdesi v nuselských ulicích, v jednom domě, přímo pod mostem, se v temné místnosti, v kufru s penězi, zastavily pozlacené hodinky s ošoupaným zapínáním. O něco později několik vagónů metra propadlo v jednom místě z nitra Nuselského mostu a bezpečně zastavilo hodinky v celém domě. Z těžkých mraků se konečně spustil déšť a do zanesených stok spláchl všechnu špínu, krev i šílenství tohoto světa.

3. 7. - 4. 7. 1998
Karlovy Vary



Poznámky k tomuto příspěvku
Max Bubakoff (Občasný) - 12.8.2004 > no čekal sem, že se poslední povídka bude menovat A BITCH   :))
<reagovat 
BlueSky (Občasný) - 12.8.2004 >

Není to můj šálek...ech, nebudu říkat otřepané věty:-)

Napsané je to pěkně, jen jsem si všimla, že jsi objevil poetické vyjádření -nadechl se jí, nadechla se jeho a použil jsi to tam vícekrát, kouzlo z toho spojení slov tak vyprchalo.. Přijde mi to dlouze popisované, situace, které to nevyžadují-popis setkání v koupelně např., vaření čaje, vadí mi ten patos, a zase ty zastavené hodinky, a dokonce v celém domě, uáá:-) Klára mi moc "čarodějná" nepřijde, snad až s tou žiletkou na konci-ale to spíš jako opravdu nemocný a nebezpečný člověk. Závěrečná věta je zajímavá, očišťující, leč patetická:-)

Vzhledem k tomu, že se to ale dalo přečíst na jeden zátah, i když mě některé pasáže nudily, tak 4.


Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (2)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter