Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 21.9.
Matouš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Old And In The Way z kolekce DreaMMachinE
Autor: canny (Občasný) - publikováno 13.8.2004 (10:41:56)
další>

(ROSWELL TRAIN)

 

Měl jsem za sebou tak dvě hodiny chůze nocí, když jsem dorazil na vesnické nádraží. Jemně pršelo a někde na východě nejspíš svítalo. Všechno se zdálo šedivé, rozmazané, zvláštně rozplizlé jako akvarelová malba. Na nástupišti složeném z popraskaných betonových desek stál dav, muži, ženy, starci i děti. Bez jediného slova, bez jediného pohybu. Neozvalo se ani zakašlání, zavrzání kůže či přešlápnutí z nohy na nohu, prostě ticho, ticho, jen slabý zvuk padajících kapek a mé kroky. Postavil jsem se vedle nějaké ženy a ztichl jsem také. Stáli jsme tam asi hodinu, možná hodinu a půl, v chladném ránu všem stoupala od úst pára, cítil jsem, jak mi uvnitř hrudi srdce zpomaluje a bije zvolna, v pravidelném rytmu, který jsem neznal.

Potom se ozvalo dunění. Koleje se chvěly. Betonové kvádry nástupiště jemně vibrovaly. Vlak. Přiřítil se mokrou tmou. Větve se rozletěly. Kapky deště vymrštěné prudkým nárazem zavířily v záři reflektoru. Obrovitá masa dieselové lokomotivy se přehnala několik centimetrů před mým obličejem. A pak už jen vagóny. Zapečetěné vojenské vagóny s bílými čísly.

Někdy v tu chvíli se ozvala ta píseň. Zněla mi v hlavě, potichu, zvolna, jako ze stařičkého gramofonu, bez zvuku, přesto zcela přehlušila rachocení vlaku a kolejí, viděl jsem už jen míhající se čísla, vagóny, a pak už ani ty ne, cítil jsem, jak mne vlak někam nese, pryč, daleko a když se mi zrak konečně vrátil, stál jsem na plošině jednoho z nákladních vagónů a kolem mě postavy, širocí, rudokrcí farmáři ve flanelových košilích. Snad jim patřila ta píseň, píseň, kterou jsem znával, kterou jsem snad tisíckrát slyšel, když ji zpíval můj otec a která pořád zněla, barvy byly jasné a vzduch už nestudil, teď příjemně ochlazoval a ti muži kolem se smáli a mluvili spolu jazykem, který jsem neznal a přitom mi ta slova zněla v mysli jako věrné odrazy slov mých, a někdo z nich rozkrojil chleba a ta příjemná vůně mi naplnila hrdlo a sládla mi na patře a stoupala do hlavy …

A pak jsem se zlomil. Realita mne zasáhla v předklonu, jak zvracím na své boty. Stál jsem po pás v ostružiní. Ruce rozdrásané do krve. Vlasy a košili mokré od vytrvalého deště. Po mé pravé ruce se zvedal železniční násep. Všude kolem vlhký les. A někde za mnou se rozplakala nějaká dívka .

Během poledne se nebe rozjasnilo a ranní chlad přešel do úmorného dusna. Jak se do mne opíralo slunce, pot mi stékal po tváři a štípal v očích, brýle jsem už dávno někde ztratil, vlastně ani nevím, jestli jsem si je v noci vzal. Čím víc jsme se blížili k městu, tím víc nás přibývalo. Zpočátku jsem ještě poznával některé tváře z nástupiště, postupně jsem je však ztratil mezi ostatními. Většina zůstala daleko za mnou, jsem mladý a chodím rychle. Byli však i lidé, kteří po kolejích téměř běželi a s očima vytřeštěnýma před sebe naráželi do těch, které míjeli. Jeden z nich mne málem srazil z náspu. Zachytil jsem se trsu žluté trávy a získal zpět rovnováhu. Nějaký starý muž, který šel asi sto metrů přede mnou však takové štěstí neměl. Skutálel se do koryta říčky hluboko pod náspem a zůstal ležet na ostrých kamenech. Nikdo si ho nevšímal.

Když se před námi objevilo město, byla už skoro tma. Dusno bylo pořád. Blížil se déšť. Volání sílilo.

Na náměstí před šedivou vládní budovou jsem dorazil už za úplné tmy. Mnoho dalších lidí tam již bylo, možná kolem tisícovky. Opět bez hlesu, tichý dav. Všichni se dívali směrem k budově, z které občas někdo vyhlédl. Za prosklenými dveřmi nad schodištěm bylo vidět stráž. Zdálo se však, že volání neslyší, ačkoli byli přímo u zdroje, nezajímali nás. Kolem půlnoci nás již na náměstí stálo kolem dvou tisíc, ve tři hodiny ráno, když začalo

pršet , už téměř pět. Vydechovali jsme páru, dech se zvolna synchronizoval, srdce zpomalilo a ten nový rytmus sjednotil všechny. Byli jsme zamrzlé rameno oceánu, které se rozbíjelo o schodiště před budovou, stoupala z nás pára, tiché, zdánlivě mrtvé moře, tisíce očí, které nevidí, tisíce uší, které neslyší, klidní, čekající, naslouchající neznělému volání, dýchající v jeden okamžik, strnulí, čekající, mlčící, čekající, čekající…

V bočních ulicích se ozval dusot nohou. Cvakání závěrů pušek. Chrchlání. Klení.

A potom se znovu ozvala ta píseň. Plná tepla, plná věcí, na které si vzpomínám z těch nejranějších let, světlo slunce přes čisté záclony, vzdálené kokrhání kohouta, tlumený zvuk motoru auta, cinkot nádobí v kuchyni, bosé nohy na dřevěné podlaze a šustění kukuřice v mírném větru, staré rádio, flanelová košile, mírný hlas, který něco vypráví, otcovi přátelé, kteří s ním mluví v kuchyni řečí, kterou znám, ale jejímž slovům nemusím a nepotřebuji rozumět, mluví potichu a do toho rádio hraje staré countryové písničky, které se slévají v šelestící zvuk mandolíny a bublavý zpěv banja, odněkud voní chléb a uzené maso, zvenku seno a matčiny růže pod oknem, do kterých se nesmí šlapat, ta píseň sílí a s ní sílí to volání, čekají na nás, volají nás k sobě za vším tím, co nám chybí, co potřebujeme, za vším, co nám mělo zůstat skryto za svařenými dveřmi vojenských kontejnerů v ranním vlaku, za prosklenými dveřmi v kterých stojí stráž, stráž, co neslyší, a nebo slyší a nechce nikomu jinému dovolit poslouchat tu píseň, tu píseň, co nás volá, volá, volá k sobě.

Moře se hnulo. Z bočních ulic a z prosklených dveří se ozvaly první výstřely.

Praha 30.8.2000

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
BlueSky (Občasný) - 13.8.2004 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Lian (Občasný) - 13.8.2004 > Čte se to věru dobře. Jen nevím, jestli to má něco znamenat, nebo prostě jen tak.....ale to jsem třeba jen natvrdlá
Body: 4
<reagovat 
 BlueSky (Občasný) - 13.8.2004 > Lian> No-dyk je tam prece ten Roswell na začátku....
<reagovat 
Lian (Občasný) - 13.8.2004 > A co jako? Že ufouni šli protestovat? hihi, to by mohla bejt celkem sranda, ale to bych tipovala spíš na Felipeho nebo Chlíva Buď mi to autor vysvětlí, nebo si to nechá pro sebe, to neřeš.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(1) 2 3 4 5 6 7 8
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter