Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 14.12.
Lýdie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
řetězení
Autor: noa (Občasný) - publikováno 6.10.2004 (02:48:11), v časopise 7.10.2004
 

řetězení

 

Celkem svěží záříjové ráno. Za okny se míhají zelené stíny kaštanového listí a podzimní světlo ukazuje svět v ostřejších obrysech než obvykle. Ve zvýrazněné prostorovosti visí neklid. Nevydržím sedět, a raději vyjdu z čekárny na nemocniční chodbu.

 

Mám nemocnice ráda. V rodině je spousta doktorů, a tak jsme v tomhle světě trávily značnou část dětství. U otce byla dlouhatánská chodba s klouzavými dlaždicemi, sevřená tlustými a navlhlými zdmi bývalého kláštera. Tátovi z kapes pláště přepadával fonendoskop, diář, propisky a bezpočetné papírky, ale stejně vyzařoval vševědoucí důvěryhodnost a lidé, kteří nás potkávali, mu prokazovali respekt, jehož odlesk jako by padal i na nás. Za matkou jsme chodily o kus dál na anatomii. Nebývalo to často, ale o to nadšeněji jsme si prohlížely vysoké prosklené skříně plné kostí, preparátů a jiných bezživotných pozůstatků, v čele s dlouhou řadou starobylých baněk s lidskými a opičími embryi v různých vývojových stupních. Tamní skrčenci měli velké hlavičky protkané žilnatinou a jejich smutně splihlé pupeční šňůry povlávaly v nažloutlé tekutině. Byly jsme velmi hrdé, chovaly jsme se spořádaně a pokud možno nebojácně, a matčini kolegové na nás byli hodní a pečlivě zavírali dveře, kdykoli se z chodby ozvala gumová kolečka pitevních vozíků.

 

Ve skutečnosti nás děsili spíš živí než mrtví. Neučesané postavy v ošoupaných županech, které sedávaly na chodbách mezi fíkusy. Rodinní příslušníci, co se s tragickými výrazy ve tvářích soukali do flekatých návleků. A nejvíc pootevřené dveře nemocničních pokojů, kde šlo zahlédnout pokroucené končetiny v andělech s utrhanými tkaničkami a propadlé pergamenové tváře bez zubních protéz. Postupně jsme ale vyslechli dost hovorů o pacientech, aby nám bylo jasné, že tyhle strašidelné tělesné schránky jsou jen vrcholky ledovců, zatímco skutečná podstata chorob se táhne v čase a prostoru a zahrnuje nejen rozmary kostí, tkání a tělních tekutin, ale i celé rodinné historie a složitou psychologii dotyčných jedinců. V nemocnicích se proto dodnes necítím jako bezmocný chorý žadonící o záchranu, ale spíš jako vzácná návštěva, kterou si všichni budou předcházet a která sleduje okolní dění s blahosklonným zájmem víceméně nezúčastněného pozorovatele.

 

Tahle nemocnice je jiná, cizí, stejně jako moje role v ní. Ale pocit pozorovatele zůstává. Budova stojí kousek od nábřeží. A je majestátní. Uvnitř kulatá vstupní hala a do čtyř stran široká schodiště jako chapadla velké mramorové obludy. V čekárně dvě řady koženkových lavic, cosi neurčitého od Čapka a Zrzavého a letáčky o bezpečném sexu a křečových žilách. Ale hlavně břicha, ty obrovské balóny, bubny, měchy různých velikostí, neforemně trčící z nakynutých těl. Nastávající matky trpělivě čekají na zvážení a změření tlaku. Některé bojují o důstojné držení těla, navzdory oteklým lýtkům a těžkému dýchání, ale většina sedí s pohodlně roztaženýma nohama a ve vydýchaném vzduchu přeplněného prostoru občas zafuní. Proces rozmnožování je strašidelně živočišná, zvířecí záležitost.

 

Některá břicha působí jako velké prádelní hrnce, v nichž to bublá kolem naditých jitrniček. Kdyby šla otevřít, jejich majitelky by jistě co chvíli neodolaly, nadzvedly pokličku, nasály vůni té organické směsi a nechaly horkou páru, aby jim lepila vlasy na lesklé čelo. Opakem jsou ženy bezkrevné, jejichž břicha jako by byla vycpaná šustivým papírem. Jako by po večerech z nedostatku jiné zábavy pečlivě oddělovaly stránky včerejších novin, každou zvlášť láskyplně zmuchlaly do nepravidelné koule a nacpaly pod kůži. Z vnějšího pohledu se zdá docela zřejmé, které z nastávajících matek povijí snášenlivá jehňátka, které malé dravé piraňky, které tlouštíky s klotovými rukávy... Jenom v mém břiše se kymácí pětilitrová láhev od okurek a je celá z neprůhledného mléčného skla.

 

Když mě neklid vyžene z čekárny, uvidím nedaleko kávového automatu zvláštní pár. Ona sama je celkem nevýrazná, s krátkými nazrzlými vlasy a nicneříkajícíma očima. Vypadá mladě, sotva na dvacet, ale nepůsobí dětsky, spíš hloupě. Na hubeném těle tvoří vystouplé břicho snad jedinou svůdnou křivku. Na břiše ale leží dvě snědé mužské ruce, krouživě je hladí a tisknou dívku k bokům muže opřeného za ní o kovové zábradlí. Napadne mě, že kdyby se tohle břicho dalo otevírat, ukázal by se v něm dlouhý zauzlený mužský úd. S tou lechtivě odpudivou představou v hlavě se k nim otáčím zády, když zaslechnu naléhavé: „No tak, dej mi ho. Řekni, že mi ho dáš.“  Neodbytný tón a cizokrajný přízvuk. Ohlédnu se. Muž má sehnutou hlavu, bradu zabořenou do dívčina ramene, takže mu tmavé vlasy padají přes tvář a mluví jí přímo do ucha. Když skončí, upře pohled dolů na vypouklé břicho. Dívka zavrtí hlavou, popotáhne si šaty a vykroutí se mu. On otráveně předsune jednu nohu před druhou, vrazí ruce do kapes a pokrčí úzkými rameny. Když zvedne hlavu, ukáže se snědá tvář, oválné oči a plné rty. Jihovýchodní Asie.

 

Marně lovím v paměti, co nebo koho mi ta situace připomněla. Nechám se tedy unášet představou, jaké okolnosti mohly ty dva svést dohromady. On nejspíš student, obchodník nebo diplomat. A ona? Unylá prodavačka z trafiky odnaproti. Anebo z masny - vybledlé vyžle, které s odporem krájí šunkový salám a počítá vepřové nožičky. Chodil si k ní pro čerstvá játra a hovězí oháňky, byl zlákán její zelenkavou kůží a zjevnou neschopností klást odpor a pak na ni jednoho dne čekal, až stáhla rolety a vyrazila k domovu, pozval ji na kávu a ohromil spoustou peněz a nablýskanými lakýrkami s ostrou špičkou...

 

Z ordinace vycházím chvíli po poledni, a když v kartotéce odevzdávám kartu, stojím zase kousek od té zrzavé holky. Z budovy jdeme současně. Její partner čeká na lavičce vedle vchodu, a když ji uvidí, přispěchá, aby se o něj mohla opřít. „Ty jsi tu ještě?“ zeptá se ho zaskočeně. „Ještě u tebe něco mám,“ usměje se chlápek kysele. „Ty s tím naděláš. Copak bez toho nemůžeš být?“ řekne ona. „Nechápu, v čem je problém.“ U brány na ně čeká auto s diplomatickou značkou. Na zadním okénku leží dečka s kambodžskou vlajkou. V tu chvíli si vzpomenu.

 

„Řekni, že mi ho dáváš.“ Tlumený hlas, cizí přízvuk, tmavé oči zúžené do záštiplných škvírek. Rozhovory se ženou, která strávila část dětství v polpotovských lágrech. Většinou končily pláčem. Ale jednou vyprávěla s radostí a se zvláštním úsměvem, ve kterém probleskovalo lehké, lehounké opovržení někoho, kdo ví víc: „Víš, Evropa je místo, kde rozum vytěsnil nadpřirozeno, ale v Asii je možné všechno. Děti, které se rodí, mívají často duše nespravedlivě zemřelých...“ Vyprávěla o místech, kde po nocích pláčou duše nespravedlivě zemřelých. Jmenovala své tety posedlé duchy, vyprávěla o záhadných hlasech a nejrůznějších nadpřirozených úkazech. A pak došlo i na talismany: „Řeknu ti, který je nejmocnější,“ ztišila hlas, takže jí skoro nebylo rozumět, „je to talisman z nenarozeného dítěte. Dělá se to tak: muž vyláká těhotnou ženu do lesa a tam ji přinutí říct, že mu svoje dítě dává. Ona to musí říct, jinak by kouzlo nefungovalo. Teprve když to řekne, chlap vytáhne nůž, rozpárá jí břicho a vyndá ještě  živé embryo. Pak ho usuší nad ohněm a nosí upasu. To je nejsilnější talisman.“

 

Vlastně docela lituji, že jsem si vzpomněla, protože ta vzpomínka a stín samozřejmě nesmyslného podezření, které mi teď hlodá v hlavě, mě nutí sejít z cesty k tramvajové zastávce a ještě chvíli ty dva zpovzdálí sledovat. Zadívám se na svoje melounovité břicho a s masochistickou detailností si představuji, že by do něj někdo zatnul nůž, ven se místo hrnce s jitrničkami nebo zmačkaných novin vyvalily vnitřnosti a mezi nimi v prokrveném měchu plném tekutiny zárodek jedince, jemuž nebude souzeno přijít na svět. Bezživotné embryo z baňky v anatomickém ústavu.

 

Od rána se zatáhlo těžkými mraky. Vítr znervózněl a listí na stromech se chvěje. Jakoby očekáváním. A všechno je stále tak ostré, tak řezavě zřetelné. Chlápek k dívce napřáhne ruku a tentokrát už zlostně rozkáže: „Dej mi ho.“ Zrzatice ještě jednou zavrtí hlavou, ale pak sáhne do kabelky a položí do nastavené dlaně zapalovač. On vytáhne cigaretu, zapálí si a výsměšně vyfoukne první šluk té holce přímo do obličeje. Pak oba nastoupí do auta a odjedou.

 

Bezvýznamná epizodka. Nic než střední míra tuposti a bezohlednosti. I když i bez smrtelných úkladů nemá nezrozená bytost v mizejícím dipl autě zrovna nejlepší vyhlídky. Ačkoli, kdo ví... Fouká podzimní vítr a zalézá pod šaty. Studí to. A ještě něco je jinak. Mezi lopatkami zůstal neurčitý, plíživě vtíravý pocit ohrožení. A s ním dřív nepoznané odhodlání bojovat a bránit. Loudám se na tramvaj. Zvláštní. Děti jsou prý hotové osobnosti, jen dočasně svěřené rodičům do péče. Tvorové stvoření k vlastní nezávislé existenci. A přece příroda spoutá matky instinkty a nutí je ty neznámé jedince milovat a chránit. Není to úplně fér.

 

Jedu po nábřeží. V okně se proti potemnělé řece ukazují obrysy mého neforemného těla. Neznámý jedinec v útrobách, v němž se podle záhadného klíče spojily rysy bůhví kolika generací napříč rodokmenem, mě stále spíš uvádí do rozpaků. Jako někdo, komu se vyká. Položím si dlaně na břicho. Uvnitř, v láhvi z mléčného skla si představím neklidného kapříka, kterému za smutnýma očima barvy podzimní řeky pochodují chromatidy. „Řekni, že mi ho dáš...“

 

Jednou, za spoustu let, si třeba vzpomenu a budu mu vyprávět, jak jsem dnes podezírala nějakého cizího chlápka z osnování rituální vraždy. A moje dítě, jestli se toho oba dožijeme a jestli bude ochotné tu banální anekdotu vyslechnout až do konce, řekne jenom: „ježiš, mami...“ a obrátí oči v sloup a půjde si po svých. O starostlivém, mrazivě nesmlouvavém odhodlání, které se mi usidluje mezi lopatkami, a které jako by už nikdy nemělo zmizet, nebude mít nejmenší tušení. Na okno si vedle vlastního odrazu promítnu tvář kambodžské vypravěčky – bolavé vědění toho, co bylo a co může být... Napadne mě, že pro svoje dítě chci čistou, čisťounkou dušičku bez vzpomínek.

 

Pak začne pršet a léto a podzim, déšť a řeka i předtím a potom se slijí v jediný dost chladivý a trochu kalný proud.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Max Bubakoff (Stálý) - 6.10.2004 >

teda řeknu, že sem rád, že žiju v tý evropě...ech...dalo se to ukončit i u pointy se zapalovačem, ale o to ti asi moc nešlo...tak to budu brát jako bonus, takovej literární vošn end gou...dva v jednom....:) sem si řikal, že už nebudu bodovat, ale u výjimečných kousků budu dělat výjimku...:))

P.S.:je to trochu zvrácené, mít rád nemocnici, já ji nenávidim a jen doufám, že tam neskončím jak ten pergamenťák a nenatáhnu tam ráfy...


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 noa (Občasný) - 6.10.2004 > Max Bubakoff> nemocnice... to je prostě ta sranda s významama, co věci pro člověka nabývaj, často i docela nečekaně... ale o záludně pootevřenejch nemocničních pokojích se mi občas zdá... a samozřejmě se z nich obvykle line obzvláště virulentní nákaza :-)
<reagovat 
zirael (Občasný) - 6.10.2004 > fantastický
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 noa (Občasný) - 6.10.2004 > zirael> dík. po pravdě - úplně na začátku byla nspirace mezijezeřím, a mělo to být poctivý, šťavnatý vyprávění s napínavou zápletkou, ale vymklo se to, jako obvykle...
<reagovat 
Lian (Stálý) - 6.10.2004 > Super jako vždy. Nemám co dodat. Časopis.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 noa (Občasný) - 6.10.2004 > Lian> oj, to hřeje :-)
<reagovat 
zirael (Občasný) - 6.10.2004 > to mi zatraceně lichotí:) tvoje vymknutí bylo šťastný... já bych se takhle taky někdy vymknout chtěla, ale vždycky mi tam vlezou ty svině expozice-kolize-krize.... :))
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 6.10.2004 > Moc dobré!
Body: 5
<reagovat 
Zviřátko (Občasný) - 6.10.2004 > Paráda!
Body: 5
<reagovat 
MiKa (Občasný) - 6.10.2004 > skvělej jazyk, schopnost podmanivě vykreslit atmosféru...lákat k dalšímu čtení
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Mira (Stálý) - 6.10.2004 > tak to jsem si početla..díky
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Lada Niola (Občasný) - 6.10.2004 > nějak jsem zapomněla hodnotit :)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Luk Malér (Občasný) - 6.10.2004 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Leatherface (Stálý) - 6.10.2004 > ani na chvilku jsem se neodtrh :-))) kvalitka, prostě radost číst :-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Rawen (Občasný) - 6.10.2004 >

dlouho jsi tu nebyla (nebo jsem tu nebyl já :-) - každopádně tohle tady chybí a bohužel to nemá valnou konkurenci...

vyzdvihuju pointu


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
jaspra (Občasný) - 6.10.2004 > není co dodat
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
swao (Občasný) - 7.10.2004 >

Úžasně skvělé. Není co dodat


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 7.10.2004 >  konecne POVIDKA, PRIBEH huraaaaaaaa
Body: 5
<reagovat 
nofish (Občasný) - 6.10.2004 > Kořínky nezadržitelně prorůstající rozlámanými dlaždicemi nezúčastněnosti.Tak téhle slovní hříčce říkám "nešťastné utrpení skládaní puzzle se seběvědomým zakončením jednoduché složitosti".Jinak příběh bez pointy s až příjemným vulgarismem.
<reagovat 
 noa (Občasný) - 7.10.2004 > nofish> a dyk to přece nejni žádná hříčka, alébrž metaforka, řekla bych celkem průhledná, snad lehce otřepaná - prostě první na ráně :-)
<reagovat 
 nofish (Občasný) - 7.10.2004 > noa> Však já to myslel pozitivně-:)
Body: 5
<reagovat 
cirrat (Občasný) - 7.10.2004 > Jo, docela přesně jsi vystihla moje pocity... O těhotných, teda... :-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
coronell (Občasný) - 8.10.2004 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Cum-ley (Občasný) - 8.10.2004 >

Nádhera! Jsi ohromnej talent, něco jako zjevení!! Měla bys publikovat knížku, jestli už se o to nepokoušíš. To myslim zcela vážně.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 noa (Občasný) - 8.10.2004 > Cum-ley> ráda tě vidím, ty zmrtvýchvstalá, a díky!
<reagovat 
Jarmila Svobodová (Občasný) - 8.10.2004 >
Body: 5
<reagovat 
centaur (Občasný) - 8.10.2004 > Uz jsem tu na Totemu asi dva roky nic nehodnotil ani se tu moc neukazoval, ale tohle je nad poměry výjimečné.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
stanislav (Občasný) - 9.10.2004 >

některý popisy a detaily mi jsou sice dosti ekl, tyhle různý racionálně naturalistický šlehy pomotaný s nedefinovatelnou emocí, jakože dovysvětlování strachů a odmyslení si jakéhosi mystéria, ale to je dosti podružné... ale čte se to poměrně dobře, to jo. 

ovšem podobnou literaturu, bejt to knižně, si ani omylem nekoupim... po těhle zápiscích tedy bych nešáh...

 

hihihi...


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
pjer (Občasný) - 9.10.2004 >

do tvých textů se rád nořím... vskutku by je měl někdo vydat...


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
ouvej (Občasný) - 6.10.2004 > Mrazení po celém těle. Nádhera. Pravda. Trochu nádech hrůzy.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 stanislav (Občasný) - 9.10.2004 > ouvej> jaks přišla na tu Pravdu?   to mi tedy není jasný....
<reagovat 
 ouvej (Občasný) - 11.10.2004 > stanislav> 

Dobře - v tom mrazení jsem použila příliš vzletné slovo. Takže - velice upřímné dílko.


<reagovat 
Lada Niola (Občasný) - 6.10.2004 > také jsem nadšená, jen bych si ten text dokázala představit i bez posledních dvou odstavců.

mimochodem, na tvých povídkách je fajn, že se mi po přečtení, když si je jen tak nosím v hlavě, líběj čím dál víc...

a ohledně toho těhotenství: já s tím ještě zkušenost nemám, ale občas slýchám od ženskejch dost různorodý výpovědi, který to obvyklý "ťu ťu" přesahujou. je to super námět na prózu a pole neoraný...
<reagovat 
 noa (Občasný) - 6.10.2004 > Lada Niola> bez posledních dvou odstavců? trpím na obloukovou kompozici a dovysvětlování, tak jsem si je nemohla odpustit, i když vznikly dost s odstupem :-)
<reagovat 
 stanislav (Občasný) - 9.10.2004 > Lada Niola> nenech se vysmát, všechno už tady jednou bylo... jen žes na to nenarazila... :o)   a ten konec zas třeba mně přišel velmi na místě.
<reagovat 
 Lada Niola (Občasný) - 6.10.2004 > noa> chápu. :)



<reagovat 
 stanislav (Občasný) - 9.10.2004 > noa> já tuhle doslovnost mám docela rád... aby nebylo pochyb, cos tim sledovala... hihi
<reagovat 
 Lada Niola (Občasný) - 11.10.2004 > stanislav> no tak věcí na který jsem ještě nenarazila je spousta, to jo :)
<reagovat 
egil (Občasný,Redaktor) - 12.10.2004 >

Konečně jsem si našel čas...:)

 

a nelitoval jsem!


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Petrax (Občasný) - 11.10.2004 > Je co dodat? Asi není:) Já už ty svoje doporučení ani nikomu jinýmu nedávám...
Body: 5
<reagovat 
 noa (Občasný) - 11.10.2004 > Petrax> dík za tuhle i za ty předchozí poznámky. potěšily mě.
<reagovat 
 Petrax (Občasný) - 12.10.2004 > noa> Ráda bych dodávala více, ale vždycky si tvoje povídky vytisknu v knihovně a při příští návštěvě něco rychle naťukám... Výtisky pak půjčuji kamarádkám a mamce a všichni mají stejné reakce: "To je na mě trochu síla.":)
<reagovat 
Cirilla (Občasný) - 12.10.2004 > Dílko výborný, čtlo se skvěle, prózistka jsi ženijální! Co se těhotenství a porodu týče, vidím to vše ze strany druhé, zdravotnické, k plození a rození se (sic!) ještě nechystám, ale ta posvátnost těch klenutých tvarů, když osahávám kontrahující břicha, jak to mimčo leží, kde má hlavu a kde záda ... je nepopsatelná.
Nechutný mi to dílo nepříde, oni ty nechutnosti přídou až pak. Každá mamina si myslí, jak přibude do porodnice, dítko bezbolestně povije.. a ona je u toho spousta bolesti, špíny, krve a tak. Ale to ty jistě víš :)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
protěž (Občasný) - 13.10.2004 > Hm. Dýchl na mě život. Občas se mi to stane, když něco čtu, že mám najednou zvláštní pocit niternosti, lidství, bytí ablabla. Ale ještě se mi to nestalo u slov v knize nevázaných a autorů "neprověřených"... Já vlastně vůbec nemám slov. :-)
Doporučil 
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 13.10.2004 >
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 26.10.2004 > Výborný.
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 26.10.2004 > Výborný.
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 26.10.2004 >

Akorát mě napadlo, že podle tohohle  "a tak jsme v tomhle svérázném světě trávily značnou část dětství" lze předpokládat, že vypravěčka má sestru, což ale není nikde vysvětleno, trošku pravopisnej zámotek:)

 

a opakem beder bude možná břicho...?:


<reagovat 
 noa (Občasný) - 27.10.2004 > Ztratila> jojo - sestry nebo děti... původně to myslím i bylo nějak specifikováno, ale pak mi to připdalo nadměrečné, a tak zbylo jen to tvrdé y

bedra jsem nakonec už opravila na boky... ono břicho tam je totiž kolem několikrát, tak to stylisticky nebylo hezký... a navíc tam měl být obraz takovej trochu méně nápadně lechtivej... takže kdyžtak spíš na podbřicho :-) ale to je taky ošklivý...
<reagovat 
 ztratila (Občasný) - 27.10.2004 > Ztratila> 

Podbřicho zní jak od nějakýho frivolního hříčkaře:)

právě, vzhledem k tomu, že tam není specifikováno, kdo jsou/byli(-y) ty "my" přišlo mit o jako hrubka nechtěná, ale nevim, no... jinak moc pěkný:) 


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení     Novější>>>

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi: noa (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter