Kamenné srdce rozlomeno potlačovanou touhou
skrz alej těl bezduchých proplakalo se k slunci
leč to stihlo pokrýt se vrstvou stesku a prachem slz
a tak ruce uchopily jej a pohřbily v objetí svém

Jednoho dne však rozpletly se prsty v květ smíchu
když v měsíce svitu duše opuštěná utopit se chtěla
podpáleno listem jitrocele propadlo se srdce až do nitra
polibkem vtisknutým do vlasů pro auru smyslů bít chtělo

Otevřely se studánky očí vstříc kráse rosy padlé
marně však čekaly na pírko z křídel andělských
jež po nose pohladí a uvnitř sevře bolestí lásky
když splynou těla a slova zmizí v hluku ticha

Naděj v průvodu černých stínu pohřbena v tůň byla
kde bahno přesívá zhmotněná samota v síť oděná
s ní srdce jež v kámen zvrásněný opět změnilo se
tam po sedmidenních bolestech zemřel člověk jenž milovat chtěl