Vyprávění první

- o Srsoňově vášni v překonávání chodeckých rekordů, strastiplné pouti a mlčenlivé Veronice



NEJVĚTŠÍ žrout kilometrů byl odjakživa Srsoň. Když nemohl denně ujít půl zeměkoule, byl nesvůj. To se mu ostatně dělo často, protože ostatní byli v tomhle ohledu obdařeni soudností a posunovali se po mapě pomalu až ležérně. Z toho důvodu většinou nestihla parta vlak, poslední prohlídku na hradě a utéct před rozlíceným majitelem seníku. Srsoňovým nejlepším přítelem byla jeho foukací harmonika. Nosil ji všude s sebou a říkal jí něžně Maruška. Klátil si časem do svého pokoje nainstaloval heligonku a říkal jí Máňa. Mrkváč šel ještě dál, neboť vniknul do Chotěšovského Kláštera a pojmenoval tamní měchy k varhanům Maruš. Když si za nějaký čas Klátil pořídil flétnu , začal se Srsoň shánět po fujaře, že by se mu báječně hodila nad postel. Při výpravě do Česko - Saského švýcarska naplánoval Srsoň překonání dvacetikilometrové trasy Brtníky - Černá brána na páteční odpoledne. Na sobotu připravil nenáročnou vycházku na Mariinu skálu, přičemž prohlásil, že se to dá volnou chůzí zvládnout za slabé dvě hodinky tam i zpátky, tudíž jim zbude čas na to, aby se do odpoledne zvolna přesunuli do Dravčích skal, vzdálených od Černé brány slabých pětatřicet kilásků. Když Srsoň ve vlaku takto rozvíjel svoje plány, optal se ho Mrkváč nenápadně, jestli se mezi jeho předky náhodou nevyskytoval klokan nebo alespoň transformované světlo, protože to má na pohyb v prostoru přibližně stejné nároky. Srsoň se ohradil tím, že pokud se jím vytyčená trasa zdá někomu náročná, ať se ten někdo přihlásí do spolku Plzeňská teniska, který tvoří důchodci a který se zabývá nenáročnými výstupy na Radyni. Následovala půlhodinová přednáška o zdravotním aspektu dálkových pochodů a pobytu na čerstvém vzduchu, zakončená demonstrativním závazkem ranního cvičení. Když v Rokycanech přistoupila Veronika, v partě proslulá svojí mlčenlivostí a tím, že se dala jen velmi nesnadno něčím ohromit, vyšrouboval Srsoň své plány do neuvěřitelných výšin. Na mapě nalezl zkratku a trasu Brtníky - Černá brána označil za záležitost několika půlhodin, mezi nimiž si ještě zdatnější členové stačí zacvičit prostná. Veronika se na to netvářila nijak, jenom se šeptem zeptala Mrkváče, jestli už Srsoň zase čichá tolulen. Srsoně tím vydráždila natolik, že pronesl odvážnou myšlenku, spojit pátek a sobotu do jediné příjemné páteční podvečerní procházky na Dravčí skály a sobotu a neděli věnovat několika branně - orientačním hrám, které on klidně ráno po okolních kopcích připraví. Ve Zbirohu se k partě přidala Majka, poslední člen volného sdružení Osada Žlutý Choroš. Srsoň považoval za vhodné svoje smělé plány okořenit ještě něčím pikantním a tak se Majky zeptal, jestli má také ten názor, že by nebylo špatné v pátek, to jest ještě dnes do tmy dojít na Dravčí skály, v sobotu zpátky do Brtníků a neděli využít k přespolnímu závodu s bagáží do Rumburka. Majka mu doporučila, aby se do přírody vydával pouze v příčetném stavu a nevystavoval tak své kamarády svému zmatenému blábolení. Srsoň se však nedal odradit a až do Brtníků si pro sebe brumlal, jak to všem ještě ukáže, co se dá a co se nedá ujít. Jakmile vlak v Brtníkách zastavil, vyřítil se ze schůdků a něčím, co už připomínalo zběsilý úprk se vydal směr Dravčí skály. Ostatním oznámil, že je bude čekat zítra s obědem a rozcvičený, aby je naučil několik gymnastických cviků, upotřebitelných v každé situaci. Nechali ho. Věděli, že k Dravčím skalám je to vzdušnou čarou čtyřicet dva kilometrů a do tmy zbývají tři hodiny. Dali si v Brtnické hospodě utopence a kofolu a pomalou chůzí se vydali v Srsoňových šlépějích. Klátil navrhnul, aby nahlásili na lesní zprávu krátkou noticku o Srsoňově pobytu ve zdejších lesích. Zamezilo by se tak blamáži případných turistů a místních starousedlíků. Takový turista si kráčí pokojně po cestě, když se kolem něj něco mihne a zanechá to ve vzduchu ohnivou stopu. Turista zpanikaří a pohasí si to na policii, že viděl paranormální jev. - On taky Srsoň paranormální je, takže by to tak daleko od pravdy nebylo - podotknula Majka. - Počítám, že ho najdeme, jak leží ve spacáku někde u cesty - prorokovala - nejdéle do osmi, protože Srsoň taky k smrti rád spí -. Leč nenašli ho spát u cesty ani v osm hodin, ani v devět hodin. Nenašli ho ani v deset. To už měli v nohách patnáct kilometrů, chtělo se jim strašně spát a propadali temné předtuše. - On to snad vážně chce dneska ujít - vyslovil chmurnou doměnku nahlas Mrkváč. - Nejhorší na tom je - řekla Majka - že jestli to ujde, bude se s tím vytahovat až do jara. Nakonec se rozhodli, jít tak dlouho, dokud Srsoňe nenajdou ležet někde ve škarpě, vysíleného a oblezlého mravenci a méně jedovatými houbami. - Máme svoji hrdost - zašeptal vysíleně Klátil. V jednu hodinu v noci minuli Černou bránu, ale Srsoňovo mrtvé tělo se jim stále nezjevovalo. Ve čtyři hodiny se Veronika začala shánět po světlicích. - Až budu umírat, jednu odpálím, aby rodiče věděli, kde sroubit kříž - vysvětlila. Pak dlouho šli mlčky. Před šestou začalo svítat. Stanuli na rozcestí před Pravčickou bránou. Klátil za sebou táhnul svůj batoh na smrkové větvi. Mrkváč začal sepisovat podrobný seznam mučících metod. Osvěžili se vodou z pramínku, který tryskal ze skály a vydali se dál. V půl jedenácté dopoledne zahlédli Dravčí skály. Majka se svalila do trávy a prohlásila se za mrtvou. Mrkváč si hvízdal requiem. Veronika s Klátilem si vzájemně měřili tep. Do kempu v Dravčích skalách dorazili po poledni v silně zbědovaném stavu. Srsoň seděl u ohníčku, vypadal svěže, usmíval se a míchal guláš. - Máte tři minuty zpoždění a podívejte se na sebe, jak vypadáte - řekl jim na uvítanou.
- Chápete to někdo ? - otázal se Mrkváč. Všichni zakroutili hlavami. Zpoza skály vyšel vousatý muž v lesnické uniformě.
- To jsou ti tví kamarádi ? Tak fajn, já se vrátím do Brtníků. Dejte na něho pozor, ten kotník je sice jenom vyvrknutej, ale chce to nechat v klidu - řekl a odešel.
- Jakej kotník, Srsoňi ? - zeptala se výhružně Veronika.
- No přece můj, vyvrknul jsem si ho včera v Brtníkách. Naštěstí mě pan Karpíšek nechal přespat u sebe v hájovně a před hodinou mě sem odvezl gazíkem.-
- Maminka mi říkala, s těma klukama si nic nezačínej, jsou to darebáci a ještě ti něco udělají - zachrčela Veronika, - a já ti slavnostně Srsoni slibuju, že jestli teď hned neseženeš někde vlak do Plzně nebo alespoň nepřineseš naší koupelnu s napuštěnou vanou, tak ti tím kotlíkem s gulášem něco udělám já a pak si to klidně odsedím.-
- Byla to nejdelší souvislá řeč, jakou kdy mlčenlivá Veronika pronesla.



JE všeobecně známým jevem, že když člověk přemýšlí nad mapou, kam se má o víkendu vydat, napadají ho různé smělé myšlenky.Nejčastěji že pojede na nějaké dosud neznámé místo a učiní tam několik světově významných objevů. Plánuje si navštívit přibližně stodvacet zajímavých míst v pátek, dvěstěpatnáct v sobotu a protože si chce neděli nechat poněkud volnou, naplánuje si na ni už jen výstup na nejbližší horu. Tato fáze je spolu s balením batohu nejoptimističtější částí výpravy. Člověk rozvíjí své teorie však jen do té doby, než si uvědomí, že na uskutečnění naplánované trasy by mu nestačil víkend, ale že by na to potřeboval dva roky prázdnin. Pustí se tedy do škrtání. Vynechá studánku, protože vodu si ponese s sebou. Zavrhne zříceninu hradu, neboť ta by si vyžádala několikakilometrovou zacházku. Oželí i ten výstup na místní horu s tím, že si tam zajede o prázdninách lanovkou. Záhy zjistí, že z takto okleštěného výletu zase na druhou stranu nebude nic mít, a tak pokrčí rameny, zavolá kamarádům a jede tam, kam jezdí nejraději a kde už byl alespoň milionkrát. Doufá, že tam objeví novou skálu, dosud neznámou zkratku, nebo že alespoň nachytá hajného, jak má rande s nějakou brigádnicí. Pokud však dojde k situaci, že se člověk přece jen vypraví na místo pro něj dosud neznámé, selhávají všechny plány a toulá se jak ho napadne, s čímž stejně tajně počítal a na což se nejvíc těšil.


Tady je jasně vidět, jakej se z tebe stal lenoch, stejně jako z těch ostatních. Kde jsou tvé smělé plány na zdolání Jižní Ameriky na kole ? A co ten výstup na Brahmaputru, o tom už taky nevíš ?, chtěla vědět posměšně Lucie.
Ono se to jinak plánuje, když je ti patnáct a když víš, že můžeš vycestovat nejdál do NDR. A nech mně alespoň jednoho buřta, plácnul jsem Lucii přes ruku.
Vidíš, vidíš, jenom by jsi jedl a seděl na jednom místě, kývala Lucie soustrastně hlavou. Dívky povětšinou přesně ví, jak muže zasáhnout do míst nejcitlivěších.
Tak abys věděla, dvakrát týdně chodím posilovat a pravidelně běhám.
Ha,ha,ha, nepřestávala se smát Lucie, ale občas mají v posilovně zavřeno a taky venku sem tam prší, viď ?
Tobě se to směje, konstantní přízraku. Připomínáš mně jednu slečnu od nás z ulice. Ta byla tak neuvěřitelně štíhlá, že všechny ženy a dívky v okolí pukaly závistí, když ji spatřily a oděvní závod v Jablonci nad Nisou jí posílal speciální kolekce s prádlem a liboval si, jak na ní šetří. Ta dívka si s oblibou oblékala šatičky, které ještě více zdůrazňovaly její štíhlou postavu, takže bylo zaznamenáno i několik pomatení mysli, zvláště u žáků vyšších tříd a dva útěky otců od rodin.
Proč sem taháš nějakou průhlednou vychrtlici ? znejistěla Lucie.
Protože se nakonec ukázalo, že naše milá dívka měla jednu strašně zvláštní nemoc. Ta nemoc jí neustále našeptávala nejez, budeš tlustá a ona nejedla a nejedla, až ji museli napojit na všelijaké hadičky a vyživovat ji proti její vůli. Na tomto odstrašujícím případu je vidět, že chuť k jídlu není vůbec na závadu, ba naopak, někdy nám může ušetřit pobyt v nemocnici.
Neoháněj se extrémy, zhýralče. Když jsme chodili randit okolo rybníka, byl jsi samej biceps a břišní svaly jsi měl vypracovaný tak, že se na nich dalo štípat dříví. A teď ? Místo svalů máš trampolínu. Lucie se v krutosti vyžívala.
Ty nejsi přízrak, ty jsi pustý sadista, Lucie.
Někde za chalupou se potutelně zasmál jelen, nad hlavami nám střemhlav přelétl netopýr. Zadíval jsem se do plamenů a vyprávěl Lucii o obezitě ducha, aby na tu tělesnou rychle zapomněla.