Začalo jaro
bosých mrzáků,
když začali honit
žebračky po kraji
na fuksích
liščí barvy.

Bili je šňůrkami
svázaných mincí
a smáli se,
když slavík zešílel
z výšky
a začal krákat
hlasem havrana.

K večeru začal turnaj
o úsměv
živé tulačky
s jediným zubem žlutým.
Pak třeskly berle
s vozíky
a na zem spadly zvratky
a střepy rozbitých bažantů
probodaly duše
a uvedly jezdce
do smyku,
když udeřily.

Hej!
Nespěchej nikam!
Boj ještě neskončil
tulačko.
Chyťte ji!
Zabraňte v úprku
zlomeným stínům.

Lapena byla
tulačka zlekaná
a přibita ke kůlu
za ruce vzpažené....

Zase se mračíš
holčičko.
Tvář máš pokrytou
smutkem i odporem
a nechceš již slyšet
co ti vyprávím
a chmuře
vadnoucích klásků
pod dotekem
vlčích máků
z jejichž poupátek
dělalas panenky,
které vadly
vždyť na ně dýchla smrt.
Já dodnes vidím
otisk těla
toho
co zřítil se z výšky
v útěku před požárem
a pád byl tak prudký,
že stopa byla
zřetelná ještě několik týdnů.
Bylo mi tehdá
šestnáct let
a přeci se mi špatně
dýchalo
při tom pohledu.

Pojď holčičko
zakryjeme kamínky
kůl s nebohou tulačkou,
postavíme mohylu
pohádkám
a necháme klesnout
plíseň na mouchy.

Jsem mšice
na rozkvetlé růži
zakousnutá beruškou.