SEŠIT PSANÝ PŘI NÁVRATU
DO PRAHY




1.

Svírali srdce v igelitovém pytli,
ždímali z něj
co to dalo.

Vítr pohrával si se zmuchlaným tramvajovým lístkem.

Uvnitř plastikového kelímku
spatřil jsem nebe,

poslouchal jsem tě, město,
učil se ti rozumět

ze splihlých ubrusů.

V rohu kavárny obratné ruce
ze rtů louhovaly
slaďoučkou mrtvou
pusinku. 

2.
Už zbýváš mi jenom ty, město,
proměnné, nezřetelné,
zaostřené do nekonečna.

Nekonečno však není cílem.

Je tedy třeba rámovat,
hraničit horizont
možných náhod,
do hloubky vykrojit záběr
skutečna, vše omezit, zčasovat,

neb co nekonečné je, to ztrácí se, to pouhá pára.

Řekni mi, město, všechno je pryč?, doba kdy
zářila celá skutečnost?

Město, nejdeš už obsáhnout,
ty jsi, nepotřebuješ mluvit
jako já -
děsivé nic, nuda, lítost.

Můj život byl zprůměrován, odmocněn.

To v tobě přišel jsem
až okamžikům těla,

a proto tě vyznávám, jsi mé ucho, oko.

Ostatní města to jsou manekýni,
falešné atrapy,
ty, ty jsi generální.

Zahlédl jsem na tvých územích.
zjevy, které mají moc škrtat energií
že bytí plane,

nahá dívčí ramena.



3.
Nabídni se mi místo života,

přicházíš v pravý čas,
osmělil jsem se ve tvých útrobách.

Ulice přede mnou se smíchem utíkají.

Dal jsem a bylo mi dáno,
vzal jsem a

slovo se stalo stínem.

Město, chceš mě znovu přečíst?
Mám zářit pro tebe
uprostřed stojatého dne?

Viděl jsem jak se láme stín
a stoupá do světla.

Odloučení je nádherná droga.

Čekám až promluvíš mými ústy,
a řekneš všechen svůj kal.



4.
Vrátil jsem se rozechvěn
jako nikdy před tím,

ale ty, město, mě odmítáš,
pojednou ti nejsem dobrý.

Procházím ulicemi. Rozražené světlo,
mokré chodníky. Znám všechny příběhy
vysázené
elektrickým světlem,
čtu je,
ale nedokážu už
ocenit.

Vrátil jsem se, přistoupil k tobě s prosbou.

Ale ty mě odmítáš.

Nedobrovolně jsem odešel
a dobrovolně se vracím.

Ale ty mě už nechceš.

Sleduji milence v metru
a chvěji se i za ně,
dívám se, špehuju je.

Vždyť oni jsou tolik vlažní!,
decentní, cudní, vždyť oni se upejpají

a já mám při tom tolik touhy.

Do zkrabatělých tváří fouká prach,
dávno jsem přestal hledat,
doufat,
že najdu tvář,
kvůli které stálo by za to
putovat v čase.




5.
Léto zmizelo
bez zvláštních znamení,
jen ještě trochu
škrábe na zubech,
proměněné v prach.
Ulice. Příběhy proteklé mými ústy.
Ulice. Ženy v dlouhých šatech.
Chlad ranních hodin.
Zvedá se den,
ujíždím metrem,
cosi se stane,
cosi ukáže mi směr.