Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 23.7.
Libor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ŽENSKÁ LÁSKA z kolekce Mrtví by neměli vstávat z hrobů
Autor: Rony Rubinek (Občasný) - publikováno 27.7.2005 (21:26:35)

 

                          Ludwigovi, který mě neustále inspiruje.

 

 

                                     ŽENSKÁ LÁSKA

 

 

Pomyšlení na ten okamžik ji bolelo víc, než si byla schopná připustit. Nikdo to nemohl vnímat lépe, než Juli. Žily spolu už přece několik měsíců, musela pocítit tu náhlou změnu a chlad, se kterým se každý večer od ní odvracela.

Juli. Proč Juli? Ptali se jí často a spojovali si tu zkráceninu s Julií, jak se ve skutečnosti jmenovala. Jen ona sama věděla, že to je všechno úplně jinak. Juli, jako červenec. Měsíc, kdy se potkaly. Ta nesmazatelná chvíle nahuštěná do všech koutů jejího mozku neustále vytlačovala vše, co nebylo podstatné. Tedy až donedávna. 

 

Juli byla taková sladká baculka, která se tehdy cítila zrazená a opuštěná. Čí je to vina, že se tak bude cítit znovu?

Zahnala vnitřní hlásek a unaveně otevřela noviny. Mladá žena zahynula při autohavárii, Zabil ji a znásilnil, Rozzřezal její tělo na kusy...četla palcové titulky a vrtěla přitom hlavou nad vším tím zvěrstvem, které se děje. Potká takový osud i Juli, až ji opustí?

Tohle musí přestat! Je to život. Prostě to tak chodí. Člověk se zamiluje a zase odmiluje, sesmilní a pak drží celibát, jako nějaký nový druh diety, no prostě život! I když na něj Juli není připravená. Jednou to muselo přijít.

 

Za zubatým okrajem papíru se vynořila Juliina hlava.

"Katrin?"

"Hm?" zvedla obočí.

"Děje se něco?" Její tvář byla vážná. Už žádné stopy po té bezstarostnosti, která mnohdy hraničila s lehkomyslností. Juli vypadala na svých devatenáct oduševněle.

"Víš, chtěla jsem s tebou o tom mluvit..." začala váhavě a hlas se jí zadrhl v hrdle jako pokaždé, když se zahleděla do jejích naivních očí. Tenkrát to byly právě ony, co jí na ní tak upoutalo. Měla uprostřed takové hnědé skvrnky, které probleskovaly malachitem zorniček. Jako když se utopí sen a pak ho člověk loví z té hloubky, ale v rukou mu zůstanou jen cáry. Řekla jí to někdy?

"Naši tě zvou k nám." prohodila jako by nic.

Katrin se zakuckala a horká káva ukápla na leštěnou desku stolu. Opatrně ji setřela hranou ruky a ušklíbla se.

"Tak co říkáš?" ignorovala to Juli.

"Na co?"

"Ty víš. Pojedeš se mnou?"

Katrin se zamyslela. Juliini rodiče byli zásadně proti zaměření své dcery. Nikdy nepřijali fakt, že se nejedná o pouhý rozmar mládí ani o žádný vrtkavý pokus o rozčeření zakázaných vod. Juli vždy milovala výhradně ženy a vždy je milovat bude. I když ji teď asi začně paradoxně k tomuto faktu nenávidět.

"Nemusíš odpovídat hned. Promysli to. Nejsem tak pitomá, jak si myslíš. Vím, že se něco děje, ale zapomeň na to alespoň na tento víkend a pojeď se mnou. Dlužíš mi to!"

Ano, v tom měla pravdu. Tenkrát ji vyhodili ze školy kvůli ní. Jejich tajná láska jim přerostla přes hlavu, už jim nestačilo se vídat jen o sobotách, kdy Katrinin manžel vedl soukromé hodiny malování. Vzpomínala na dvojsmyslné pohledy, které si tenkrát posílaly přes přeplněnou schránku ateliéru, na letmé doteky mezi dveřmi, když ji chodívala naoko vyprovodit, na vášnivé noci v přítmí zahrady, o niž  její muž s takovou urputností pečoval. Juli byla jeho nejnadanější studentkou, jak tvrdil velmi rád a velmi často, aniž by si všiml pýchy v Katrininých očích. Tenkrát byla přesvědčena, že Juli bude jednou slavná malířka. A ona se opravdu snažila. Stále dokola vdechovala obrysům na plátně tvar a zvláštní, až děsivou podobu. Lehounké doteky štětce kouzlily na prázdný podklad všechnu tu bolest a potlačovanou vášeň, úzkost i napětí v konturách cizích tváří. Katrin jí často pomáhala. Ale jen do té doby, než je manžel odhalil, jak se milují na zemi mezi stojany pláten.

 

"Na co myslíš?" Juli se nakláněla těsně nad ní a opírala se o její ramena.

"Na nic...jen jsem se tak zamyslela...jak to, že mě tvoji rodiče chtějí tak náhle poznat? Už jim nevadí věkový rozdíl mezi námi?"

"Nevím. Asi ne." zasmála se zase tím svým bezstarostným úsměvem, který nepřipouštěl žádný podtext.

"Já nevím, Juli. Opravdu bych..."

"Nic neříkej a promysli si to." Políbila ji na rty a zmizela za rámem dveří.

 

Katrin nevěděla, proč tam vlastně jede. Obrazy se jí míhaly před očima a skrz silné sklo vytvářely dlouhou šmouhu někde daleko za nimi. Šumavský kraj byl doslova nabitý pozitivní energií vyvěrající ze staletých stromů a zdánlivě krátkozrakých cest mizejících za hřebeny kopců. Vlak monotóně pištěl stále stejnou písničku a drncal po zasněžených kolejích. Byla jí zima, strašná zima. A neměla chuť se ohřát.

 

"Tak jsme tady." ukázala Juli rozpačitě na pozdně gotickou stavbu hrdě vztyčenou nad plechovými střechami zašedlých činžovních domů. Půlkruhové oblouky nad okny si lehce odporovaly s barokní fasádou, ale to místo mělo duši, pocítila to hned, jakmile jej spatřila. Měl pouze jedno patro a rozměrný čtvercový půdorys. Vypadal velmi starobyle, až Katrin bodl stín podezření, že se zde restaurátoři "vyřádili". Hladké průčelí svítilo čerstvou omítkou a kamenné ostění s nějakým letopočtem, který byl téměř nečitelný, efektně vynikalo. Nad vstupním portálem bledl obraz Madony, pod nímž se klikatil latinský nápis. Z každého koutu na ni dýchalo tajemství.

"Nevěděla jsem, že máte takový dům! Čekala jsem spíš nějakou vilku, nebo co já vím." poznamenala překvapeně.

"Je to rodinné sídlo. Už jsem ti to říkala, ale asi jsi mě zase neposlouchala." Zase ten dotčený tón.

Raději to nechala plavat a následovala Juli po žulových zubech schodiště poskládaných až k vstupním dveřím.

 

Juliina matka se tvářila kysele nad stydnoucí večeří a otec nezúčastněně přikyvoval jejímu povrchnímu vyprávění o nějakém ze zakladatelů veleslavného rodu, za který se jistě pokládali. Katrin slušně naslouchala a se strojeným úsměvem chválila kuchyni paní domu. Plytká debata nebrala konce a Juli se vynervovaně vrtěla na dubové židli, samozřejmě stylově zdobené atraktivní řezbou.

Ta trapná chvíle ticha, která bezpodmínečně musela následovat, když byla všechna témata konverzace vyčerpána, připadala Katrin neskutečně dlouhá. Ani si ji jinak nepředstavovala. Věděla, že přijde, ale následujících otázek se bála.

"A co děti? Máte nějaké?" zeptala se náhle matka a chřípí jejího zahnutého nosu se lehce zachvělo.

Trhla sebou, jako by dostala ránu elektrickým proudem. Juli se nadzvedla a praštila koleny do stolu, až porcelánové nádobí barvy duhy zařinčelo.

"Ne, já...nikdy jsem po nich vlastně netoužila." odpověděla opatrně.

"Opravdu? Nesmysl! Každá žena přece touží po dítěti. Děti jsou dar, že Alberte?" otočila se k svému muži.

"Mami prosímtě!" vyhrkla podrážděně Juli.

"Já....to cítím jinak." opatrně volila slova Katrin.

"To přijde drahá, měla byste o tom začít přemýšlet, máte nejvyšší čas." Zasmála se strojeně.

"Mami! Víš přece jak se věci mají! Nepřijely jsme sem, abychom si tu hrály na schovávanou!"

"Ale Julie, já jsem si jistá.."

"Myslím, že bychom si měli jít všichni lehnout a promluvit si o tom zítra." vložil se rázně do debaty Juliin otec.

Byla to asi jeho první souvislá věta za celý večer, ale Katrin chápala, že pro Juliiny rodiče je nesnadný úkol smířit se s tak neobvyklou situací.

"Já jenom..." rozplakala se matka. To už bylo na Katrin příliš.

"Já chápu, jak složité je pro vás přijmout fakt, že vaše dcera je poněkud..ehm...jiná. Ale to ji nemění jako člověka ani jako dítě ve vašich očích. Zřejmě nejste připraveni na toto setkání, raději se zítra vrátím do Prahy." řekla rozhodně.

"Jedu s tebou." postavila se rozhodně Juli.

"Nikdo nikam nepojede, dokud si to nevyříkáme! Jsme z toho všeho s matkou už napůl šílení. Dlužíš nám vysvětlení, Juli!" Otcova tvář zbrunátněla a jeho tělo se zakymácelo nad přeplněným stolem.

"Není co řešit, tati! Máme se s Katrin rády! Žijeme spolu a tak to zůstane!"

"Ale vždyť je o deset let starší než ty, holčičko!" zakvílela matka.

"Mně je to jedno!" Takhle bojovnou Juli neznala.

"Prober se přece!" matčin tón začínal nabývat na hysterii.

"Milujeme se, rozumíš? Milujeme! To nikdo nezmění!"

"Ne!" vykřikla Katrin pevně, až ji to samotnou překvapilo: "já tě nemiluju." dodala tiše.

Místnost se zahoupala a ponořila do pochmurných stínů.

Cože?" zašeptala Juli, ale Katrin ji nevnímala. Vyběhla z jídelny a zmizela za dveřmi svého pokoje.

 

Rychle naházela věci zpátky do tašky a v duchu si nadávala. Jak sem vůbec mohla přijet? Chtěla to přece s Juli skončit, tak proč se sem sakra cpala?

"Můžu?" vytrhl ji z chmurné deprese Juliin hlas. Přikývla a povzdechla si. Pak se posadila na postel a zabořila hlavu do Juliiných paží.

"Co se dějě Katrin? Ty jsi někoho potkala?" zeptala se plačtivě.

Katrin zavrtěla hlavou.

"Tak co je?"

"Promiň, já...je toho na mě v poslední době moc. V práci se na mě dívají skrz prsty. Ty kecy o toleranci našeho národa, které nám všude podstrkují, jsou jen žvásty. Cítím jejich pohledy v zádech, slyším, jak si šeptají...Juli, už nemůžu, rozumíš?"

"Zbabělče!" odtušila trefně, protože přesně tak se Katrin cítila.

"Máš právo na lepší život, Juli. Možná má tvoje matka pravdu..."

"Kecy! Miluju tě, copak to nechápeš? Já jsem snad nebojovala?"

Teď působila neskutečně dospěle.

"Bojuj Katrin, kvůli sobě, kvůli nám. Nenech si podstrčit, že jsi někdo jiný." zahleděla se jí do očí.

"Dobře, máš pravdu. Promiň." rozplakala se a přitiskla se k jejímu tělu.

 

"Tohle je galerie našich předků." ukazovala hrdě Juliina matka na kolonu obrazů.

"Náš rodokmen sahá až do čtrnáctého století. Ty starší obrazy jsou samozřejmě příliš cenné na to, abych je uchovávala zde v domě. Znáte to, zloději a vůbec ta dnešní doba." pokračovala. O včerejším fiasku ani zmínka. Zdálo se, že se věci uklidnily.

"Všichni v našem rodu uměli malovat. Ale nikdo neměl takový talent, jako Julie." pronesla hrdě.

Katrin poslušně přikývla.

"Vy prý také velmi dobře malujete."

"Jen trochu, ne tak, jako Juli."

"Víte, máme takový zvyk. Asi se vám bude zdát podivný, ale..."

"Mami?" skočila jí do řeči Juli, která se náhle objevila v klaustrofobické chodbě. Všechny zdi, i strop, byly vymalovány červeně. Na konci řady obrazů povlávalo bílé plátno, zavěšené na zdi jako nevkusná tapeta.

"Copak zlatíčko?" řekla sladce matka.

Juli se na ni usmála: "Že nevykládáš tu historku o našich předcích?" zeptala se opatrně.

"Ano, a proč ne? Katrin má právo vědět o našem zvyku, tedy pokud má patřit do rodiny." podívala se na ni významně.

"Jakou historku?" zeptala se slušně Katrin, protože se to od ní čekalo.

"Máma totiž tvrdí, že všechny tyto portréty byly namalovány až posmrtně. Údajně to má za význam to, že obrazy slouží jako jakási schránka pro duše našich drahých zesnulých. Nějaký starý rituál. Je založený na faktu, že duše neopouští tělo hned bezprostředně po smrti, ale až za nějaký čas. No a když namaluješ obraz čerstvě zesnulého, jeho duši v něm uvězníš a znemožníš jí překročit na druhý břeh. Není nad to, když je rodina pohromadě!" ušklíbla se Juli.

Katrin zbledla.

"Ale přece bys tomu nevěřila!" poplácala ji po rameni Juli a Katrin si všimla, že se její matka potutelně usmívá.

 

Večer se jí nechtělo jít spát. Cesta sice nevedla přímo kolem té podivné galerie, ale od dveří své ložnice měla královský výhled až do jejího nitra. Při představě, že ty obrazy jsou posmrtnými výjevy, jí běhala husí kůže po zádech. Před očima jí vytanula průsvitná bledá pokožka napínající se na charakteristických vystouplých lících, všudypřítomné oči, které ji sledovaly kamkoliv se hnula. Co když je ta historka pravdivá? Katrin byla velmi spirituálně založená.

V noci se neustále převalovala a snažila se nevnímat neustálé vrzání a praskání dřeva, šustění něčích pantoflích na chodbě a nepříjemné mrazení v zádech, které neustávalo. Juli dneska nepřišla. Nevěděla proč a ani ji to moc netrápilo. Byla z toho všeho stále ještě zmatená.

 

Ráno se zablýsklo reklamním úsměvem a Katrin měla pocit, že má v hlavě těžký balvan. V hrdle ji nesnesitelně pálilo a bolelo ji v zádech, jako by celou noc něco těžkého zvedala. Juliini rodiče se dnes tvářili prapodivně a příliš toho nenamluvili. Julie se u snídaně neobtěžovala ani ukázat. Neviděla ji až do oběda, kdy ji letmo zahlédla z okna, jak se plíží podél svraštělých křídel domů. Vypadala strhaně.

 

"Můžeš mi říct, kde jsi byla?" vyjela na ni, sotva vstoupila do dveří.

"Eh?" vypadala absolutně mimo.

"Tys byla na flámu?" vykulila nevěřícně oči.

"A ty se mi divíš?" odsekla Julie.

Dneska nebyl dobrý den.

Katrin se otočila na podpatku a beze slova odkráčela. Kolik dní tu ještě bude muset tvrdnout? Dřevěné schodiště skřípalo pod jejími podpatky a Juli se zachechtala.

"Můžeš mi říct, čemu se směješ?" otočila se a prsty sevřela kupodivu nevkusnou a nestylovou obruč zábradlí.

"Schodiště duší, kráčíš právě po něm. Naše rodina věřila, že právě tudy procházejí duše z jiného světa do toho našeho. Vypadáš úplně jako ten duch!" zasmála se a Katrin trochu zbledla.

"Ale no tak, Katrin, kdy už přestaneš všemu věřit! Jsi někdy vážně jako dítě." vychutnávala si svou převahu Juli.

"Nech toho a radši se dej do pořádku. Pokud tak neuděláš, jedu domů." zasyčela Katrin a vztekle vyběhla nahoru.

Tmavá chodba na ni třeštila oči. Jako by ji magicky přitahovala, nemohla si pomoct. Vstoupila na měkký koberec a tiše našlapovala po jeho dlouhých vláknech. Obrazy byly na svém místě, samozřejmě. Co vlastně čekala? Že tu budou levitovat a šklebit se na ni? Pozorně si prohlížela nezúčastněné tváře. Studené oči, stejné,  jako oči Juliiny matky. Ne jako Juli. Ta byla jiná, spíš po otci. Nejspíš rodově světlé vlasy, pečlivě vyčesané nebo zastřižené, ani to nebylo podobné tmavovlasé Juli.  Pokračovala dál, někde tam vzadu měla být knihovna. Našla ji celkem snadno, dveře byly dokořán a uprostřed místnosti si hověl Juliin otec a podřimoval nad nějakou knihou.

Zaťukala na rám dveří a on vyplašeně otevřel oči.

"Co?"

"Promiňte, to jsem já."

"Aha, vy. Pojďte. Je to tu nudné, že? Vždycky jsem ženě říkal, že by bylo lepší si koupit dům někde na kraji města, se zahradou. Ale jsme s tímto domem spjati. Pečujeme o něj až přehnaně, řekl bych. Dokonce i nákupy si necháváme posílat."

"To je zvláštní." odtušila.

"Ano i ne. Od té doby, co nám zemřela dcera...víte, jsme z toho ještě pořád zoufalí, i když už je to tolik let." přihmouřil oči.

"Promiňte. To jsem nevěděla." řekla převapeně.

"Ne? Juli vám to nevyprávěla? Prolomilo se pod ní zábradlí, tam u vchodu na tom schodišti. Říkal jsem manželce pořád, že by potřebovalo opravit, ale ona si nedala říct. Vše chtěla zachovat tak, jak bylo původně, a tak jsme čekali na restaurátory. Až příliš dlouho, protože to mělo za následek tu strašlivou tragédii."

"Nevím co na to říct." odpověděla.

"Neříkejte nic a posaďte se." ukázal na křeslo: "Raději mi povězte něco o sobě. Co vaši rodiče?" Katrin neměla chuť na další výslech, ale poslušně si sedla.

"Matka je učitelka a otec má malou stavební firmu."

"Máte nějaké sourozence?"

"Ano, dva bratry."

"To je dobře, moc dobře, když dítě není samo. Julie svou sestru milovala. Dokázaly si vyhrát celé dny. Vůbec nebyly jako ostatní děti. Nikdy se nehádaly."

"Ano, musela být vyjímečná."

"Kdo, Julie?"

"Ne, její sestra. Vlastně obě."

"Ano, to byla."

A Katrin napadlo, proč nevisí její obraz v hale. Žádný obraz dítěte nikde neviděla.

 

Večer přišla Juli. Přivinula se k ní a políbila ji na krk. Katrin se otočila zády. Někdy v noci, když dům ztichl, zaslechla kroky. Tiché, rozvláčné. Jako by někdo velmi opatrně kráčel chodbou. Okamžitě si vzpoměla na Juliinu sestru. Zvláštní, Julie o ní opravdu nikdy nemluvila. Přisunula si peřinu k bradě a naslouchala do tmy. Někdo uchopil za kliku a otevřel. Škvírou k ní nepronikl ani proužek světla, strachy skoro nedýchala. Držela víčka pevně zavřená a modlila se, ať ten nevítaný návštěvník zase odejde. Cítila, že někdo nad ní stojí, ale neměla odvahu otevřít oči a vykřiknout. Připadalo jí, že ty minuty jsou delší, než celý její život. Pak se náhle ozval spěšný zvuk kroků a dveře se zase zavřely. Otevřela oči až dlouho po tom, ve strachu, že by měla spatřit něco, co vůbec vidět nechtěla. Juli spokojeně oddechovala a Katrin se opatrně posadila a rozsvítila malou lampičku na nočním stolku. Místnost byla prázdná.

Pak zaslechla ozvěnu kroků. Někdo spěšně odcházel. Paní domu se přišla podívat, jestli její dcera nedělá nepříslušné věci! To bylo první, co ji napadlo. Vztekle se vysoukala zpod peřin a tiše nastevřela dveře, aby se přesvědčila. Postavu zahlédla v prostředku chodby. Byla to dívka a byla nahá. Blázníš? Cožpak už začínáš z toho všeho šílet? V matném světle neonů pronikajícím skrz okenní tabulky spatřila, jak se zastavila a pomalu se otočila k ní. Nebylo na ní nic děsivého a přesto vykřikla. Husté černé vlasy doposud zakrývající její obličej se zvedly v náhlém poryvu a odhalily rozmazanou tvář. Rty, jako by sešité, se pohybovaly. Pak se ta žena prohnula v zádech a vydala hluboký hrdelní skřek. Katrin zařvala a Juli poplašeně vyskočila.

"Co se děje Katrin? Proboha!...Katrin?"

Nic. Stála k ní otočená zády a nevěřícně zírala do husté tmy.

"Katrin?" opakovala a dotkla se jejího ramene.

"Nesahej na mě!" zaječela, až Juli uskočila.

"Děsíš mě. Co se to děje sakra!"

Konečně se trochu vzpamatovala, aby jí mohla odpovědět.

"Ta holka tam...tos byla ty!"

"Jaká holka?"

"Tam!" ukázala do chodby.

"Nikoho nevidím." třásla se Juli.

"Bylas to ty! A pokud ne, tak kdo? Bylo to strašlivé! Tvoje sestra? Máte tu snad duchy?" ječela jako smyslů zbavená.

Juli zavrtěla hlavou a rozesmála se: "Ale Katrin, tenhle dům je přece plný duchů!"

"Nech toho!" zacpala si uši, aby ji nemusela poslouchat.

"Pojď!" uchopila ji Juli za ruku a vláčela ji chodbou.

"Pusť mě, nechci tam jít!" skučela.

"Musíš!" táhla ji Juli.

Konečně zastavily.

"Podívej se!" poručila jí. Katrin zamlženě spatřila těch pár děsivých obrazů.

"Co vidíš?" zeptala se Juli dychtivě.

"Tvoje předky, ty mrcho!" náhle do ní vjel strašlivý vztek.

"Podívej se líp. Tady!" ukázala na prázdné místo na stěně.

Katrin zamžourala. Opravdu se zdálo, že vidí nejasný obrys rámu.

"Tak se podívej!" přistrčila ji Juli blíž.

Pak vykřikla znovu. Před očima jí vytanul obraz její tváře.

 

Sestoupily po schodišti duší a pokračovaly do jídelny. Katrin nevěděla, proč tam jdou, ale kráčela poslušně za Juli. Třásla se strachy a byla zmatená. Netušila, co se teď bude dít, ale měla pocit, že to bude něco strašného. Jak procházely chodbami, Juli všude rozsvěcovala světla. Konečně došly do jídelny. Za stolem seděli v naprostém tichu Juliini rodiče a tupě na sebe zírali. Juli jí pokynula, ať se posadí. Místnost byla plná zatuchlého puchu a nad jejich hlavami bzučelo pár much.

"Nerozumím tomu." skřehotala Katrin.

"Ani nemůžete." odpověděla klidně matka. Juli přikývla a její otec praštil pěstí do stolu.

"Nerozumim." opakovala stále dokola.

"Jen klid." pohladila ji Juli: "nejsi mrtvá, jestli si myslíš tohle."

"A vy?" opáčila Katrin.

"Ne. To tenhle dům. Ten dům je mrtvý. Jsou tu všude kolem. Naše duše. I ta tvoje. Nejsme mrtví, ale ani nežijeme. Dům nás spolkl. Tedy vás, mě ne...tys mě chtěla opustit, musela jsem tě sem vzít, aby spolkl i tebe. Ale předtím jsem ukryla naše obrazy, aby ti to nedošlo. Potřebovali jsme čas."

"Na co?" zakvílela Katrin.

"Ty hloupá," usmála se Juli: "namalovat tě přece. Obraz musel být zhotoven tady, jinak by byl k ničemu. Malovala jsem tě v noci, když jsi spala. Vypadalas u toho přesně jako mrtvá.." zasmála se tím svým zvláštním smíchem.

"A co to znamená?"

"To znamená, že vás čeká něco mnohem horšího než smrt." promluvil otec s vnitřním potěšením: "vy budete žít. Tady, s námi a s našimi obrazy. Rodinné tradice nelze porušovat. Jsou pevně zakořeněné a mají svůj smysl."

"Prosím tě jaký?" vykřikla Juli.

"Ale no tak zlatíčko," zakročila matka, " víš přece dobře jaký. Naši drazí zesnulí nás tak nikdy neopustí. Vždy tu budou s námi. Je to dar! Můžeš se zde s nimi potkávat, i když jsou poněkud..jiní! Ale je to dar!"

Otec přikývl a věnoval Katrin vlídný úsměv: "Nemohli jsme jinak, drahá Katrin. Po smrti naší dcery, se nám zhroutil celý svět. Existovala jediná možnost. Ta, kterou znáte z rodinné historie. Jedině tak jsme mohli zajistit, aby nás dcera neopustila. Ale něco se vždy musí obětovat a my jsme obětovali naše duše. Juli nás namalovala přesně tak, jako vás. Když smrti věnujete trochu toho živého, nemá nad vámi takovou moc. Jsme s nimi pevně spjatí, nedovolují nám dům opustit. Ani vám to nedovolí." ukázal na plátna, která mezitím Juli vytáhla z komody.

Láskyplně je pohladila: "To svoje pověsím hned vedle tvého, až mě namaluješ. Do té doby se budu o vás starat." slíbila.

Katrin zamrazilo. "Takže ta žena, to byla přece jen tvoje sestra." vyhrkla.

"Ano, kdo jiný by to byl!" řekla klidně.

"A obraz? Kde je její obraz?"

"Je tam, Katrin." řekla Juli smutně. "Je namalovaný na zdi. Přímo pod tím tvým. Proto tam bylo jen bílé plátno. Není důležité kam ho namaluješ, ale kde. Tento dům je plný magie, je prý dokonce prokletý. Proto má takovou moc!"

 

Když vysvitlo ráno, Katrin stále seděla na židli. Omámeně hleděla před sebe a modlila se k Bohu. Buď tlusté zdi motlitbu odrazily, anebo žádný Bůh nebyl, protože její prosby se minuly účinkem. Stokrát zkusila dveře, ale jakmile vyběhla na ulici, cosi ji donutilo vrátit se zpátky dovnitř. Byla sama. Netušila, kam se ostatní poděli a ani ji to nezajímalo, dokud se večer nepřelomil v noc.

 

Volala je, prosila, ale všude panovalo ticho. Postupně prošla všechny místnosti, ale nikde je nemohla najít. Obrazy už visely na zdi a chlácholivě se na ni dívaly. Jediné, co v tu chvíli byla schopna vnímat bylo, že tu nikdy nebude sama.

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
ztratila (Stálý) - 3.8.2005 > co si budeme povídat, sklony k exoticky znějícím jménům prostě máš:)
Doporučil 
<reagovat 
fanýs (Občasný) - 3.8.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 3.8.2005 > fanýs> Díky, i za smajlíka.
<reagovat 
Newton (Občasný) - 3.8.2005 > Líbí
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 3.8.2005 > Newton> Děkuju ti, dcérka mě tahá za rukáv, tak zas musim běžet. Tajemnej dům, to jsem si přece nemohla nechat ujít, i když už to napsal asi každej :-))
<reagovat 
jiri-jirik (Občasný) - 3.8.2005 > Jestli jednou budu psát takhle - dám si nobelovku.
Body: 5
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 3.8.2005 > jiri-jirik> :-))Děkuju za polechtání ega, já sice nevim, jak píšeš, ale Nobelovku si dej už teď:-))To je jedna z nejoriginálnějších reakcí, já si jí dam snad za rámeček.Ještě jednou díky za milé povzbuzení.
<reagovat 
Lumiik (Občasný) - 15.8.2005 >
Body: 5
<reagovat 
nečekaná (Občasný) - 15.8.2005 > Příjemná duchařina.
Body: 5
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 15.8.2005 > Díky moc!
<reagovat 
Levity (Občasný) - 16.8.2005 >

Vztekle se vysoukala z podpeřin a tiše nastevřela dveře (asi překlep?)

 

Jinak nemám co dodat, má milá závodnice, jak už někdo nade mnou poznamenal, při čtení tvejch povídek se přestává vníma čas...(se čas přestává vnímat:)


Body: 5
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 16.8.2005 > Levity> Děkuju ti má milá kolegyně:-))Nastevřela říkam normálně, ale možná tomu jinde říkají jinak. Jsem jihozápadočeška:-))
<reagovat 
 Levity (Občasný) - 16.8.2005 > Rony Rubinek> 

ach tak...jihozápadočeský slang mi tedy zatím zůstal utajen...:)))

 


<reagovat 
čtenář zabicka - 16.8.2005 > nasla sem par preklepu. Zkusim je naji jeste jednou...jo ..tusim ze kamenne osteni vynika efektne ne efektivne.. ... tak aspon jeden sem nasla, myslim, ze tam je jeste jeden nebo dva podobny. Trosku to rusi, ale jinak to bylo moc moc fajn pocteni :o) ... teda az na ty Sumavske stity hor. Obavam se ze v CR nejsou stity hor.... nejbliz tak Alpy nebo Vysoke Tatry.
<reagovat 
 Rony Rubinek (Občasný) - 17.8.2005 > čtenář> Díky moc. Já vim, s těmi štíty je to prekérka:-))Už jsme tu o tom diskutovali, tak já tam dam vrcholky kopců.
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter