... ten nejostřejší jekot je už bez zvuku,

do tmy otevřená ústa, polykající

hustotu noci...

...vlastníma rukama rdousíš

chlapa, co spí vedle tebe,

vůbec ho to nezajímá,

oddychuje jako hodinky...

...pak jdeš po ulici: lidi

bez tváří, lysí, s jazyky

až na břichu...

a pak on – ten druhej:

nikdy spolu nemluvíte pravdu,

tentokrát tě ale opravdu chce,

pravda se přece neříká,

mlčí se...

a ví to on?

a je to pravda?

a zase jekot, zase ulice: lidi

odevšad proudí, tečou,

s maskami milovaných...

spoutají tě bílou šňůrou

na oplátku poslechněte

potěžkejte svoje noci

tíhu pádu, chlípnost chtění

ulehněte do kamení:

úpět, hledat, opustit

co nechce hořet...

masky budou obličeji

---

Pravda není.