nA cestě do výšiny už stál jed, ten projediný, pohodlný, vykuřovač, jeho imunita, integrita přitahovala vše živé k jedinému cíly, výšině.
a tak se stal bohem, nevnímaje nebezpečí jedu, po cestě své šel krokem, a mysl spravedlivého, stala se mu jedinou zbraní.
překážky byly překonány, i ty nejpevnější hradby padly, před a jeho slovy, moudrost lámala skály, rozdíloy věků smazány.
průsmyk Ka, plný sněhu a ledu pod jeho kroky všechen tál, vše zničit mohla už v svém rodu jediná myšlenka, zemřel a život se mu zdá.
A já volal, Sny! Ať blesk mě srazí zdali mám vás rád, jak plakal, ubíhaly dny, roky špinavé vojny, dál byl jsem král, mír mysli, světa, jen se zdál.
kaprál nevědomí, slepý a přesto vidoucí, vedl jsem jednotky v krvavém šílenství jak já lekneš se, když smrt kost ti hodí, tak já zemřel, když přišlo vítězství.
|