„Mamííí a půjdeme na všechny atrakce?“ Desetileté holčičce zajiskří netrpělivě očka a lehce stiskne maminčinu ruku. Pohledná žena kolem čtyřicítky se usměje a nakloní se k dcerce. „No, broučku, na všechny to asi nestihneme, ale víš, že jsem Ti slíbila, že si to dneska pořádně užijeme. Tu horskou dráhu, strašidelnej hrad a ruský kolo zvládneme určitě, neboj!“ Dcerka se spokojeně usměje. Je pátek dopoledne a metro je plné lidí, kteří se nemohou dočkat víkendu. V pohupujícím se vagónu lehce narážejí jeden do druhého a snaží se zabavit čtením knížek, novin a v krajním případě se spokojí i s reklamními slogany a tiše závidějí těm, kteří si vychytrale zabrali místo u “Poezii pro cestující“. Sice jim nic neříká, ale její čtení vydrží přeci jenom déle. Žena zpozorní, když vedle sebe zaslechne prudkou hádku mladšího páru. „ Já už Ti to víckrát nebudu opakovat, Aleno. Výslovně jsem Ti zakázal, aby ses s tou pochybnou partičkou slepic scházela.“ „ Co ty mi máš, co zakazovat, ty chudáčku? Podívej se na sebe!“ „.......................“ Proboha, když už se chtějí hádat, proč si to nenechají na doma? Mladá žena se rozpačitě odkloní a všimne si pohledného muže stojícího naproti rozhádanému páru. Pohled zamyšleně zabořený do rozevřené knihy. Ale...to je přeci Zdeněk. Po tolika letech! Hlavou jí proletí již téměř zapomenuté zážitky ...
První potřesení rukou při bujarých oslavách nově příchozího roku. Ještě teď cítí to divné jiskření, které se bála pojmenovat. To byla ještě svobodná, ale přesto si již ptáci na střeše štěbetali datum svatby s Honzou. Za další dva roky, již s prstýnkem na levé ruce .... schouleni v objetí na zemi v rohu místnosti plné spících přátel.... Za pár měsíců ... již horká těla chvějící se pod náporem doteků a polibků...potom slzy a nevyhnutelné loučení.
Riskovali, tak strašně moc riskovali, ale ona ani jedinkrát nezalitovala. Dodnes neví, co se mu vlastně celou tu dobu honilo hlavou, ale to už je teď jedno. Myslela na něj skoro každý den, ale pak se narodila Lucinka a ona neměla čas zabývat se minulostí a vzpomínkami. „ Zdeňku, jsi to ty?“ Mladý muž vytřeští oči. „ Panebože, Martino, co ty tady? Jak se máš?“ „ Ale dobrý, jedeme s Luckou na Matějskou.“ Muž se podívá na holčičku křečovitě se držící matčiny ruky a usměje se. „ No ty se teda máš. Taky bych šel radši na Matějskou než do práce. Dej si za mě cukrovou vatu, jo?“ Holčička nesměle kývne. „ Je moc hezká, Martino. Gratuluju.“ „ Díky, a co ty? Slyšela jsem, že se vám taky narodilo mrně.“ „ Jó, kdyby jedno. Rovnou dvě. Ale to už je vcelku dávno. Příští měsíc klukům bude sedm. Jsou to pěkný lumpíci, ale mám z nich fakt radost.“ „ No teda, to to letí. Tři mužský, to si s váma teda žena užije.“ „ No to víš! Jak dlouho jsme se neviděli, snad deset let, viď?“ „Vltavská, příští stanice nádraží Holešovice.“ „ Ježiš, já musim letět. Marti měj se moc krásně a pozdravuj Honzu.“ „ Ty taky pozdravuj.“ Stisk ruky a lehký polibek na rty. Rychlý, přesto delší než by se slušelo. Přejel jí mráz po zádech. Je to už tak dávno, a přesto... Poslední usměv mizející se stoupajícím eskalátorem. „Nádraží Holešovice, konečná stanice. Prosíme, vystupte.“ „ Mami, no tak mami, už jsme tady! ... A že nejdřív zajdeme na tu vatu? A já si můžu dát hned dvě. Ten pán přece řikal, ať si dám taky jednu za něj.“ Žena se skloní a pevně dcerku obejme. „ To víš, že jo, zlatíčko. Když to řikal... “
|