,,Miluji tě! Miluji tě víc než svůj život!´´ ještě jsem se nadechl k dalším slovům, ale to už její ústa byla moc blízko k těm mým a pak přišel krásný a dlouhý polibek. Takový, který jsem od ní dostával velmi často a vždy, když skončil, se mi zdál tak krátký. Cítil jsem jak jí slzy stékají po jejích tvářích. Pak odtrhla svá ústa od mých, ale já stále cítil tu překrásně sladkou chuť jejích rtů. Najednou se mi vyškubla z mého náručí, otočila se a začala utíkat. Proč? To nevím. Volám na ní. ,,Miriam! Miriam! Co se stalo?´´

Otvírám oči a hledím z pod velkého stromu až do jeho koruny, kde místy prosvítá trocha nebeské modři. Chvilku zmateně hledím do výšky a pak si teprve uvědomuji co se stalo. Zase ten sen. Ten zpropadený sen, který mě ničí již mnoho let. Ten sen, kvůli kterému se vracím z hranic, které jsem chránil po mnoho let před nepřáteli.

Miriam je dcerou mého učitele boje s mečem. Mistr mne naučil mnoho věcí a jen díky němu jsem přežil. Teď se vracím, abych našel opět svoji ztracenou lásku a předal svůj meč svému učiteli. Slíbil jsem mu, že až jednou budu hoden návratu, přinesu mu svůj meč jako vděk za jeho trpělivost. Teď ten čas nadešel. Už dnes se s ním setkám. A možná i s ní. S Miriam. Byla má první láska. Pak mne ale válka zavála daleko od ní.

Ihned jsem vstal a vydal se na zbytek cesty. K poledni jsem již stál před mistrovým domem. Chvíli jsem si dodával odvahy, než jsem zaklepal. Bylo to zvláštní. Já, který jsem po mnoho let bojoval. Já, který jsem byl nesčetněkrát zraněn. Já, který jsem zabil tak mnoho lidí se teď bojím zaklepat. Bojím se hlavně proto, že nevím, zda můj učitel uzná, že jsem hoden návratu. Slyšel o mých činech vůbec? A kdyby ne, uvěří tomu, co mu budu vyprávět? Nevím. Ale za ten risk to stoji. Zaklepal jsem. Chvíli bylo ticho. Pak se ale ozvaly kroky a dveře se konečně otevřely. Stál tam sám mistr. Nevěděl jsem co říci. Jen jsem na něj hleděl a žasl nad tím, že ta léta, po které jsem ho neviděl, na něm nezanechala žádné stopy. Jako bych odešel včera.

,,Zdravím tě Gerlonte! Už na tebe čekám. Zprávy o tvých činech zná snad každý vesničan. A když jsem se dozvěděl, že jsi se rozhodl odejít z hranic, věděl jsem, že půjdeš sem. Buď vítám příteli!´´ Byl jsem neuvěřitelně zaskočen. ´´Příteli?´´ Tak mne neoslovil za celou dobu výcviku. Nebyl jsem schopen cokoli říci. A tak jsem mlčky vešel do domu. Mistr se posadil do mohutného křesla a mne nabídl místo vedle sebe. Stále jsem nevěděl, zda jsem hoden té cti. Ale když mne znovu pobídl, už jsem ani nezaváhal.

,,Tak povídej Gerlonte. Vím mnoho o tvých skutcích na hranicích, ale určitě nevím vše.´´ vyprávěl jsem mu vše, nač jsem si jen vzpomněl. Snažil jsem se v ničem nijak nepřehánět. Nikdy bych si neodpustil, že jsem lhal právě jemu. Když už jsem se blížil ke konci svého vyprávění, stalo se něco, co jsem nečekal. Do domu vešla dívka. Ne! Dívka ne. Ale už dospělá žena. Okamžitě jsem jí poznal. To je Miriam! Krásnější než když jsem odcházel. Podívala se na mne a zastavila se v půlce pohybu. Dívali jsme se jeden druhému přímo do očí a bez jediného slova jsme si řekli mnohem více, než kdybychom mluvili celý den. Pak se ale stala další neočekávaná věc. Za ní vešel do domu ještě jeden člověk. Vysoký, silný a na první pohled válečník. Vstal jsem z křesla a šel jim naproti.

,,Ahoj Miriam.´´

-,,Gerlonte...´´ Sklonila hlavu a nebyla schopná dále pokračovat. Muž který stál vedle ní si toho snad ani nevšiml. Rovnou začal mluvit: ,,Nepředstavíš nás Miriam?´´ Ta sebou jen škubla, jako by jí zrovna někdo probudil. Podívala se na mě a řekla: ,,Tohle je Gerlont. Je to nejlepší žák mého otce. A tohle je Dorian. Budeme se brát.´´ A opět sklonila hlavu.

Ta slova mne zasáhla bolestivěji než jakýkoliv meč nebo šíp, který mne kdy zasadil ránu. Chtělo se mi plakat. Ne! Nikdo jako já přece nepláče! To nesmím! A nikdy to neudělám! Dorian, jako by si opět ničeho nevšiml, začal mluvit: ,,Ty jsi Gerlont? Slyšel jsem toho o tobě velmi mnoho. A kdyby jen polovina z toho měla být pravda, jsi opravdu mocný válečník. Lituji jen toho, že naše hranice teď nebudou chráněny tak dobře, jako po dobu, kdy jsi tam byl. Ale vím, že dokud budou žít lidé jako jsi ty, tak se není proč bát, že by jsme prohráli válku. Je mi ctí, že tě poznávám.´´ A podával mi ruku. Potřásl jsem mu s ní a řekl jsem si, že na sobě nenechám nic znát. ,,I mě je ctí Doriane. Je mi líto, že jsem o tobě nic neslyšel, protože nevypadáš jako běžný vesničan, ale spíše jako chrabrý bojovník, ale je to způsobeno tím, že na hranice se moc nových zpráv nedostane. Budu poctěn, budeš-li mne nazývat svým přítelem.´´

-,,Děkuji ti. Příteli. Pokud by ses neurazil, mohli bychom si dát cvičný zápas. A klidně hned. Ale pokud potřebuješ odpočívat, můžeme to odložit.´´

-,,Ne. Můžeme. Čím dříve tím lépe. Musím pak zase pokračovat ve své cestě.´´ Nemusel jsem nikam chodit, to jsem věděl. Ale nemohl bych zůstat a dívat se, jak žena, kterou miluji, líbá někoho jiného. Vyšli jsme ven a Dorian vytáhl těžký obouruční meč. Vypadal s ním opravdu hrozivě. Já jsem vytáhl jednoruční meč a štít. Vyrazili jsme prakticky ve stejnou chvíli. I přesto, že to byla jen zkouška, nechtěl ani jeden prohrát. Souboj trval už přes půl hodiny. Oba jsme byli unaveni. Už jsem chtěl říci, že to nemá smysl a že nevyhrál ani jeden z nás. Pak ale Dorian udělal jednu jedinou chybu. Nekryl si dostatečně levé rameno. Okamžitě jsem toho využil. Praštil jsem ho mečem přes rameno a i když to bylo na plocho, rána ho vyvedla z rovnováhy. Pak už stačilo jen drobné postrčení a Dorian ležel na zemi. Přitiskl jsem mu špičku meče na krk. V té chvíli mi hlavou proběhla myšlenka na to, že bych ho mohl zabít. Okamžitě jsem jí zapudil a podal mu ruku a zvedl jsem ho.

,,Vidím, že zprávy o tvém umění boje nelhaly. Naopak. Ještě tě v mnohém nedocenily.´´

-,,Děkuji ti. Teď mne ale omluv příteli. Jen odevzdám meč svému mistru a jdu dál.´´

Otočil jsem se a hned jsem málem upadl. Mistr stál těsně za mnou. Přišel neslyšně. Podal jsem mu svůj meč. On se mi podíval dlouze do očí a pak řekl: ,,Gerlonte, přijmu tvůj meč. Ale ty na oplátku přijmi jeden z mých mečů. A kdybys někdy ten svůj potřeboval, víš kde ho najdeš.´´ Převzal ode mne meč a podal mi jiný. Pak se beze slova rozloučení otočila šel zpět do domu. Já jsem se vydal směrem k severním hranicím...

Znovu jsem našel místo, kde jsem minulou noc spal a rozhodl jsem se, že si zde opět ustelu. Začala bouřka a spustil se velký déšť. Bylo to zvláštní, ale usnul jsem velmi klidně. Najednou mne probudil výkřik. Okamžitě jsem držel v ruce meč a poslouchal, odkud to bylo. Znovu výkřik. Rozběhl jsem se tím směrem. Bylo to možná 200 metrů ode mne. Už z dálky jsem viděl hru blesků. Ale tohle rozhodně nebyly blesky přírodního ražení. Tohle musel být nějaký kouzelník. Konečně jsem doběhl na místo, kde se celá věc odehrála. Už zde ale nikdo nebyl. Ale ano. Někdo přece. Za jedním velkým stromem jsem zahlédl něčí ruku. Obešel jsem strom středně velkým obloukem. Ale nebylo proč se dotyčného bát. Byl to Dorian. Ale už nebyl živý. Byl doslova přibit ke stromu a jeho nesčetná poranění ukazovala, že se vzdát rozhodně nechtěl. Zpozoroval jsem pohyb. Okamžitě jsem se otočil, ale nic tam nebylo. Další pohyb. Opět se otáčím tím směrem. Zase nic. Pak rána do zátylku a padám na zem. Slyším něčí hlas. ,,In dei of norum! In dei of kritium! In dei...´´ Cítím, jak ze mne vyprchává síla. Ale počkat! Vždyť já ten hlas znám! To je přece mistr! Z posledních sil se otáčím a snažím se něco říci...

,,Mistře...´´

,,In dei of... Gerlonte! To jsi ty? ´´ Jakmile přestal zaříkávat, síla byla zpět. Postavil jsem se a zeptal jsem se, co se tu stalo. Vyprávěl mi o noční procházce. Prý jim nijak nevadilo, že prší. Naopak. Měli rádi takové procházky. Pak je ale kdosi napadl. Mistrova kouzla je chránila velmi dlouho. A prý by vyhrál, kdyby se neobjevil muž v černé kápi. Neřekl ani slovo, ale veškerá mistrova kouzla byla bez jakéhokoliv účinku. Mistr omdlel a probral se až teď. Víc nevěděl. Pak se na mne podíval a řekl, že s nimi byla i Miriam. Ale nikde jí nenašel. To mne vzpružilo. Miriam! Musím ji najít. Na zemi jsem našel stopy krve. Jako by zde někdo někoho táhl. A pak... Pak jsem ji spatřil. Ležela tam s potrhanými šaty a nehýbala se. Doběhl jsem k ní. Poklekl jsem a až teď jsem si všiml, že má poříznuté hrdlo. Byla mrtvá. Mistr se ke mě blížil. Chtěl jsem mu v tom zabránit. Nechtěl jsem, aby viděl Miriam mrtvou. On ji ale chtěl za každou cenu vidět. Poklekl vedle ní, pronesl jakousi tichou motlitbu a pak vstal. Došel ke mě. ,,Gerlonte. Zde je tvůj meč. Věděl jsem, že ti ho ještě dnes vrátím. Ty jsi přišel o svoji největší lásku a já jsem přišel o dceru. Ty si možná najdeš jinou, ale já už zůstanu navždy sám. Vezmi si svůj meč a jdi tam, kam to uznáš za vhodné.´´ Pak odešel. Ještě dlouho jsem se za ním díval. Dokonce i když pak zmizel mezi stromy, stále jsem hleděl tím směrem. A po celou tu dobu mi po tváři tekly slzy. Tehdy jsem si slíbil, že už nikdy nebudu žádnou ženu milovat. Odešel jsem na hranice opět bojovat za slávu krále. Nikdy jsem nepřestal hledat postavu v černém plášti a nikdy jsem jí nenašel. Jediné, co jsem našel, byla má druhá největší láska-válka...