|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Šedé nebe nade mnou a černá země pod mýma nohama. Vlasy mi cuchá chladný mrazivý vítr. Obracím tvář k nebi a přitom má duše patří peklu. Skloním hlavu. U mých nohou leží tělo. Býval to člověk. Celkem spokojený dokud mě nepoznal. Vysála jsem jej a použila. Oblékla jsem si jeho kůži. Chladně zhodnotím, že tenhle už se taky nezvedne. Ještě sebou naposledy cuknul. Pak se začal celý smrskávat, krčit se, jeho kůže se rozpadla, odhlalila holé uzly masa. I to začalo hned tlet. Za několik okamžiků zbyla jen holá kostra a v dalších sekundách se ta rozpadla v prach, který rozfoukal vítr a vmetl mi jej do tváře a vlasů. Zbyl jen hrob s kamenným křížem. Další na kterém budu tančit. Další srdce, které bude navždy jen mé a další duše, již můžu vetkat do koberce, po němž šlapu. Nad hrobem se vznáší modrá záře. Vztáhnu k ní ruku a ponořím do ní dlaň. Za pár chvil cítím omamný pocit vítezství. Triumfálně se usměji. Kráčím mezi hroby těch, které jsem dostala. Míjejí mě šedobílé siluety. Některé z nich se mě chtějí dotknout. Jedněm se to podaří, ti nezapomenou do smrti a jiným ne- ti toho navždy litují. Vítr na chvíli utichnul. Rozhlédnu se svým životem. Tam, kde se tyčí zdi mého světa, začíná modré nebe. Občas zahlédnu i zlatou záři. Tam za tou zdí prý neexistuje vítr, bytosti se nevysávají, nýbrž hledají. Platí prý, že jen dvě duše tvoří dohromady celou bytost. Až se ty pravé dvě duše najdou, jsou pak spolu po zbytek svých dnů a... šťastní. Co to je, být šťastný? Říká se, že když lidé kdysi začali páchat zlo, jejich duše byla rozdělena na dvě poloviny, které bez sebe nikdy nemohly být opravdu šťastné. Některé bytosti se však provinily tolik, že jim bylo zakázáno poznat ono splynutí. Takové byly zavřeny v tomto temném světě. Polovičaté duše bez vědomí vlastní identity. Matka říkávala, že jen jednou na krátký okamžik poznáme ten pocit- těsně před svou smrtí. U nás poloviny nesplývají v celek, přežije jen ten silnější. My Poutníci musíme vysávat, nebo budeme vysáni. Víc možností není. Nikdy nám nebude dopřáno poznat barvy světa za zdí. Tak je naše cesta lemována hroby zlomených duší. Cesty nás všech jsou slepé. Na jejich konci stojí náš vlastní hrob. Někdo do mně prudce vrazil. Upadla jsem do bláta a natloukla si loket. Zvednu se však a pokračuji ve své cestě. Neohlédnu se. To nedělám nikdy. Něco mě přinutí zastavit se. V mém světě se děje něco nového. Mezi stromy lemujícími hlavní cestu hřbitova spatřím prosakovat záři. Podobnou jakou vidívám za zdí. Jenže tahle je pro mě mnohem bolestnější. Dlaní si zastíním a pro jistotu je ještě přimhouřím. Chci být připravená, až stromy odhalí celou tu... krásu. Jsem tím světlem naprosto spoutaná. Nemůžu se ani hnout, jinak bych určitě utekla. Stojí přede mnou. Vysoký muž dlouhých havraních vlasů, snědé pleti. Hrubý dlouhý kabát mu vlaje kolem nohou. Ruce má zabořeny v jeho kapsách. A já najednou vím, proč se nemohu hýbat. Dál cesta nevede. Stojíme tu proti sobě, dvě poloviny jedné bytosti a hledíme si do očí. Žádný z nás se nehýbe. Jsme si podobní jako kdybychom byli sourozenci. A já jsem si poprvé za svůj život jistá svým jménem. Najednou vím, kdo jsem já, kdo je on a kdo jsme my. A také proč jsme tady. Jsem Tissa, má druhá polovička se jmenuje Tisso a bytost, ze které jsme vzešli se jmenuje Tissian- krásná žena, která se však zamilovala do posla temnot a zplodila démona, jež pak po tisíce let škodil zemi. Tento trest si zvolila sama. Dobrovolně pod tíhou výčitek se stala Poutníkem... Poprvé mám strach. S ním v očích opět pohlédnu zpět na Tissa. Jeho oči jsou zrcadlem mé duše. Co by se stalo, kdybych ho objala? Nikdy jsem neslyšela o tom, že by tady došlo ke splynutí.. Jinak než smrtí takové setkání končit nemůže. Vztáhne ke mně ruku. Také má strach. Dotkneme se sebe. Ten dotyk hřeje a je tak.. příjemný. V mém ledovém světě ten dotyk působí, že taje každá má myšlenka. Všechny se stékají do jedné, která vyjadřuje, že takhle chci zůstat navždy. Obejmeme se.. Už tedy vím, co prožívají bytosti za zdí... Tělem mi projede náhlá křeč. Mrští mnou na zem. Cítím, jak se smrskávám, jak se má kůže chce roztrhnout. Mezi návaly nesnesitelné bolesti si vzpomenu,jak k sobě lákám slabší a pochopím, že jsem se nechala chytit do pasti. Z posledních sil se mi podaří otevřít oči. Tisso loží kus ode mně a trpí stejně jako já! Snažím se k němu natáhnout ruku. Pochopí můj úmysl. Jsem od sebe však právě tak daleko, aby našim prstům chybělo pár centimetrů. Vzpomenu na všechny své touhy a sny, na dlouhé hodiny vyhlížení krůpějí záře za zdí... Setnu zuby a hmátnu do prázdna, kde tuším jeho dlaň. Když umřít, tak jako celá bytost... Vznáším se nad hřbitovem. Kolem sebe cítím modrou záři... ne... já jsem tou září! Snesu se blíž k zemi. Spatřím dvě těla zkroucená velkým utrpením. Drží se však za ruce. Nad Tissovým tělem se vznáší modrá záře... jeho duše. Přiblížíme se k sobě, až cítíme teplo toho druhého. Aniž bychom se domluvili, oba se vydáme směrem ke zdi. Jsme rozhodnuti bojovat o svou svobodu...
|
|
|