Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 10.11.
Evžen
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Nic není jak se zdá
Autor: Saimon (Občasný) - publikováno 5.3.2005 (10:32:46)
Adam Janiurek

Detektiv Adam Janiurek zaťal zuby, pokusil se nemyslet na bolest v boku, zamžoural do tmy a stiskl oběma rukama osmatřicítku Smith Wesson. Zaujal správný postoj a dvakrát vystřelil. Jack Triner před ním tryskem přeběhl a zmizel za rohem nejbližšího skladu právě včas, aby ho to zachránilo. První střela proletěla do prázdna za jeho záda, druhá se se zasvištěním odrazila od rohu budovy. Na plechové střechy skladišť a na dlažbu neúnavně dopadal déšť. Všude bylo ticho a šance, že by výstřely někdo slyšel byly mizivé, takže Adam nemohl čekat pomoc. A že by se mu hodila. Triner byl veliký a silný chlap, masový vrah, který spáchal aspoň dvaadvacet vražd. Ten zkurvysyn byl neskutečně nebezpečný, i když měl tu nejlepší náladu – a teď byl asi tak dobře naložený jako rozjetá cirkulárka. Tohle rozhodně není práce pro jednoho jediného poldu. Málokterý policajt by se vzdal lovu jen z ohledů na své vlastní pohodlí – a Adam Janiurek už vůbec ne.
Adam přeběhl přes cestu mezi dvěma obrovskými sklady, až z louží cákala voda, a pro případ, že by na něj Triner číhal hned za odbočkou, obešel roh v úctivé vzdálenosti. Triner už ale zmizel. Adam se ušklíbl, jak jej zabolelo v boku, ale rychle se rozběhl k blízkému vchodu. Překvapivě zjistil, že klika je vykroucená a zámek rozbitý, jako kdyby na něj Triner použil páčidlo nebo perlík. Proč se nespustil alarm? Sklad přece musí mít bezpečnostní systém. Adam byl celý promočený, a tak se nevolky celý otřásl, když se přitiskl zády ke studené zdi vedle dveří. Zaskřípal zuby, poručil tělu, aby se přestalo třást – a pozorně naslouchal. Slyšel jen – skučení větru, syčení větru. Adam zlomil revolver, vysypal si dva nepoužité náboje do dlaně, upustil je do kapsy, a aby byl co nejrychleji zase ve hře, použil rychlonabiják. Hotovo. Pravý bok ho bolel. Před pár minutami ho Triner překvapil, vyrazil ze tmy s armaturou, kterou sebral na staveništi, a švihl jí, jako když baseballová hvězda prvního kalibru máchne pálkou na homerun své kariéry. Adam měl pocit, jako kdyby se mu hluboko ve svalech a kostech mlely o sebe kusy rozbitého skla, bolest byla ostřejší pokaždé, když se nadechl. Možná má zlomené jedno dvě žebra. Spíš ne… ale možné to je. Byl promoklý, vychladlý a utahaný.Ale taky se dobře bavil.
****
Adam byl vysoký, měl široká ramena, štíhlý pas, úzké boky a tělo vycepované do tvrdosti kamene. Obrovské ruce, byly tak působivé, že když si chtěl zajistit něčí ochotu ke spolupráci, obvykle stačilo je napřáhnout. Široká tvář vypadala jako vytesaná z žuly – tedy : vytesaná s velikými obtížemi, a navíc tak, že se při tom musely zlomit spousty dlát a kladiv.
Kolegové v oddělení vražd tvrdili, že Adam ovládá pouze dva základní výrazy tváře : zlý a ještě zlejší. Bleděmodré oči, čisté jako dešťová voda, se na svět dívaly s chladnou obezřetností.
S nabitým revolverem ukročil před poškozené dveře vedoucí do skladu. Rozkopl je. Přikrčil se, stáhl hlavu mezi ramena, držel osmatřicítku napřaženou, rychle vešel, rozhlédl se na obě strany a čekal, kdy se proti němu Triner vyřítí s páčidlem nebo kladivem či s bůhvíjakým nástrojem, který mohl ten zmrd uvnitř budovy najít. Po Adamově levici i pravici stály veliké dřevěné bedny narovnané v řadách a tyčily se do výšky dobrých deseti metrů. Mezi nimi byly uličky velké, tak akorát na to, aby jimi projel vysokozdvižný vozík. Mezi naskládané zboží vrhalo zsinalý svit jen pár lamp nouzového osvětlení, takže většina vnitřku budovy tonula ve stínech. Adam se pohyboval opatrně a tiše. Šel, voda mu odkapávala z obočí a z brady a z hlavně revolveru, šel od jedné řady beden ke druhé a nahlížel do každé uličky.
Triner stál na opačném konci té třetí, napůl ve stínu, napůl v bledém, mléčnem světle, čekal jestli jde Adam za ním. Mohl se držet ze světla, mohl si zalézt celý do stínu za bednami, kde by nebyl vidět, on ale čekal na světle, až to vypadalo, že Adama provokuje. Triner zaváhal, jako kdyby se chtěl ujistit, že byl zpozorován, a pak zmizel za rohem. Začala hra na schovávanou. Triner se třikrát nechal vidět, ale nikdy nenechal Adama přijít blíž. On se tím taky baví, pomyslel si Adam. Naštvalo ho to.
Vysoko něco zašramotilo. Vzhlédl. V šedi vysoko nahoře, na kraji řady, zakolísala bedna velká jako pohovka. Potom přepadla přes okraj a letěla na něj.
No jen počkej, ty hajzle.
Adam se vrhl dopředu na podlahu a kotoulem se odkutálel ve chvíli, kdy se bedna roztříštila o beton právě v místech, kde předtím stál. Přikryl si tvář, protože dřevo se rozbilo a všude létaly stovky třísek jako střepiny. Při kotoulu se mu ozvala rána na boku. Otlučená žebra protestovala proti všem těm pohybům a on je teď cítil, ne jako kdyby byla zlomená, ale přímo rozemletá na prášek.
Triner někde nahoře vydal zvuk, který se podobal trochu vzteklému výkřiku, trochu zvířecímu zavytí z radosti nad lovem a trochu smíchu šílence.
„Seš naživu?“ zavolal Triner.
Adam neodpověděl.
„Nojo, musíš tam bejt, když jsem tě neslyšel křičet. Umíš sebou docela hejbat, ty hajzle, co?“
Potom se znovu ozval smích. Bylo to jako chladný, kovový zvuk. Nelidský. Adam Janiurek se zachvěl, zasunul revolver do pouzdra, zamrkal, potlačil bolest, a začal lézt po bednách vzhůru. „Neschovávej se ve tmě jako krysa,“zařval Triner. „Vylez ven a zkus si na mě vystřelit. Máš přece bouchačku. Já ne. Ty na mě můžeš střílet, já po tobě můžu něco házet. Jaký lepší podmínky bys ještě chtěl, ty zasranej ustrašenej poldo?“
Adam vylezl asi do dvou třetin, zapřel promrzlé prsty do úzkých štěrbin a nohy na maličkých římsách a čekal. Bolest mu velela si odpočinout. Držel se v té choulostivé pozici, pevně zavřel oči a snažil se zahnat bolest.
„Hej, ty sráči,“zahalekal Triner.
Copak?
„Víš, kdo já jsem?“
Velkej chlap s jedním kolečkem navíc, nebo ne?
„V novinách mi říkaj Noční přízrak.“
Ale však já vím, ty žvanile degenerovaná.
„Celý tohle město v noci nespí a láme si hlavu, kde jsem a co dělám.“
Kdepak, kamaráde, celé ne. Tak například já jsem kvůli tobě o žádný spánek nepřišel.
Žhavá, řezavá bolest v žebrech postupně ustupovala. Nezmizela úplně, ale změnila se jen v tupé tepání. Začal znovu lézt, opatrně hledal ve tmě úchyty a kousek po kousku se blížil k vrcholu hromady beden. Triner si nahoře našel nové postavení a řval do vedlejší uličky, protože si zřejmě myslel, že se tam Adam přesunul. "Hej sráči!"
Volal jsi mě?
„Něco tu pro tebe mám, srabe.“
Nevěděl jsem, že si vyměňujeme dárečky.
„Něco ostrýho.“
Větší radost by mi udělala nová televize.
„Mám pro tebe to samý, co jsem použil na ty druhý.“
Dobře, tak televize ne. Spokojil bych se s láhví dobré kolínské.
„Tak pojď a já ti rozpářu střeva, sráči!“
Však jdu. Však jdu.
Adam se dostal k vrcholku, přesunul hlavu přes okraj stěny, rozhlédl se doleva a pak doprava a uviděl Trinera, jak stojí asi třicet metrů od něj. Vrah byl k němu otočený zády a mžoural zaujatě do vedlejší uličky.
„Hej, ty tam dole! Víš, kdo jsem, poldo?“
Začínáš se opakovat. Nudíš mě, nudíš.
Adam čekal na zaburácení hromu. Když přišlo, vytáhl se přes okraj a přikrčeně se napřimoval.
„Já jsem velkej úlovek, kořist, o který každej polda sní!“
Jasně, tvoje hlava by se u mě v pracovně na zdi vyjímala báječně.
„Když mě dostaneš, čeká tě velká kariéra, povýšení, metály, ty srabe.“
Triner stál na nejozářenějším místě, pózoval pro jednočlenné obecenstvo, o kterém si myslel, že je dole.
Adam vytáhl osmatřicítku a popošel ze ztemnělých míst.
„Jestli si pro mě nepůjdeš,“ zařval Triner, tak si zajdu já pro tebe, sráči.“
„Komu říkáš sráči?“ zeptal se Adam. Triner se vylekaně otočil a chviličku balancoval na kraji řady beden. Musel máchat rukama rukama jako větrný mlýn, aby nespadl po zádech dolů do uličky.
Adam držel revolver oběma rukama. „Rozpaž, klekni si a pak si lehni na břicho.“
„Lehni si na břicho,“ zopakoval Adam. Triner se nepohnul. Zato se ušklíbl.
„A jak mě odtud chceš dostat, poldo?“ ozval se. „To si myslíš, že tě nechám, abys mi nasadil želízka, a pak budu prostě ležet a čekat, až se vrátíš s posilou? Na to zapomeň, ubožáku.“
„Pěkně mě poslouchej. Můžeš mi věřit, že tě bez nejmenšího zaváhání odstřelím.“
„Fakt? Můžu ti tu pistolku sebrat rychlejc, než si myslíš. A potom ti ušmiknu hlavu a nacpu ti ji do zadku.“
„Musíš být za každou cenu tak vulgární?“ vrátil mu to s neskrývaným znechucením Adam.
Triner se ušklíbl a pomalu se vydal k němu.
Adam jej střelil přímo do prsou.
Hlučné třesknutí se odráželo od kovových zdí skladu a Trinera rána odhodila dozadu. Vykřikl, přepadl přes okraj řady beden a sletěl do uličky. Dopadl s hlučným bouchnutím, které zároveň přerušilo výkřik.
Adam došel k okraji stěny, k místu, odkud srazil výstřel Trinera do propasti. Podíval se do uličky. Betonová podlaha vypadala v záři nouzové lampy jako postříbřená.
Triner tam nebyl.
Adam potřásl hlavou, zamžoural do uličky a nevěřícně zamrkal.
Triner tam pořád nebyl.
*****
Když Adam Janiurek opatrně sestoupil po bednách, rozhlédl se v obou směrech po uličce. Pozorně se vpíjel zrakem do stínů a potom si přidřepl ke skvrnám a šmouhám krve tam, kam sletěl Jack Triner. V místě dopadu byl aspoň litr krve, krve tak čerstvé, že část se jí ještě pořád nevsákla do porézního betonu a leskla se v mělkých rudých loužičkách.
Člověk prostě nemůže dostat přímo do prsou zásah z osmatřicítky, okamžitě vstát a jít si. A zrovna tak nemůže sletět z výšky třetího patra a hned vyskočit jako jelen.
Jenže to vypadalo, že právě tohle Triner udělal.
Stezka sedlé krve ukazovala, kudy zmizel. Adam sevřel osmatřicítku pevně v ruce a stopoval psychopata až ke křižovatce uliček, pak odbočil doleva a ještě asi tak padesát metrů se opatrně sunul přes střídající se pásy stínů a světla. Potom dospěl na konec stopy: jednoduše na jednom místě, uprostřed uličky, končila.Vypadalo to, že se Triner ač byl jakkoli zraněn ošetřil doslova na pochodu.Ale čím? Adam se díval do tmy a naslouchal.
Déšť, vítr, hromy. Jinak nic.
Mrtvý člověk nekrvácí, pomyslel si Adam.
Třeba je tohle důvod, proč zde krvavá stopa končí. Prostě tady zemřel,ale nezastavilo ho to. Šel prostě dál.
Takže koho to teď vlastně lovím? Mrtvého chlapa, který to nechce vzdát?
Živá mrtvola? Velice nepravděpodobné. Ale pokud tomu, tak opravdu je, vzniká bezpochyby zajímaví situace. Fascinující situace. Adam cítil, že jej práce pohlcuje víc než za celé týdny předtím.
****
Adam pátral po Trinerovi v uličkách tvořených řadami beden a mezi do výšky se tyčícími kovovými regály zaplněnými kartonovými krabicemi. Dvakrát nakrátko hledání přerušil a chvilku se věnoval tepající bolesti v boku. Záhada Trinerova zmizení jej tak zaujala, až na čas div nezapomněl na to, že dostal pořádnou ránu armaturou.Jeho schopnost ovládat bolest byla obdivuhodná a přispěla k jeho pověsti drsného chlapíka. Jeden dobrák v oddělení kdysi řekl, že nejvyšší práh bolesti má Tvrďák Adam, pak dlouho nic a pak přijdou dubová kláda a nosorožec. Stávalo se ovšem i to, že cítit bolest naplno bylo vysoce žádoucí. Za prvé bolest zostřovala jeho smysly a udržovala jej ve střehu. A také vede k pokoře, pomůže člověku uvědomovat si, jak se věci mají, pamatovat si, jak je život vzácný. Nebyl vůbec žádný masochista, prostě jen věděl, že bolest neodmyslitelně patří k lidské existenci. Uplynulo patnáct minut od chvíle, kdy Trinera střelil, a stále jej ještě nenašel. Adam se tiše sunul mezi ohromnými řadami beden, když tu na něj zezadu promluvil Jack Triner.
„Hledáš mě?“
Adam se otočil a namířil.
Triner stál jen asi sedm metrů od něj.
„Vidíš?“ zeptal se zabiják.
Hruď měl nedotčenou, nezraněnou.
„Vidíš?“
Po pádu z výšky třetího patra si neroztříštil žádné kosti a nerozdrtil žádné svaly. Modrou bavlněnou košili potřísnila krev, ale nebylo poznat, odkud se vzala.
„Vidíš?“
„Vidím,“ odtušil Adam.
Triner se ušklíbl. „A víš vůbec, co vlastně vidíš?“
„Pytel sraček.“
„Může tvůj zakrnělý rozum vůbec pochopit mou skutečnou povahu?“
„Jasně. Jsi hovno v trávě.“
„Nemůžeš mě urazit,“ řekl Triner.
„Ale můžu to zkusit.“
„Tvoje ubohé názory mě nezajímají a netýkají se mě.“
„Bůh mi pomoz, abych tě snad nezačal nudit…“
„Začínáš být únavný.“
„A ty ses zbláznil.“
„Jsem tak vysoko nad tebou a tvým plemenem, že to ani nedokážeš obsáhnout.“
„Jistě? Tak promiňte, že jsem se odvážil unáhlených závěrů, velkomožný pane.“
Trinerův úsměšek se změnil ve zlou grimasu, oči se rozšířily. Už nevypadaly jako obyčejné hnědé oči. V jejich temných hloubkách číhala nenasytná, mrazivá plazí bdělost, která přiměla Adama cítit se jako rejsek, který se dívá do hypnotických zraků hada.
Triner pokročil kupředu.
Adam o jeden krok couvl.
„Tvoje plemeno se dá použít jedním jediným způsobem – jako zajímavá kořist.“
„To jsem rád, že ti připadáme zajímaví,“ odsekl Adam.
Triner udělal další krok a obličej mu překryl kudlankovitý stín.
Adam znovu o krok couvl.
„Tvoje plemeno se zrodilo jen proto, aby umíralo.“
Adam, kterého nikdy nepřestalo zajímat, jak pracuje pokřivená mysl zločince, stejně jako lékaře vždy zajímá podstata zhoubného bujení probíhajícího v pacientově těle, se zeptal : „Tak moje plemeno? A jaké plemeno přesně?“
„Lidské.“
„Aha.“
„Lidské,“ zopakoval Triner a řekl to tak, jako kdyby to byla ta nejohavnější urážka.
„A ty nejsi člověk? Tak je to?“
„Tak je to,“ souhlasil Triner.
„A co tedy jsi?“
V Trinerově šíleném smíchu bylo asi tolik citu jako v drsném arktickém větru.
Adam se otřásl, protože začal mít pocit, jako kdyby se v jeho krevních řečištích vytvářely ostré kousky ledu.
„No dobrá, tak to by stačilo ty magore. Klekni si a pak si lehni obličejem k zemi.“
„Myslí ti to tak pomalu,“ řekl Triner.
„Teď už zase začínáš nudit mě. Lehni si a roztáhni ruce a nohy, parchante.“
Triner napřáhl pravici a potom se ruka začala měnit. Dlaň se protáhla, rozšířila se. Prsty se o dobrých pět centimetrů prodloužily. Klouby byly najednou silnější, sukovitější. Celá ruka ztmavla, až vypadala podivně nezdravě – byla hnědě a černě a žlutě žilkovaná. Skrz pokožku prorazily tvrdé štětiny. Nehty se protáhly do ohavně ostrých pařátů.
„Vypadal jsi tak odolně. Arnold Schwarzeneger z výprodeje. Ale teď se bojíš, že ano, človíčku? Přece jen se nakonec bojíš, co?“
Změnila se jen ruka nic víc. Bylo jasné, že svou metamorfózu naprosto ovládá.
„Vlkodlak,“ řekl Adam ohromeně.
Triner vyrobil další záchvat zběsilého smíchu, který se drnčivě odrazil od stěn skladiště, a pak rukou pohnul, skrčoval a natahoval a zase skrčoval a natahoval zrůdné prsty.
„Kdepak. Žádný vlkodlak,“ zasípěl hrozivě. „Něco mnohem přizpůsobivějšího. Něco nesrovnatelně cizejšího a zajímavějšího. Už se bojíš? Už sis nadělal do kalhot, ty mizernej,zkurvenej poldo?“
Když Triner viděl, jak se Adam tváří ohromeně, zasmál se znovu.
Proměnil několikrát svou ruku na nepřeberné množství zrůdných podob. Nakonec se jeho prsty roztekly jako vosk nad plamenem a za chvilku Trinerovo zápěstí končilo vroubkovaným klepetem ostrým jako břitva.
„Vidíš? Noční přízrak nepotřebuje žádný nůž,“ sykl Triner. „Moje ruce, to je nekonečný výběr čepelí.“
„Tak co jsi sakra zač?“ zeptal se Adam.
„Tvoje rasa je měkká. Tvoje plemeno nemá žádnou odvahu a kuráž. Pohrdám tím vašim slabošským druhem. I ti nejsilnější muži se zlomí, když se jim dám poznat. Ale ty ne. Proč jsi jiný, Adame Janiurku? Proč jsi odvážný? Nebo jsi prostě jen tak natvrdlý dement? Neuvědomuješ si, že je po tobě? Jsi snad dost veliký blázen, aby sis myslel, že se odsud dostaneš živý? Podívej se na sebe – dokonce se ti ani nechvěje hlaveň.“
Trinera samotná vražda dostatečně neuspokojovala, očividně potřeboval kořist také dokonale ponížit a zlomit.
Tak ode mě to, po čem toužíš, určitě nedostaneš, ty hajzle, pomyslel si Adam.
A řekl znovu: „Co jsi sakra zač?“
Jack Triner zacvakal čelistmi vražedných klepet a pomaličku popošel o krok.
„Možná jsem zplozenec pekel, nebo, že bych byl nějaký démon? Necítíš snad blízkost ďábelských sil? A nebo jsem stvoření jiné než pozemské, tvor, který byl počat pod jiným měsícem a který se zrodil pod jiným sluncem? Mimozemšťan. Myslíš, že by ti to mohlo stačit jako vysvětlení? Co? To bys dokázal pochopit?“ naléhal Triner.
„Nepřibližuj se,“ varoval ho Adam.
Adam narazil zády na jeden z vysokozdvižných vozíků, obešel překážku a ustupoval dál.
Teď už se ani nedivil, jak Triner rozbil dveře vedoucí do skladu, mohl si z rukou udělat rohovité perlíky – nebo páčidla pevná jako ocele.
Triner se začal měnit celý, oči už neměl lidské, ale hmyzí. Začal mluvit hlubším a chraplavějším hlasem.
„Démon nebo mimozemšťan…anebo jsem třeba výsledkem nějakého děsivě nepodařeného genetického experimentu.
Hmmm? Co ty na to?“
Znovu se zasmál. Adam jeho smích začínal nenávidět.
„Co ty na to,“ naléhal dál Triner a přiblížil se ještě víc.
Adam pořád couval. „Nejspíš nebudeš ani jedno z toho. Sám jsi přece říkal, že…že jsi mnohem zvláštnější a zajímavější.“
Klepeta teď vznikla z obou Trinerových rukou. Proměna pokračovala výš po svalnatých pažích, lidský tvar mizel a místo něho se objevovalo něco podobného tělu korýše.
Adam věděl, že jen plýtvá střelivem, ale přesto vypálil tři rány tak rychle, jak rychle dokázal tisknout spoušť. První střela zasáhla Trinera do břicha, druhá do prsou a třetí do krku. Svaly se rozervaly, kosti zapraštěly, krev vytryskla. Tvor schopný měnit tvar se zapotácel, ale nepadl. Rány po střelách se zacelily a za půl minuty úplně zmizely. Pak se Triner začal měnit v něco ohromnějšího a hnusnějšího, hlava se mu z vlhkým a praskavým zvukem rozrostla do dvojnásobné velikosti. Adam si na nové detaily Trinerovi podoby nepočkal. Vypálil do odporného obličeje ještě dvě rány a pak se rozběhl, přeskočil přes přepravní vozík a tryskem se vyřítil do uličky mezi vysokými kovovými regály, běžel přes celý dlouhý sklad pryč a snažil se necítit bolest v boku.
Když tenhle ubrečený, deštivý den Adamovi Janiurkovi začal, čekal, že bude stejně nudný jako ty předešlé.
Jaké překvapení. Místo toho byl den zábavný, zajímavý, ba vzrušující. Jeden zkrátka nikdy neví, co nového má pro něj osud nachystáno – a právě proto je život tak napínavý a stojí za to.
Adamovi přátelé říkávali, že má sice tvrdou skořápku, ale taky chuť k životu a dovede se bavit. Ale ani to ještě nebylo všechno, co o něm říkali.
Triner vydal vzteklé zaječení, které znělo naprosto nelidsky. Ať už zrovna byl v jakkékoli podobě, řítil se za Adamem - a řítil se kurevsky rychle.
*****
Adam mrštně a bez zaváhání lezl nahoru, i když ho na žebrech pěkně bolelo. Vytáhl se na vršek jiné tři patra vysoké haldy beden. Byly v nich kovové autodíly. Odtáhl jednu ke kraji. Krabice vážila dobrých stodvacet kilo, ale byl sto ji postrkovat.
Dole v uličce něco vydalo pronikavý, řezavý výkřik, napůl vzteklý, napůl vyzývavý.
Adam se naklonil přes krabici, kterou dosunul ke kraji, zamžoural dolů a uviděl, že celý Jack Triner teď už má podobu ohavného hmyzu, bylo to něco mezi stokilovým švábem a kudlankou nábožnou.
Najednou se obličej té věci, lemovaný chitinovým krunýřem, protočil a podíval přímo nahoru na Adama.
Svrhl krabici přes okraj. Ztratil rovnováhu a málem sletěl s ní. Odpotácel se od okraje, zakolísal a pak padl na zadek.
Krabice s hromovým rachotem dopadla na podlahu.
Adam se po čtyřech rychle doplazil k okraji, podíval se dolů a spatřil, že Trinerova hmyzí forma sebou vrtí a snaží se osvobodit zpod trosek rozbité krabice, které ji na chvilku uvěznily.
Vstal a začal rychle přesouvat váhu sem a zase tam, až se těžké bedny pod jeho nohama rozhoupaly. Za chvilku se kolíbala polovina stěny a celý sloup beden pod ním se nebezpečně nakláněl. Dal do toho zběsilého tance zkázy ještě více síly a pak, právě ve chvíli, kdy se horní řady začala kácet, přeskočil. Přistál na vedlejší stěně z beden, která se také nakláněla, ale držela, a padl na všechny čtyři, do dlaní se zarylo pár velikých třísek, ale v téže chvíli také uslyšel, jak do uličky za ním s rachotem dopadá aspoň půltucet těžkých beden, takže výkřik, který vydal, byl spíš vítězný než bolestný.
Otočil se – tentokrát se plazil už úplně po břiše - a dostal se k okraji.
Pod tunou trosek nebylo Trinera vidět. Přesto nebyl tvor, schopný měnit svou podobu, mrtev, o tom, že přežil, svědčilo zuřivé nelidské ječení. Hromada se hýbala, jak sebou hýbal a snažil se prodrat ven.
Adama uspokojilo, že aspoň získal nějaký čas, a tak vstal a přeběhl po celé délce po vršku řady beden až na konec a začal slézat. Pak spěchal do jiné části skladu.
Cestu si vybíral náhodně, ale přesto proběhl kolem napůl rozbitých dveří, kterými Triner vnikl do budovy. Triner je zase zavřel a navršil před ně několik na první pohled dost těžkých beden, aby Adam nemohl snadno ani tiše uniknout. Bezpochyby také poškodil ovládání roletových dveří v čelní stěně skladu a dal si záležet, aby zablokoval i další východy.
To ses nemusel obtěžovat, pomyslel si Adam.
Neměl vůbec v úmyslu to sbalit a utéct. Jako policista byl povinen to s Jackem Trinerem skoncovat, protože Triner znamenal pro město, pro jeho klid a bezpečí nesmírnou hrozbu. Adam pevně věřil v povinnosti a v odpovědnost. A taky…jistě, nikdy to zcela otevřeně nedával najevo, ale byl rád, že mu tak říkají – Tvrďák, dělala mu dobře pověst, která tu přezdívku provázela, nikdy by nedopustil, aby zklamal a nežil podle ní.
A kromě toho jej sice tahle hra začínala trochu unavovat, ale stále se bavil.
*****
Adam vytáhl revolver a znovu nabil. Zbraň mu sice byla k ničemu, ale on byl pevně rozhodnut hrát tu hru tak dlouho, dokud to půjde – a revolver ke hře bezpochyby patřil.
Už si nedovoloval cítit bolest v boku. Blížilo se rozuzlení a on si takový luxus nemohl dopřávat. Musí jednat podle své pověsti, být skutečný Tvrďák Adam Janiurek, musí zaplašit všechno, co by jej při účtování s Trinerem mohlo rozptylovat.
Znovu se rozhlédl po skladišti.
Nic se nehýbalo.
Nepokoušel se před Jackem Trinerem schovat. Koneckonců jejich osudovou arénou je tenhle sklad – a poslední střet se blíží.
Stejně bude Triner překvapený, pomyslel si sebevědomě Adam, až mu dojde, že roli Smrtky v téhle biblické hře nehraje on, ale já.
V záblezcích světla, které vytvářela bouře, tam za stěnami skladu bylo vidět, že v nejvyšším bodě stropu leze Triner hlavou dolů, jako kdyby se proměnil v pavouka a nemusel si dělat starosti s přitažlivostí.
Adam stiskl osmatřicítku oběma rukama a čekal na další světelný efekt. Když se okénka pod okapy znovu rozzářila jako lampy a po stropě přejelo přízračné světlo, mířil přímo na Trinera. Třikrát vypálil a věděl jistě, že nejméně dvakrát zasáhl.
Triner, kterého střely rozkolísaly, vyjekl, ztratil úchyt a padal ze stropu dolů. Ale neřítil se na podlahu skladu jako kámen. Místo toho se v pádu zotavoval a proměňoval, opustil svou trochu pavoučí a hodně ještěří podobu a vrátil se do té lidské, jenže mu vyrostla netopýří křídla, která jej s mrazivým, koženým a pleskavým zvukem nesla vzduchem přes zábradlí na kovovou mřížku ochozu, jen asi sedm metrů od Adama. Protože se jeho šaty i boty při předchozích proměnách rozervaly na cáry a odpadaly, byl teď nahý.
Křídla se znovu proměnila v ruce – a jedna paže se napřáhla k Adamovi.
„Nemůžeš mi uniknout.“
„Já vím, já vím,“ utrousil Adam. „Jsi jako nuda na mejdanu. Nevyvinul ses náhodou z pijavice?“
Prsty na Trinerově pravici se najednou vysunuly pětadvacet centimetrů dopředu a jejich tkáň ztvrdla a zkostnatěla. Pak se výběžky ztenčily do nožovitých hrotů a jejich strany byly ostré jako žiletky. U paty každého vražedného nástroje vyrostla ostruha, aby se pařátu lépe rvalo a trhalo.
„Připravil ses? Připravil ses na smrt, ty zasranej poldo?“
„Abych pravdu řekl, ne. Mám ještě jednu splátku za auto a chtěl bych se konečně dozvědět, jaké to je, když taková kára člověku doopravdy patří.“
„Nakonec budeš krvácet jako všichni.“
„Jistě?“
„A budeš skučet jako všichni.“
„Když je to vždycky stejné, jak to, že tě to už nenudí? Nechtěl bys, abych krvácel a skučel nějak jinak, čistě pro změnu?“
„Tenhle posranej sarkastickej humor, tě brzy přejde, poldo.“
Triner vyrazil.
Adam do něj vyprázdnil revolver.
Triner padl, vstal a vychrlil nechutný proud zvratek a pak smíchu přímo na Adama.
Adam odhodil prázdný revolver.
„Dojdu až k tobě, probodnu tě a pak tě rozřežu, pěkně pomalu ať to cejtíš, poldo.“
„Víš, co je tvoje chyba, Jacku? Jsi až příliš okázalý. Mohl bys být o mnoho děsivější, kdyby ses choval rafinovaněji. Všechny ty změny, to zběsilé přeskakování z jedné podoby do druhé – prostě to až moc oslňuje. Tak těžko to chápu, že to nakonec je víc ohromující než hrozivé. Chápeš, co tím myslím?“
Pokud to Triner pochopil, buď si to odmítl připustit nebo mu to bylo jedno, protože z hrudi vysunul zakroucené kostnaté hroty a řekl: „Jsi mrtvej, mám plnou prdel, těch tvejch sarkastickejch řečiček, rozumíš ty policejní píčo?“
„Přesně tohle jsem myslel slovem okázalý,“ pokračoval Adam a couval dál k zábradlí na konci ochozu.
Triner už byl jen tři metry od něj.
Adam zalitoval, že hra končí, a jeho tělo opustilo lidskou podobu, kterou mu vnutil. Kosti se rozpustily. Nehty, vlasy, vnitřní orgány, tuk, svaly, prostě všechny tkáně se změnily v jednu jedinou. Ve chvilce bylo jeho tělo naprosto beztvaré. Tmavá želatinová, převalující se hmota vytékala rukávy ven ze šatů.
Adam se vrátil k lidské podobě kousek vedle a stál teď před svým rádobyútočníkem nahý.
„Tak. Takhle se to dělá, když se chceš proměnit a nezničit při tom šaty. Když vidím, jak jsi zbrklý, divím se, že ti vůbec v šatníku něco zbylo.“
Ohromený Triner opustil svou obludnou podobu a vrátil se k té čistě lidské.
„Ty patříš k mému druhu!“
„Ne,“ řekl Adam. „Řekněme k rase, ale jistě ne ke tvému pomatenému druhu. Já žiju s obyčejnými lidmi v míru, stejně jako to většina našich dělá už po tisíce let. Zato ty jsi odporný degenerát, který zešílel pocitem vlastní moci a pošetilou touhou mít navrch.“
„Žít s nimi v míru?“ odsekl Triner pohrdavě. „Ale oni se rodí, jen aby umírali, a my jsme nesmrtelní. Oni jsou slabí a my silní. Oni nemají žádný smysl, leda dávat nám takové nebo onaké potěšení, udělat nám radost svým umíráním.“
„Právě naopak,“ nesouhlasil Adam. „Jejich hodnota je právě v tom, aby nám neustále připomínali, že existence bez sebeovládání je pouhý chaos. Strávil jsem téměř celý celý svůj život uzavřený v téhle lidské podobě a až na vzácné výjimky se nutím snášet lidskou bolest, prožívat úzkost i radost lidské existence.“
„To ty ses zbláznil.“
Adam zavrtěl hlavou. „Tím, že pracuju u policie, sloužím lidstvu – a díky tomu má moje bytí smysl. Tak strašlivě potřebují, abychom jim pomáhali, pochop to.“
„Potřebují?“
„Chaos nemůže existovat společně s láskou,“ namítl Adam. „Láska je silou stability a řádu. Chápeš, co ti tím chci říct?“
„Kdo v tom případě potřebuje nějakou lásku?“ zeptal se Triner – a poslední slovo vyplivl obzvláště opovržlivým tónem.
Adam si vzdychl. „Já tedy rozhodně dokážu potřebu lásky ocenit. Styk s lidským druhem mě osvítil.“
„Osvítil? Nebylo by lepší slovo „poskvrnil“?“
Adam přikývl. „Přirozeně, ty to musíš vidět takhle. Smutné ovšem je, že právě pro lásku, na obranu lásky tě budu muset zabít.
Triner vypadal pobaveně. „Zabít mě? Co to má být za vtip? Nemůžeš mě zabít o nic víc, než já můžu zabít tebe. Jsme přece oba nesmrtelní.“
„Jsi ještě mladý,“ odtušil Adam- „Dokonce i na lidská měřítka jsi ještě mladík – a podle těch našich jsi dítě. Řekl bych, že jsem nejméně o tři sta let starší než ty.“
„No a co?“
„Jsou jisté schopnosti, kterých naše rasa dosahuje teprve s vysokým věkem.“
„Jaké schopnosti? Třeba to, když ses roztekl na sračku?“
„Jsi sice nesmrtelný, ale přesto jsi živá bytost s metabolickým systémem,“ namítl Adam, „a musíš tím nebo jiným způsobem dýchat – plícemi jako člověk, jinými orgány v jiných podobách. Potřebuješ k životu kyslík.
Triner se na něj jen upřeně díval a stále nechápal, co mu hrozí.
Adam mžikem opustil lidskou podobu, přešel do zcela beztvarého stavu, rozestřel se, jako kdyby byl obrovským rejnokem v hlubinách oceánu, vrhl se kupředu a pevně se obtočil kolem Trinera. Jeho tělo se přizpůsobilo všem rýhám a vráskám, všem výčnělkům i výdutím Trinerova těla, zacpalo mu nos a uši, obklopilo každý vlas a zabránilo mu získat kyslík.
Triner se ocitl v želatinovém zámotku, vysouval z nejrůznějších částí těla pařáty, rohy a kostnaté a ostnité hroty a pokoušel se prorazit z dusícího obalu ven. Jenže Adamovo tělo nebylo možné rozervat nebo propíchnout, buňky ustupovaly před břity, pohybovaly se zároveň s nimi a okamžitě se za ostřími uzavíraly.
Tohle je moje tělo, jen ochutnej.
Triner se vrátil k ohavnému hmyzímu tvaru.
Adam se přizpůsobil.
Triner vysunul křídla a snažil se spasit letem.
Adam se přizpůsobil, vlastní vahou jej stáhl dolů a už mu vzletět nedovolil.
Objetí, z něhož se nedalo uniknout a do kterého Adam Trinera stiskl, nebylo činem popravčího, spíše bratra či kněze, mírně vedl Jacka pryč ze života a dělal to s téměř stejnou lítostí, s jakou pozoroval, jak trpí a umírají jeho nejbližší přátelé, milenky a kamarádi po nehodách a nebo na choroby. Ve vesmíru zasvěcenému touze po řádu je smrt nevítanou dcerou chaosu.
Triner sebou zmítal a pokoušel se bránit ještě celou hodinu. Člověk by bez kyslíku nevydržel ani zlomek té doby, ale Triner nebyl člověk, byl zároveň víc i méně než člověk.
Adam držel Trinera pevně ještě plnou půlhodinu poté, co šílený tvor přestal jevit jakékoli poznatelné známky života, ještě v době, kdy byl Triner už jen obalený neživý předmět, podobný něčemu, co kdosi zatavil do bronzu nebo co uvízlo v kusu jantaru.
Potom se Adam Janiurek vrátil do lidské podoby.
Mrtvola Jacka Trinera měla také lidskou formu, protože právě do ní se přetvořil v posledních vteřinách, kdy umíral na zadušení. Ve smrti vypadal stejně dojemně a křehce jako jakýkoli člověk.
Adam se oblékl a pak Trinera opatrně zabalil do kusu celty, který našel v rohu skladiště. Tahle mrtvola se rozhodně nesmí dostat do rukou soudního patologa, protože její naprostá záhadnost by upozornila lidstvo, že uprostřed něj žije tajná rasa. Odnesl mrtvého tvora ven do tmy naplněné deštěm, ke svému Subaru.
Jemně Trinera uložil do kufru auta a zabouchl víko.
Ještě před úsvitem Adam zajel mezi tmavé křoví na svazích pahorku na okraji karvinského lesoparku, zadíval se, jak v dálce v nížině jižně a západně od něj žlutě a růžově září uhelné doly a vrty Darkov, ČSM a spousta dalších. Krásný pohled, pomyslel si Adam.
Vykopal jámu a spustil do ní Trinerovu mrtvolu. A když zasypával hrob, plakal.
Z pohřebiště na pahorku jel přímo do svého pohodlného mnohopokojového domku. Jeho irský setr Argo ho přivítal hned u dveří, celého ho očichal a usilovně vrtěl ocasem. Siamská kočička Micka se nejdřív s příznačnou kočičí povzneseností držela zpátky, ale nakonec k němu přece jen přiběhla, hlučně předla a dožadovala se hlazení.
I když měl Adam za sebou noc plnou horečné činnosti, spát nešel, protože spát nepotřeboval nikdy. Místo toho si svlékl promočené a špinavé šaty a vysprchoval se. Vzal si pyžamo, nasypal plnou mísu bohemia chipsů, otevřel si vychlazeného kozla, sedl si s Argem a Mickou na pohovku a pustil si na Nově starý film Martina Friče, který už viděl aspoň dvacetkrát, ale který se mu pořád líbil: Kristián s Oldřichem Novým, Natašou Golovou a Adinou Mandlovou.



Všichni přátelé o Adamovi Janiurkovi tvrdili, že má tvrdou skořápku, ale to nebylo zdaleka všechno, co o něm říkali. Taky hned dodávali, že uvnitř té slupky bije stejně měkké srdce jako u každého jiného člověka.



Konec

Saimon


Poznámky k tomuto příspěvku
Jarmila Svobodová (Občasný) - 8.3.2005 > Líbí. Hezkej děj, perfektní metafory.
Doporučil 
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 9.3.2005 > Jarmila Svobodová> Děkuji!:)
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 5.3.2005 > Fajn akční povídka.
Body: 5
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 9.3.2005 > fungus2> Díky,chlape,jsem rád,že se ti to líbilo...alespoň někomu:)
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 6.3.2005 > Bezvadný a dobře napsaný. Velmi dobré.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 9.3.2005 > Rony Rubinek> Oh,moc děkuju!:)
<reagovat 
medii (Občasný) - 10.3.2005 > Dál než přes první dva odstavce jsem se nedostala. Není to špatné, ale působí to na mě moc popisně a dokumentárně.
Body: 3
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 15.3.2005 > medii> Haha ani nevíš,jak se mýlíš! Než budeš příště hodnotit hodnot mé dílo prosím jako celek a ne jako kousek,jo?
<reagovat 
medii (Občasný) - 16.3.2005 > Mylim v cem? No tak dobre, zkusim si to precist cele ;)
<reagovat 
medii (Občasný) - 17.3.2005 > Takze. Text jsem si zkopirovala a vytiskla (Times New Roman, 11). Cetla jsem ho soustredene u salku kavy a dokousala jsem se na stranu 3-4, priblizne do mist Trinerovi metamorfozy. Zbytek povazuji za "zbytek" - neco, co se vlece , tradicni tema pro mladiky pod 16let, pokracovani nelaka a neprekvapi. Urcita mista jsem si dokonce zaskrtavala zlutym zvyraznovacem a tak uznej, ze jsem se tomu venovala nadmiru poctive.
<reagovat 
medii (Občasný) - 17.3.2005 > K textu: v pribehu je vrah vrahem a detektiv detektivem, bez jakekoli psychologicke hloubky. Obcas dokonce neni lehke poznat kdo je ten zly a kdo spatny, oba odvadeji svou praci jako jakysi stereotyp. (Kdyz detektiv zacal honit postreleneho vraha, alias zivou mrtvolu, pobavila me veta: "Adam citil, ze jej prace pohlcuje vic nez za cele tydny predtim.")
Pasaz, kdy Triner nudi Adama, pak obracene a zase naopak,...to zacne pochopitelne nudit i ctenare... (viz: "Zacinas se opakovat. Nudis me, nudis."/"Buh mi pomoz, abych te snad nezacal nudit..."/"Zacinas byt unavny."/"Ted uz zase zacinas nudit me.")...Mam pokracovat?
<reagovat 
medii (Občasný) - 17.3.2005 > Horsi je, ze timto podrobnym rozborem skoro zacinam litovat, ze jsem te obdarila stedre trema body.
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 21.3.2005 > medii> Jestli píšeš prozu rád se z ní poučím,pokud budeš nějakou publikovat.
<reagovat 
Underworld (Občasný) - 21.3.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
čtenář Hanča - 19.4.2005 > Super, ostatně jako všechno, cos napsal :o
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 23.4.2005 > čtenář> Díky:)
<reagovat 
čtenář Hanča - 25.4.2005 > Hmm..já si to vyberu :)
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 4.5.2005 > čtenář> 

Nic proti tomu,¨...


<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 4.5.2005 > čtenář> 

Nic proti tomu,¨...


<reagovat 
čtenář Hanča - 7.5.2005 > No, tak to jsem vážně zvědavá..
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 8.5.2005 > čtenář> Kdy a kde?
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 6.3.2005 > hmmm...saimone a proč je to tu napřed na díly a pak pěkně celé?......navíc si ani nevychytal chyby.....kdeže loňské sněh jsou....s nostalgií vzpomínám na koťátka....
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 9.3.2005 > Max Bubakoff> Není každej den posvícení...
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 10.5.2005 > Max Bubakoff> čoveče, ty lidi sou ale svině, někdo ti smáz tu část, jak tam něco chválíš. Nevim, co, protože jsem sis to už přečet až  po smazání, ale protože ta povídka neni jen na hovno a má hodně dobrý místa, tak předpokládám, žes mu je taky pochválil. Fakt, kdo ti to moh smáznout..... (
Doporučil 
<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 10.5.2005 > Luk Malér> já zasejc nechápu, proč máš neustále potřebu komentovat moje výroky?
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 12.5.2005 > Max Bubakoff> 

Jéééééééééééééééééé, já ti navrhnu hru o zloduších, co ti mažou pochvaly a čekám, že to rrozvedeš, např. že to dělaj požárníci (viz Bradbury) aby vám hasičům ztížili život, a vvono hovno. nojono budiž.

Slovo neustále bych nazval dóóóst přehnané.

Komentuju co uznam za vhodný komentáře. To děláš taky a navíc bych řek, že tohle bylo řečený hezky - tak po anglicku, i když kapku rozverně.

Klídek, nebylo to, že bych šel po tvejch poznámkách, ale mrxem se na Saimika. Tááák po ňáký době...


<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 12.5.2005 > Luk Malér> 

no, co naděláš, nějak nemám poslední dobou na nějaký džoukování chuť.... hlavně na laciný džouky, ala hasiči a požárníci....

takže tak nějak...


<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 14.5.2005 > Max Bubakoff> taxorry
<reagovat 
 Max Bubakoff (Občasný) - 14.5.2005 > Luk Malér> OK
<reagovat 
Luk Malér (Občasný) - 10.5.2005 >

Spousta věcí se mi líbila, akční scéna, jiná "rasa" - obraz odlišnosti, někdy je nutné někoho zabít, a když mám navíc než mé okolí, můžu být s nimi šťasten.

 

Pár věcí se mi ale nelíbilo:

- dlouhý - než se dostrranem krz to skladdiště k 1. proměně a pak ty kecy, pak druhá - zkrátit na polovic a je to mega

- nejdřív na díly a teď vcelku....

- má to menší ohlas než za co to stojí - esi to nebude  tim, že nepěstuješ marketing - hodnocení ostatním

 


Body: 5
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 18.5.2005 > Luk Malér> 

Oh THX GOD!!Konečně nějaké vyjádření podloženo i výčtem pro a proti. A děkuji,že ses zamýslel i nad mírným stupněm hloubky,která v příběhu světe div se opravdu je.

Prostě díky,že se na totemu ještě stále pohybují fatamorgány jako ty a pár dalších...


<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 18.5.2005 > Luk Malér> 

Víš jde o to,že dneska se většina čtenářů čvachtá v plytkosti a povrchnosti jakéhokoli příběhu a vyhovuje jim to tak. Promyslet i minimálně příběh do hloubky je jim nepříjmné div né"vysilující". No a pak jsou tu čistě tací,kteří na příběh,pointu,styl kašlou a hodnotí čistě styl slohu- a to myslím gramaticky bez jakéhokoli úmyslu si příběh prožít. Viz. ta jedná "dáma" co hodnotila výše.

 

Prostě díky,že jsi se byť i minimálně nad příběhem ZAMYSLEL!


<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 18.5.2005 > Luk Malér> 

Strlnulost,kdy se hodnotí obraty a metafory,či vystižení nějaké situace v příběhu je pro mě neskutečná. Minimální vnímání příběhové linky,jen prostě jen "tady žlutě podtrhnou má tu příliš mnoho sloves najednou"...atd...grrr ale to je fuk

 

 


<reagovat 
čtenář Hanča - 10.5.2005 > Nevím, mám tě třeba počkat někdy před gymplem? :))
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 2.6.2005 > čtenář> Všimla sis? Jsem ostříhaný. Je to lepčí?
<reagovat 
buryzon (Občasný) - 10.6.2005 > uložím a v klidu přečtu...pak řeknu co to se mnou dělá.Je to na monitoru dost dlouhé.
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 11.6.2005 > buryzon> Tak to budu moc rád...
<reagovat 
buryzon (Občasný) - 12.6.2005 > Uf.....možná bych to místy krátil.Jinak se mi to líbilo i když to zezačátku vypadá jak z us.detki a potom místama také ale čekal jsem nějaký obrat na koncia toho jsem se dočkal.Pobavilo mně kdes to umístil ( karvinský lesopark atd.).Konec taky.Myslím na amaterské psaní je to povedené.
Body: 5
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 13.6.2005 > buryzon> Děkuju,děkuju....zabijáci tohohle formátu v mém malém městečku:)
<reagovat 
 buryzon (Občasný) - 13.6.2005 > Saimon> a je jich tam dost...předpokládám.
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 15.6.2005 > buryzon> Právě,že ne je tu nuda...sem tam se někdo nechá vyhodit do luftu,protože zapomene zavřít plyn a nebo nějaká stará babka spadne ze schodů a narazí si kostrč...nic zajímavýho,tak musím fantazírovat a udělat nějakej přízrak...když to,tak vezmeš,tak i ten policajt je jak z nějaký elitní tajný jednotky než z obyčejnýho úřadu státní policie tady u nás
<reagovat 
 buryzon (Občasný) - 15.6.2005 > Saimon> nebo sem tam vypadne romske (hromské) děcko z okna ve třetím patře a nic se mu nestane.A sem tam je zemětřesení.
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 16.6.2005 > buryzon> 

Ty děcka nepadaj jen z oken,ale z každé hromské černé p-č-!Je jich tu jak mladých myší,že by se s nima dalo topit...jo a semtam nějaký to zamětřesení,i když ted už taky,ne.

Jak ty to všechno vůbec víš?


<reagovat 
buryzon (Občasný) - 16.6.2005 > neboj ...zemětřesení bude.A hromské...ale ještě počkej.
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 18.6.2005 > buryzon> 

Jak to všechno víš? Seš taky z Karviné?:)


<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 18.6.2005 > buryzon> 

Jak to všechno víš? Seš taky z Karviné?:)


<reagovat 
Draco (Občasný) - 17.1.2006 > Tak se mi do rukou konečně dostala nějaká tvá povídka a musím uznat, že je to pořádný kalibr. Fakt good!
Doporučil 
<reagovat 
Draco (Občasný) - 17.1.2006 > Tak se mi do rukou konečně dostala nějaká tvá povídka a musím uznat, že je to pořádný kalibr. Fakt good!
Body: 5
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 20.1.2006 > Draco> 

Díky tygře! Od tebe mě to obzvláště těší! Zrovna jsem na těch Lucčiných nerozkách a už mám nějaké to promile (pije se jen vodka). doufám taky,že se dneska dostanu na ty tvoje narozky, moc si s tebou chci totiž připít!!!


<reagovat 
praskunst (Občasný) - 31.12.2006 >
Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení     Novější>>>

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter