Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Citreon XM z kolekce Ten nejmladší měl v ústech růži
Autor: Hrdý (Občasný) - publikováno 19.10.2008 (19:39:19)
další>

Noc. Kapky deště mlátí do vozovky takovou rychlostí, že se odráží od země směrem k nebi. Prší i odspodu. Některé kapky ulpí na skle Citroenu XM. Pomalu stečou po větru a zanechají za sebou stopu jako slimáci. Na konci své cesty se prudce odtrhnou a zmizí. 

Za čelním sklem s pohybujícími se stěrači upřeně hledí před sebe muž a žena. Na zadním sedadle spí jejich syn. „Musíme mu to říct,“ řekne matka.
„Vždyť spí. Nebudem ho budit jenom proto, že si...“
„Už se o tom nechci bavit,“ přeruší manžela. 
„Dobře. Zvážilas i možnost, že mu to neřeknem?“
„Měl by to vědět.“
„Zkazíme mu výlet.“ Vypne stěrače.
Paprsky právě vycházejícího slunce pomalu postupují po tváři chlapce. Když dojdou k jeho víčkům, probudí se, promne oči a posadí. „Tyjo.“
Matka se otočí a zeptá „Zdálo se ti něco hezkého?“
„Zdálo se mi, že mi chcete něco důležitýho říct. Co je to?“
Rodiče se zasmějí. „Jak to máme vědět? Je to přece tvůj sen.“
„Na něco jste se chtěli zeptat.“ Chlapec se podívá z okna. Slunce pomalu zapadá za horizont a nebe je rudé. Neprší, je sucho. „Zdálo se mi, že spím. A taky o stěračích. A taky o... Už si nepamatuju, o čem všem.“
„Tak to byl hezký sen,“ řekne matka a nalije chlapci čaj z termosky. „Zkus usnout. Pojedem celou noc.“
Chlapec vrátí kalíšek a jak slunce pomalu zapadá a tma postupně prostupuje vnitřek Citroenu, chlapec usíná, dech se klidní, chřípí roztáhne. 
„Lukáši, chceš housku? - - - Slyšíš mě? Ty spíš?“ 
Lukáš je zády k rodičům a dívá se na mraky skrze zadní sklo. Den a přesto je nebe natolik průhledné, že jím prosvěcují hvězdy. Měsíc je v úplňku a jen matně září skrze mraky.
„Můžeš jít ven,“ řekne matka. „Ale vrať se na snídani!“ 
Lukáš to už nevydrží, otevře dveře, ale zaváhá, když spatří ubíhající vozovku pod ním.
„Na co čekáš?“ ptá se otec a nečeká na odpověď. Prudkým zatočením vyhodí syna z auta. Ten vyletí, ale země se ani nedotkne. Letí těsně nad silnicí. Zamává rodičům a zamíří ke kopcům. V dálce pozná svou školní družinu. Poletuje nad ní, mává svým kamarádům a směje se učitelce, která naň křičí: „Co to znamená Hrdý?! Jak to že si nehraješ s bagrem? Okamžitě přestaň létat! Jestli s tím hned nepřestaneš, budeš muset sníst celý oběd a nic nenechat. Ani kompot, Hrdý!“ 
Lukáš slétne těsně nad hlavu učitelky a rozesměje se. Ostatní děti se také smějí a Lukáš je rozesmává ještě víc. Slétne k učitelce na dosah ruky, ale když po něm chňapne, ihned se vznese a tak pořád dokola. Učitelka zrudne a vzdá se. „Máte prázdniny!“
Děti si chtějí s Lukášem hrát. Ptají se, jak létat a jestli nahoře není zima, ale Lukáš už nemá čas. Obrátí se ve vzduchu a letí zpátky do auta. Ví, že letí pozdě, dívá se na hodinky; 3, 2, 1, 0, -1, ... Začne hustě pršet. Zatočí kolem sloupu vysokého napětí, když mu upadne jedna bačkůrka. Zastaví se, ale ví, že musí rychle na snídani. A ty kapky! Obrovské dešťové kapky, velké jako dětská pěst. Nemá čas; -8. Musí letět dál. Skoro se rozpláče. Má strach, že mu maminka vynadá. Konečně doletí do auta. Snaží se skrýt, že nemá bačkůrku. Matka ho pohladí po vlasech a podá snídani. „Táta s námi nebude jíst?“ řekne a napije se čaje z kalíšku. Za volantem jedoucího auta nikdo nesedí.
„Neptej se a jez.“ Upřeně se zadívá chlapcovi do očí. „Kde máš bačkůrku!?“
Lukáš ležící na zadním sedadle nesrozumitelně zabrumlá, když mu matka sundá i levou botu. Chlapec otevře oči a rozespala a zmateně pronese „Moje bačkůrka...,“ přičemž znovu usne. Leží klidně. Matka ho pozoruje s láskyplným pohledem, zatímco otec zastaví na benzínce. Jakmile vypne motor, Lukáš otevře oči a rozespale – ještě v leže – vyhlédne oknem ven. Sleduje otce, jak nabírá benzín a přitom se protahuje. Matka se optá „Nechceš se vyčůrat?“
„Ani ne.“
„Tak pojď.“
Doprovodí chlapce k pánské toaletě a mrkne na něho, jako že je již dostatečně velký, aby to zvládl sám. Dojde k mušli, zamyslí se, přejde k jiné, poměří mušli s ostatními, rozepne zip a stoupne si na špičky. 
Venku na něho čeká matka. „Kde je táta?“ zeptá se a dopíná zip u kalhot.
„Ježiš, kde máš boty?“
„Myslel jsem, že nemám jen jednu botu.“
Matka ho vezme do náruče, postěžuje si, že je těžký a odnese do auta. Lukáš v okénku hledá otce. Spatří ho o kus dál za benzínkou. Kouří opřen o strom. V pravé ruce mu cigareta svítí jako světluška poletující v noci. Matka vystoupí z auta a stoupne si vedle svého manžela. Chlapec stáhne okénko, aby slyšel, co si povídají. 
„...kdybych věděl, že bude konec světa, tak bych si udělal kafe, šel na balkón a zapálil si.“
„To bys nechtěl ještě něco udělat?“
„Ne, bylo by to zbytečný. Jen bych se díval.“ Podá ji cigaretu. 
Manželka neodpoví. Jen potáhne a vzhlédne ke hvězdám. Vydechne kouř.  
Když se vrátí do auta a otec nastartuje, matka řekne: „Já bych vás všechny objala a hodně dlouho plakala.“
„A neděláš to samý každý Vánoce?“ a laškovně ji štípne do stehna. 
Lukáš ulehne na sedadla, jakmile se auto rozjede. Poslouchá rozhovor, vlastně jen zvuky. Neví, o čem se baví. Mžourá očima a někdy je nechá déle zavřené. Když je otevře, zaslechne útržky z rozhovorů. „Já ti nevim.“ 
„Líbí se ti to víc než Roxette?“ ptá se otec. 
„Ne, ale...“
„No protože jim nerozumíš. Všechny ty cizojazyčný písně jsou hezčí právě proto, že jim nerozumíš.“
Hlasy slábnou.
„Ale...“
„Kdybys textu rozuměla, najednou bys zjistila, že zpívaj o těch samých kravinách jako ti naši.“
„Ale...“ ztratí se matčina věta v šumu.
Lukáš zavře oči. Tma. Šumící tma. 
Vznese se nad Citroen a pozoruje ho z výšky. Vidí i sebe na zadním sedadle a rodiče, jak spí. Kolem projíždějí světla obrovskou rychlostí. Zanechávají za sebou světelnou čáru. Obrovské hořící koule s řidiči uvnitř. Zatemní se.
„...nemůžou. Prostě nemůžou,“ říká otec.
„Ale přesto. Kdyby vynalezli stroj času...“
„Nesmysl.“
„Proč by to měl být nesmysl? Třeba jednou...“
„Umíš si představit čas?“
„A umíš si ty představit nekonečnost?“
Otec se odmlčí. Nechce dát najevo, že neví, co říct. Nakonec jen prolomí ticho. „Kdyby vynalezli stroj času, tak jim to stejně vybouchne.“
Ticho. Chlapci se klíží víčka. 
Matka si opře tvář o opěrku a zadívá na otce. „Kdybych umřela, tak nechci pohřeb. Stačí, když mě spálíš a někde vysypeš.“
„To víš, že tě vysypu.“
Panelák. Nejméně dvacet pater. Utíká ze schodů. Pak se zastaví, skrčí a poslouchá. Panelák se zatřese a ozve se dunění jako při zemětřesení. Zacpe si uši. Znovu zaslechne ono známé šumění. 
Připlíží se k oknu. Zkontroluje, jestli venku nikdo není a pak rychle seběhne o patro níž a znovu se schová pod okno. Panelák se znovu zatřese, tentokráte více. V okně nikdo není. Odhodlá se a běží po schodech. Celá konstrukce se rozechvěje, ba přímo prohne. Je slyšet praskání panelu. Utíká. Zvuk, jako by někdo odtrhl vršek paneláku. Lukáš v okně zahlédne cosi se mihnout. Část čehosi obrovského. Zaslechne hluboký pravidelný dech; jako pochod armády zní ten dech. Běží co nejrychleji. Schová se v kočárkárně uprostřed starých kol a vyřazených kočárků. Schoulený v rohu naslouchá trhání panelu. Cítí, že o něm obr ví, cítí jak se svým obrovským okem dívá do kočárkárny a hledá ho. Obr netrpělivě obchází panelák a když jsou jeho burácivé kroky slyšet méně, odhodlá se a vyhlédne z okna. V tom ho obr spatří! Chlapec se lekne a schová pod okno. Obr běží k němu a údery jeho kroků sílí. Lukáš by chtěl křičet o pomoc, ale nemůže. Otevírá ústa, ale žádný tón nelze vyloudit, natož zařvat. Pak vejde do kočárkárny otec a zeptá se: „Je máma doma?“
Lukáš sebou třese a zavzdychá ze spaní. Matka mu setře pot z čela. Napůl otevře oči a nechá se hladit. Těká pohledem kolem sebe. Je zmatený, bojí se. Všude jen tiché šumění. 
Matka se usměje a zašeptá „Ššš.“ Chlapci zvlhnou oči. Snaží nerozplakat. Matka ho stále hladí po vlasech a tiše, velmi tiše začne zpívat: „Moje střevíčky jsou jako ze zlata.“ Chlapec se ještě tišeji přidá. 
„Když je mám připadám si hrozně bohatá. 
Ty si vezmu jen v onen slavný den 
až si sednem do kočáru ty a já. 
Moje bílé šaty celé z hedvábí 
ty na ráz všechny lidi kolem přivábí.“ Chlapec nezpívá, jen nepatrně pohybuje rty. Matka zpívá čím dál víc tišeji.
„Budu v onen den zářit tobě jen,
až si sednem do kočáru ty a já. 
Ach, jsou samé zlato, ach...“ 





Poznámky k tomuto příspěvku
rýp (Občasný) - 19.10.2008 > prima
<reagovat 
šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 20.10.2008 > Je docela hezky napsaná, ale osobně mi přijde suchá a nezáživná, nezrcadlí se v ní to, co by asi mělo - nebo to z ní necítím, musel jsem se nutit, abych dočetl do konce.
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 20.10.2008 > šedé> jo, dost mi to ztěžuje vyprávění z třetí osoby, ale tak bylo zadáno
<reagovat 
Zámotek (Občasný) - 23.10.2008 > jéje,koukám,že máš přehozený písmenka v názvu :)
<reagovat 
Uther Pendragon (Občasný) - 1.11.2008 > Na konci trošku přeobrováno..
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 (18) 19 20
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter