Chce poslouchat ticho.

Ne, prosím, neubližuj jí. Je polomrtvá, zadupadá až na dno a ty jí ničíš. Už ne víc, nemusela by to zvládnout. Podívej se na sebe. A podívej se na ní. Co jsi ty a co je ona. Je špatná? Horší než ty?

Co ti udělala, pověz? Vadí ti že žije? Ano žije, ale její duše je zabitá. Ona si nezaslouží tohle jednání.

Možná vypadá jako troska, ale jen vypadá. Uvnitř je sice zničená, ale není troska! Ne! Troska jsi ty!

Jak můžeš tohle dopustit? Copak nemáš srdce? Ona není loutka, není oběť. Nechtěla by být. Myslela si, že nalezla...to slovo ani nemohu říci, příčí se mi ve spojení s tebou. Vidíš ji? Nepláče. Jen ji bolí srdce, protože ona ho, narozdíl od tebe, má. A ty jsi jí ublížil, moc ošklivě ji zranil a ona se teď snaží vzpamatovat. Ale copak to jde? Takhle? Chce být šťastná! A zatím jen překonává samu sebe. Teď je mimo. Je nehybná, krotká, otrávená. Ale až se probere, až skončí tahle apatie, pak ti ukáže. Nepomstí se ti, jen ti dá malou lekci. Snad po ní spadne tvé ego o trochu níž.

Soucit. Tak by se mohla jmenovat, ale ne, neříkají jí tak. Má zcela obyčejné jméno jako spousta smrtelnic tady na světě. Tak ji nech poslouchat ticho. Nech ji.