Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.3.
Soňa
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Norbert Wiener, jeho tatínek byl kámoš s TGM, Neneh Cherry Manchild 1989
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 13.3.2018 (11:48:54)

NORBERT WIENER


       26.11.1894   COLUMBIA, MISSOURI, USA      ۞      18.3.1964  STOCKHOLM,   SVERIGE



„Matematika je sport především pro mladé.“

(Norbert Wiener)

 

 

Zázračné děti mohou bezesporu existovat nejen v literatuře. Najdeme mezi nimi vyhraněné specialisty (Mozart) i všestranné polyhistory (Haller). Bylo by ovšem zavádějící se domnívat, že z každého zázračného prcka musí nutně vyrůst génius. Naproti tomu řada lidí v dospělosti evidentně geniálních budila v dětství až naopak dojem div ne zaostalých duševně.

 

Norbert Wiener zázračný špunt byl, a to více typu Hallera než Mozarta. Když se ve čtyřech letech zakousl do čtení prvních vědeckých knih, uznal to i jeho otec Leo. A byl to právě Leo Wiener, rodák z tehdejšího ruského Polska, profesor slovanských jazyků na Harvardu (ovládal asi 40 řečí), cholerik a „učenec, v jehož povaze se setkávaly nejlepší tradice německé preciznosti, židovského intelektu a americké průbojnosti“, kdo se jal Bertíka vést tak, aby z něho vycepoval i toho génia. Přičemž si počínal tak, že z něho málem (ano, právě jen málem – skrývá se v tom kus štěstí nebo přesný odhad synových možností?) udělal neurotika. „Viděl jsem, jak se uštval k zhroucení, protože si dal za úkol přeložit čtyřiadvacet svazků Tolstého za dva roky, tedy jeden svazek měsíčně. Ale co očekával otec od sebe samého, chtěl i ode mne: od dětství jsem neznal chvíle, kdy bych si směl odfrknout a být spokojen jen s tím, co jsem už dokázal…“

 

Norbert tedy studuje přírodní vědy, protože chce, ale zároveň i matematiku a jazyky, protože otec chce. V devíti vstupuje na střední školu. Jak se asi cítí mezi bezmála dvakrát staršími spolužáky? Na jedné straně přirozené touhy po obyčejných Bukovských zábavách, touhy tím palčivější, že jejich naplnění brání i silná krátkozrakost (hrozící dokonce jeden čas přerůst v slepotu), na straně druhé již stejně lákavé intelektuální libůstky dospělých…

 

Tuftsovu kolej v Bostonu opouští jako bakalář. Je mu čtrnáct let. Studuje na Cornellově a Harvardské univerzitě, kterou v osmnácti končí doktorátem filozofie. Jako mimořádný talent dostává stipendium na studijní stáže. A znovu se hlásí typické smíšené pocity: radost, že konečně unikne otcovu dohledu, i starost, poradí-li si sám stejně dobře? Tím spíš, že „namáhavé školení že mě učinilo agresivního a nesympatického naivku… Stal se ze mne výrostek nestálých nálad – příliš sebevědomý jako laciný Viktor Kožený, když jsem si uvědomil své schopnosti, nebo velice skleslý, když jsem si vzal k srdci kritiku nebo když jsem uvažoval o tom, jak dlouhá a nejistá bude cesta k dokonalosti, k níž jsem byl svou výchovou odsouzen…“

 

Pro Američana počátku století je svět Evropa. Roku 1913 tedy Norbert přijíždí do anglického Cambridge. Tam si ho bere pod ochranná křídla Bertrand Russell, „který tehdy stejně jako dnes (myšleno kolem roku 1954) vypadal jako potrhlý švec z Alenky v říši divů a který vedl překrásné a dokonalé rozpravy, hlavně o Einsteinově teorii relativity…“ Russell Wienera přesvědčí, že i když chce pracovat jen ve filozofii matematiky, musí vědět víc i o matematice samotné. Norbertův vědecký zájem dostane směr a cíl.

 

První krůčky mladého talentu ve speciální matematice vede Godfrey H. Hardy, později „snad nejvýznamnější osobnost své matematické generace v Anglii… Byl laskavý a ochotný pomáhat, ale uzavřený a zoufale se bál žen; tak se mi vryl do paměti.“

 

Na své další štaci, v Göttingenu, se Norbert odevzdává do péče největšího (snad kromě Felixe Kleina) německého génia doby v oboru matematiky – Davida Hilberta. „Hilbert se postupně zabýval téměř všemi nesnadnými problémy skoro všech oborů moderní matematiky a vždy trefil hřebík na hlavičku… Byl pro mne vzorem matematika, jakým jsem se chtěl stát, protože kombinoval ohromnou schopnost abstraktního myšlení se smyslem pro zcela přízemní fyzikální realitu.“

 

Domů se Wiener vrací na začátku války. Narukovat se mu nepodaří (oči na hovno), dělá tedy všechno možné, co alespoň trochu souvisí s matematikou: studuje, přednáší, rediguje Americkou encyklopedii, počítá pro armádu dělostřelecké tabulky, píše do novin. Ve druhé polovině roku 1919 se mu konečně podaří získat místo asistenta na katedře matematiky Massachusettského technologického institutu (MIT) v americkém Cambridge u Bostonu (a řekněme hned, že tam vydrží do konce života). Učí dvacet hodin týdně, přitom sám pilně studuje (i to nejzázračnější dítě, chce-li ve vědě něco dokázat, musí prostudovat své metrické centy literatury!), neopomíjí ani samostatnou výzkumnou práci. To poslední ovšem ne zcela bez problémů: „Podle ředitelství MIT bylo vyučování obvyklým způsobem jediným úkolem matematických kateder,“ proti čemuž se snažilo bojovat těch „několik oddaných duší doufajících, že jednoho dne bude MIT velkým a tvořivým střediskem americké matematiky srovnatelným s takovým Harvardem či Princetonem…“

 

MIT skýtá pětadvacetiletému vědci materiální a společenské zázemí. Zde se také brzy začíná vyhraňovat Wienerův zájem o fyzikální stránku matematiky. První práce o Brownově pohybu sice zatím nenacházejí u kolegů kdovíjak nadšenou odezvu; důležitější však je odezva v autorovi samém: „Nové myšlenky se mi začaly dosti rychle organizovat do samostatného předmětu s vlastním řádem a pořádkem…“ Tímto okamžikem nastává ona obdivuhodná, pro objevování typická doba latence. Stručně shrnuto: vědec dál maká na výsledcích; publikuje práce zprvu zdánlivě nesouvisející s jeho fixní ideou, později se k ní však pomalu přibližující, ale stále ještě váhající říci to konečné… Toto vnitřní zrání bude Wienerovi trvat čtvrt století…

 

Po zakotvení v MIT i v životě začíná Wiener uvažovat o založení rodiny. Předmětem jeho zájmu se stává Margaret Engemannová, Němka žijící v USA, učitelka jazyků. 26. března 1926 několikaletá známost, již nejvýrazněji postrčilo vpřed Wienerovo ochoření zánětem plic, vrcholí veselkou s kyselkou višní cherry matematicky a bez pecky, jen s petardou. Ne, sňatek z vypočítavého rozumu to rozhodně není s Německou potvůrkou na počty, i když… letní semestr v Göttingenu, kde má Norbert hostovat, začíná za několik dní, zatímco školní rok v koleji, kde působí Margaret, končí za několik měsíců. Výsledkem jsou kratičké a vlivem okolností i nepříliš povedené líbánky, po nichž následuje tříměsíční odloučení. Počátkem léta připlouvá do Evropy i Margaret a shledává, že svého muže vlastně ani dopodrobna neznala… echt genau… Nachází ho notně zdeprimovaného; ze vzmáhajícího se nacismu a antisemitismu, z osobních útoků (velkou měrou vyvolaných otcovým protiněmeckým postojem za první světové války), ale třeba i finančními neshodami s bytnou… „Pro Margaret nebylo zrovna příjemné být náhle zapletena do problémů neurotického manžela, právě když na tom byl nejhůř. Byl jsem pro ni záhadou, zvláště také proto, že rodiče mysleli, jak dobře udělají, když budou mé citové výkyvy přecházet, místo aby Margaret rovnou řekli, jaký úkol na sebe vlastně vzala, když se za mne provdala.“ Ano, vyrovnaný a praktický člověk se bez opory životního partnera pravděpodobně obejde, ale kdo z géniů je vyrovnaný, natož dokonce praktický?! Kromě Ježíše Krista a jeho kříže. Kdo z nich by dokázal krotit neobyčejno neméně úspěšně i v případě, kdyby vedle sebe neměl oddaného a schopného prostředníka ve styku s obyčejnem? Proto, je-li v našem příběhu Norbert Wiener otcem kybernetiky, je Margaret její kmotrou, joystick, radost pohledět a ohmatatelný styk.

 

V roce 1931 odplouvá Wiener se ženou a dcerami Barbarou a Peggy do Evropy znovu. Má namířeno do Cambridge. (Zde se seznamuje s biologem Johnem B. S. Haldanem, a to prostřednictvím jedné jeho vědeckofantastické povídky. Wiener později napíše pod pseudonymem několik detektivek, v roce 1959 mu dokonce vyjde sociálně kritický román POKUŠITEL. Že by Haldanova inspirace?) Pozvání k přednáškám se jen hrnou. Jedno přichází i z Prahy. Wiener přijímá a v dopise se připomíná prezidentu Masarykovi, který za svého pobytu v USA často navštěvoval Lea Wienera. Následuje – kromě několika přednášek v Praze – i návštěva lánského zámku. „Srdečný vousatý starý prezident vešel v jezdeckém obleku. Pamatoval se na své návštěvy v našem domě na Medford Hillside velmi dobře. Varoval mě, že tloustnu, a že bych měl víc posilovat nejen myšlenky, nýbrž i svalstvo. Že prý bych měl dobrovolně cválat na koni jako on. Vyjádřil také svoje obavy z nacismu a řekl, že budoucnost Evropy není právě příliš nadějná…“

 

Brzy po návratu domů přichází jmenování profesorem MIT a zanedlouho i členem americké Národní akademie věd. „Budova Akademie věd mi byla symbolem samolibé přetvářky a vědy oděné v elegantní žaket a proužkované kalhoty. Po nějakém čase, když jsem se přesvědčil o povaze této vznešené vyleštěné vědy, jsem se z jejích funkcí vytočil.“ Mnohem více než pocty a čestné vědecké hodnosti ovlivnily Wienerův odborný vývoj kontakty s matematickými obory. Již v počátcích na MIT spolupracoval s katedrou elektrotechniky, pro kterou vypracoval teorii harmonické analýzy nepravidelně střídavých proudů. Zejména neurofyziologii. Roku 1933 se totiž seznamuje s mexickým fyziologem Arturem S. Rosenbluethem. Jde o rozhodující setkání. „V té době už se Arturův úděl jasně rýsoval: měl pokračovat v tradici vysoké vědecké úrovně Cannonovy (Walter B. Cannon byl v té době přední světový fyziolog, žádný zdegenerovaný ouřednicky diletantský zbloudilý ostudný protekční šolich hořký kalich) bez ohledu na to, kam ho osud na Harvardské univerzitě postaví.“ Wiener s Rosenbluethem si rozuměli tak, že prosadili americko–mexickou spolupráci ve využití matematiky, zvláště sdělovací teorie, ve fyziologii. (Za devět let Wiener uveřejní první studii o podobnosti v činnosti počítacích strojů na nervové soustavy.)

 

Vědecké soustředění však stále více narušují obavy z budoucnosti. Snad by mohl během případné války pracovat v oboru počítačů… Ale jakých? Analogové stroje jsou konstrukčně jednodušší, ale pro svou pomalost se příliš nehodí k provádění obsáhlejších výpočtů. U strojů číslicových je brzdou jejich mechanická podstata. Ozubená kolečka mají setrvačnost a tření, které znesnadňují rychlou akci. Proto by bylo vhodnější nahradit mechanickou volbu u již existujících číslicových strojů volbou elektronickou. To by přineslo dvě výhody: proud elektronů má ve srovnání se systémem mechanických součástek mnohem menší setrvačnost a navíc lze vhodným zesílením nahradit ztráty elektrickým odporem, který zde odpovídá tření v systému mechanickém. Dobré, rychlé počítače také budou elektronické a číslicové. Vyjadřování desítkové soustavy elektronickými způsoby je však nepraktické. Budoucnost by tedy měla patřit elektronickým strojům číslicovým, založeným na dvojkové soustavě. Zapnuto–vypnuto, díra v určitém místě štítku nebo ne… Ostatně děrné štítky… Může mechanické děrování stačit počítači s předpokládanými milióny operacemi za sekundu? A i kdyby ano, co s takovým množstvím materiálu? „To mě logicky přivedlo na myšlenku pásku s magnetickým záznamem…“ Tyto Wienerovy myšlenky (uznejte sami, mohly by napadnout „čistokrevného“ matematika?) však kolegy z oboru nezajímají a technikům se zdají příliš fantastické, než aby mohly přinést užitek už během války. Autor si je tedy ukládá do paměti a začíná pracovat na novém protiletadlovém zaměřovacím přístroji, jehož podstatnou částí je prediktor příštího pohybu letadla. Součástí činnosti tohoto zařízení má být zhodnocení reakcí letce a tím vlastně jakési svázání průměrného kostlivce s mozkem a image člověka se strojem. Wiener píše příručku o časových řadách a extra– a interpolaci, která našla velkou oblibu mezi protiletadlovci a spojaři, především ho však přivedla od statistického pojímání zaměřovacích metod ke statistickému pojetí ve sdělovací technice obecně. A nakonec i v některých takzvaných poloexaktních vědách (ekonomika, meteorologie). Počítač lze pokládat za jistou formu sdělovacího strejdy přístroje, v němž jde o přenos informací. Hlavní rysy počítačů se pak podobají rysům mozku a nervového systému. Paralelou stavů „ano“ a „ne“ třeba u relé je skutečnost, že nervové vlákno může být pouze ve dvou základních stavech, „zpráva se přenáší“ a „zpráva se nepřenáší“. Nervová vlákna však nejsou jen izolovaná spínací zařízení, ale vedou do dalších spínacích zařízení. Také podobnost ve funkci zpětné vazby je značná…

 

Tuto vizi nervové soustavy jako obdoby počítače si Wiener nenechává pro sebe (i když po jistém váhání; děsí ho upřímně vize sociálních důsledků automatizace v nešetrném plýtvajícím nehumánním poděsu kapitalismu). Organizuje skupinu neurologů a sdělovacích i výpočetních techniků. Na jejich diskuzích dochází k průniku starých a ke vzniku nových termínů. Základní jednotka informace, tedy ano–ne, dostává jméno – bit.

 

Při návštěvě Evropy v roce 1946 je Wiener jistým pařížským vydavatelem (jedním ze zakladatelů matematické družiny Bourbaki) vyzván, aby své „myšlenky o sdělování, automatizované továrně a nervovém systému“ vtělil do malé příručky. „Smlouvu jsme uzavřeli nad hrnkem kakaa v sousední cukrárně.“ Vydavatel jistě neměl tušení, že jedním z důvodů jeho úspěchu je Wienerovo vyčerpané konto…

 

Kniha s úplným názvem Kybernetika neboli řízení a sdělování u živočichů a strojů vychází na světlo Boží v roce 1948 jako bohužel nemrcouch intrikán všech intrikujících podrazáků Klement Gottwald nechvalně proslulý vrahoun všech odstrašujících vrahounů a tento letopočet je také všeobecně považován za rok ustavení kybernetiky jako samostatného vědního oboru. (Na tomto místě si připomeňme v Rusku působícího českého technika Jaroslava Hrdinu. Ten ve svých pracích z mechaniky živých organismů dospěl k řadě výsledků a závěrů, z nichž – podle vlastního sebejistého prohlášení – Wiener čerpal námět.)

 

Jak knihu přijala veřejnost? Zdá se, že byla dobou připravena až příliš. Žádná nemožnost, naopak; jako by k nim mělo dojít už zítra, vyrojila se spousta představ dodnes technicky (a mnohdy i principiálně) fantastických. Například již v roce vydání „Kybernetiky“ napsal v pařížském deníku Le Monde jistý dominikánský mnich recenzi obsahující ideu jakéhosi „vládního stroje“, jenž by se jednou mohl zmocnit i celosvětové nadvlády. „Ve srovnání s ním by byl Hobbesův Leviatan pouhou neškodnou hříčkou hříchu…“

 

A Wiener? „Vládní stroj nemůže projevovat ani tisícinu účelného a nezávislého myšlení charakteristického pro člověka… Nebezpečí je v něčem docela jiném: takových strojů, třebaže jsou samy bezmocné, mohou lidé nebo skupiny lidí použít ke zvětšování své nadvlády nad ostatními lidmi…“

 

Po vydání Kybernetiky Wienerovo jméno obletělo svět. A znovu po vydání díla Kybernetika a společnost (1950). V téže době se však u něho začíná projevovat šedý zákal. Následuje operace. „Pracuji teď většinou na tabuli, ne na papíře; tím si ušetřím nepříjemné přechody od koukání zblízka ke koukání na dálku a naopak, což mohu dělat jedině s bifokálními nebo bifokálními brýlemi. Navíc jsem byl nucen nahradit psaní rukou nebo na stroji za sekretářky.“

 

Nové vědy se pomalu začínají ujímat jiní. Wiener je však pečlivý otec; pokud mu to zdravotní stav dovoluje, přednáší, radí, píše, cestuje… V březnu 1964 během pobytu ve Stockholmu naposledy nabírá dech do vědeckých plic… Pohřbí ho v East Sandwich (USA, stát New Hampshire), v kraji, který byl celou druhou polovinu života jeho poklidnějším domovem.

 


NENEH CHERRY – MANCHILD (Človíčku) 1989

O.K.
teďka se postarej
je pozdě
holka, ta, kterou máš rád, je na jiném místě s hrdinou, máš sen
že se můžeš lepšit
pokládej si otázku, jestli můžeš zvítězit právě teď, človíčku?

Je to kocovina, bolest z chlastu nebo zapšklost neděle, co cítíš?
auto se už asi nerozjede, když je na vše pozdě
holka, ta, kterou máš rád, má rande a hrdina je s ní
ve snu, co se ti zdál, sis připadal sám jako hrdina
lepši se a pokládej si otázku
lepši se a pokládej si otázku
človíčku, zvítězíš pro tento okamžik
človíčku, podívej se, v jakém jsi stavu!

Mohl bys jít tajně a prodávat svou zbrusu novou lásku?
udělal bys to?
buď jiným v noci a možná někdo další tě bude milovat
prodáváš svou duši za unylý song
jako ten, co slyšíš v rádiu
lepši se, pokládej si otázku
lepši se a pokládej si otázku
človíčku, zvítězíš teď
človíčku, podívej se, v jakém jsi stavu!
človíčku, je ti z výsledku do pláče

Od pondělí až do pátku pracuješ na autu pro jiné lidi
nebo jsi v továrně? Je mi jedno, kde jsi
jen se vylepši a dávej si otázku, je tohle komunikace
zvýrazňuj pozitivní, abys vyjádřil ilustrace
chápej
človíčku
nejsi nic
já si zapnu mikrofon
mám v hrsti komunikaci, když to vypaluju z hrdla
až po okamžik, kdy potřebuju vzduch, který nadechuju
do diváků, co čekají a trvale dostávají
prozatím jen jakýsi další mizerný verš
já vždycky říkám
že vím, kolik je hodin a která uhodila
a korunu budu nosit, hrát si skrze reprobedny
moje diagnóza je nahlas
protože věřím na zázraky a slova jako obzvlášť těžký kalibr
dostatek RESPEKTU a měj se rád
nevyjadřuj navenek svůj stres
mici mikrofon je tak lehounkej
věř jenom, že všechno, co potřebuješ, je vzduch, který dýcháš!
človíčku, zvítězíš teď
človíčku, podívej se, v jakém jsi stavu!
človíčku, jablíčko dobré kvality je lákadlo pro tvé oči

Jednou zahořklý, podruhé plachý
proč mě zase neukousneš
tak to vezmi správně a jdi a pověz kamarádovi
jste připraveni na slova?
Zapínám mikrofon
účinek projevu, aby tě dostal a tak
styl, co dráždí na parketu, zvyšuje se vaše tělesná teplota
teď
a tohle si žádá sílu v zesilovači
víš, moje diagnóza je nahlas
protože věřím na zázraky a slova jako obzvlášť těžký kalibr!

 

 

7) OKUPACE POLSKA

 

Německo a Židé

 

O pouhé půlstoletí později se nám jen těžko chce uvěřit, k jakým hrůzám docházelo v národě považovaném za civilizovaný. Od počátku 19. století udávalo Německo v intelektuálních sférách směr celé Evropě: z této země vzešly nejvýznamnější vědci, skladatelé, spisovatelé a – naneštěstí – také válečníci. Představitelé Německa vždy snili o tom, že dobudou a podmaní si celý svět. V roce 1870 vyvolali prusko–francouzskou válku a v roce 1914 dokonce první světovou válku, v níž zahynuly desítky miliónů lidí.

 

Roku 1939 se německá vojska znovu vydala na pochod Evropou, aby napadala jednu zemi za druhou a obsazovala je. Tentokrát navíc Německu velel hříšník a pošetilý blouznivec: Adolf Hitler. Už krátce po nástupu k moci začal přemýšlet, jak by Německo vyčistil od všech nežádoucích Židů, a tento plán se neštítil realizovat ve velkém měřítku.

 

Právě Židy totiž Hitler vinil z hospodářských problémů Německa, a proto jim zakázal vykonávat některá zaměstnání. Opatření se dotklo v prvé řadě židovských profesorů, ekonomů a finančníků, lékařů a umělců. Židé navíc museli na oděvech nosit žlutou Davidovu hvězdu, aby se jí odlišili od příslušníků árijské rasy.

 

V Polsku se němečtí okupanti zaměřili nejdříve na intelektuální a politické představitele. Další na řadě byli katoličtí kněží, na které se pohlíželo jako na všeobecné autority. Židé byli nejprve shromážděni v ghettech a odtud později posíláni do koncentračních táborů. V lednu roku 1942 se představitelé Německa setkali ve Wannsee nedaleko Berlína a nastínili zde jakýsi der Wahnsinn (záchvat šílenství) „konečné řešení židovské otázky“: plán na vyvraždění všech Židů v Evropě. Všichni lidé, kterým v žilách kolovala židovská krev, měli být posláni do koncentračních táborů a zde usmrceni plynem; většina těchto táborů smrti ležela na území dnešního Polska. Smrtící injekcí nebo plynem byli zabíjeny i další skupiny „nežádoucích“ obyvatel, jako například Romové, staří lidé, mentálně zaostalí, duševně narušení a handicapovaní. Do koncentračních táborů byli posíláni také katoličtí i protestantští duchovní, kteří o těchto zvěrstvech otevřeně mluvili, a tisíce jich bylo odsouzeno k smrti. Takový osud čekal i pátera Kolbeho.

 

 

Pomoc pro přesídlence

 

Jakmile se páter Kolbe vrátil zpět do Niepokalanowa, ujal se péče o zástupy polských uprchlíků, které sem přesídlili němečtí okupanti. Klášterní kuchyně sytila den co den až tři tisíce hladových krků. Domov i obživu ztratili také mnozí dobrodinci, kteří před válkou podporovali dílo pátera Kolbeho svými štědrými dary. I o takové se páter Kolbe postaral.

 

Stávalo se, že některé rodiny žijící v okolí zchudly a nemohly ani zaplatit pohřeb některého svého člena. Řeholníci jim v takovém případě vždy věnovali rakev z klášterní dílny. Niepokalanowská nemocnice byla otevřena 24/7 všem potřebným a bratři zde pečovali o nemocné a zraněné.

 

Dne 17. září 1939, když celá země zápasila s německou okupační silou, vpadli do Polska od východu Rusové. I oni, pacholci stejně jako Němci, zabíjeli i kněze a řeholníky. Od roku 1939 do konce války roku 1945 zařval v Polsku každý čtvrtý kněz.

 

Otec Kolbe se vyskytoval všude – řídil bratry v kuchyni, pečoval o množství budov i majetku a navštěvoval choré, aby se s nimi modlil. Každý den vstával už brzy ráno, aby odsloužil mši a rozjímal; tyto úkony nikdy neopomíjel provádět.

 

Později se do Města Neposkvrněné nastěhovala jednotka německých vojáků. Otec Kolbe často rozdával zázračné medailky Panny Marie a věnoval je i německým vojákům. Podobně jako Kristus miloval také on všechny lidi, dobré i zaneřáděné zlou doktrínou od hlavy až po paty. Dokonce ani nacistické okupanty své země nikdy neodsuzoval a nekritizoval.

 

 

Niepokalanów je v podezření

 

Po propuštění se páter Kolbe rozhodl znovu pustit do vydávání Rytíře Neposkvrněné, napsal proto úřadům ve Varšavě, aby si od nich vyžádal povolení. Jednoho dne přijel do Niepokalanowa vyšetřovat člen Gestapa. Svým nadřízeným pak zbaběle nahlásil zradu, že klášter je semeništěm intrik, a navrhl dokonce, aby byl úplně uzavřen.

 

Když se páter Kolbe dozvěděl, že se nad stovkami řeholníků a přesídlenců, kteří jsou na klášteře závislí, vznáší taková odpudivá hrozba, vydal se ihned vlakem do Varšavy. Na Gestapu se báli, že by páter Kolbe se svým uměním táhnout za sebou zástupy mohl založit nějaké ilegální hnutí, a podezírali ho, že by prostřednictvím svého časopisu podněcoval odbojáře, proto varšavské úřady páteru Kolbemu povolení k vydávání časopisu nevydaly.

 

Do Niepokalanowa pak přicházeli každý den němečtí špehové a pídili se po čemkoliv, co by mohli použít proti řeholníkům. Pokoušeli se také vypátrat někoho, kdo by pátera Kolbeho ze zášti udal – nespokojeného bratra nebo přesídlence, který by se chtěl zalíbit těm pustošivým Němcům. Sám otec Kolbe pravděpodobně tušil, co se chystá, a prosil bratry, aby se za jeho zrádce modlili.

 

Mezitím pokračoval v plnění svých nesčetných povinností jako kvardián, správce tří stovek životů a duší těch, kdo s ním žili v klášteře. Pečoval také o několik mladých mužů, kteří se připravovali na kněžství. Rusové uzavřeli seminář ve Lvově, protože sovětská ateistická krutovláda neměla ve výchově nových kněží nejmenší zájem. Podobně nacisté zavřeli františkánský seminář v Krakově.

 

Otec Kolbe se věnoval seminaristům žijícím v Niepokalanowě a společně s dalšími minoritskými kněžími je ve svém „podzemním“ semináři dále vzdělával. I tato činnost byla nacistům trnem v oku.

 

 

V jednom kole, ale vždy s úsměvem

 

Navzdory veškeré práci i nebezpečím, jež se nad ním vznášela, si páter Kolbe dokázal udržet blažený a šťastný výraz. Vyprávěl studentům o letech strávených v Japonsku. Když splnil všechny denní povinnosti, uchýlil se do své kanceláře a věnoval se korespondenci, naslouchal řeholníkům, kteří se mu svěřovali se svými problémy a kladli nejrůznější otázky, a také zvedal neustále vyzvánějící telefon. V jakékoliv situaci dokázal navenek zachovat klid a sebeovládání.

 

Jeho řídnoucí vlasy začaly už touto dobou pomalu šedivět. Od chvíle, kdy přestal živořit na minimálních přídělech jídla v německém vězení, také trošku přibral. Všechno se vyvíjelo správným směrem a pátera Kolbeho napadlo, že nastal čas na nový pokus. Rozjel se proto znovu do Varšavy požádat německé okupační síly o povolení, aby mohl vydávat Rytíře Neposkvrněné.

 

 

Poslední číslo

 

O něco později mu z okresního velitelství přišel dopis s povolením k vydání jednoho čísla Rytíře. To bylo vyrobeno na typografickém stroji, který opravil nejlepší mechanik z kláštera. Číslo neslo označení prosinec / leden a z tiskařského lisu vyjelo 8. prosince 1940 – o svátku Neposkvrněného početí Panny Marie tak znovu došlo k úžasnému zázraku. Otec Kolbe do časopisu napsal svůj poslední publikovaný příspěvek, z něhož vyniká zvláště jedna věta, zastřená kritika nacisty páchaného zla. „Nikdo nemůže změnit pravdu,“ stojí v příspěvku, „můžeme ji jedině hledat, nalézt a uznat, abychom si podle ní zařídili svůj život.“

 

Řeholníci udělali všechno pro to, aby se toto první okupační číslo dostalo ke všem předplatitelům. Většina výtisků byla odeslána poštou, některé rozvezeny přímo. Z nového výtisku časopisu byl každý nadšený. Zanedlouho podal páter Kolbe žádost, aby mohl vydat další číslo. Namísto očekávaného povolení se však dozvěděl, že obávané Gestapo má v plánu jej zatknout.

 

 

Nacisté se zaměřují na polské kněze

 

Němečtí okupanti pokročili ve svém plánu na vyhlazení všech Poláků. Na potkání začali střílet kněze, mnichy i laické řeholní bratry. Když polští biskupové žádali o vysvětlení tohoto masakru, dozvěděli se: „Církev a národ tvoří v Polsku jednotu. Když se zbavíme všech kněží, snadněji se nám podaří národ ovládnout.“

 

Další kněží se začali ztrácet, když nacisté zahájili pronásledování bývalých členů řeholí. Příslušníci Gestapa přijeli také do Niepokalanowa a nařídili páteru Kolbemu, aby jim předal seznam bývalých řeholníků. On ovšem dobře věděl, co zatčené čeká. Také si uvědomil, že potom si nacisté přijdou pro něj.

 

Do kláštera, který páter Kolbe vedl, patřily stovky řeholníků a všichni o svého představeného začali mít strach. Prosili ho: „Otče, buďte na sebe opatrný. Co s námi bude, když vás odvedou?“ Otec Kolbe jim odpověděl: „Nestane se nic, dojde jen k výměně stráže a moje místo zaujme jiný.“ To, čeho se všichni báli, přišlo už záhy.

 

 

Zrádce na scéně

 

V prosinci objevil jeden laický bratr, Gorgonius Rembisz, způsob, jak v klášterní dílně vyrobit falešné německé mince. Když se o tomto nezákonném jednání, které mohlo ohrozit bezpečnost všech řeholníků, dozvěděl páter Kolbe, dotyčného z kláštera vykázal.

 

Gorgonius se vrátil domů a tam ho později našlo i Gestapo. Odvedli ho a s pomocí tlumočníka začali vyslýchat. Nacisté se z něj snažili vymlátit výpověď, že autorem článků odsuzujících německou Třetí říši je páter Kolbe. Bez ustání na něj naléhali: „Copak tvůj představený nevydával deník? A nevycházelo v něm mnoho politických článků?“ Gorgonius na to namítal, že tuto práci vykonávali laičtí bratři a páter Kolbe psal jen náboženské články do Rytíře Neposkvrněné.

 

Vyšetřovatelé nakonec před polského řeholníka položili německy psaný dokument a vyzvali ho, aby ho podepsal. Ačkoliv z něj Gorgonius nerozuměl ani slovu, na určené místo připojil svůj podpis. Osud pátera Kolbeho byl zpečetěn.

 

 

Znovu za mřížemi

 

Ráno 17. února 1941 náhle zazvonil telefon. Volal vrátný, aby páteru Kolbemu oznámil, že do Niepokalanowa přijelo Gestapo. Při čekání na jejich příchod si páter Kolbe v kanceláři klekl a odříkal několik Zdrávasů.

 

V neděli před svým zatčením mluvil otec Maxmilián v kázání o pokoře. Závěrem poznamenal: „Největší Boží milostí a zároveň největším štěstím pro člověka je možnost dosvědčit své ideály vlastní krví.“ Svatý kněz nějakým způsobem předvídal, co ho zakrátko čeká; na tuto chvíli byl připraven už od dětství.

 

Telefon se ozval znovu a řeholník ho zvedl, aby se dozvěděl, že Němci jsou už u dveří kláštera. „Už!“ vydechl páter Kolbě a jedině v tomto okamžiku dal najevo pohnutí. Pak se vzchopil a klidně vyšel ven. Pět příslušníků Gestapa přivítal slovy: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“

 

Velitel skupiny se ho zeptal: „Jste Kolbe?“

„Ano, jsem,“ odpověděl.

 

Podruhé uslyšel strašlivá slova: „Jste zatčen.“ Velitel pak přečetl obvinění dalších čtyř kněží a dal pro ně poslat. Všichni potom společně odjeli v obávaných černých autech. Zdrcení řeholníci a seminaristé přihlíželi zpoza oken tomu, jak jsou muži, kteří je učili a inspirovali, odváženi pryč, s největší pravděpodobností na smrt.

 

Otec Kolbe už dávno věděl, co se děje v nacistických koncentračních táborech, slyšel o tom během svého pobytu v Amtitz. Neslavně proslulý byl v tomto ohledu zejména koncentrační tábor v Osvětimi na jihu Polska. Otec Kolbe též vídával dobytčí vozy, které v noci projížděly po nedalekých kolejích. Každý věděl, že jsou přeplněné polskými odbojáři a nežádoucími lidmi. Bude to i jeho osud? Nebo je pro něj připravena ještě horší varianta umírání?



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 13.3.2018 > Trefanec sodovka si zasejc honí kačera?!
<reagovat 
anička ZZZ (Občasný) - 13.3.2018 > jak jsem již avizovala, CENZURA NA TOTEMU se rozrostla do nevídaných rozměrů. NENÍ jistě náhoda, že Totem je financován z ukradených Bakalových peněz!
Vymazali mi všechna díla a v žádném případě neobstojí tvrzení, že kůli sprostým komentářům úchylů jako je mystikus, egil a modrá muška! Je to neuvěřitelná arogance a zneužití moci, je to popření slušnosti a vlastních pravidel. MUSÍM DÁT ZA PRAVDU A MYSTIKUSOVI I JFJ, ŽE neschopnost Redakce a adminů postihovat ty, kteří škodí, jsou sprostí ap. se projevuje v čiré nahotě, že opravdu, protože to jinak nedává smysl, všechny ty prasárny a úchylárny dělají sami nemocní adminové, zřejmě na podnět Bakalových pohuňků. TOTEM JE NAKAŽENÝ A JE K ZBLITÍ! Jistě to jde řešit jako jfj, že odejdu, ale já nejsem zas takový tvůrce, abych si otevřela vlastní stránky. Prostě jen konstatuji HANBA TOTEMU, JEHO LIDEM, HANBA BAKALOVI, ZLODĚJI KTERÝ NEMÁ OBDOBY A DOUFÁM, ŽE AŽ PŮJDE SEDĚT DOJDE I NA JEHO PATOLÍZALY, HANBA VŠEM, KTEŘÍ SE TĚMTO PRAKTIKÁM-CENZUŘE, NEPOSTAVÍ, HANBA VŠEM NEPŘIHLÁŠENÝM, kteří své úchylárny vkládají pod díla autorů a umělců, pod záštitou a ochranou přeplacených neschopů z Totemu, HANBA TOTEMU! UŽ TO TU NĚKDO ŘEKL... ZAVŘETE KRÁM!!!
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 13.3.2018 > anička Z> trhni si nepraktickou umělou zapáchající packou, nepiš mi sem nic neříkající slohovku...
<reagovat 
 Čtenář - 13.3.2018 > mystikus> STALKERE, nic ti neříká solidarita, Bakala tě protěžuje? Na každý prase se vaří voda!!
<reagovat 
 Čtenář - 13.3.2018 > mystikus> STALKERE, nic ti neříká solidarita, Bakala tě protěžuje? Na každý prase se vaří voda!!
<reagovat 
 Čtenář - 13.3.2018 > mystikus> STALKERE, nic ti neříká solidarita, Bakala tě protěžuje? Na každý prase se vaří voda!!
<reagovat 
 Čtenář - 13.3.2018 > mystikus> STALKERE, nic ti neříká solidarita, Bakala tě protěžuje? Na každý prase se vaří voda!!
<reagovat 
 Čtenář - 13.3.2018 > mystikus> STALKERE, nic ti neříká solidarita, Bakala tě protěžuje? Na každý prase se vaří voda!!
<reagovat 
 Čtenář - 13.3.2018 > mystikus> STALKERE, nic ti neříká solidarita, Bakala tě protěžuje? Na každý prase se vaří voda!!
<reagovat 
 Čtenář - 13.3.2018 > mystikus> STALKERE, nic ti neříká solidarita, Bakala tě protěžuje? Na každý prase se vaří voda!!
<reagovat 
 j.f.julian (Stálý) - 13.3.2018 > mystikus> na Juliána míří světla ramp!
Body: 1
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 14.3.2018 > BIJEC STALKERŮ> asi máš na mysli Miloše Formánka, tedy jeho Goyovy přízraky z prvního února 2007, jsi jen Goliáš a Goliášův filmovaný přízrak, tě pic
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter