Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.3.
Soňa
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Vídeň s předlouhou limuzínou jako Plzeň s SPZ 5P4 8300 (jaguár sporťák z padesátých let na silnicích 2018) a Bill v jedenácté kapitolce nepolevuje snažit se zachovávat dobro všem
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 11.9.2018 (15:37:32)

#11: ODVÁŽNÁ VÝPRAVA PROTI INDIÁNŮM


Protože Indiáni svými útoky přerušili poštovní spojení, neměl Bill načas žádnou práci a připojil se k výpravě proti loupeživým Indiánům.

 

Sledovali stopu Indiánů k Prašné řece a podél jejích břehů až tam, kde dneska stojí pevnost Reno. Odtud vedla jejich stopa na západ podél úpatí hor až k soutoku Prašné řeky s Šílenou ženou.

 

Řeka Šílené ženy je přítok a původně se jmenovala Velký vous pro zvláštní trávu, která roste na jejích březích. Nedaleko Velkého vousu stála kdysi vesnice Vraních Indiánů a mezi nimi se usadil míšenecký obchodník. Kupoval od Indiánů kožešiny a dával jim výměnou pestrobarevné korálky, kousky kalika, pokrývky a barvy. Zakrátko měl v rukou všechny kožešiny z vesnice. Naložil je na poníky a dal svým indiánským přátelům sbohem. Litovali, že od nich odchází, ale slíbil jim, že se brzy vrátí ze země bledých tváří a přiveze jim nespočet darů. Uplynuly celé měsíce. Jednoho dne indiánská přední stráž hlásila podivný předmět, který směřuje k vesnici. Všichni byli vyplašeni, neboť Vraní Indiáni ještě nikdy neviděli voly a vozy. Ale jejich rozčilení utichlo, když zjistili, že ty podivné věci jsou majetkem jejich polokrevného obchodníka. Přiváděl si s sebou bílou ženu a také ona se stala předmětem velké zvědavosti Indiánů.

 

Obchodník si postavil domek ze dřeva a kamení a vyložil v něm všechno zboží, co měl na prodej. Přivezl korálky, stužky a mosazné prsteny jako dary pro všechny členy kmene.

 

Když přišel do konzumu nejvyšší náčelník, zavedl ho obchodník do zadní světnice, nechal ho odpřísáhnout mlčenlivost a pak mu dal napít černé tekutiny. Náčelník se cítil podivně blaženým. Obyčejně se choval důstojně a vznešeně, ale pod vlivem podivné tekutiny zpíval a halekal a trsal i venku před obchodníkovým domkem a nakonec upadl do hlubokého spánku, ze kterého ho nemohli vysmeknout. Toto představení se opakovalo každý den, až se Indiáni rozhodli svolat válečnou poradu. Mysleli si, že obchodník náčelníka na čele nějak oblboval. Buď musí oblbovací kouzlo zrušit, nebo vetřelce zbaví života. Válečná rada vyslala předního bojovníka, aby toto rozhodnutí obchodníkovi vzkázal. Obchodník se zasmál, odvedl bojovníka do zadní místnosti, vzal ho pod přísahu mlčení a pak mu dal napít černé tekutiny. Když mladý bojovník vyšel z konzumu na vzduch, smál se, halekal a trsal stejně trhle jako předtím oblbený náčelník. Indiáni obklopili mladého muže a vyptávali se ho, co se mu přihodilo.

 

»Oh – jděte k obchodníkovi, ať vám dá také trochu své černé tekutiny«, smál se nadrátovaný bojovník.

 

Indiáni šli k obchodníkovi a požadovali, aby jim vydal kouzelný nápoj. Obchodník popíral, že by něco takového měl na skladě, a dal jim napít obyčejné vody, která na ně neměla žádný účinek. Když se mladý bojovník probudil ze spánku, ptali se ho znovu, co pil. Ale protože si pamatoval na svou přísahu, řekl, že byl nejspíš nemocný a mluvil bludy jako budovatelské obludy trapnost nade vše.

 

A potom každý den byli nejvyšší náčelník a mladý bojovník opilíci opilí a celý kmen se děsil upřímně dalších účinků neznámého sebevražedného kouzla opilíků i opiček opic.

 

Na další válečné radě vstal mladý náčelník a pochlubil se, že tajně udělal díru do zdi obchodníkova domu a pozoroval, co tam uvnitř kuje za pikle. Je to pravda, že obchodník dává jejich přátelům v kališku černou tekutinu.

 

Obchodník a oba nešťastní Indiáni byli přivedeni před válečnou radu a mladý náčelník opakoval svoje odhalení a dodal: »Kdo řekne, že jsem kecka, musí se mnou bojovat«.

 

Mladý bojovník, druhá oběť černé tekutiny, dosud všechno popíral a prohlásil, že mladý náčelník lže. Zatím udělal obchodník jako Šimšalabim nečekaný manévr šupr a přiznal se ke všemu přesně dle cenohledu, neboť měl Indiány tam, kde je chtěl mít. Prosili ho, aby jim přinesl trochu té černé tekutiny ochutnat. Předtím se však ještě odehrál souboj mezi mladým náčelníkem a bojovníkem, který ho nazval keckou, Tento bojovník byl nejlepším zápasníkem s oštěpy v celém kmeni a všichni očekávali jistou smrt mladého náčelníka. Ale černá tekutina ochromila bojovníkovy nervy, ruce se mu klepaly jako bábě po sezóně, nemohl dobře mířit a vrhat oštěp, nohy měl pomalé, a tak byl náčelníkem zasažen do srdce hned při prvním hodu. Potom celý kmen šel k obchodníkovu domu a on jim dal každému doušek černé tekutiny. Všichni halekali nonsens, trsali zbrklý takt a pak ulehli na zem a chrněli své chrrrr…. chrrrr…

 

Po několika dnech přestal míšenec dávat Indiánům černou tekutinu zadarmo. Když chtějí bojovníci pít, musí za to zacálovat. Zpočátku jim prodával »jeden spánek«, jak tomu říkali, za jednu pokrývku nebo kožešinu, ale jak se zásoba černé tekutiny tenčila, žádal dvě, tři a pak mnoho kožešin. Nakonec prohlásil, že má černou tekutinu už jen pro sebe, a Indiáni mu nabízeli své poníky a obchodník získal všechny koně Vraních Indiánů ne v ranních hodinách.

 

Jednoho dne neměl obchodník už žádnou černou tekutinu a navrhl, že půjde do země bledých tváří a přiveze novou. Někteří bojovníci to schvalovali, ale jiní tvrdili, že má míšenec ještě hnědou tekutinu a chce odejít proto, aby mohl obchodovat s jejich nepřáteli Siouxi. V kmeni se probudil ĎÁBEL alkoholu, pan Promile abstinenční Přízrak. Prohledali obchodníkovo skladiště, ale žádnou hnědou tekutinu neobjevili. »Někde ji před námi ukryl«, řekli Indiáni, »buď ji přinese, nebo se ho zbavíme jednou provždy«. Obchodník však skutečně žádnou černou ani hnědou tekutinu nevlastnil. Zasel vítr a teď sklidil megabouři – opravdový uragán na Divokém západě.

 

Indiáni skalpovali obchodníka před očima jeho vyděšené ženy. Jeho mrtvé tělo zohavili, a když se ubohá ženská pokusila vzít nohy na ramena, hodil po ní jeden méně galantní bojovník tomahavk a ona klesla jako duše suše mrtvá. Indiáni vydrancovali obchodníkův dům a pak ho vypálili.

 

Jedna z indiánských žen si všimla, že obchodníkova žena není mrtvá, ale jen zraněná a omráčená. Zatáhla ji do svého příbytku a ošetřovala ji, než opět mohla vstát. Ale zranění na mozku obchodníkovy ženy způsobilo u ní šílenství, které se stupňovalo, když spatřila indiánského bojovníka. Jakmile mohla chodit, vzala do zaječích.

 

Indiánské ženy ji šly hledat a našly ji, jak tiše naříká na břehu Velkého vousu. Mluvila sice s Indiánkami, ale když se objevil některý bojovník, ukryla se, dokud neodešel. Indiánky jí nosily jídlo a ona žila po mnoho měsíců v chatrči na břehu říčky.

 

Jednou ji tady objevil bojovník, který byl na lovu. Myslel si, že zabloudila, a pokusil se ji chytit a odvést zpátky do vesnice, protože jako všichni Indiáni měl úctu k nepříčetným. Ona však utekla do hor a víckrát ji nikdo neviděl. Zaplaťpánbůh za ty dary staré Belly Spewack (25. března 1899 v Bukurešti v Rumunské horní dolní jako Drácula bambula až 27. apríla 1990 na Manhattanu ve Velikém Jablku a v obnošeném prošedivělém i proděravělém obleku). Velký vous od té doby Indiáni nazývali Říčka šílené ženy a tento název se ujal až do dnešních dnů.

 

*

 

U Šílené ženy – abych se vrátila ke svému vyprávění – ukazovaly stopy, že Indiánům přibyly posily. Hraničáři se ocitli v samotném srdci indiánského území a museli být nanejvýš opatrní a bdělí. Kolem tábořišť stavěli silné stráže a neustále vysílali do okolí zvědy na výzvědy. U Čistého potoka narazili na indiánský tábor, který byl od nich asi tři míle daleko.

 

Divoký Bill svolal válečnou poradu. Ještě nikdy nesledovali hraničáři rudochy tak hluboko na jejich území a Indiáni s tím rozhodně nepočítali. Nikde neměli postavenou ani jednu hlídku. Divoký Bill navrhl, aby vyčkali s útokem až do soumraku. Kryti tmou přepadnou indiánský tábor a odeženou koně.

 

Hraničáři provedli plán bez nejmenší chybky velikosti kosti rybky, čti delfína, Bill byl znamením Ryba i rival ze dne 26. února. Indiáni je sice svým počtem trojnásobně převyšovali, ale když jezdci prolétli táborem jako smršť, byli tak zaskočeni, že se zmohli jen na několik neškodných výstřelů, pif, paf… Hraničáři odehnali Indiánům všechny koně – vlastní koně rudochů i koně ukradené bílým osadníkům a poštovním stanicím. Po úspěšném útoku zamířila výprava k mostu přes Sladkou řeku, kam se bezpečně dostala po čtyřech dnech a přivedla asi sto koní ukořistěných Indiánům.

 

Výprava ukončila načas vleklé spory s Indiány o prvenství v prérii pod sluncem. Koně byli vráceni Pony Expressu jak se sluší a patří, a poštovní jezdci a vzorní vozkové se zase vzorně začali věnovat své práci.

 

»Billy«, ozval se Slade, který si Billa velmi oblíbil, »tohle je pro tebe příliš drsoňský život a dlouho bys to nevydržel. Udělám z tebe záložníka a budeš jezdit jen tehdy, když některý jezdec vypadne«.

 

Pro Billa nastala doba sladkého nicnedělání. Celé dny mohl ležet na zádech a dívat se, jak oblaka putují oblohou {Karel Kryl: Karavana Mraků; Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý, pod sluncem sedlo kožený; pod sedlem kůň, pod koněm moje nohy rozbitý a starý ruce sedřený. Dopředu jít s tou karavanou mraků, schovat svou pleš pod stetson děravý, jen kousek jít, jen chvíli do soumraku, až tam, kde svítí město, město bělavý…}, bezstarostně se kochat krásou lesů a prérie jako prémie pro smysly ochránce přírodního bohatství. Nastala zima a Bill si vzpomněl na loveckou sezónu 1860–1861, kdy skolil svého prvního medvěda. A v horách bylo ještě mnoho medvědů, které mohl ulovit a přidat jako exemplář trofej do sbírky, jo, jen si troufej. Jednoho jiskřivě chladného rána obrátil koně ke kopcům, které se svažovaly k údolí Koňská podkova. V údolí se pásla jelení zvěř, králíci a stepní slepice vybíhali pod kopyta koně, ale této drobné zvěři nevěnoval Bill žádnou pozornost.

 

Byly již dvě hodiny odpoledne a Bill dosud nezahlédl jediného medvěda, kde nic, tu exemplář jen v pozici fata morgana. Jen několik stop ve sněhu potvrzovalo, že tu nějací medvědi jsou. V chladném vzduchu Bill důkladně vyhládl, a tak přivázal svého koně, zastřelil stepní slepici a opékal ji nad ohněm. Než se najedl, přiblížil se soumrak a jeho kořist byla ještě mnoho mil daleko. Bill se však nechtěl vrátit na stanici, protože by tam musel poslouchat škádlení kamarádů, a vyhlédl si tábořiště u nevelkého potoka. Doplnil své zásoby ještě dvěma stepními slepicemi a připravoval se rozdělat fatru, když zaslechl zařehtání koně. Okamžitě skočil ke svému koni, aby zarazil jeho odpověď, rychle ho osedlal a připravil si všechno k útěku, kdyby toho bylo zapotřebí. Pak vzal pušku a vydal se na obhlídku.

 

Brzy našel za ohybem potoka houf asi patnácti koní a za nimi na druhém břehu zahlédl světlo. Připlížil se blíž a viděl, že světlo vychází ze srubu napůl vyhrabaného ve stráni. Slyšel anglickou řeč, a tak uklidněn kráčel nerušeně ke dveřím a zaklepal.

Ticho – pak chvatná šeptanda a potom otázka:

»Kdo je?«

»Přítel – bílý muž«, odpověděl Bill.

 

Dveře se váhavě otevřely a ošklivě vyhlížející Šimšalabim ho zval dovnitř. Bill nevyhověl pozvání příliš ochotně, protože srub byl plný odpudivých desperátů, co vám mám povídat. Ale na ústup už bylo příliš pozdě. Bill poznal dva z mužů jako zřízence, které Lew Simpson vyhnal, a podle jejich dřívějších prohřešků usoudil, že strčil hlavu do hnízda zlodějů koní.

 

»Kdo je tu s vámi?« zněla první otázka. Bill odpověděl, že přišel sám, a víc nevysvětloval.

»Kde je váš kůň?« ptal se nejvýraznější portrét v této galérii a sbírce ničemů.

»Dole u potoka«, řekl Bill.

»Dobrá, synku. Pojďme a přivedeme ho sem«, zněla rádoby vlídná odpověď.

»Oh, nenamáhejte se«, řekl Bill. »Přivedu ho sem na noc, jestli dovolíte. Nechám si tady svou pušku, než se vrátím«.

»Dobrá, v pořádku. Nech si tu svou pušku, nebudeš ji potřebovat«, řekl vůdce bandy rádoby dandy s úšklebkem, který měl být co nejpřívětivější (= známe svoje lidi). »Já a Jim půjdeme pro toho koně s tebou«.

 

Billovi nezbylo než nabídku přijmout. Ale utěšoval se, že je snadnější utéct dvěma mizerům venku než osmi mizernějším mizerům uvnitř.

 

Když došli ke koni, jeden ničema se ochotně nabídl, že ho povede.

»Zastřelil jsem pár stepních slepic«, řekl Bill nedbale lépe než Oskar Nedbal a pak i Miloš Nedbal. »Vezmu je s sebou, jsou pěkné«.

 

Šel za koněm, v každé ruce jednu slepici, a druhý lotr uzavíral voj. Když ušli kousek cesty, nechal jednoho opeřence spadnout na zem a požádal chlapa za sebou, aby ho zdvihl. Ten se ochotně sehnul k zemi a Bill ho praštil pažbou revolveru do mozku, aby z něj na počkání vytloukl loutku i trosku, prašť jako uhoď. Bandita, který vedl Billova koně, zaslechl podezřelou ránu a už sahal po pistoli, ale Bill ho bleskovým výstřelem zneškodnil. Vyskočil na svého koně a uháněl do dáli.

 

Po výstřelu vyběhla šestice holomků ze srubu s puškami a hnali se podél potoka. Tam nejspíš našli chlapa se slepicí, který byl omráčen jen na chvíli, dozvěděli se, co se stalo. Pak překročili potok a dali se do zuřivého pronásledování.

 

Stráň hory byla příkrá a plná balvanů, a tak opěšalí muži mohli postupovat rychleji než jezdec na koni. Bill seskočil z koně, pořádně ho plácl do zadku a poslal ho tryskem dolů po svahu, nechtějte to zopakovat svahilsky. Sám se ukryl za vysokou jedlí. Pronásledovatelé prošli kolem něj, a když byli v bezpečné vzdálenosti, začal Bill šplhat vzhůru up on the hill, vzhůru do kopce. Překročil hřeben hory a hledal cestu zpátky do Koňské Podkovy. Musel urazit dvacet pět namáhavých mil a na stanici došel až ráno, k smrti unaven a s rozedřenýma nohama.

 

Vyburcoval lidi a vyprávěl jim právě prožité trampoty bez dovětku trumpa. Pan Slade ihned zorganizoval výpravu k pochytání banditů. Dvacet solidně ozbrojených dobrodruhů, vozků a rančerů vyjelo s východem slunce a přes velkou únavu je doprovázel Bill, aby jim ukázal cestu.

 

Ale zlodějští mafiáni ptáčkové už uletěli – srub byl prázdný.

 

Neurčitá služba záložníka brzy Billa zmohla psychicky víc než únava po dobře odvedené práci a s radostí vzal místo druhého vozmistra ve výpravě Divokého Billa, která měla přepravit náklad vládního zboží z Rolly ve státě Missouri do Springfieldu. Po této výpravě přišel na krátkou návštěvu domů. Ale vzduch byl plný války a Bill nemohl vydržet v nečinnosti. Pracoval dál při různých dovozních kontraktech s vládou, než obdržel zprávu, že matka je vážně nemocná. Pak se vzdal svého místa u dopravní společnosti a chvátal domů.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=XMt9pqwk63s                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               

https://www.youtube.com/watch?v=d4O0ShXFXcw



Poznámky k tomuto příspěvku
Marco rain (Občasný) - 14.9.2018 > " ))))))
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter