... ztrácím slova.. nenacházím již vět, které by vyjádřily myšlenku. Nezvládám být mu nablízku.. jeho ruce mi hladíc vhání slzičky do očí ve zmatku v panice, v prázdných dnech, které mohou stát se skutečnými. Jak malé hýčkané dítě vkládá mi pohledy svých očí do hlavy, kde vybuchují v bouřlivém jásotu "miluji tě".. ani nevíš, ani netušíš... k zalknutí. Ztratím ho? V pocitovém masochismu zahazuji tu malou rozervanou zkrvavenou věc, která ještě před chvíli počítala mi v hrudi dny mého bytí. Jaké by to bylo? Bez srdce s hlavou skloněnou, krutě se proplazit prachem ulice k nenávisti, lítosti, žalu... mám až příliš mnoho lásky a neumím si ještě vážit darů. Umím žít v neštěstí.. ve svém a v cizím... bojím se bojím, dotknout se nebe, aby mě sluneční paprsek nespálil na uhel... pro slova dávná - prach jsi a v prach se obrátíš.
|