|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Někdy mám děsivý nutkání vpálit všem okolo sebe pravdu do očí. Ne jen nějakou pravdu, ale tu krutou pravdu, která zasáhne člověka přímo. Jak se říká „trefa do černého“. Jenomže potom se ve mně začne ozývat jakýs hlas. Co by se asi dělo dál? Poslali by mě někam, možná by se už ani neozvali, možná by se mstili, nebo měli strach. Snad by jim to za to ani nestálo, řekli by si zbytečná hádka, nervy na dranc, pár šedivých vlasů navíc. A tak to nakonec neudělám. Tak vím, že ještě nejsem blázen. Jenomže co když je to naopak? Co kdybych teprve potom byla normální. Člověk říkající to, co si myslí. Tak jak to tedy je? Kdo je v téhle společnosti normální a kdo je šílenec? Co je lepší? Žít ve shodě s ostatními, smát se přihlouplým vtipům, pomlouvat za zády? Tenhle svět je jedna velká přetvářka a čím dřív člověk začne, tím dál a výš to přece dotáhne. Tomuhle systému se může postavit vážně jen blázen. Tak přemýšlím, jak se rozhodnu, až mi zase matka bude vtloukat do hlavy, že bych měla být víc „přátelštější“.
|
|
|