V pološeru jež tvoří mne v rozměru těla mého vesmír zažívám když vídám anděly pokoušet naši pýchu lidmi bez domova opilce ztracené samy v sobě plakat jako malé děti postavy bez duší zbloudilé v nádražích ptát se kolik je času i špínu drahých obleků těch, z nichž většina neví, že jsou mrtvi cítím přicházet nedéšť voní hlínou, které dostane se prvního jejího těla i ústy, které vedou k tichu, jímž nejvíce jsme kolik rzi přibylo do rána na kovu světa a co všechno stále patří zimě tam zvenku mého já kde nechají zmizet tvé vlasy v dlaních ti, jež nemají stínů a stále se dívají k sobě zevnitř zrcadel o jejichž hloubce zpíváme, když padáme ke hvězdám snad všem kamenům zůstanou jejich tváře a klisny snící o Pegasech tence zaržají v okamžiku, kterým jsme když není kam zemřít a kam narodit se nikomu z nás snad jen voda přichází a odchází jako my abychom nevěděli proč a kam
|