„O MUŽI Z RYBÁŘSKÉ
PLANETY“
OSUDOVÁ S ING. ALFRÉDEM
JINDROU O TOM, ŽE NADĚJE UMÍRÁ NAPOSLEDY.
Portrét Oty Pavla
z roku 1982, který vyfotografoval Pavel Vácha pro Jonáš klub, je všeobecně
známý. Je na něm citace s podpisem Oty a v té citaci se praví:
Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že
v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé
přichází právě teď a v budoucnu už nic krásnějšího nepřijde.
Kdyby Ota tušil, že
se vlastně reprodukce fotografie dostane do památníčků, a také za sklo a do
rámečků a bude putovat od domácnosti k domácnosti. Viděl jsem jej
v batohu budoucího vojáka a také na stěně v tělocvičně fotbalového
klubu a také mi ho ukazoval jeden mladý inženýr–geolog; psal dopisy své milé a
každý dopis uváděl právě touhle citací.
Neuvěřitelně se
portrét rozšířil a mnozí si jej nalepují s poselstvím Oty a ani třeba
nečetli jeho knížku. A ti, co jeho knížku přečetli, si ty dvě věty vystřihli a
lepí je do každé jeho knihy jako „ex libris“.
Z toho všeho
plyne závěr, že smutné Otovy oči a jeho vzkaz lidem vlastně zdomácněl a nebo
chcete-li, stal se rodinným stříbrem, stal se kamínkem pro štěstí anebo
vizitkou přátelství, poselstvím proti nenávisti a zlobě, která se rozšířila
jako rakovina.
A zřejmě proto si
lidé ten portrét sehnali, zřejmě proto citují ty jeho tři věty, tak prosté, tak
obyčejné a proto pro současnost tak potřebné.
Ing. Alfréd Jindra
má ve svém pokoji portrét Oty Pavla s těmi třemi větami. Portrét spočívá
uprostřed věcí, a věci obklopují tvář jeho kamaráda. Je tam i český lev ze skla
a nějak mi připadalo, že se český lev poněkud unavil. Ale je docela možné, že
se mi to pouze zdálo.
Na dveřích kuchyně
má kamarád Oty Pavla, olympionik Ing. Alfréd Jindra, další obrázek; mne velmi
zaujal, i když na něm není lidská tvář. Je to krajina Vyšehradu s Vltavou.
Zvláštní obraz.
Ne že bych takový
záběr neviděl, ne že bych právě tenhle pohled na Vyšehrad neznal, ne že bych se
neučil znát řeč Vltavy, kterou vede se svým vnímavým pozorovatelem, jistě ne.
Ale přece jenom je na pohledu a dokonce na těch barvách něco docela zvláštního,
nevyslovitelného, ale základního dojmu se člověk nezbaví, jistého mlžného
oparu, jakési nostalgie či chcete-li ponurosti, uvnitř; jí se dere jenom těžce
na svět mátožné slunce. A přitom, když se slunce zapíchne kdesi proti
vyšehradské skále, je to náramné podívání.
Tohle náramné
podívání není. To je dokument veliké slávy, to stále vzrušující svědectví, na
kterém se podepsal čas. A znáte to, když se na něčem a na někom podepíše čas,
co to s člověkem udělá.
Ale rychle jsem se
chtěl zbavit dojmu z obrázku Vyšehradu, protože mne měla zcela v moci
čerstvá návštěva místa, kam si člověk chodí nejenom proto, aby osvěžil znalosti
z dějin země a nebo si sáhnul na kameny a ověřil jejich teplotu a stav
svého srdce, ale kde nabírá především energii. To je vždy potřeba.
To bylo včera.
Dnes jsem před
obrázkem, který si na stěnu pověsil hostitel a dívá se se mnou na skálu
Vyšehradu, protože mu životní osud upřel, abychom se po Vyšehradských schodech
společně šplhali a abychom se společně mezi posvátnými kameny ztratili.
Osud si krutě
zahrál s kamarádem Oty Pavla. Zahrál si s ním stejně krutě jako
s mým kamarádem Otou Pavlem. Snad proto mne tak přitahovali a nepřestanou
oba přitahovat.
Proto jsem tolikrát
návštěvu oddaloval.
A teď jsme se
setkali.
***
Alfréd Jindra,
bronzový kanoista z Olympijských her v Helsinkách, se narodil 31.
března 1930 na Smíchově. Svou kariéru začal v roce 1952 na vodě
v Pražském prvním oddílu vodních skautů, potom začal závodit za SK
Smíchov. Později se Smíchov zapojil do Klubu vodních sportů, kde jezdil Josef
Holeček, olympijský vítěz z Londýna z roku 1948, ten vzal Alfréda pod
svá křídla a na vypůjčené lodi vyjeli do Finska.
„Jedeme vyhrát
olympiádu,“ přesvědčoval nevěřící sluchy Holeček.
„Moc jsem si
nevěřil. Byl jsem z levého břehu Vltavy, z toho ušmudlaného
smíchovského břehu a sláva přicházela vždy na pravý břeh.“
Byla to jen pověra?
„Pepa Holeček
vyhrál zlatou. A já dopadl jinak. Ujeli jsme na vodě tři. Američan Frank
Havens, Maďar Gabor Novak a já.
Bylo mi dvacet dva
let.
To byla šance!
Jedu do poslední
otočky.
Jeden ze dvou
spolujezdců narazil na záď mé kanœ. Udělal mi hodiny. To je věc!
Už je nedohoním.
Ale přece jenom
jsem udělal bronz. Kdybyste jej chtěli vidět, tak leží v modré krabičce.“
A Alfréd Jindra
ukazuje ze svého invalidního vozíku směrem k vitrínce. Vše je tu
přizpůsobeno pohybu člověka, jemuž se scvrknul jeho svět.
***
»Jaké bylo to první
setkání s Otou Pavlem?«
Cítím, že se
Alfrédovi příliš do odpovědi nechce. Drží hlavu vzpřímenou, pozoruje mne svýma
pronikavýma očima. Bože, tohle že je sedmdesátník, tak tvrdě bojující
s osudem? Tenhle statný a sugestivní muž?
»Já na to první
setkání nerad vzpomínám. Já jsem Otu vlastně dost zklamal.
On se objevil
z ničeho nic u vody a já jsem zrovna tahal loď z vody po perném
tréninku. Byl jsem pěkně utahanej. Dva dny před tím jsem si sjel Budějovice.
Měl jsem toho všeho plný zuby.
Ota přijel, sedl si
na břeh a pravil:
„Hele, Alfréde,
nemohl bys mi povídat o závodění a o tom, jak na to jdeš. Já o tom moc nevím!“
A já mu odpovídám:
„Oto, neblázni, já
na to teď právě nemám. Co chceš vlastně vědět?“
„Jak se startuje,
jak je to s dráhou, jak je to všechno kolem a taky by mne zajímala vaše
hantýrka, to mne Alfréde hrozně zajímá. No, a samozřejmě ty věci okolo vás a
tak mezi váma!“
Já byl ale tak
utahanej, že jsem nemohl a vlastně jsem nebyl ani schopen cokoliv říct.
„Heleď, já vím, že
je to blbý, ale ty mne snad uvěříš, já ti nejsem schopen teď mnoho říct. Víš,
co uděláš nejrozumnějšího? Seber se, a dojdi za klukama a oni ti pomohou, oni
tě budou orientovat. Oslovíš Božu Karlíka, zeptáš se Honzy Felixe a máš to
doma!“
Trochu jsem
zapomněl, že Honza Felix nerad vykládá, zato Honza Kudrna byl ukecanej dost a
dost, takže se ho mohl zeptat na všechno, co potřeboval.
Dopadlo to tak, že
si za nimi zašel. Zpovídal i ty, co dělali rozhodčí, prostě všechno dobře
dopadlo. Ale mne potom strašně mrzelo, že jsem to nebyl já, kdo mu pomohl.
Teprve později mi došlo, že Ota vlastně měl takovou představu, že ho vezmu do
lodě a řeknu mu: tak se podívej, takhle to vypadá na startu, takhle to zažiješ,
když se opřeš o veslo, takhle je to na řece, takhle to vypadá, když je řeka
klidná a třeba, když jedeš proti proudu. Všechno zažít na vlastní kůži, když
pojedeme spolu v lodi.
Přišla nekonečně
dlouhá pauza.
V té pauze
jsme se neviděli.“
***
Před Olympijskými
hrami v Helsinkách v roce 1952 jezdil Alfréd Jindra za Armádní
tělovýchovný klub. Forma byla vynikající.
Ale Jindra nebyl
pouze vynikající kanoista. Jako voják se stal i vynikajícím střelcem.
Po Olympiádě se dostavila
naléhavá žloutenka.
Jindra neudrží
v ruce ani pádlo. Samozřejmě že ani pušku. Ruce se roztřásly.
Dře jako kůň, ale
je to zlé. Přichází obrna. Manželka volá doktora Ludvíka Schmida. Ten proslul
tím, že byl vždycky u toho, když na obrnu umírali sportovci.
Jindru odvážejí na
Bulovku.
Uplynulo čtyřicet
let od té doby, kdy osud určuje jeho další životní dráhu, kdy putuje
z nemocnice do Jánských Lázní, kde prožívá osudové chvíle čekání.
Čekání na smrt?
Čekání na život?
Pohnout prstem na noze zde trvá rok.
Takový závod o
život může podstoupit pouze chlapisko typu Alfréda Jindry: čidlo nezničidlo.
***
Kapitola III (Ota Pavel)
Můj kamarád Alfréd Jindra vyhrál pár závodů a pak
dostal zánět mozkových blan. To byla tedy druhá velká nemoc po překonané žloutence.
Olympiáda v Melbourne byla zase vzdálená jako měsíc anebo jako slunce a
přinejmenším jako Honolulu. Někdo tomu říká vůle, ale jestli to byla vůle, tak
měl vůli jako pivovarský smíchovský kůň anebo jako selský kůň
z Domažlicka.
Sotva se mohl postavit na nohy, vzal na hřbet kánoi
a donesl ji k vodě. Co jiní dostávali do vínku, to platil zlatem.
Neměl co na sebe, žil z ruky do úst. A neměl
pořádné kamarády, měl jen řeku.
Vltava byla tehdy rozvodněná a on si řekl, že za té
velké vody pojede z Budějovic do Prahy. V loděnici mu loď zamkli, aby
nemohl jet. Přinesl si z SNB potvrzení, že na řeku může a tak mu loď
museli vydat.
Ve vesnicích byla pohotovost a na řece byly velký
vlny. Ale jeho divoká voda táhla, chtěl být kdysi pilotem, pak námořníkem a vojákem.
Ani jedno se mu nesplnilo, a tak byl vlastně jen
kanoistou.
Tady měl možnost poprat se s přírodními živly a
překonat je a stát se odvážným. A tak dal kánoi na vodu a vplul na řeku. Řítil
se řekou, propadal se do propustí, jel tak rychle, jako snad žádný kanoista
nikdy nejel, snad jenom legendární Indiáni na divokých řekách, kteří tu vratkou
loď vymysleli.
Před hospodou U lavičky ho to hodilo do peřejí. Už
z dálky viděl, že je zle. Ty peřeje měly vlny jako domy, které se bortí.
Vlítl do toho a uviděl před sebou kopce vody. Pod ním byla potopa a nebyla to
modrá voda, ale černá voda jak peklo. A poznal poprvé naplno, že řeka je také
zlá a zrádná, jako jsou lidi, že není jen dobrá. A tehdy ho poprvé napadlo, že
ho chce zabít a třásl se strachy. Začal se s tou vodou prát jako
s nepřítelem, postavil loď na bok a skákal po vlnách. Voda mu chtěla vzít
pádlo, a on jí je vyrval.
Když vyplul z peřejí, byl vyřízený. Podařilo se
mu dostat se do louky a padl do trávy.
Pak si sedl na obrácenou kánoi a díval se zpátky na
peřeje. V tom si uvědomil, že se na něho někdo dívá.
Otočil hlavu a uviděl starého hajného. Měl bílé
vlasy a vousy a vypadal jako Bůh. Alfréd si uvědomil, že ten hajný se na něho
díval celou dobu, protože byl bílý ve tváři. Hajný vytáhl tabatěrku, podal mu
cigaretu, zapálil mu ji.
Alfréd do té doby nikdy nekouřil, ale teď si
cigaretu vzal, žmoulal ji mokrýma rukama a nepřítomně hleděl před sebe.
Hajný zmizel jako pára, neřekli si ani slovo, snad
se ten hajný lekl – uviděl v Alfrédových očích smrt.
***
»Dlouho, předlouho,
jak jsem pravil, jsme se neviděli.
Až jednou, seděl
jsem doma po obrně a pojednou zazvoní telefon.
„Tady Ota. Hele, já
k tobě přijdu na kus řeči.“
Já jsem byl opravdu
rád, že někdo přišel, protože všichni známí už si řekli: ruce pryč od Jindry,
on je teď chromej a sedí doma, tak se mu raději vyhneme na sto honů.
Těch lidí, kteří
takhle neuvažovali, a kteří zbyli, těch bylo opravdu strašně málo.
Ota přišel, a já
jsem ho v prvním okamžiku nepoznal.
Nemít očí a také
nemít zkušeností z fotografování, kdy jsem cvičil paměť na obličeje, tak
jsem Otu nepoznal. Ten krásnej chlap, co míval těch svých pětaosmdesát, se
proměnil ve velikou kouli přes stovku.
Ta koule
zahlaholila:
„Ahoj, jak se máš?“
Potom jsme se
posadili proti sobě a já jsem pocítil, že ten čas, který nás rozdělil, není, že
ta doba, která od našeho posledního setkání uplynula, že není.
Zvláštní.
Řekl „ahoj“, a
všechno bylo tak, jako bychom se rozloučili včera, jako kdyby mezi nás
neukrajoval čas dlouhé dny a měsíce, všechno to bylo jako včera. I když jsme
věděli, že každý z nás si prožil kus tvrdého osudu.
A jeho druhá věta?
„Hele, Alfréde, máš
tu něco k pití?“
„Vodu, sodovku,
studený čaj.“
„Tak dobře, já si
to jdu udělat.“
Šel do kuchyně,
z lednice, vytáhl sodu, uvařil si čaj a mezi tím vypil dobrý litr vody.
Já jsem jenom
zíral, co se to vlastně děje.
Ota zřejmě moje
vyděšení zachytil.
„Já jsem na tom
tak, že musím pořád pít. Musím se stále zalejvat vodou. Dali mi
v Bohnicích takový prášky, že mne to nutí stále pít; mozkový pleny se mne
nedovlhčujou.“ A povídá dál a já mu skočím do řeči:
„Počkej, Oto, vždyť
tohle všechno já nevím.“
A potom vyprávěl,
jak to s ním v poslední době bylo. Co se stalo. Nemohl jsem uvěřit.
Ale já jsem přece
z řeky na tebe volal »Ahoj, Oto, jak se máš« a potom jsme kecali u břehu
řeky a všechno se mi zdálo, že je naprosto v normálu.
„To je pravda, já
jsem možná v tu chvíli v normálu byl, ale to jsem se vrátil
z nějakého léčení. Já už normální nejsem, já už jsem na půl blázen.“
Tohle řekne dospělý
chlap a tečou mu při tom slzy a já vím, že to bylo právě proto, že věděl, že si
to u mě může dovolit. On se mi později přiznal, že mu ty slzy tekly nad tím,
když mne viděl, jak vypadám.
Říkal si: co
z toho chlapa zbylo. Já měl tak okolo šedesáti kil. To bylo ze mne
všechno.
Vykládal, jak ho
pronásleduje nemoc a také si postěžoval, že ať je kdekoliv na světě a odborníci
se na něj podívají, nakonec se nemohou dohodnout, jak to vlastně s tou
jeho nemocí je. Jenom kroutí hlavou.
Byli jsme oba štastní.
Bylo to moc smutné
setkání.
Ale my byli
šťastní, protože jsme si nemuseli vykládat takové ty hovadiny o tom, jak kdo
„báječně“ vypadá, jak je to se ženskými. My jsme taky ty chvíle přerušili a
dlouho jsme spolu mlčeli. Pochopil jsem jasně, že si i v tom mlčení
rozumíme, že se i v mlčení dokážeme poslouchat.
A nebylo to jenom
při tomhle setkání.
To se stávalo, i
když jsem přijel auťákem na návštěvu a on z ničeho nic dokázal navázat.
Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak.
Ten den, kdy jsme
se setkali po tom dlouhém, nekonečném čase, ten den, kdy jsme si stačili říct
to, co jsme aspoň v první chvíli potřebovali o sobě vědět, tak si Ota
sedl, opřel se oběma rukama za sebe a rozhodně řekl:
„Já o tobě napíšu
povídku.“ „Ne, já o Tobě napíšu knížku.“
Co teď.
Pověsila se mezi
nás chvilka ticha.
Potom říkám:
„Dobrý.“
To bylo jen tak pro
sebe.
Potom jsem vyhrkl
nahlas:
„Vole, to bude
průser, vždyť nás zavřou oba dva.“
Ota se zamyslel a
kontroval:
„No a? Tak budeme
muset sehnat třetího do mariáše!“
Nevěřil jsem, že
opravdu tu povídku či knížku bude psát.
Ale od té doby jsme
se začali navštěvovat zcela pravidelně. Dost často jsme vyjeli i k řece,
čuměli jsme spolu na vodu a já jsem mu vykládal a vykládal.
Překvapila mě jedna
věc: on byl přece už velmi zkušený novinář a já si všiml, že pracuje těma
dřevníma metodama; stále píše, píše rukou na kousky papíru, často ani
neodhlédne očima a stále si zapisuje, až mne to místy trémovalo.
Žádný diktafon,
žádný záznam, stále psal. Když jsem si představil, že bych měl tak pracovat,
takřka mne to děsilo.
Ale on to všechno
zvládl.
Uplynuly asi dva
měsíce a Ota mi volá:
„Tak Alfréde, už
mám materiál na knížku. Ale nejdřív napíšu povídku!“
Nejdříve mně to
vyrazilo dech.
Ale abych byl
upřímný, zase jsem mu tolik nevěřil.
Potom mi řekl:
„Tak přijeď!“
A já za ním do
Hradešínské a on si ze mne utahoval.
„Počkej, Alfréde,
uvidíš, jak ti budou všichni závidět, protože ty vole budeš v čítankách a
děti se budou muset o tobě učit a budou se muset o nás učit a dovedeš si představit
všechny ty přiblblý a zneuznaný spisovatele, jak se budou kabonit a jak budou
závidět a jak ti budou závidět kamarádi a jak tě budou proklínat, že se na ně
zapomnělo a o tobě, že se budou muset učit z učebnic.“
Bylo to nenormálně
zvláštní, protože my jsme semleli páté přes deváté, my jsme hovořili o všem
možném, všechno jsme to dávali dohromady, ze všeho jsme si dělali prču a při
tom jsme hovořili o tak vážných věcech, o věcech na hranici života a smrti a my
při tom měli dobrou náladu a já jsem poznal, že hovoříme stejným jazykem a že
ten život nijak vážně nebereme ani sebe ne a že si rozumíme.
Najednou Ota praví:
„Vezmi si domů
raky, jsou čerstvě nachytaný, přivezl jsem je pro tebe.“
Ten těžce zkoušený
člověk nikdy nezapomněl na kamarády a v každé chvíli myslel především na
to, že jim udělá radost. To jsem velmi brzy pochopil, takový on byl – ať jemu
samotnému bylo jakkoliv, ať se sám cítil zle, na druhého člověka nikdy
nezapomněl. Byl otevřeným člověkem, člověkem laskavým a tolerantním, ale to
neznamená, že by nedokázal říct otevřeně, co si myslí.
Dokázal.
Svojí laskavostí a
tolerancí, svojí pozorností si na jedné straně dokázal získat lidi, ale na
druhé straně mu otevřenost mnoho lidí nedokázalo zapomenout.
Abych to vyjádřil
natvrdo:
Jako Žid byl
povedenej.
Má strašně moc
společného s Arnoštem Lustigem (střelec z 21. prosince 1926). Nikdo
si nedokáže představit, jak právě tihle dva chlapi dokázali souznít. Při každém
setkání o Arnoštovi vykládal. Co Lustig dělá, co mu napsal, na čem pracuje, co
říkal jeho textům, jak spolu uvažovali, jak se pohádali a zase smířili, jak
spolu nahlíželi na nejrůznější věci.
Arnošta Lustiga
neznám, ani jsem ho neviděl, ale pochopil jsem, že pro Otu Pavla to nebyl jenom
kamarád, ale celoživotní přítel a vzor člověka a tím myslím zůstal až do
posledního vydechnutí.
Pro mne tedy kromě
jiného zůstal Ota Pavel i pokladnicí vědomostí o Arnoštu Lustigovi.
Pochopil jsem, že
oba chlapi byli pro sebe ohromnou oporou. Ota to dokázal naznačit člověku, že
se o něho může opřít. To jsem pochopil i tehdy, kdy mne z auta vynesl na
zádech do svého pokoje jako Bivoj.
„Sakra, chlape, ty
máš sílu, kde se to v tobě bere.“
„Tak tuhle sílu
mám, ale s hlavou už to není ono, vím, Alfréde, že už mně to tak nemyslí,“
svěřoval se.
A já jsem to vždy
zaregistroval jako důvěrné vyznání opravdového kamaráda.
Potom přišla moje
promoce a Ota se ozval:
„Tak ti gratuluju
k promoci a ptám se tě. Co chceš teď dělat?“
„Teď chci dva týdny
odpočívat,“ odpověděl jsem mu po pravdě.
„Dobře, ozvu se za
dva týdny,“ pravil Ota.
Skutečně zavolal:
„Co tedy budeš
dělat, jak ses rozhodl?“
„Mám tady nabídku:
mohl bych dělat na Ústřední radě odborů.“
Ota se zamyslel a
povídá:
„Tak to není pro
tebe. Při tvý hubě, při tvé otevřenosti, tam se těžko prosadíš.“
Také to tak opravdu
dopadlo a já jsem zjistil, že rok a půl nikdo nemá zájem.
A to mne Ota
překvapil znovu.
„Pocem, Alfréde.
Když dokážeš hovořit o tom, co napíšu, když dokážeš kritizovat jaký to je, co
jsem napsal, když se se mnou dokážeš pohádat i o každou větu a přitom mně
vlastně naznačuješ, jak jsem blbej, tak co kdyby ses sám naučil psát a prosadil
se. Mluvil jsem s Věrou. Máš zařízený, že se představíš v rozhlase.“
Tečka.
Postavil mne před
hotovou věc, jak to jen Ota uměl.
Věra Pavlová, jeho
manželka, dělala v sekretariátu literárně–dramatického vysílání. Dohodla
vše se šéfredaktorem. A tak jsem přišel. Tehdy ještě o holích, to jsem nebyl
zcela na vozíku.
„Budete dělat
sekretáře redakce.“
A já jsem zároveň
požádal, abych mohl také spíkrovat.
„Dělat hlasatele,
to bude také vaše povinnost.“
A dostal jsem čtyři
a půl tisíce a to byly na tehdejší dobu pěkný peníze.
Potom jsme vypili
kávu a já jsem dostal dva papíry se seznamem lidí.
„A tihle lidé do
dvou měsíců odejdou z rádia. To bude rovněž vaše práce.“
Když jsem se
vracel, svěřil jsem se Věře i se svojí pochybností nad těmi dvěma listy papíru
se jmény, která mně nic neříkala.
„To je seznam paní
Světly Amortové.“
Když neuposlechnu
příkazu, tak ani nenastoupím, sdělila mi Věra a já už věděl, že se takhle
chovat nebudu, protože jsem se tak nechoval celý život.
Když jsem to
sděloval té paní na osobním, tak mi zcela přátelsky řekla:
„Vy, pane, to
budete mít asi v životě těžké!“ Nikdy jsem nepochyboval, že nebude mít
pravdu. „A v rádiu zvlášť. To musíme zařídit jinak, já se o to postarám.“
Brzy jsem poznal,
že se o mne opravdu postarala. Za dva dny jsem se jel představit znovu a to do
zpravodajství ke Květoslavu Faixovi (narozen jako Bono Vox z U2 nebo dobrý
hlas do médií už 10.5.1924):
„Tak co s tebou.
Jakou potřebuješ židli. Tu o trošku větší, dobře, budeš ji mít. Já vím, že bys
chtěl do sportu, ale sporťáků je dost a jsou dobrý, já potřebuju zahraniční
politické komentátory. Půjdeš tam.“
Za dva dny jsem seděl
v zahraničně politické redakci. Seděla tam totální nula, která o tom nic
nevěděla. Za tři měsíce jsem se musel naučit všechno, co je potřeba, abych
vůbec obstál. Za půl roku jsem už jel. Potkal jsem slušný lidi, kteří dělali
slušnou novinařinu, potkal jsem profesionály a charakterní lidi, kterých bylo
v rozhlase dost.
Asi za půl roku
přišel jeden pracovník a pravil:
„Alfréde, víš, nic
proti tobě, ale ty když mluvíš, tak se s těmi lidmi bavíš. Ty jako bys tam
seděl a oni byli v tom studiu s tebou. Je to v pořádku a
nezakrývám, že to málokdo umí, ale musíš si uvědomit, že tohle ti budou za
chvíli lidi závidět.
Z tebe čouhá
při povídání ta fabrika, odkud jsi přišel, z tebe čouhají modráky, ty
nejsi intelektuál.“
„No tak já ti moc
děkuju, že jsi mi to řekl.“
On se usmál a
odvětil:
„Vážený příteli,
druhou olympijskou medaili ti tady, v rádiu, už nikdo nedovolí, abys
udělal. S tím počítej.“
Moc jsem tomu
nerozuměl, a když jsem později žebral na rádiu, aby mi dovolilo udělat
aspiranturu na vysoké škole, řekli jednoznačně: NE! Rozhlas to nepotřebuje!
Čekala mne další
štace v rozhlase. Studio sedm.
To byla parádní
práce a já byl na ni dostatečně připraven; takovou nabídku jsem přece nemohl
odříct. Zajímaví lidé, zajímaví hosté a také řada průšvihů, ale to, si myslím,
ke každé profesionální práci patří.
Ani tam to netrvalo
dlouho, protože si zase další pracovník všiml, že vedoucí redaktor chodí o holi
a přijímá tak hosty. To se jaksi nehodilo.
Nepůsobí to dobře,
nevypadá to esteticky. Nikdo nikdy z těch hostů mně to nedal ani náznakem
najevo, že by jim to vadilo. Ale přesto jsem vadil. Až později jsem pochopil,
že to bylo jisté místo na rozhlasovém výsluní, o které byl značný zájem a které
se neodmítá.
A tak jsem byl
přesazen a mne to ani moc nepřekvapilo.
Ovšem stanice
Hvězda a hudba na ni, to nebyla zrovna moje parketa. A tak jsem při putování
rozhlasem poznal celou řadu vynikajících odborníků, rozhlasáků, kteří rozuměli
lidem, vynikající fachmany, od kterých by se měl člověk každý den učit a
obdivovat je.
A také jsem tam
poznal neuvěřitelnou řadu neschopných kariéristů a loktařů; seskupili se
v tak neuvěřitelné síle, že to člověku až bralo dech.
A protože jsem si
později dovolil říct to, co si myslím, a řekl jsem to zřejmě příliš nahlas (znamení Beran zkrátka umí být od rány),
příliš otevřeně, tak jsem se dostal až do katakomb, jak se říkalo dokumentaci,
a v roce 1992 jsem nakonec z rozhlasu odešel definitivně.
Miroslav Jelínek
z Práva lidu to byl, kdo mi podal pomocnou ruku.
Tenkrát jsem
vlastně poznal, o co jsem přišel, když jsem se dostal do novin, když jsem měl
možnost poznat samostatnou práci i atmosféru novin. Hovořím o tom čase, kdy
jsem k poznání přišel, kdy jsem měl možnost srovnávat situaci se situací
v rozhlase.
Ale mně se to
všechno jevilo jako něco, po čem jsem toužil, kdy jsem nemusel vynervován
pobíhat s páskami po budově, ale samostatně vymýšlet a dělat svobodnou
práci. Měl jsem možnost poznat všechno z ještě té černé novinařiny od
špíglu až po tisk.
Možná, že mne
opravíte, možná, že jsou dnešní zkušenosti už docela jiné, to uznávám, ale já
jsem tu sdělil pocit začínajících devadesátých let a taky pocit člověka, který
chtěl z novinařiny poznat všechno a přijít jí na kloub.«
Alfréd dovyprávěl a
my jsme cítili, že je nutné se nadechnout, že je potřebné právě v tuhle
chvíli nestěžovat si na tíhu všedních dní, které přicházejí s neúprosnou
pravidelností, nicméně přicházejí.
Na stole ležela
Čítanka pro učně.
V čítance je
podstatná část povídky Oty Pavla o kamarádovi ing. Alfrédu Jindrovi a je tam
také rozhovor s hrdinou knížky, jenž se teď nehrdinsky zamýšlí nad
současnými problémy lidí. Musel ve svém životě odpovídat nejenom na otázky
čítanek, ale na otázky provázející ho každým dnem.
***
Kapitola VII (Ota Pavel)
Po dvou letech nemoci byl vyčerpaný a zdálo se mu,
že nemůže dál.
Dával si takové otázky jako:
Co bude dál?
Co bude dál, když nakonec budou přinejlepším jenom
berle?
Co to bude prokrista za život?
Dostavila se krize. Veliká krize.
Pomáhal mu z ní všemi silami asistent František
Véle. Nikdo nevěděl, že si Jindra opatřil pistoli. Dal za ni předtím ohromné
peníze. Pistole se přiloží na spánek anebo do úst a konec.
Ale nechtěl to dělat v ústavu. Dovlekl se do
starého domu. Nabil pistoli a o pár metrů dál uviděl starou velkou plechovku od
marmelády. Vzpomněl si, jak děti jásaly, když jim vystřeloval opičku anebo
zrzavého medvěda, a jak padaly na dno střelnice voskové růže. Namířil na
plechovku a stiskl kohoutek. Vyskočila do vzduchu. Měl tedy už zase pevnou
ruku. Další rány vystřílel do kamenné skály a jako by s každou ranou něco
přicházelo:
***
Ta myšlenka na
sebevraždu visela několikrát v rozhovorech.
Nejenom
v rozhovorech Oty a Alfréda.
Myšlenka na
sebevraždu nás pronásledovala v mnoha rozhovorech, kdy se objevila samota
a chyběl člověk.
Kdo nepotkal
vražednou samotu srdce a duše, dost těžko pochopí.
Kázání a moudra
jsou vzácná a potřebná, ale myšlenka na sebevraždu přichází často a je záludná,
protože navštíví člověka, když je zoufale sám a nikde na blízku není Pomoc.
Stačí slovo a
podaná ruka.
Stačí, aby se na
blízku objevil Člověk.
Znovu jsme se
k téhle myšlence vraceli.
Byl úplně normální,
všední, blbý den, ještě k tomu pátek, ale nemohu si pomoci, v kuchyni
bylo příjemně, klábosilo se, ten poněkud smutný obrázek Vyšehradu jakoby se
rozjasnil, jenom Ota Pavel na fotografii Pavla Váchy se stále stejně tvářil,
díval se na nás a jakoby říkal: „To se vám volové klábosí, a kde máte Arnošta?“
Arnošt právě to
dopoledne vyprávěl ve Washingtonu na semináři o tom, co je dobro a zlo a
chystal se do Prahy, kde otevře školu tvůrčího psaní.
Nalistoval jsem si
závěr osmé kapitoly povídky, protože bohužel tu knížku o Alfrédovi Ota nenapsal
a nikdy nenapíše.
Povídka ji nahradí.
***
Kapitola VIII. (Ota Pavel)
Když má dobrou náladu, vezme si své staré červené
potrhané reprezentační tričko s vybledlým lvem a cvičí. Musí cvičit, aby
to, co vystavěl, zase neumřelo. Cvičit není u něho vítězit, ale cvičit je žít,
i když to žádný sportovní výsledek nepřinese. Musí cvičit, aby mohl žít, být
inženýrem, dávat konzultace matematiky po telefonu, zúčastnit se automobilových
soutěží, ve které pořád věří a snad někdy jet do té Akkry. Cvičí a myslí na to,
že jeho dcera Evža už také jezdí na kajaku do míst, kde sídlí divoké kachny a
jeho synek Karel se zajímá o lodě. A myslí na to, jestli budou šťastnější,
anebo jestli budou prokletí jako on. Nejde na to dnes odpovědět. On byl
prokletý, ale i šťastný. Protože život není jen plavba po Vltavě, hledání té
staré kovárny, ze které zřejmě načerpal na celý život sílu, život je také cesta
po prašné poušti. Cvičí a za ribstoly má jediný obrázek. Namalovalo ho nějaké
dítě a jeho děti ho přinesly z mikulášské besídky. Na tom obrázku je malá
loďka. Voda je zelená, loďka je červená. Ta loďka má bílou plachtu a nebe je
modré. Je to velké a krásné nebe. Ta červená loďka je veselá, nebojí se velkého
moře, tak jako se někteří lidé nebojí života. Už léta chtěl napsat pod tu loďku
jednu myšlenku, ale nikdy to neudělal. Byla to myšlenka, o které uvažoval, když
celé roky ležel a nehýbal se. Prosil jsem ho, aby mi ji řekl.
„Alfréde, vždyť jsi můj kamarád!“
Neusmál se, měl zřejmě o kamarádství jiné představy.
Ale tu myšlenku starou jako starý Řím anebo staré Řecko, mi nakonec řekl a
z jeho úst zněla ne jako fráze, ale jako pravda:
NADĚJE UMÍRÁ NAPOSLEDY.
***
Tak končí svoji
povídku o velikém kamarádovi můj kamarád Ota Pavel.
Učte se žít jako lidé, vzkázal ing. Alfréd Jindra v čítance mladým lidem.
Na vozíčku nás jel
vyprovodit do pátečního dne.
A všechno, co
v sobě člověk skrývá poníženého a zrazeného a malého a nanicovatého,
jakoby se proměnilo v ten nádherný a slunečný den, jímž byl přiblblý
pátek, který nenávidím už proto, že v tom dni odjíždí z města člověk,
kterého mám rád.
Tenkrát jsem o tom
ale nepřemýšlel.
Zřejmě proto, že i
ve mně byla živá Jindrova a Pavlova naděje.
Živoucí jako nikdy
předtím.
ÚTRŽKY ŽIVOTOPISU
(ŽIVOTA NA ROZTRHÁNÍ)
2. července 1930 se narodil v Praze otci Leo Popperovi a matce Hermíně třetí syn.
Dostal jméno Ota (vzor Dobrota).
červen 1939 – rodina se stěhuje do Buštěhradu, na hospodářství svého dědečka
Ferdinanda Poppera. Pamětní desku na domě, kde rodina bydlela, někdo sprostě
ukradl. To, že je nyní na budově hudební školy v Buštěhradu, je spíš
náhoda.
15. února 1943 – Hugo a Jirka, bratři Oty, jsou odvlečeni do Terezína
červenec 1944 – Ota vyšel ze třetí třídy měšťanky v Buštěhradu
prosinec 1944 – otec Leo jde do Terezína
od roku 1944 do roku 1945 pracuje Ota na šachtě „Prago – důl Dunderka“ v Dubí u Kladna
léto 1945 – rodina Popperových je pohromadě a vrací se do Prahy do Farské ulice
v Praze 7
1946–1948 – Ota studuje na doporučení Arnošta Lustiga obchodní a jazykovou školu
1949 – přichází do sportovní redakce Československého rozhlasu
1951–1953 – nastupuje vojenskou základní službu v Rokytnici v Orlických
horách v Bohosudově
22. srpna 1952, Emma Srncová má deset let, Rudolf Krautschneider má devět let – „Stanu
se spisovatelem,“ píše Jiřímu
16. října 1952 – „Také jsem se definitivně rozhodl, že nezůstanu na vojně ani
v Obraně lidu. Nemám na to odvahu. Potřebuji volnost. Víš, že jsem zvyklý
vždy ven do Branova, do přírody a pak, máma by nás nikoho neměla. Začínám měnit
názor na vojnu, poznávám skvělé velitele. Vyhrál jsem 100 metrů, v botách,
v soutěži jednotky, kde běželo 110 lidí.“ Podporučík Ota Popper
11. ledna 1956, Eda Ingriš měl akorát 50 let a 11 měsíců – Ota se oženil s Věrou
Novákovou a má s ní syna Jirku
od roku 1956 do roku 1957 je sportovním redaktorem STADIONU
od roku 1957 do roku 1966 – je redaktorem měsíčníku Československý voják
1960 – maturuje na střední škole pro pracující
srpen 1962 – letí do New Yorku s Duklou Praha na fotbalový turnaj milionáře
Coxe
únor 1964 – účastní se IX. Olympijských zimních her v Innsbrucku. Je postižen
ve svých 33 letech silným záchvatem maniodepresivní psychózy, která s ním
zametla mnohem brutálněji než trojský koník
duben 1964 – hospitalizace na psychiatrické klinice Ústřední vojenské nemocnice
v Praze
27. března 1967 – „Ono psát o sportu je vděčné, protože se tím zaobírá hodně lidí. Ale
mé nejtajnější přání je – jestli budu zdráv – napsat o normálním životě, o
starém Proškovi, o Fraňkovi z Rozvědčíka, o poustevníkovi ze Skryjí,
knížku povídek o našem tátovi a mámě,“ píše Hugovi
listopad 1967 – první povídka o rodině je v konečné verzi skvělá: „Kapři pro
wehrmacht“ z cyklu Smrt krásných srnců (1971)
15. března 1970 – „Pro mě to bylo jako kdybych vylezl na Mount Everest,“ píše Ota svému
bráškovi Hugovi ve chvíli, kdy vyšla jeho povídka Smrt krásných srnců
podzim 1970 – „Jsem přesvědčen, že další věci z toho kraje se mi musí povést,
jinak jsem srab,“ píše v dopise 9. října 1970 a sbírá materiál ke scénáři
filmu Poslední ráj a o Fialovém poustevníkovi
31. března 1973 – narozeniny ing. Alfréda Jindry, je mu teprve 43 let – Jirka, bratr
Oty, odváží svého pacienta po šestnácté do výzkumného ústavu psychiatrického
v Bohnicích
31. března 1973 – ošetřující lékař v Bohnicích oznamuje Jiřímu, že jeho bratr Ota
zemřel odpoledne, jeho srdce přestalo pracovat. „Svět se zřítil; jakoby
v tu chvíli můj skončil s jeho životem,“ napsal Jiří. „A také vím, že
nikdy nebyl jenom můj, že opravdu teď patří všem.“
Kapitola První MOMENTY
NENÁVRATNA čili Arnošt Lustig
Paříž je ideální místo ke vzpomínkám. A také k setkávání. A vůbec,
dobře se tam klábosí; ne že by se jinde neklábosilo podle chuti, třeba
v žižkovské hospůdce: Osudová přitažlivost.
Zašli jsme v jedné uličce poblíž Seiny na koňak a na kávu. Taková
menší společnost, moc jsme se neznali, doprovázel mne kolega astrolog (Petr Messany, 30. listopad 1935),
protože i hvězdopravce občas bolí nohy, a pozorovali jsme proud ulice.
Tekl zvolna, trochu líně, byl květen před mistrovstvím světa ve fotbale,
všude plakáty a míče, a místo obrazů panovníka obraz Michela Plattiniho, což
není samozřejmě nic nenormálního, protože Plattini je ve Francii fotbalový Bůh
a před mistrovstvím světa si to uvědomoval takřka každý.
Nejel jsem ale za mistrovstvím koženého míče, jeli jsme se podívat na
výstavu, kde bylo možno spatřit „sedmý div světa“, tedy ten vzácný pylón
z Alexandrie.
Soused si objednal ke koňaku ještě něco na čtení. Číšník, stejně líně
jako ta ulice, mu přinesl Miroir du Cyklisme, což je jeden
z nejprestižnějších sportovních žurnálů v Evropě; věnuje se cyklistice,
jak možno vyčíst z titulu.
Náš soused si v něm se zaujetím listoval, což mě upozornilo, že má
určitě něco společného se sportem.
Nemýlil jsem se.
Za pár chvil se projevil jako sportovní novinář–veterán, který se zajímal
o hokej, ale také, a to především, o cyklistiku.
„Tak tady tiskl Ota Pavel povídku OMYL – UNE ERREUR. To byl stejně skvělý
reportér. A hodně se toho naučil ve Vojáku. Škoda, že o něm někdo nenapíše. Ale
taky kdo. Nevím už kolik jich z té redakce žije. Jan Brychta je
v Londýně, Pavel Kohout byl pouze takový host, snad ještě je na živu ten
Brůna, nevím, co píše!“
Řekl si pro sebe host malé pařížské uličky, směřující k Seině.
„Na živu jsem, a o tom, jak napsat o Otovi, budu přemýšlet!“ Odpověděl
jsem mu způsobem, který mu poněkud vyrazil dech tak, že vyprskl originál
francouzského koňaku, což je přinejmenším dost nehospodárné.
Potom jsme se pustili do debaty.
Jak pravím, Paříž je ideální místo ke vzpomínkám.
Zrovna v téhle chvíli na setkání myslím.
***
Jdu do Kaprovky ke knihkupci Bohuši Fišerovi, kde dnes podepisuje svoje
knížky Arnošt Lustig.
Ráno jsme si tu schůzku nad knížkami umluvili. Autogramiáda je vždycky
zajímavá věc. Setkáte se s lidmi, každý něco utrousí; přání, vyznání,
připomínku, tu povzdechne a tu zavzpomíná.
O tom, jak podepisoval Arnošt Lustig v knihkupectvích podél řeky
Mississippi, jsem už psal. A velmi mne potěšilo, když jsem zjistil, že velký
rozdíl mezi Iowa City a Smíchovem, aspoň při té autogramiádě, nebyl.
V knihkupectví se už utvořila parádní fronta.
Délka fronty by tady mohla klidně svědčit o tom, kdo podepisuje a koho
mají čtenáři rádi. Snad nejdelší byla na Roberta Fulghuma, ten vedl kromě
dalších aktivit asi 25 let společný podnik s malířem Zdeňkem Hajným na
Chodově Galerii ke Světlu (Zdeněk Hajný se
narodil 30. leden 1942 ve Vsetíně, včera by tedy oslavil svých 75 let, ale
zemřel 1.3.2014, adresa zůstává Zakouřilova
955/9, 140 00 PRAHA 4 Chodov, GPS
souřadnice: 50.033003144, 14.494248799 atd. atd.)
„Nemohla jsem Vás chytit, volala jsem na Hrad, a nikdo to nebral.“
Oslovila Arnošta první čtenářka.
„Po osmé jsem odešel, ale tady se domluvíme.“
Čtenářka mu předkládá knížku. Arnošt ji otevírá, je to poslední vydání Tma nemá stín. K podpisu přidává
poněkud kulatější srdce.
„To jsem začal kreslit teprve nedávno. Vím, že Havel končí podpis malým
srdíčkem. Já zase tímhle baculatým, no vono když se to tak vezme, tak je to
spíš prdelka. Ale ta také není k zahození.“
Čtenářka poděkuje a odchází.
„Mám vás celého dokonale přečteného,“ oznamuje další čtenářka autorovi.
„To mi neříkejte, dokonale přečteného mne nemá ani moje stará.“
Fotoreportér z Nedělních novin předkládá vizitku.
„Tak pro Nedělní noviny udělám rozhovor velmi rád, protože jim šéfuje
Honza Šmíd, a ten dělal ve Washingtonu báječnou česnekovou pomazánku.
Pozdravujte ho.“
Nad stůl s knihami se sklání statný, zavalitý muž „pan Vajíčko“.
Arnošt ho vítá:
„Pocem, proč ses neozval. Já tě hledal v Londýně a tys mi dal zřejmě
špatné číslo. Tak se podívej, tenhle člověk byl na mé party při prezentaci Dity
Saxové. Londýn je moje šťastné místo, vyšlo mi tam několik knih.
Tenhle člověk nedostal pozvánku a já ho protáhl na autorskou party za
jahody se šlehačkou, které mi slíbil. Já jsem dodržel slovo a on taky.
Tam jsem se dozvěděl, že se do mé agentky zamiloval jeden vysoký anglický
důstojník. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale on byl tak vlivný, že si ho
Eisenhower vybral jako poradce ve válce.“
Přicházejí další hosté autogramiády. Když požádá jeden z novinářů
Arnoštovu sestru o autogram, přivede ji do rozpaků.
„Já přece nejsem důležitá.“
„Naopak, ta je z nás nejdůležitější,“ vykřikne Arnošt.
Autogramiáda pokračuje. Uprostřed svých čtenářů, uprostřed svých hostů je
spisovatel, o jehož světové proslulosti nepochybuje snad ani největší skeptik.
Domluvili jsme si, že si budeme povídat o našem nejlepším kamarádovi –
Otovi Pavlovi.
Arnošta čeká ještě redakční rada Playboye, které předsedá. Večeří se
v Jaltě. Připomíná:
„Určitě si vzpomínáš, jak jsme šli oslavovat knížku, anebo dobře prodanou
povídku. Ono s povídkou to máš stejné, jako když dobře prodáš foxteriéra.
U povídky záleží na tom, abys ji také co nejlépe a pokud možno několikrát
prodal. Zrovna dnes ráno mi volal překladatel z Londýna, že jeden
z nejprestižnějších žurnálů otiskne třetinu mé knížky, a to ještě
v létě.“
A také si připomínáme, že jsme se právě tady, kde zasedá rada Playboye,
sešli, abychom oslavili vydání knížky. A když vrchní spočítal outratu, musel
dát Ludvík Souček do zástavy svoje světle hnědé kožené sako.
Ráno je přinesl vrchní do redakce v Jungmance a já mu doplatil čtyři
stovky.
„No vidíš, tobě vždycky všechno vycházelo,“ obrátí se na mě Arnošt, „my
jsme zpočátku mysleli, zda nejsi u vojenských tajných. Ale brzy jsme poznali,
že lítáš ve stejných průserech jako my. A často kvůli nám.“
„Drbali nám hlavu a kopali do prdele, ale byly to pro nás dobré časy, já
jim říkám veselá bída.“
Hledali jsme tichý kout a malou hospůdku, až jsme se usadili
v zahrádce před žižkovskou nálevnou. Několik lavic a nad námi zbitá prkna.
Ale bylo nám dobře. Věděli jsme jenom jedno. Někdo nám chybí. Nejenom
v téhle chvíli.
Na každém kroku nám chybí.
Arnošt Lustig:
„Mluvili jsme mnohokrát o tom, proč mi tady chybí Ota Pavel. Chybí mi pro
tisíce důvodů, pro které chybí lidi, kteří se vzájemně doplňovali.
Jeden odpadl a ten druhý vlastně závodí jako s jednou nohou.
A také mi chybí z takových dětských důvodů. My jsme byli kamarádi od
mládí.
My jsme spolu rostli a sledovali, jak nám to spolu jde i nejde. Ty jsi
nás přece znal, byl jsi jeden z nás.
Já bych řekl, že to byla taková veselá bída.
Byla to veselá bída, tvůrčí bída, ale byla i veselá i tvůrčí, a na tu
bídu zapomeneš, a to veselé a tvůrčí zůstává.
Já si vzpomínám, jak jsme si četli rukopisy. Jistě bys našel v mém
rukopise pár slov, možná pár vět od Oty a v Otově rukopisu pár slov a pár
vět mých.
Na tom ale nezáleželo. Důležité bylo, že to byla naprosto upřímná
kritika. Ale nebyla to kritika monopolní.
My jsme si s tou kritikou mohli naložit, jak jsme uznali.
Měli jsme se tak rádi, že jsme nikdy tomu druhému neřekli nic podlého,
nic pod pás, nic co by ho mohlo poškodit.
Měli jsme radost ze své práce a dokonce i z toho, že jsme si mohli
takhle vyměňovat své názory.
Já jsem kamarádil nejvíc s Jirkou.
Byli jsme spolu v ghettu v Terezíně ve Velké pevnosti a potom i
v Osvětimi.
Já měl strašně rád oba bráchy. Popperové se jmenovali. Byli pyšní za
války na tu svou křesťanskou árijskou polovičku po mamince, a stejně tak po
válce zase byli pyšní na tu po tatínkovi židovskou polovičku.
Oni se potřebovali odlišit od masy.
S Jirkou jsme se zapsali na vysokou školu sociálních a politických
věd. To byla krásná škola. Tatínek mně slíbil, že když Jirka vystuduje, když
udělá první státnici, tak dostanu tisícovku a když dostuduje školu, tak dostanu
pětitisícovku. To jsem opravdu dostal.
Já myslím hlavně za to, že jsem ho honil do práce. Jirka byl totiž
básník, romantik, blbnul s holkama, psal básně a málo se učil.
Tak jsem ho musel honit.
Někdy mu to všechno lezlo na nervy, ale i on sám chtěl školu dokončit.
Chodil jsem k němu domů, a když jsem tak jednou přišel
k Popperům na večeři, tak jsem tam potkal mladého kluka, byl to vazba,
vysoký chlapec s andělskou tváří a především štíhlý.
„To je náš nejmladší brácha. Byl tady celou válku, pracoval na Kladně
v dolech, zatímco my jsme byli v ghettu.“
Moc se mi zalíbil.
Vznikala mezi námi taková příznivá chemie.
„Co děláš,“ ptám se ho.
„Prodávám DDT. Mucholapky. S tatínkem.“ Potom se chvilku odmlčel a
dodal.
„Právě dnes jsme prodali celý vagón, ale ten vagón byl prázdný, a když na
to přišli lidi, tak nás honili, ale nedohonili, protože já jsem rychlejší než
tatínek. Takže jsem v bezpečí, ale jestli je to bezpečí trvalé, to nevím.“
„To je ale blbý. Ty ses přece nenarodil proto, abys prodával DDT!“
„Já taky hraju hokej za Spartu.“ Odpověděl.
„To tě neuživí. Co takhle kdybys dělal v rádiu?“
A tak jsme se domluvili a já jsem ho propašoval do rádia.
Ota se osvědčil. On akustik, já díky jeho vlohám dvojnásob žoviální
kamarád Lustig.
Kdyby se neosvědčil, tak by ho vyhodili.
Byl výbornej. Byl pilnej, byl pracovitej a nadanej.
Měl dost elánu a také pochopil rychleji než ti druzí, že musí mít
vzdělání.
Musí absolvovat základní sumu vědění, co ví člověk o člověku a co znamená
světová literatura.
Román má přece historii tisíc let a povídka ještě delší. Povídky
v Bibli byly před dvěma tisíci lety. To všechno musel přečíst, nastudovat,
vědět.
Zapsal se na večerní školu na gymnázium.
Vstával ve čtyři hodiny ráno. Pracoval na sobě bez milosti. Přečetl
ruskou literaturu od středověku až k novověku, anglickou a francouzskou od
středověku až po moderní dobu, zajímala ho americká literatura.
To všechno poctivě četl a přečetl.
Rozhodl se, že bude spisovatelem, tak jako se někdo rozhodne, že bude
hodinářem.
My jsme byli spolu v rádiu, vídávali jsme se takřka denně. Já jsem
byl od roku 1945 na volné noze a v rozhlase od roku 1948. Rozhlas nás
poslal do Izræle spolu s Lidovými novinami a tam jsem potkal Ludvíka
Aškenazyho a ten mne vyzval, abych s rozhlasem pracoval nastálo.
Tak jsem šel pracovat do rádia.
Mně se ta práce šíleně líbila.
A taky jsem si brzy uvědomil to, co věděl Ota, že si musím dát tak deset,
patnáct let, abych dohonil vzdělání.
Tak jsme studovali.
Taky jsme se bavili o filozofii, sociologii, vedli jsme nádherné debaty.
A když se mne ptáš, zda jsem tenkrát psal povídky, tak ti odpovídám, že
jsem psal pod pseudonymem ALUS do časopisu Partyzán šílené blbosti. To bych
raději nečetl, kdyby to šlo, ale jistě že je jednou číst budu.
Zkoušel jsem beletrizovat svoji zkušenost.
Brzy jsem přišel na to, že je nejlepší beletrizovat to, co si myslím. Ne
to, co jsem poznal, ale to, čeho jsem se dotknul.
A tu první otištěnou povídku bys měl znát, protože se jmenovala PORÁŽKA a otiskli jste ji vy, ve Vojáku.
Ivo Štuka tenkrát říkal, že je to existencionalismus a já jsem se strašně
lekl, protože jsem si myslel, aby to nebyla nějaká nakažlivá choroba.
V redakci pracoval jeden velmi zajímavý člověk, kterého jsem měl
nesmírně rád. Jmenoval se Jaroslav Čech. Byl to velmi elegantní důstojník,
vzácný člověk. Zahynul prý tragicky v Rusku.“
(V tu chvíli jsem vzpomínku Arnošta Lustiga přerušil. Jaroslav Čech, náš
skvělý kamarád, odletěl jako novinář do Číny s Armádním uměleckým
souborem. Na zpáteční cestě využil pozvání vojenského ruského letectva, a aby
se dostal dřív domů, použil vojenské letadlo. Letadlo havarovalo, Jaroslav
zahynul.
V těch dnech jsem měl v redakci službu. V první polovině
představení Dürrenmattovy hry Návštěva
staré dámy mne vyvolala uvaděčka do kanceláře ředitele. Služba ministerstva
obrany sdělila redakci tragickou zprávu s tím, že má zároveň povinnost
sdělit katastrofu rodině. Ten úkol připadl na mne. Jaroslavova žena
s dřívějším návratem svého muže počítala, protože s ním před odletem
telefonovala. Čekala ho, a přišel jsem já.
Sdělit takovou zprávu nejbližšímu člověku je tragický úkol, na který se
nezapomíná. Stejně tak jako není možné zapomenout na dobré srdce Jaroslava,
které patřilo celému tvůrčímu kolektivu.)
Arnošt Lustig:
„Byla to zajímavá a zvláštní romantická redakce. Tam se diskutovalo, zda
je to správné, zda je to stranické, prostě o všech takových blbostech, ale bylo
to o tom, čemu mladí lidé věří. Ale povídce je upřímně jedno, zda je
křesťanská, židovská, komunistická, důležité je, aby byla především kvalitní.“
A z redakce, ve které pracoval Ota jako sportovní publicista, jsme
se přenesli na univerzitu do Washingtonu, kde přednáší Arnošt mladým adeptům
literární práce.
„Moji studenti čtou knihu Jak jsem
potkal ryby. Ale aby nedošlo k omylu. My samozřejmě máme před sebou
celou řadu povídek, ale povídka je vlastně záminka k tomu, abychom mohli
hovořit o zákonech stavby, struktury, skladby, stylu, námětu, zápletce.
Kdyby ses zeptal, od koho se Ota nejvíce naučil, tak ti odpovím, že to
byli především tři spisovatelé.
Jedním byl Ivan Sergejevič Turgeněv (narodil
se 9. listopadu 1818, Orel, Rusko, stejný pašák narozený v den jako
Roxanne Shanté, Pepa z tria Salt N Pepa nebo Plzeňák Ladislav Sutnar),
pro vybírání námětu, jakoby ze skutečnosti, jakoby to byli živí lidé, ale nikdy
to nebyli jenom ti živí lidé, to byl jenom podklad, a on rozeznal, jak to dělal
Turgeněv.
Druhým spisovatelem byl Hemingway, to byl člověk, který miloval přírodu a
příroda byla pro něj část veškeré volby námětu. Třetím byl Isaak Emmanuelovič
Babel, velice objektivní, když popisoval ruskou revoluci.
Tihle tři spisovatelé ho strašně ovlivnili, ale protože byl talent a
osobnost, tak si z nich vzal jenom to, co jeho
osobnost podporovalo. Jeho osobnost byla vlídná a laskavá a určovala
ji láska k české zemi.
On měl opravdu tu zemi tak rád. Jeho rodina měla příbuzné
v Jugoslávii, v Kanadě. Ale jeho nikdy nenapadlo, že by mohl opustit
zem. Nebyla to samozřejmě celá Česká republika, třeba sever mu moc neříkal:
Most a nebo Ústí nad Labem, ale Středočeský kraj, ten miloval.
Samozřejmě že rád vyrážel třeba do Budějovic na lodi. Pro něho se život
měnil v dobrodružství. Stane se něco zcela obyčejného, ale když na to
vzpomínáš, tak literatura to ozvláštní momentem nenávratna.
Ota propojil několik talentů. Lásku k zemi a lásku k prostým
lidem.
Podívej se, on třeba psal o sportovcích: při tom ovšem psát o sportovcích
znamená psát o vítězství a porážkách. O možnosti vítězství, které se změní
v porážku.
Ve sportovcích nacházel, tak jako Řekové našli v legendě o Sisyfovi
klíč k osudu člověka; valíš kámen, valíš, a když už jsi nahoře, tak on
spadne a musíš začít znova. A tohle jednoho dne přestane, protože jednoho dne
umřeš.
Ota si ten Sisyfův kámen našel ve sportovcích.
Každý sportovec byl jiný; ono to vypadá, jako by to byly jednoduché
příběhy, ale ony měly několik vrstev. To byla legenda o Sisyfovi.
On vytvářel nové mýty.
A to vše pod záminkou, že píše o sportovcích, a on to možná ani nevěděl:
možná, že právě to byl jeho spisovatelský instinkt.
Ota je pro mne jako když máš ve své pracovně obraz, na který se každý den
díváš. Ota je pro mne obraz, který ve mně denně ožívá.
Ten prostě ve mně je.
To je krvinka.
Jiná krvinka je můj táta.
Jiná z těch krvinek jsou kluci, kteří umřeli, když jim bylo čtrnáct.
Chodil jsem s nimi do školy.
Po válce nám nebylo zle. Tak ti mohu odpovědět na tvou otázku.
Opravdu zle nám bylo, když přišla na Otu nemoc.
My jsme měli takové ujednání, že kdykoliv to na něj přijde, tak já ho
odvezu do léčebny.
Ota měl hroznou sílu.
Jednou tam strašlivě ztřískal dva zřízence–opatrovníky, kteří se měli o
něho postarat. Byly to vazby, takže nakonec ho ztřískali oni a svázali.
On později odpoledne zavolal a pravil:
„Hele, já jsem tady zbil opatrovníky. Kup dva kartony Amerik a přines mi
je, abych jim měl co dát.“
A tak jsem zašel tenkrát do Tuzexu a cigarety pro ně jsem mu přinesl.
Jednou mne Ota zavřel ve svém pokoji, donutil mne svléknout košili,
hodinky a otevřel zásuvku s dlouhými noži.
Byl to lovec.
Zeptal se.
„Máš strach?“
Těžko se popisuje takový pocit, ale především mně bylo strašně smutno.
Smutno ze situace, ve které jsme vedle sebe a proti sobě. Smutno ze
situace, ve které je můj kamarád.
Potom jsem ho odvezl do nemocnice.
Osud je velmi nespravedlivý k některým lidem a k Otovi byl
rozhodně nespravedlivý. A mně bylo smutno, že tak hodný a spravedlivý člověk
dostal těžkou nemoc.
Když jsem odjížděl, stál před léčebnou náklaďák s uhlím. Uhlíř byl
šofér a zároveň nosil uhlí v nůších. Já jsem ho podejel a úplně jsem
rozbil předek auta.
Vůbec jsem nepřemýšlel a vůbec jsem nezaregistroval, že měl ten náklaďák
korbu spuštěnou. Pod korbu jsem vjel. Šofér přišel ke mně a pravil:
„Pane, vy jste zešílel! Podívejte se na své auto!“
„Já se vám omlouvám, vím, že je to moje vina, vy za nic nemůžete. Ale mně
je to jedno.“
On se na mne nechápavě podíval a já mu vysvětlil:
„Podívejte, já jsem odvezl kamaráda tady ve vedlejší ulici na
psychiatrii, je to strašně hodnej člověk a tak jsem vás přehlédl.“
Bylo mně všechno jedno, akorát jsem věděl, že musím s autem do
opravny.
Měl jsem strach o Otu, měl jsem strach o své děti. Říkal jsem si: teď se
svěřím osudu, on přece nemůže zaregistrovat, že já z něho mám strach. A
moje děti už vůbec nechápaly, že by pro ně mohl být nebezpečný.
O tom všem jsem nikdy neřekl ani slovo. Jsem přesvědčen, že v něm
byla někde do poslední chvíle života jakási kontrolka.
Jednou mi řekl:
„Nejhorší není být blázen a mít nemocný rozum, ale ještě horší je, že je
to nevyléčitelné.“
***
Strašně chybí.
Kdyby mně někdo řekl, dej levou ruku, aby byl Ota živ, tak tu ruku
obětuju.
Ale zároveň si říkám, jestli se mu neulevilo, když umřel, ale v tom
není ani vteřina cynismu. On měl šílené bolesti a hrozný vztek, že nechápu, že
duševní bolest je mnohem horší než tělesná.
Jednou si přede mnou začal pálit ruku.
„Co to proboha děláš!“ křičím na něj.
„Chci ti jenom dokázat, že tělesná bolest není nic proti duševním
útrapám.“
Jeho ten rozum bolel, on ho trápil.
Bolest je neviditelná.
Mít soucítění je proti tomu všemu velmi slabé.
Nevím, zda to není hřích, ale kladu si otázku, zda mu ta smrt neulevila,
nepomohla.
Kolikrát mně psal dlouhé dopisy, upozornil na to, že se budu těžko vracet
ve chvíli, kdy zůstanu déle; my jsme oba měli tuhle zemi rádi.
Neměli jsme se zle a, i když přišla někdy bída, znáš to, když je člověk
mladý, je pro něj bída spíš sranda.
A hlad jsme neměli nikdy, ale nemohli jsme samozřejmě chodit do hotelu
Jalta.
Ptáš se, jak se cítím já sám, jaký mám pocit. Odpovídám, že se mi daří
v současnosti dobře. Každý člověk hledá a musí najít smysl své existence a
já myslím, možná že je to pošetilost, ale opravdu si to myslím, že jsem smysl
své existence našel.
Je v knížkách, které píšu, o čem je píšu, a kdyby lidé kolem mě, i
ti nejbližší, nebyli nemocní, tak bych byl jedním z nejšťastnějších lidí.
Ale jak mohu být šťastný, když se dotýkám neštěstí někoho jiného?
Nechci jít do detailů.
Máš rodinu a v té rodině je někdo nemocný.
Vybírání popelnic je kapitola smutná, ale dá se léčit.
Tomu člověku dáš najíst nebo ho vyléčíš.
Ale jsou nemoci, ze kterých už nevyléčíš, a to mne mrzí. Umírají lidé.
Přiletím z Washingtonu do Prahy a lidi říkají:
Víš, že umřel Jiří Fried, před tím Aškenazy, před tím Kainar, Jariš,
Drda, Otčenášek. A já ti mohu udělat seznam přátel a kamarádů, kteří jsou
mrtví. To je jistě i tvůj pocit, taky ho zřejmě takhle prožíváš.
Ale ty ses mne ptal, jak se mi vede.
Vyjde mi pět knih v Čechách a šest v Americe.
To není špatné. Já o tom mluvím jako o cihlách, ale my se z toho ani
neposereme, je to ta iluze, že pracujeme pořád, že stále stoupáme na svůj
nepřekonatelný Mount Everest.“
***
Hospůdka se zalidnila, neslyšeli jsme už vlastního slova. Náš soused od
vedlejšího stolu přinesl kupu knih.
„Jste to opravdu vy, pane Lustig?“
„Jsem to já,“ odpovídá Arnošt a ptá se na jména a při tom se dozví
všechno o rodině obdarovaného.
„Víš, co mne uspokojuje,“ obrátí se na mne.
„Mne uspokojuje, že mé knížky vycházejí česky a vycházejí nádherně a
potom vycházejí v američtině stejně jako v češtině.“
A potom jsme si připomenuli první knížku.
„Byla to Noc a naděje
v roce 1958. V Americe už vyšla osmkrát. Teď vyjde Noc naděje, Démanty noci a Tma nemá stín,
to vyšlo v omnibusu už třikrát, teď vyjde Ulice ztracených bratří, Neslušné
sny (což je jenom americký název pro knížku Nikoho neponížíš, protože to se jim nelíbilo, jim se to zdálo jako
náboženská literatura) a koncem roku vyjde knížka Dům vrácené ozvěny.“
Mluvil jsem s Karlem Kachyňou a on se zmínil o vašem projektu.
„Ta povídka, kterou jsem mu předložil, se jmenuje Člověk ve velikosti poštovní známky a je to o učiteli polského
původu, půl Židovi, půl nežidovi, jmenoval se Janosz Korcza a byl to ředitel
sirotčince a učitel, kterému nabídli, aby odešel do podzemí, protože jeho děti
budou do týdne zaplynované. Ale on odmítl a vzkázal, že svět, který plynuje
děti, takový svět pro něho není a šel s nimi do plynu.
Jednou jsem dostal z Izræle dopis od svého kamaráda a na té známce
byl Janosz Korcza. Podle toho jsem napsal povídku. Ten příběh patří do situací,
které mne dojímají.“
***
Město už pohltila tma, květnová noc byla stejně horká jako
v červenci.
Arnošt odjel tramvají na Pražský hrad, kde při svých pražských pobytech
bydlí jako host Václava Havla.
Ota Pavel byl ten večer přítomen s námi.
Kapitola
druhá: DÍVAT SE PŘÍRODĚ POD SUKNĚ tisíc jedna repríz jednoho Petra Haničince
Jeho hlas je nenapodobitelný. Propůjčil ho inspektoru Columbovi a lidé ho
poznají. Je to jedna z mnoha nespravedlností, co jich na světě chodí:
herec sice vytvořil řadu nádherných rolí v divadle, a lidé je neviděli.
Hrál v seriálu, a protože to bylo v režimu minulém, jakoby nehrál.
Nezáleží přece na tom, zda je něco dobré či špatné, záleží hlavně na tom, jak
se co hodí do politického poblitého krámu a české bramboračky. Česká kotlina už
delší dobu ztratila kritéria a přenechala je snaživým „mafiánským znalcům“
posuzujícím dějiny od data, kdy se narodili.
Herec hledal svoje role, svoje postavy, měřil je zkušeností a zralostí,
trápil se nedokonalostí role i svojí, až došel k nezapomenutelnému
mistrovství. Vyhýbal se stranickým legitimacím a sekretariátovým ztrátovým
čachrům, a proto jsme ho neviděli v různých, většinou zbytečných debatách,
jako byly „sedmičky“ či „osmičky“. Zdárně na ně kašlal a vstupoval do lidských
bolestí a radostí především tím, že podával svědectví o osudech lidí: protože
je důvěrně znal, protože prožíval složitý osud, byly to postavy pravdivé,
věrohodné, nebylo nutné příliš stylizovat ani se tvářit namoutě civilisticky a
tak zakrývat nemohoucí héreckou techniku.
Haničincovo herectví bylo a je nezastupitelné, hledání postav logické. I
když nevíme, zda postavy hledaly Haničince či on hledal je. Ale jak ho znám ze
života, zřejmě se se všemi postavami domluvil. Ať hraje mafiána, bankéře či
Belzebuba, vždycky je v tom pravdivý lidský rozměr: vždy je v tom
Haničinec.
Když jsem ho hledal v Bratronicích, v tom místě na zemi, kam se
stěhoval tatínek Popper s maminkou Hermínou a Hugem, všichni věděli, kde
bydlí ten herec, co má baráček pod hřbitovem, a co chodí s panem starostou
na pivo a partičku karet. A Petr se netají tím, že je rád v tom kraji,
který k Otovi patří a kde nedaleko odtud pochází básník, jenž tak důvěrně
Otu znal. Dnes jeho zpěv má stejný respekt jako Otova próza. Ten básník se
jmenuje Karel Šiktanc, letos mu bude 10. července čerstvých 90 let fantazie
zaživa, jako slova že jsou kladiva a myšlenky jsou šelmy kočičí, nesmrtelné, i
když musel psát tenkrát pod pseudonymem Pecháček.
Píšu tedy, že jsem hledal herce, o kterém jsem věděl, že vypráví povídky
Oty Pavla a že je to jeden z interpretů, který v rozhlase četl Otovu
povídku dvacet minut naživo, a té jeho interpretaci naslouchal reportér Karel
Malina, důvěrný přítel Otův z rozhlasu; převzal péči o svého kamaráda po
takových matadorech, jako byl Arnošt Lustig a Ludvík Aškenazy a také Švédka
Esse Almerudová, co Otu zbožňovala a zbožňuje. Několik let psala o Otovi
doktorskou práci na švédské univerzitě a na světovém sympóziu akademiků
vystoupila na fóru a sdělila všem přítomným, co znamená lidský příběh mého
kamaráda pro chladné Seveřany a svět.
Kdybych napsal, že se její vystoupení setkalo s ohlasem, byla by to
fráze jako prase. Jako vypůjčená z denního tisku, ovládaného kmotry
babiši. Její referát byl doslova třeskem, bombou mezi dobře živenými akademiky
z celého světa. Dozvěděli se o člověku, co miloval Berounku a Sázavu a své
brášky a pronásledovala ho lidská zloba a závist. V tom kraji nechal své
zdraví a své nejlepší prózy.
Přiznám se, že jsem si nejprve pro sebe říkal:
Celou povídku a naživo, to je pěkná odvaha nebo, chcete-li, „chucpe“.
Jak to Haničinec zvládne. A vidíte, on to zvládl a my, co jsme v tom
pořadu o Otovi každý z jiného důvodu účinkovali, ani nedýchali. Bylo to
zvláštní, protože jsme povídku znali písmeno od písmene.
V mém případě není divu, protože jsem všechny povídky i reportáže
četl s Otou už v rukopise a potom je ještě prohlížel Arnošt, Otův
přítel nejbližší, a někdy také Jiřina Trojanová; byla velikou Otovou
obdivovatelkou, psala řadu let svůj román a psala ho tak dlouho, až její značka
JT odešla do věčných lovišť. Mne si vyvolila, abych jí připomenul, že jej Otovi
slíbila. Já jí to ale musel připomínat ve chvíli, kdy zněl Čajkovského koncert
B–moll a její rakev mířila do strašnického pekla. Smutné upomínání.
I to jsou osudy některých románů.
Vysílání skončilo, všichni jsme Petrovi blahopřáli, Esse si to
zaznamenala a ještě druhý den už ze Stockholmu mi volala, jak je ten pan
Haničinec zajímavý člověk a že by ho poslouchala třeba celý den a jak vlastně
si našel správně Otu Pavla, protože si nedovede představit, že by někdo jiný
mého přítele interpretoval.
Tím jsem pochopil, proč se Petr do Otových próz tak zamiloval.
„V době, kdy se valí na posluchače ze všech stran krev a násilí, hladí
mne i mým posluchačům duši. Když se tak dívám na své záznamy a na své poznámky,
mám tady napsáno: byl dokonale český a taky dělám už jeho povídky tisíckrát a
ještě dvěstěkrát k tomu. Na velikých jevištích, a také v hospůdkách,
kde upraví jevišťátko kdesi v rohu, jako to bylo například naposledy při
vystoupení pro myslivce.
On píše o tatínkovi, rybách, o svobodě, o volnosti duše. A tak byl všude
Ota Pavel přijat velkolepě. Nezáleželo na tom, jak byla veliká posluchárna a
kde to bylo.
Zmínil jsem se o hospůdce a zákoutí, kde poslouchají myslivci, to je
jeden příklad. A potom jsem se vydal na pozvání do Kanady a ve Vancouveru jsem
vyprávěl tentýž příběh krajanům.
Bez honoráře, za letenku.
A potom jsem ho dělal také v Indii, kde jsem točil film o Nehrúovi.
V Indii znělo slovo Oty Pavla opravdu zvláštně.
Bylo to zvláštní. Všechno.
Nic nebylo připravené, a kdosi se pojednou zeptal, zda bych něco neudělal
pro pracovníky vyslanectví, pro obchodní zastupitelství, také pro naše lidi, co
pracovali v Indii. Samozřejmě, že jsem přikývl.
Neměl jsem s sebou text, ale to pro mne vůbec nic neznamenalo. Spíš
si vždy kladu otázku, zdali toho všeho není nějak moc, zda jsem to všechno
nedělal už mockrát.
Ale to je přece zcela jiné prostředí, zcela jiná situace, to je situace
úplně nová.
Zdálo by se, že se nedá opakovat.
Potom se najednou člověk zamyslí a text mu naskočí, zrovna tak jako
tenkrát v Delhi:
Zbláznil jsem se na zimní
olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek jako kdyby přišla mlha
z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy,
měl kopyta, chlupy, rohy a staré vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor
nad Innsbruckem selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a
zahnalo mlhu.
Pojednou tuším a potom si už uvědomím, že souzním s tím textem, že
jsem se spojil s člověkem, který tohle psal a už se nedá ustoupit, už se
na to nemohu zkrátka vykašlat, už to nelze.
Člověk si uvědomí tu krásnou češtinu a jí vyprávěný příběh; jako bys jej
důvěrně znal, možná i proto, že se vlastně pokaždé znovu a znovu stáváš tím
člověkem; to poselství ti předává a už se z toho nelze vymanit, už jsi
v tom a s tím se nedá nic dělat než pokračovat.
Pokračovat v souznění, pokračovat v příběhu.
Zároveň ti chci odpovědět na otázku, jaká ta vyprávění jsou a jaká je při
nich atmosféra.
Jak jsem říkal, mám za sebou víc než tisícovku repríz, ale neexistovalo,
že by po jedné nebo po dvou povídkách ti lidé, kteří poslouchají, byli
lhostejní, neúčastní nebo byli mimo.
Nezažil jsem taková vystoupení.
Jenom kolikrát jsem to udělal ve Viole a nemohu říct, že by přišlo
publikum, které bych nezaujal. Samozřejmě že je každé představení jiné, ale
v podstatě se dostává vždy do velmi podobné atmosféry.
A to nejzajímavější vystoupení, neopakovatelné a nenapodobitelné?
To mohu odpovědět jednoznačně.
Buštěhrad.
Místo, kde se odehrává podle mého názoru jedna z nejsilnějších a
nejskvostnějších Otových povídek, Kapři
pro wehrmacht.
Starosta Buštěhradu mne pozval a pravil:
„Přijeďte k nám. Přijeďte k nám vyprávět mezi naše lidi.“
Vystoupení bylo ještě v nepříliš upraveném kině. Ale naprosto
narvaném. A v prvních dvou řadách seděli lidé, kteří si rod Popperových
pamatovali.
„A ti všichni, tady ti důchodci, to všichni zaplatili lístky?“ zeptal
jsem se, protože jsem byl uvyklý pražským zvyklostem.
„Ne, tady mohou důchodci chodit na kulturní osvěženíčka (Osvěty o světu)
zdarma. Jako v Praze jezdí v metru a tramvajích a autobusech.“
A tak jsem měl proti sobě dvě řady pamětníků. A teď mně šlo hlavou: co se
stane, když si Ota Pavel něco vymyslel, když to nebude pravda, co se mnou ti
pamětníci udělají, jak budou reagovat?
Jednoduše řečeno, měl jsem pěknýho lufta. Pavel napsal laskavý a pozorný
pomník pro svého tatínka. Na to má právo, to je věc jeho autorské licence a
fantazie, ale tady jde o zcela jinou konfrontaci.
Jak tohle může celé dopadnout?
Dopadlo to parádně.
Do mého vyprávění nikdo ani nedýchal, a když skončila druhá povídka,
někdo vykřikl:
„Jé, to je krásný, to je báječný vyprávění a ještě řekněte, jak tatínek
prodal to neoseté pole.“
A tak jsem nebyl jako účinkující sám, protože se stalo něco mimořádného;
pamětníci začali vstupovat do vyprávění a vytvořila se atmosféra, která se nedá
nikým a ničím narežírovat.
Vystoupení v Buštěhradu bylo rozhodně nejlepším, jaké jsem
v těch tisíci reprízách zažil.
Samozřejmě, že se při každém z těch vystoupení přihodí něco, co by
stálo za zaznamenání, ale prozatím nikde nedošlo k takovému souznění,
které by si Ota Pavel zasloužil, jako právě v Buštěhradu.
Je to podle mne zcela logické.
Pro mne je ze všeho nejzajímavější, jak moudrý a chytrý tatínek našel pro
svoji rodinu krásné místo a to nedaleko Prahy. Bylo to místo nejkouzelnější a
určitě jím zůstane. Tam učil i nejmladšího syna, Otu, jak se dá dívat pod sukně
přírodě. (Kurva, to je krásná metafora, to mne napadlo, když jsem se dnes ráno
před sedmou probudil.) Ty přece znáš důvěrně ten nádherný, voňavý kout okolo
Berounky, okolo přívozu.
Vyprávěl jsem Otovu povídku Běh
Prahou a věděl jsem, že to není zrovna nejrozumnější a nejbezpečnější,
protože je nutné, aby poslouchali lidé stejné krevní skupiny a stejného
porozumění. Mnohokrát jsem to dělal ve Viole a tam jsem cítil, že pořád
poslouchají nejenom lidé stejné krevní skupiny, ale také fízlové.
Dělal jsem ve Viole třeba Heineho Madam,
vy pláčete, a tam chodila Charta a za nimi fízlové, kteří je sledovali, a
proto nám to zakázali. Heine je jenom básník, samozřejmě, ale když popisuje,
jak německá vojska vstupovala a dupala jak divá zvěř do Francie, když popisuje
výpady proti hrubosti, sprostotě, násilí, každý věděl, co si z jeho
metafory vzít pro sebe a jak jí porozumět.
Musím se ještě vrátit k reakci diváků v Kanadě. Když slyšeli
povídky o tatínkovi, o rodině, nehledali samozřejmě jinotaje, o jakých teď
hovoříme. Oni si představovali českou krajinu, ten líbezný kout světa, oni si
představovali chalupy a řeku a svoje vzdálené blízké a často vyslechli příběhy
se slzami v očích. Rozeznávali v těch příbězích kus českého smutku,
kus českého splínu.
Samozřejmě je možné interpretovat některé prózy vesele, s humorným
přízvukem, jako je ten o mucholapkách či jiné, ale myslím si, že to není ono,
že to nejdůležitější je v poloze tragické, lidské, v poloze prožitku
člověka, který nabízí divákovi otázku o sobě a ptá se diváka, jak to prožívá a
cítí on. Je v tom kus exulantské otázky, tak jak to známe z Komenského
(berana). Myslím si, že je z toho všeho stále něco v nás a je to
bytostně české a bytostně lidské, a proto není nutné se za ty slzy stydět, za
tu touhu po české krajině, po domově. To už by musel být pěkně okoralý a otrlý
člověk, aby si to nepřiznal.
Vyprávěl jsem pro Čechy a pro Moraváky a pro Slováky, a tam jsem si
uvědomil, a to zdůrazňuji a chtěl bych, abys to zdůraznil, jak dokáže všechny
Ota oslovit a vyslovit za ně pocity, třeba před tím skrývané.
Neříkám tím samozřejmě, že by jeho povídky byly jenom o českém smutku.
I to jsem si při vyprávění uvědomoval.
Tohle určitě znáš:
Náš tatínek na cestě světem
zestárl a projevovalo se to i na rybách. Stále chtěl ulovit svoji velikou
životní rybu. Ale s velkými rybami je to složitý. Jak zaberou na slabý cajk,
tak ho přetrhnou, a když chytáme na silný cajk, tak většinou nezaberou. A pak
je to většinou jako v životě: to, co moc chceme – toho nikdy nedosáhneme.
Tatínkovi zabralo na přehradě u
Skochovic asi pět sumců, lidově sumárů. Jeden ho dokonce i s loďkou táhl
na délku jednoho fotbalového hřiště. Pak mu to opět přetrhl.
Jednoho dokonce dostal. Asi
pětikilového sumce s fouskama a malýma, záhadnýma očkama. Vyhlížel jako
černý sele. Zpočátku měl z něho tatínek velikou radost. Ale přece jen si
uvědomoval, že to není ten pravý sumec a když nám ho ukazoval, řekl o něm:
„Ten je pumprdentlich.“
Tatínek nikdy přesně nevěděl,
co tohle slovo znamená, ale s oblibou je používal. Prý je to jako když jde
krásná dáma v plesových šatech anebo v báječném kožichu, všichni
přihlížející jsou paf, a ona při tom šlápne do hovna. Tohle byl krásný sumec
jako dáma v černých plesových šatech, ale bohužel to nebyl sumec velký.
Tak vidíš, to jsi určitě poznal.
A Pumprdentlich z Návratů,
to je povídka, která vždycky zabrala.
Ve chvílích, kdy se ukazovalo, že je nálada poněkud tísnivá, že převládá
nostalgie. Aby nás nezahltila úplně, tak těm svým věrným posluchačům určitě
vystřihnu tatínka a Pumprdentlich.“
***
Petr Haničinec má pravdu.
Taková nálada se vytvoří na mou duši především tehdy, když zazní některá
z prózy mého kamaráda Oty.
Ale tentokrát to myslím všechno zavinila Radka, věrný druh Petra
Haničince. Nebo abych jí nekřivdil, možná vůně dortu co upekla a potom jej
láskyplně potírala náramně voňavou jahodovou marmeládou, i když Petr upíjel
z lahváče a nabízel moravskou slivovici.
Vůně koláče přivolala vzpomínku na tatínka Poppera a jeho obdivovatelku,
která mu to nikdy neřekla; tatínek Popper někdy bral ženskou zvostra. Bydlela u
přívozu a strašně ráda vyprávěla o Otíkovi a jeho zálibě v borůvkových
koláčích:
„Však pojďte dál a já vám budu o tom trochu vyprávět, co já jsem se tady
na tom přívoze najezdila a kolik lidí jsem tu potkala a kolik lidí vyslechla.
Ale pan Popper, to byl opravdu fešák. Mně se líbil, a jemu se hlavně
líbila moje prsa. Víte, jak se to tak říkalo, já měla nejkrásnější prsa tady
v okolí a on to věděl, ale proto mě nemusel ještě honit po lese, já jsem
se tenkrát rozhodla, že bych mu stejně nedala, ale teď, když už je mi osmdesát
pryč, tak se na to na všechno dívám docela jinak a hlavně vidím toho fešáka
pana Poppera a jeho klučinu Otíka, který se tak zamiloval do mých borůvkových
koláčů a měl je nejraději, když byly ještě teplé a potom říkal:
„Paní Vlková, to jsou nejlepší koláče s borůvkama v Evropě!“
Byly opravdu dobré, to mohu potvrdit. A Radka Haničincová peče stejně
takové. I když jsem se jí zapomněl zeptat podle jakého receptu. Možná, že
recept ani paní Vlkové nepřiznala.
|