Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.3.
Taťána
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Emily a pension Sladké sny
Autor: celej on (Občasný) - publikováno 1.1.2006 (22:37:27)

Emily tries but misunderstands, ah ooh
She often inclined to borrow somebody's dreams till tomorrow

 

You'll lose your mind and play
Free games for may
See Emily play
Soon after dark Emily cries

 

Pink Floyd, Echoes, See Emily play  

 

 

AZ. - I.

Zatracené počasí! Stěrače nestíhají. Skrze hustý déšť sotva vidím silnici. Kapky buší do kapoty auta. Signál od radia nechytám už pěknou chvílí. Připadám si jako poslední muž na staré bárce, uprostřed rozbouřeného moře. Zvuk stěračů olizující čelní sklo mi leze na nervy.

Potřeboval bych si orazit. Jezdit v noci autem je fakt blbý nápad. Ztratil jsem se.

Co bych dal za postel…

Díky bohu! Všelijakými asfaltkami se dostávám k penziónu. Přes spršku jsem zahlédl blikající neony upozorňující na „penzión Sladké sny“. Lákavé!

Dneska nevyžaduji žádné hvězdičky, jen klidný spánek. Rychle přebíhám od auta k recepci. Ženská za pultem působí křečovitě. Pořád na mě vrhá úsměvy. Mám štěstí, jeden dvojlůžák je volný. Rychle beru klíče a běžím na kutě. V zádech stále cítím pohled recepční. Otočím se a ona mi popřeje „sladké sny“.

Dneska jsem se přecenil, jen co se moje hlava dotkne polštáře, usínám.

 

Ten smích!

Sakra nezamknul jsem. Jdou po mně! Musím zmizet! Kudy? Jsou tady jen jedny dveře a za nimi oni!

Okno!

Skočím. Není to zase tak vysoko.

 

„Zlatíčko? Zlato! Vzbuď se.“ Doléhá jakoby ze dna studny.

„Co, co se děje?“

„Křičela jsi ze spaní, Karlo.“ Přibližuje se mužský hlas.

„Zdála se mi hrozná noční můra. Jako chlap jsem hledala nocleh v dešti. Našla jsem neony ozářený penzion. Lehla jsem si, a když jsem se probrala, někdo po mě šel. Neměla jsem kudy utéct, tak jsem rozbila okno a vyskočila z něj. Spadla jsem rovnou na dřevěný sloupek od plotu a pomalu umírala.“

„Jsi celá zpocená! Muselo to být fakt děsné.“

„Jako by to ani nebyl můj sen. Nemohla jsem nic ovlivnit. Kde to ležíme miláčku?“

„Nevíš? Jeli jsme na houby a les jich je tady plný. Rozhodli jsme se zdejší listnáč ještě chvilku plenit, proto jsme si našli pension. Název bude asi trochu zavádějící – penzión Sladké sny.“

 

BY.

Ano. Prudké stoupání a pak ostrá zatáčka do leva. Ach, ten vzdoušek! Už se těším, až vylezu z plechu na kolečkách a moje noha se dotkne země pokryté jehličím a listím. Miluji les! Bože, jak moc!

Pěkná stavbička, líbí se mi. Krásně situovaná na kraji lesa v kopci nad městečkem. Mám to pár kroků do centra a přitom jsem obklopen přírodou. Lepší dovolenou jsem si nemohl ani vysnít! Potřebuji nabrat síly, pozdravit stromy, slyšet ptáčky a klidný, dopravním ruchem nerušený spánek. Už mě kamióny a další železo na dálnici u baráku vytáčí. O mizerných letadlech nemluvě. Za chvíli bych je začal asi sestřelovat! Proto, když jsem našel na Internetu tohle místo – penzión Sladké sny, neváhal jsem.

 

„Dobrý den slečno, rezervoval jsem si u vás pokoj s okny do lesa.“

„Pan Petr Puch? Vítejte! Tady se mi podepište a klíče jsou vaše.“

„A copak to je za holčičku u dveří?“

„Emily? Emily, přestaň vystrkovat na pána jazyk! Promiňte, Emily je moje dcerka. Nudí se a proto vyvádí podobné věci. Tak a tady jsou klíče. Jděte po schodech nahoru a pak doprava na konec chodby. Devítka je vaše.“

Odcházím a cítím v zádech úsměv malé Emily. Evidentně má z nových hostů radost. Ta holka celá zářila, už když mě viděla ve dveřích.

 

Výtečná večeře. Zdejší kuchyně mi zachutnala. Míchají veškeré možné přísady. Dal jsem si kachnu se švestkami – nic podobně delikatesního jsem doposud neochutnal.

Ostatní hosté se netvářili nadšeně. Připadali mi nevrlí a nervózní. Chudáci, využívají zdejší oázu klidu jen k přenocování. Vsadím se, že čerstvý vzduch s nimi přes noc udělá divy.

Odcházím si na pokoj lehnout.

Usínám při zvuku lehce dopadajících kapek. Vlaze se lesní rosa snáší k zemi. Listí lehounce šumí. Sladké sny.

 

Nade mnou se vznáší temno ve tmě. Obživlý stín. Snad. Košatý jako strom, číší z něj zlost a nenávist stoletého svědka, který se mohl jen dívat. Bez ramen, bez krku.

Sahá mi na břicho.

V hlavě slyším: „Jíst lidi je špatné.“

Bílé oči. Poutají mě. Svírají a škrtí. Celý svět se kolem mě utahuje jako obrovská smyčka. Vše se zmenšuje a zplošťuje. Ta síla! Nemá cenu bojovat. Ničí celé mé tělo. Drtí mi kosti. Vsávám se do sebe samého.

Smích. Příšerný a dětsky naivní.

První paprsek slunce. Vedle mě se zvedá krásné ženské tělo. Dívka pláče. Křičí. Dívám se jí do očí a vidím obraz mě samého. Jenom kosti obalené kůží tenkou a průsvitnou jako celofán. Snězený sám sebou.

 

Procitám ve své posteli. Dívám se na předsunuté křeslo. Byl to jenom sen. Musím si to pořád opakovat. První noc dosti děsivá. Asi nejsem aklimatizovaný.

Udělám si dlouhou procházku lesem a pročistím si mysl od městského ducha.

 

Strávil jsem celý den chůzí a naprosto vyčerpán skoro neuzvednu vidličku u večeře. Dneska si půjdu dřív lehnout.

 

Divné. Nepamatuji si, že bych si sedal do křesla. Vím jen, že se mi nezdálo, jak ho postavili do prostoru.

Příjemně se v něm relaxuje. Líbí se mi v něm. Ruce pěkně na opěradlech, nohy lehce nahoře a celý trošku zapadlý do měkkého polstrování.

Něco se ozývá za mnou. Nacházím tam další dveře. Když jsem odpoledne přicházel, žádné jsem neviděl. Jak jsem mohl být tak nevšímavý!

Opravdu se za nimi něco odehrává. Lehké škrabání, slyšitelný pohyb. Jistě spojují dva pokoje a takové dveře zamykají.

Pořád ke mně doléhají jakési sotva slyšitelné mrmlání. Zaposlouchám se:

„Zabiju tě, zabiju. Ha ha. Seš mrtvý. Nejdřív zatlačím oči, vytrhnu nohy z kloubů. He he. Nechám se třísnit krví z tvých tepen. Ha he. Ruce ti taky vytrhám - kost po kosti. Mrou! Bez očí budeš všechno daleko víc prožívat. Achach. Neboj se, neboj. Umřeš! Zabiju tě, ubiju. Celého tě zabiju. He he.“

Monolog vyšinutého muže přerušuje dětský smích. Baví se.

Zaregistruji ránu do dveří a tahání vlhké kůže po laku. Říkám si, že se nebudu vzrušovat. Je hluboká noc a mysl nikdy nefunguje úplně. Přesto nemám dobrý pocit. Zneklidňuje mě to. Další rána do dveří. Další. Budu to ignorovat. Dělat jako, že se nic neděje.

 

CX.

„Dobrý večer, přejete si?“

„Omlouvám se, v té šílené bouřce jsem zabloudil. Nemáte volný pokoj na jednu noc?“

„Máte štěstí, uvolnil se nám pokoj číslo devět.“

„Beru!“

„Tady mi to podepište pane. Výborně, pane Rousek! Po schodech nahoru a doprava až na konec chodby. Přeji vám hezký pobyt a klidný spánek.“

„Děkuji.“

Do cesty mi vběhne malé děvčátko. Havraní rozčepýřené vlásky, tmavá kukadla. Má je uplakané a tváří se smutně. Pozorně si mě prohlíží.

„Ahoj, copak že jsi smutná? Chceš bonbon?“

„Ne, nic jí nedávejte!“ křikla na mě zespoda recepční. „Emily zlobila a má sladkosti zakázané. Ona to dobře ví.“

„Jsem ráda, že jsi přijel.“ Pošeptala mi holčina a odběhla po schodech k recepční.

 

Pokoj vypadá celkem útulně. Prostorná postel pro dva, povlečení v hezkém černobílém vzorku. Slušná a hlavně čistá koupelna. Dojem mi ruší podivně situované křeslo. Naproti postele asi metr od zdi. Stojí v cestě.

Okny lze pozorovat déšť v tmavém lese. Stromy se ztrácejí hluboko do vlastních stínů. Nemám rád les v noci – jako by požíral sám sebe. Raději zatáhnu závěs, ať mě neruší představa zrůdných listnáčů.

Snad se mi bude spát dobře. Zaposlouchám se do rytmu deště.

 

Křeslo, které jsem přesunul ke zdi, se vrátilo na své původní místo. Hloupé je, že na něm sedím. Vcelku jsem se pohodlně rozvalil, i když si připadám cizí. Ruce pěkně na opěrky, nohy mírně nahoru. Zajímalo by mě, proč jsem vstal z postele a zvolil křeslo. Nechápu to. Nemůžu si vzpomenout, že bych se zvedal a přecházel. Možná jsem náměsíčný.

Za mnou cosi bouchá do dřeva. Že bych přehlédl dveře? Nějak se mi to nezdá. Nehty seškrabují omítku ze zdi nebo bůh ví co. Ten zvuk je příšerný.

Slyším i nějaké skoro neznatelné mumlání. Otočil bych se, ale nějak se mi zrovna tohle dělat nechce. Zdá se mi, že kdybych se otočil, stal by se ze mě srab. Něco jako test odvahy. Říkám si, že bych bouchání do zdi nebo čeho, měl ignorovat. V noci mysl nefunguje stoprocentně. Jsou to jen mé představy.

Rány sílí a zdá se, že si prorážejí cestu. Do hluku se vmíchává dětský smích. Zní spokojeně. Připomíná mi mé děti, když si hrají.

Slyším dech. Někdo je udýchaný a stojí za mnou. Nechci se otáčet.

Prochladlé ruce mě chytají hlavu a prsty mi zatlačují oči.

Nevidím, ale vnímám co se děje. Řval bych, ale z nějakého důvodu se mi nechce.

Cítím silný tlak na mé nohy. Po chvíli je už necítím, jen bolest.

Lámou se mi prsty. Jeden za druhým. Upadávají, jakoby je někdo bral štípačkami.

Za chvíli mě zalévá obrovské horko.

Řvu a nepřestávám.

Přichází lidé v pláštích. Stále řvu. Dávají mi kazajku.

Odvádí mě z mého pokoje pryč.

 

Fuj! Byl to jenom sen. Bože, ještě teď mám před očima vnitřek sanitky! Naštěstí ležím v posteli a všechno se mi jenom zdálo. I to křeslo je přisunuté ke zdi. Prožít v penziónu Sladké sny noční můru - měli by asi změnit název.

Zbytek noci jsem už prožil v klidu. Cítím se odpočatý. Klidně bych se mohl vydat na cestu. Jenomže jsem nechal zapnuté světla. Zkoušel jsem baterii dobít, ale nešlo to. Servisák si na opravu dal den. Zítra si mám pro auto zajít do města kousek pod kopcem.

Nakonec jsem rád. Můžu se uvolnit, odpočinout. Na jeden den vysadit. Už jsem volal do práce. Dali mi pracovní volno! A v penziónu to taky nevadilo. Holčička, co jsem ji včera potkal, byla opravdu ráda. Když jsem si vyřizoval prodloužení o další noc, stála opodál a usmívala se. Po chvíli ji recepční spražila pohledem a ona utekla.

Pár hodin jsem se procházel. Člověk tady dýchá úplně jiný vzduch. Nasbíral jsem dokonce pár hub.

U večeře jsem si prohlédl další hosty. Vesměs jednotlivci, co zde přečkávají jednu dvě noci. Mladší žena, tři muži a jeden starší pán. Každý u svého stolu. V rohu seděla recepční s mužem a Emily.

Dneska půjdu dřív spát.

 

Copak to dělám? Oblíkám se. Kalhotky, navlékám si podprsenku, pak tričko. Vsoukávám se do džínů. Kouknu se do zrcadla a vidím ženu, co jsem potkal u večeře. Svazuji si blond vlasy do culíku. Omotávám si látky přes dlaně.

Vytahuji nůž. Zkouším jestli je dostatečně ostrý. Testuji si švih do polštáře. Čepeli neklade odpor. Ostří jím prochází a trhá ho na cáry.

Znova přejedu párkrát bříškem prstu po hraně ostří. Pokládám nůž na noční stolek.

Pohupuji se na špičkách. Ruce opisují kruhy. Protahuji se. Cvičím na nohy, napínám ruce. Rozhýbávám prsty. Kývám hlavou ze strany na stranu.

Stačilo. Beru si nůž a opatrně, co nejtišeji, otevírám dveře. Nikdo mě nesmí slyšet!

Chodbou se nese jen bledé měsíční světlo na obou koncích. Jinak šero. Lehce našlápnu a přisunu druhou nohu. Už stojím za prahem. Pomalu dovírám dveře.

Co nejlehčeji se plížím po parketách. Vidím další postavy. Čtyři mužské siluety, z toho jednu starší. Všichni drží nůž stejně jako já a kradmě se blíží na konec chodby. Jdu s nimi.

Přecházíme celou chodbu až se ocitáme na jejím druhém konci. Stojíme u dveří a domlouváme se posunky.

Po chvíli se rozhodnu vyzkoušet kliku. Přehodím si zbraň do druhé ruky a zatáhnu. Mám štěstí. Dveře nejsou zavřené. Dávám si záležet, aby při otevírání nevrzly.

Bledý měsíc se odráží od číslice devět.

 

AZ. – II.

 

„Už je nemám kam dávat Karlo!“

„Zlato, v životě jsem nenasbírala tolik hub. A to jsme tenhle les neprošli ani z půlky!“

„Chceš se sem ještě vrátit? Cesta trvá přes tři hodiny.“

„Miláčku, ale řekni kolikrát tě za tvůj život potká houbařské štěstí? Musela jsem se štípnout, jestli nesním!“

„Mám nápad. Najdeme si nějaký útulný hotýlek a zítra můžeme pokračovat. Někde ti seženu kombajn.“

„Skvělý nápad! A tenhle večer…ti splním všechna přání, můj genie“

„Chci si dát k večeři pořádný kus prasete – vypadá to, že po zbytek života budu jíst houby.“

 

„Hmm, tady se nám bude líbit.“

„Zlatíčko, v penzionu?“

„Ano, zrovna dneska mají zabijačku.“

„To máš teda štěstí, Lásko.“

„Říkáš to hlasem militantní vegetariánky.“

„Taky jsem, Lásko.“

„A já proč jsi posedlá houbami…“

 

„Dobrý večer, chtěli bychom pokoj na jednu noc.“

„Jeden máme, ale bude tam trochu zima. Včera někdo rozbil okno a zatím je jen provizorně zalepené.“

„My se už nějak zahřejeme.“

„A budete i večeřet? Byla by škoda to nevyužít, manžel včera střelil divočáka.“

„V tomhle lese žijí divočáci? Zvláštní, celý den jsem si nevšimla jediné stopy po nich.“

„Ach…“, znejistila recepční.

„Nevšímejte si jí. Má oči jen pro houby, stejně by žádnou stopu nezahlédla. Já si štětináče nenechám ujít! Rezervujte mi jednu porci.“

„Skvěle, máte pokoj s číslem devět. Po schodech a doprava na konec chodby. Večeře bude v osm.“

„Jdi napřed Karlo, já skočím pro tašku.“

 

„Nahoře v chodbě zametalo malé děvčátko koberec. Hrozně mi připomínalo mě samou. Zeptala jsem se jí, proč pracuje.“

„Co ti na to řekla?“

„Že zlobila. Ptala jsem se, co provedla. Prý si jenom hrála.“

„Kdo ví, co to znamenalo.“

„A co, chutnalo ti milé růžovoučké prasátko ?“

„Popravdě? Moc ne. Přišlo mi, že žvýkám tuhého kohouta. Ale tak velký flák z drůbeže nemohl být.“

„To je mi líto.“

„Mohla bys mi pomoct zlepšit náladu. Vidíš to křeslo? Přisunul jsem ho víc na světlo. Nechceš předvést scénku z flashdance? Víš, že to miluji!“

„Kvůli tobě Zlato…“

 

Děsné. Uřvaný harant. Sám pro sebe se ptám, co ten spratek asi chce. Cosi mě zatahá zespoda za košili. Snad ten fracek. Ohlédnu se.

Z černoty, která mě obklopuje, vystupuje jakási postava. Silueta. Černá v černé. Něco mi nesedí. Obrys postrádá ramena a hlavu. Ruce volným obloukem přechází jedna v druhou. Mám pocit, že si jde pro mě. Dítě se začalo smát. Co to sakra je? Blíží se. Natahuje po mně ruce. Harant se nepřestává smát.

 

„Kde to ležíme miláčku?“

„Nevíš? Jeli jsme na houby a zdejší les jich je plný. Rozhodli jsme se zdejší listnáč ještě chvilku plenit, proto jsme si našli nocleh. Ten název bude asi trochu zavádějící – penzión Sladké sny.“

„Zlato co je s tebou?“

„Taky jsem měl noční můru. Jako živou, stíny lesa se nabalovaly jeden na druhý. Pomalu se zhmotňovala silueta čehosi.

„Čehosi?“

„Dvě prázdné oči uprostřed oblouku, který vyrůstal z ramen. Chápeš? Žádný krk.

Chtělo mě to něco udělat. Snažil jsem se utíkat. A pak mě napadlo skočit z okna. V uších mi zvonil pobavený dětský smích. Pořád. Stále do kola. Zalykal se.“

„Víš co?“

„Co?

„Myslím, že bychom měli zmizet. Odjet a už se nevracet. Ta holčička, ten smích. Taky jsem ho slyšela. Patří dítěti, co zametalo.“

„Zlato, to je nesmysl! Přitulíme se a spolu všechno zvládneme. Za pár hodin svítá.“

 

Konec.

 

„Emily?! Že ty sis zase hrála!“



Poznámky k tomuto příspěvku
WhiteShadow (Občasný) - 1.1.2006 > "číší z něj zlost a nenávist stoletého svědka...."..-vynikající věta
Moc se mi to líbilo..,originální, dobře vyprávěné, přitahující pozornost, strhující, zajímavé střihy do jiných postav, ale stejně se obávám, že jsem ten závěr úplně nepochopil..
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 2.1.2006 > WhiteShadow> 

Díky. Závěr...to je to srandovní nad čím jsem se bavil celý svátky. Možná se na to mrknout znovu


<reagovat 
Balcarka (Občasný) - 2.1.2006 >

no, tedy. Je to dobře napsané, seš čím dál lepší, víc si s tím hraješ. Jak bylo řečeno je to strhující, úplně to vidím jako film, některé ty scény jsou hodně filmové. Neříkám, že je to špatně, líbí se mi to.

Co se týče děje je nepřehledný. Člověk je občas mírně zmaten, neví co bylo co nebylo co se komu stalo a kdo je kdo a ten konec je taky opravdu podivný, je sice pěkné že sis s tím hrál celý svátky, ale ty ten příběh znáš líp než my. Možná si zapoměl něco důležitého vyzdvihnout a neuvědomuješ si to. To se stává.

jinak za zlepšení a vůbec za chytlavost D, chce se na to podívat očima člověka co to vidí poprvé


Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 2.1.2006 > Balcarka> Ahoj, jo původně jsem na filmovost upozornověl hned v úvodníku, ale připomínalo to spíš nějaké porno, tak jsem to smazal:)
Neříkám, že to je jednoduché. Mě vždycky bavili věci, kde postupně pronikáš do nitra. A každým dalším čtením objevuješ další a další souvislosti.
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 2.1.2006 > Ty hororové povídky ti prostě sednou. Moc se mi to líbilo. Asi by to chtělo přečíst ještě jednou, abych se neztrácela v tom, kdy popisuje děj žena a kdy muž. Neviděl jsi film Identita? To by se ti určitě líbilo. Temné vraždy v ještě temnějším motelu:)
"Už mě kamióny a další železo na dálnici u baráku vytáčí." - výborné.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 2.1.2006 > Přečetla jsem si až teď příspěvky a tak mě napadá, tohle jsi měl poslat jako návrh scénáře na tu FAMU;)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 2.1.2006 > Lamarski> Díky! Nooo právě...taky bych jim to tam dneska poslal, jenomže v listopadu, jsem měl jen ten nápad pohrát si s písničkou See Emily play :(
<reagovat 
Jarmila Svobodová (Občasný) - 2.1.2006 > Not my cup of tea... ale jednoznačně
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 2.1.2006 > Jarmila Svobodová> Děkuji
<reagovat 
Alisha Šlesinger (Občasný) - 2.1.2006 > hihi, zadne prime nasili to ja rada, tajemne, pohravani si s casovou rovinou...akorat:

„Hmm, tady se nám bude líbit.“
„Zlatíčko, v penzionu?“
„Ano, zrovna dneska mají zabijačku.“
„To máš teda štěstí, Lásko.“
„Říkáš to hlasem militantní vegetariánky.“
„Taky jsem, Lásko.“
„A já proč jsi posedlá houbami…“

mi strasne lezlo na nervy:zlaticko,lasko,milacku ...to je hrozny, nechapu proc to rika dokola porad jen ta zenska...takova vlezprdelka :-)

Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 2.1.2006 > Pitoma kaca> Díky...ona chudák je zamilovaná...tak je samý kýč:)
A chudák za chvíli ji zůstanou jen vzpomínky.
V budoucnu, jako jediná přežilá se vrátí a už tak milá nebude.
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 4.1.2006 > Uf! Identitu jsem viděla, moc mě nenadchla, ale špatný to nebylo. Taky jsem zrovna nedavno četla, leč nedočetla povídku o penzionu Bezhlavý pocestný, stál na kraji lesa a vařili tam vbornou masitou polívku, furt dokola tak, že konec byl předvídatelný, takže jsem nedočetla. Tohle jsem dočetla ráda, hezky nastříhané, podobně jako v tý Identitě, to má Lami pravdu a to je pochvala. Chvílema jsem teda musela dost přemejšlet, až se mi mozeček málem zavařil:-))Ale to je taky dobře. Napsaný pěkně, líbilo se mi to. Jo jo, holčičky jsou sladký. Asi jsem ale nečetla pozorně, to oni je jako omámili tím jídlem a ta holka je pak odrovnala?
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 4.1.2006 > Rony Rubinek> děkuji moc..Identitu jsem bohužel neviděl...asi se na ji pujčím...a vysvětlení viz. mail:)
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 5.1.2006 > dávej si pozor na to, kdy užít do kola a kdy dokola - děláš v tom celkem často ašibky

jinak - doporučuji třeba přečíst si S. Ellina - jeho povídka Specialita šéfkuchaře je dost známá a to nejen díky povedené televizní inscenaci s Lábusem apod. - to jen, že ona tvá "zabíjačka" už je hodně užívaný únik, z našich třeba Švandrlík napsal povídku Gulášek a tak, takže tohle mi osobně v textu moc nefunguje

dále - mám pocit, že strašně spěcháš (ale je možné, že jsem spěchal já při čtení), myslím, že při povídce dělené do fragmentů je občas vhodnější trochu střídat tempo, ale ty máš takřka holé věty nebo jen velmi jednoduchá souvětí jak v klidových pasážích, tak v akčních - pak to při čtení splývá a zbytečně snižuje napětí, které mohlo vyskakovat a lekat

náladu mi hodně pokazil závěr - poslední dva řádky bych tam vůbec nedával, jsou jasné, ale čtenář by si je asi měl říct spíš potichu (nebo bych tam znova zopakoval ty Floydy)

nu, ale špatné to není
Body: 4
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 5.1.2006 > Václav Mráz> Ahoj, díky za kritiku.
Povídku jsem takhle nahustil schválně. Dostal jsem pár podivných komentářů k předchozím povídkám(naštěstí ne na totemu), že jsem grafoman(což je při mém tempu jedna povídka měsíc trošku střela mimo),že se zbytečně rozepisuji. No tak jsem to naládoval. Tím jsem vyřešil i to, že jinak bych tohle téma asi nenacpal do povídky příhodné velikosti pro net. Chtěl jsem navíc, aby vyzněla sterilně (trošku alá Spalovač mrtvol). Každopádně tompo jsem odsunul do pozadí a beru to jako dobrou připomínku...

K tomu žrádlu...o to ani nešlo...nebyl to hlavní motiv...jen něco jako perlička pod čarou, kde někdo jí objeví a někdo ne...šlo mi o dvě věci: Emily si hraje se sny což lidé psychicky nezvládají. A zacyklování děje (kde postavy ovlivnují osud po nich nastupujích).
Posledními řádkama jsem chtěl naznačit o co tam šlo...hlavně posledním.

P.S.: Nezfilmovali Gulášek v hororovém cyklů Drákulův švagr?


<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 9.1.2006 > DondedoG> teda, s tím Fuksem jsi mi trochu nadzvedl mandle, nic ve zlém

žrádlo - já vím, ale právě perličky pod čarou mají mít šmrnc, neměly by být z antikvariátu. Jinak ano, Gulášek v tom cyklu byl, v hlavní roli Arnošt Goldflam

"Posledními řádkama jsem chtěl naznačit o co tam šlo...hlavně posledním."
- podle mne blbost, zdá se mi, že jsi dolíval a dolíval, až jsi rysku přelil a polil ubrus - naznačeno to bylo dobře a zcela jasně už dříve. Trochu pootevřené konce jsou výborné, zvlášť v tomhle žánru: čtenář tuší, vlastně ví, ale stejně má tu kapku nejistoty, protože autor nic nenapsal úplně přímo - jistě, chce to umět takto vyvážit, opačný pól, kdy to chápe jen autor je asi i horší, ale pokud závěr takhle někdo pleske jako neonovou reklamu ve stylu "Blik Blik! Emily si hraje se sny!!", tak to působí trochu lacině

<reagovat 
 celej on (Občasný) - 9.1.2006 > Václav Mráz> 

No já jsem tam hodil jen Emily si hraje...takže to zas tak jisté není...navíc plno lidí si to i přesto neuvědomilo, takže jsem se snažil vyvážit pochopitlenost mezi chápavými a méně.

Perlička může mít šmrcn...jasně...já prostě vycházel z jednoduchého řetězce...V penzionu se napíchl nějaký osamělý host a umřel. Nebyla by to hezká reklama...tak se to ututlá...a co s tělem? Zbavit se ho...beze stop...žádný zahrabávaní...tak ho naservírovat jako zvěřinu...stejně málo kdo pozná jak chutné které lesní zvíře...žádný kanibalismus, žádný plán ani úmysl...jen logika maloměstských obchodníků. Snažím se, aby příběh měl smysl a zněl logicky, realně a přitom byl zajimavý...


<reagovat 
Bell (Občasný) - 20.1.2006 > Tohle prostě jeden musí dočíst do konce. Líbí se mi to. Jen snad drobnost - Konec a pak věta Emily,.... Nějak mi to slovo "Konec" před poslední větou vadí.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 20.1.2006 > Bell> Díky...ono to konec vlastně žádný nemá tak jsem tam nějaký chtěl dát...
A ta poslední věta měla trošku pomoc těm co se nechytali
<reagovat 
 Bell (Občasný) - 20.1.2006 > DondedoG> Já jsem jen myslela vyhodit to slovo "Konec", tu poslední větu pojmout jen jako oznamovací. Ale stejně je to bezva čteníčko. 
<reagovat 
sibyla (Občasný) - 7.3.2006 > Napsaný super. I popis, napínavý. Sice na hororové příběhy moc nejsem. Ale jako námět na scénář dobrý. Jen s tou malou holčičkou Emily by to chtělo trochu propracovat. Až v poznámce jsem pochopila, že ona ovlivňovala lidem sny, no možná jsem nepochopila úplně, ale co se s těmi lidmi stalo? Myslela jsem, že je zabila Emily a pak ... z nich dělali jídlo?
Ale to asi není celkem podstatné. Píšeš dobře. :-) Jo ještě ... prolínání postav bylo super.
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 7.3.2006 > sibyla> Tímhle jsem zabil celé Vánoce.
Je to složité to je fakt. Dokonce jsem v další verzi graficky odděloval sny od skutečnosti.
V podstatě je to celé v časové smyčce, takže příběh nemá konec ani začátek(konec navazuje na začátek). Emily má schopnost si hrát s lidskými sny...první noc hostům ve snu ukáže co se stalo s jejich předchůdci(nocležníky v pokoji) a druhou noc si hraje s jejich sny. Tak se stalo, že jeden vyskočí z okna (protože se mu zdálo, že po něm jdou ostatní hosté) a toho majitelé raději uvaří než, aby získaly pověst, že u nich lidé skáčou z okna. Dalšího odvezou do blázince a posledního, vysaje duch lesa(který má co dočinění s Emily a jejími schopnostmi) za to, že jedl lidské maso. Dívka přežije:)
Pak tam jsou ještě takové libůstky na kterých jsem pracoval, že vlastně lidé tím co dělají v pokoji ovlivní následující hosty pokoje(křeslo pro erotické hrátky páru - zešílí na něm host č.1)
Děkuji za přečtení:)
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 8.3.2006 > DondedoG> Tak to jo. Díky moc za objasnění. Teď už je mě to jasnější. :-) Jako scénář myslím super. Mohl by jsi to někde nabídnout. :-)
I ten nápad s tím křeslem, to je tam hodně zajímavé.
:-) hezký den
<reagovat 
Vespa (Občasný) - 28.4.2006 > šmankotky...
až na ten závěr...a tu zabijačku (sice tam zapadala, ale nic zvláštního to neni)
ale jinak dneska nejdu spát...
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 28.4.2006 > Vespa> Ona ta zabíječka má svůj důvod... nešlo mi ani tak o něco nového (nebo tím šokovat). Prostě to bývá zvykem. A navíc je to zodpovídá otázku kam se podělo tělo...
<reagovat 
Vespa (Občasný) - 29.4.2006 > mno jo...dobře no...já jen ten kanibalismus moc ne to...nemusim :)
<reagovat 
sympathique (Občasný) - 29.4.2006 > teda to kreslo by mi bez toho dodatku vubec nedoslo.) je to dobry
Body: 5
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 1.5.2006 > sympathique> díky, ono to je hodně nabouchané a je každá blbost má smysl. Udělal jsem to tak schválně, aby to šlo číst i po druhé a nacházely se tam nové vrstvy...
A uznávám, že je to celkem těžké (a dřív to ještě nebylo rozlišené barvami)
<reagovat 
 sympathique (Občasný) - 2.5.2006 > DondedoG> nj, ja se prave uplne bojim pribehy nejak moc motat ze se v tom pak ztratim.. to chce cvik no.)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 2.5.2006 > sympathique> já jsem nad tím ztrávil celé Vánoce a byl to fakt záhul... ale pak jsem z toho měl radost:)
<reagovat 
 sympathique (Občasný) - 8.5.2006 > DondedoG> tak za ten pocit ot urcite stoji!.)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 8.5.2006 > sympathique> jo byla to euforie... ale podobnou mám, když mě jenom napadne nové téma... tak nevím... možná stačí jenom ty nápady.
Ne... je to pocit, dobře udělené práce.
<reagovat 
 sympathique (Občasný) - 9.5.2006 > DondedoG> mno, ten mam malokdy.. ale kdyz uz tak je hrozne fajne
nejak vubec posledni dobou neni chut nic vymyslet, uz me to nebavi, ale nevim jak se toho zbavit.)
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 9.5.2006 > sympathique> asi bude lepší na to nemyslet a nenutit se... znáš to ne s tou kytkou... taky mám to prožívám, naštěstí tak max. týden a pro jistotu mám vždy nějakou záložní věc, ke které se upnu...
Jinak já ten pocit dobré práce mám taky jako svátek...dyt práci moc nedávám:)
<reagovat 
 sympathique (Občasný) - 10.5.2006 > DondedoG> clovek rad slysi ze v tom neni sam.)
co s kytkou??
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 10.5.2006 > sympathique> myslím hlídaná květina nerozkvete nebo tak nějak to je...:)
<reagovat 
 sympathique (Občasný) - 11.5.2006 > DondedoG> aha! tak mozna proto mi masozravky hynou.)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter